Bludné duše/Oddíl druhý/VII

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
VI	VII	VIII

Údaje o textu
Titulek:	VII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Jen dva, tři týdny ještě, Podlešáci! Už jste tolik vytrpěli… Poslechněte mne! Až sněhy sejdou, až se zazelená zdejší kraj, až přiletí vlaštovice, bude vám lépe! Poslechněte, Podlešáci! Či jste ke mně ztratili důvěru? — Oklamal jsem vás někdy já? Přelhal jsem vás někdy já — Refunda?"

„Lže, podvádí vás! -- Běda vám, zdali jste mu kdy víry nejmenší přikládali! Běda obydlím, do nichž jeho noha vkročila! — Víte-liž, kdo tenhle staroch s vyzáblou, vyschlou tváří? — Je to posel pekla, sám zlý duch, kterého pustili z řetězů, aby učinil hojný lov!“

Dolíkem Svatogothardským rozléhala se tato slova příšernou ozvěnou. Tak asi houkávali v pohádkách lesní mužové, když proháněli se za dávných dob širým hvozdem slídíce po kořisti. Mužové, jichž bylo ve zdejší údolině na sta shromážděných, podívali se nejdříve jeden na druhého, potom na mluvčího a konečně na Refundu. Tento opíral se o starý, spuchřelý dub, jemuž za minulého léta blesk poslední větev urazil. Podobal se dnes opravdu kostlivci, jejž hrobaři na veských hřbitovech kladli vždycky na urovnané kosti nejvýše. Zdálo se, že v téhle zažloutlé tváři jeho není krve ani jediné krůpěje. Ani sebou nepohnul, jako by byl z potupy, kteráž platila jemu, ani jediného slova neslyšel. Jen oči jeho, ostré jako šavle, všem těmhle mužům vnikaly až do duší, až do nejukrytějších útrob ňader jejich.

Tupitelem jeho vůči Podlešákům byl stařec v ošumělém habitu, kol pasu staženém provazem a u boku s růžencem, jehož jednotlivá zrníčka byla jako lískové oříšky. Otec Jarolím vyskytl se tu náhle jako mrak na čistě modrém nebi za letních dnů. Nikdo si ho hrubě ani nepovšiml, až teprve když se ozval jeho hlas. Tak asi zaduněl nade zdejším dolíkem hrom, když udeřil do zvětralého dubu, o nějž se opíral nyní Refunda, aby ho připravil o poslední zelenavou haluzku. Otec Jarolím začal nejdřív z hluboka; ale potom přešla řeč jeho v opravdové hřímání.

„Pamatujete se ještě na princeznu Lucilii? — Vzpomínáte na ni ve svých domovech?“

Při této poslední otázce hlas poustevníkův náhle změkl; ale jen na dvě, tři sekundy.

„Do dneška se za ni modlíváme!“ odpověděl hlas ze zástupů.

„Já se vás ptám všech, vy Podlešáci; vzpomínáte si a pamatujete se na princeznu Lucilii?“

„Pamatujeme!“ zněla odpověď poustevníkovi ze sta hrdel, jako když mořské vlny zašumí.

Rty Refundovy se zachvěly, oči jeho na okamžik utkvěly na korunách obrovských kmenů, jež vroubily kolem do kola a vroubí namnoze do dneška dolík Svatogothardský; ale touže chvílí již opét spočívaly jako by na všech tvářích lidu shromážděného.

„Nestyděla se za vás! - - Prokazovala vám dobrodiní! — Milovala vás! — Přimlouvala se za vás! — Těšívala vás! — Ráda vaší řečí mluvívala, ráda mezi vámi prodlívala, ráda o vás rozmlouvala! Pamatujete se na tohle na všecko, vy Podlešáci?“

„Pamatujeme!“ zaznělo znova otci Jarolímovi v odpověď ze sterých úst, jako když hvozdy zdejší všecky na jednou se rozhučí.

„Ať odpočívá ve svatém pokoji a světlo věčné ať jí svítí!“

„Amen!“ jako by jedním hlasem sta mužů promluvilo.

Na jejích cestách provázíval ji mladý muž. Všimli jste si ho? — Vídali jste ho?"

„Vídali!“

„Povídali si o něm, že to hrabě… Slýchali jste to také?“

„Slýchali!“

„Ten mladý hrabě slečnu Lucilii přivedl do hrobu! O tom jste vy Podlešáci neslyšeli. Potom se ztratil a nebylo o něm ani vidu ani slechu. A víte-liž, kdo byl a odkud byl záhubce života vaší dobrotitelky? — Sám zlý duch to byl a z pekel nejhoroucnějších pocházel. Pak si šel k luciperovi pro odměnu. A když ji promarnil, rozmrhal, přišel zase na svět. Ale tentokráte nechal hraběcí tváře v pekle, vzal si škrabošku, jako by z vašeho rodu pocházel… Mnohá léta se toulal mezi vámi, zaváděl vás, až vás zavedl. Dnes jste všichni v jeho tenatech. Běda vašim ženám; běda vašim dětem! Zradil vás a do jednoho obelstil; vždyť to otec lži od počátku. Vaše těla zůstanou na šibenicích a vaše duše odnese do jedné knížeti temnosti, aby zase mohl mrhat, marnit…“

„O kom že to mluvíte, otče Jarolíme?“

Koštišťář Rozhoda vpadl nyní poustevníku v proud řeči, posměšně se při tom ušklíbnuv. Starodávná ručnice visela mu přes rameno a pravicí opíral se o rukověť rezavé francouzské šavlice.

„Mlhou vlčí zastřeny jsou oči vaše a mysli vaše zataženy pavučinami! Ale ještě čas! Vzchopte se! Tenata pekelná roztrhněte a hoďte je na hrdlo svůdci vašemu. Zadrhněte mu je a boj, kterýž jste začali proti svým utiskovatelům s duchem zlým, se mnou a Boží pomocí šťastně dobojujete!“

„Ptám se vás, vy muži pobožný: kde že ten svůdce náš? Provazy máme přichystané, stromů kolem dost, nás tu hodná hrstka a dokud na Podlesí bude jediného člověka, musí si pamatovati, jak někdy předkové ďábla živoucího věšeli!“

Ale otec Jarolím jako by Jiřického Jirasa neslyšel. Ani se také na něho nepodíval.

„Muži, bratři — slyšte mne dále! Tohle všecko mluvil jsem k vám v podobenství podle příkladu mistra a Spasitele našeho. Kdo má uši k slyšení, slyš a kdo má oči k vidění, viz!“

Poustevník opět na dvě či tři sekundy se zamlčel. Zdálo se, jako by se chystal k ráně proti otci lži poslední a nejvydatnější.

„Před dávnými lety žil ve zdejší krajině člověk, kterého také neporodila matka lidská, ale jehož samo peklo zplodilo. Jmenoval se Refunda. Vaši předkové tenkráte polají byli ještě všickni husity. Do našich kostelů chodili jen na oko, svátosti přijímali také na oko -- všecko na oko; ale za Refundou se táhli všickni jako omámenci. V lesích jim kázával proklatou víru, v lesích je učíval křivému Bohu. -- Posloucháte mne, muži, bratří? — Slyšte dále! Měl spolky se zlým duchem, ode všeho uměl pomáhati, každému uměl uškoditi, skrytě podněcoval vaše dědy, až vstali tak jako vy, odešli ze svých statků a chalup jako vy a byli schytáni, věšeni, čtvrceni, jako budete vy. Potom chytili také jeho; třikrát ho věsili, ale kat nikdy svou práci nedodělal, protože se mu provaz pokaždé přetrhl. A o život ho připraviti žádnou měrou nemohli, až se jim ze žaláře ztratil jednou sám. Nikdo nevěděl, kam se ztratil a nikdo o něm víckrát neslyšel. A tamhle ten je jeho syn, krev z krve jeho, kost z kosti jeho! Ale v ďábelství nad tatíka vyniká, v zlosti pekelné lucipera převyšuje a ve lsti ošemetné není mu roveň pod sluncem nikdo. — Muži bratři! — Řekli jste: provazy máme přichystané, stromů kolem dost, nás je tu hodná hrstka a dokud na Podlesí bude jediného člověka, musí si pamatovati, jak někdy předkové ďábla živoucího věšeli! Tak tedy, muži, bratři! Nebojte se; neuškodí vám. Provazy na hrdlo jeho a na strom s ním!“

„My vám, otče Jarolíme, nerozumíme!“

Koštišťáři svezla se starodávná ručnice s levého ramene.

„My vašich řečí, pobožný muži, nechápeme!“

Jiřický Jiras postoupil s těmihle slovy na několik kroků před samého poustevníka.

„Bodejť byste rozuměli! -- Bodejť byste chápali! — Zdaliž apoštolé rozuměli ve všem všudy Kristu Pánu? A měli jiné hlavy a jiné rozumy než jsou vaše! A neřekliž oni: Tvrdá jest tato řeč, i kdož ji může slyšeti? — Jen učiňte, cokoliv rozkážu! A já rozkazuji: Tam toho těl i duší svých zhoubce pověste okamžitě! Sic přijdou na Podlesí horší časy, než byl sirný oheň druhdy sypoucí se lijákem na Sodomu a Gomoru!“

Refunda opíral se dosud o zvětralý dub, jako by tahle všecka slova byla obláček, jejž rozežene sebe nepatrnější větřík, ba jako by ani jediné jeho se netýkalo. Jen zraky jeho, ostré jako severní větry a pronikavé jako tuhý mráz, zdálo se, ze tkví na obličejích všech těch set najednou ještě upřeněji. A kolena těsně sevřených rtů pohnuly se občas na tvářích, vybledlých do sivožluta, dvě vrásky; ale jen tak, jako když se zakmitne stín.

„Jděte, otče Jarolíme, s Pánembohem, o nás se nestarejte, na stará kolena se raději modlete a v bázni Boží se připravujte na věčnost!“

Koštišťář Rozhoda odpověděl za všecky a všem z duší promluvil.

„Tak že už pravdě zavříny jsou uši vaše nadobro a radě upřímné dokonce srdce vaše zatarasena? — Tmy pekla oblíčily vás a plni jste všickni již ducha zlého! Běda — hěda -- běda! — Ve jménu Boha trojjediného …“

„Nebeřte, pobožný muži, jména Božího nadarmo.“

„Mlčíš, ty jezevče? - Ve jménu nejsvětější Trojice …“

Otec Jarolím na okamžik umlkl a pozdvihl naproti neposluchům mosazný křížek u růžence.

„Ve jménu devíti kůrů andělských zaklínám vás, abyste se odtrhli od svůdce vašeho, abyste se rozpomenuli na věčné spasení duší svých!“

„Kejklíři nestoudný! — Škoda šedin tvých k takovýmhle řečem! — Štěstí šedin tvých, že odejdeš odtud zdráv!“

Refunda, kterémuž vyproudila se tato slova z úst, náhle se vztyčil, prsa vypnul, vykročil si a ostrým, bodavým zrakem změřil poustevníka od lebky jeho až do okraje roztřepeného habitu.

„Odejdi, duchu zlý, kde jest místo tvé a kde jest vladařství tvé ve jménu …“

„Slyšel-lis? Štěstí šedin tvých, že jsi ještě zdráv!“

Postava Refundova vzrostla, zdálo se, že o dobrou třetinu. Podlešáci, kterým se leckdy dříve projevil na vymořených obličejích posměšek nad horlivostí Jarolímovou, zvážněli náhle a div jim oči nevystoupily ze spoda řasoví. Tak mnohého napadlo, jako by se opravdu nebe s peklem potýkalo.

„Volte mezi Bohem a mezi ďáblem. — Rozumíte, Podlešáci? — Když vás kmotři drželi na rukou, všickni jste se satanáše odříkali. — Ano, tak jest: mezi Bohem a mezi ďáblem!“

Otec Jarolím pozdvihl pravici ještě výše a mosazný křížek u růžence zaleskl se posledními paprsky slunce, jež oslnilo zároveň rudotemnou září vyschlý, vyzáblý obličej Refundův, jako by v čerstvé krvi byl omočen.

„Mezi mnou a tímhle pomatencem!“

Refundův hlas rozlehl se údolinou paterou ozvěnou.

Mezi Podlešáky zavládlo ticho, jako by duše z nich byly odletěly.

Zraky otce Jarolíma zaleskly se plapolem radosti a na sedmdesáti či snad víceletém obličeji usadil se úsměv spokojenosti. Mosazný křížek v pravici jeho zarudl ještě temněji. Brázdy ve zvadlém obličeji poustevníkově však se k úsměvu dlouho nestahovaly.

Koštišťář Rozhoda pokročil as o pět kroků blíže. Ručnici měl již zase na levém rameni a pravice spočívala mu ještě na rukojeti rezavé šavlice.

„Vy že byste se, Refuudo, do Podlešáků mohl nadíti zrady? — Vy, Refundo, kterýž jste do těch našich lesů přinesl noviny, že český národ ještě žije, že český jazyk ještě neoněměl a že když se nedáme, nikdo nám ho z úst nevyrve? — Vy, Refundo, kterýž jste do těch našich lesů přinesl noviny, že v Praze už zase tisknou knihy naším jazykem, kterýž jste ty knihy mezi Podlešáky roznášel,jako v čas hladu chléb? — Vy, Refundo, jenž jste námv hlavách vzbudil paměť a v našich prsou srdce rozehřál ? - — Bez vás by nám paměť byla v hlavách vyhasla načista a naše srdce bylo by se podobalo ledu, jako když Kalvodský potok nejsilněji zamrzne! — Na Podlesí, Refundo, žije vděčný lid. Jsme chudí, polovic nás jako žebráci, není našeho nic — páni říkají, že ani tahle těla nepatří nám, duše beztoho že prý nemáme — ale kdo nám co dobrého prokáže, my si to píšeme hluboko do hlav, my na Podlesí na své dobrodince nezapomínáme. A vy jste nám toho tolik udělal dobrého, že na vás jaktěživi na Podlesí nezapomenou! Jářku, Podlešáci! — Pánbůh spravedlivý zaplať všecko dobré Refundovi! Jářku, Podlešáci! — Pánbůh všemohoucí ho živ a dlouho zachovej!“

„— - - ho živ a dlouho zachovej!“

Ozvěna opětovala už po třetí hřímavý ryk ze sterých, mužných hrdel a slova z hloubky duší a útrob srdcí i vděčných ňader: „Pánbůh všemohoucí ho živ a dlouho zachovej!“ letěla tak daleko, pokud sáhá Podlesí. A Podlesí zaujímá hezký kus země. Kolik mil do šířky a kolik mil do délky.

„Jste všickni peklu propadlí! — Nešťastníci! Ztracené životy! Bludné duše! — A víte, co tohle poslední slovo znamená?“ Hřímavý hlas otce Jarolíma přešel náhle v temný, hluboký. „Až dnes potáhne k půlnoci, nezapomeňte se podívati po zdejším dolíku. Samá světélka, jedno vedle druhého tu uvidíte. Budou se vám kmitat před očima jako mušky! Poslouchejte, Podlešáci! — Víte-liž, kdo že v těch světélkách! Duše vašich předků! Půjdou se podívat na své potomky! Přijdou vás navštívit a přijdou vás zašlapat do země, aby z vás ze všech staly se také bludičky! A věčně věkův nebude v těchhle lesích pokoje, věčně věkův nebude pod vašimi střechami spokojenosť, štěstí a mír, věčně věkův budete dušemi bludnými — —“

Poustevník zase na.dvě, na tři sekundy umlkl. Refunda opět opíral se o zpuchřelý, zvětralý dub, jako by jediného slova z výhrůžek neslyšel. Nad dolíkem Svatogothardským slétalo už šero a dotýkalo se obrovskýma křídloma čel staletých kmenů, jež stály kolem, jako by byly ztrácely řeč, jako by hyly ztratily i dech.

„A komu by se zachtělo kdy zaříkati vás, zažehnati vás, komu by se vás kdy zželelo, že pokoje nemáte, co to štěstí, nevíte, stane se bludnou duší sám! — Slyšeli jste? Rozuměli jste? — Ztracené životy, nešťastníci, bludné duše!“

„Ztracené životy, nešťastníci, bludné duše!“ zahučely náhle lesy ze staletých ňader a rozkývaly své, větry otřelé hlavy, až se Podlešákům cepy, kosy, podávky a rezavé šavle v rukou zachvěly.

- - - - -

„A vy mu věříte? — Vy se jeho hrozeb bojíte? — Vy si z jeho třesků něco děláte?“, Refunda už podruhé zahovořil hlasem mocným, až lesy přehlušil. Ale sta mužů ještě mlčí, ještě sklánějí hlavy do země a podivná zbraň dosud se jim chvěje v rukou, jako by lomcoval všemi jejich kostmi mráz.

Podlešákům usedly náhle na hruď pověsti ze starých dob jako upíři. Teprve za tohohle šera, za hukotu lesů, jim vstoupilo živě na mysl, že jsou v dolíku Svatogothardském.

„Jen dva, tři týdny ještě, Podlešáci! — A na střechy vašich statků a vašich chat zasměje se jarní slunce jako nikdy před tím za minulých dnů. Chcete vytrvati těch několik dnů?“

„My vám, Refundo, věříme jako písmu svatému! Ať už to jak chce dopadne, my vytrváme!“

Byl to hlas koštišťáře Rozhody. Ale zdálo se, jako by se byl přec nějak třásl a jako by dřívější zvučnost postrádal.

„Co bychom taky z toho, Refundo, měli, kdybychom se vrátili, — nyní na jaře, když nás páni budou nejvíc potřebovati!“

„Pravdať! — Místo hovad by nás zapřáhli, senem by nás krmili — —“

„Ale u Boha věčného nebudou — nikdy nebudou!“

„Když už jsme jednou začali, ať si třeba při tom zajdeme a zahyneme! Aspoň budou moci říci jednou děti: „naši tatíkové se o nás starali, chtěli nám připraviti lepší čas; že nepřipravili a že se jim to nepovedlo, za to nemohli!“