Bludné duše/Oddíl druhý/VI

Bludné duše – oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
V	VI	VII

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Když loni na smrtelnou neděli vynášely holky z Jiřic k nedalekému potoku Moranu, zachytila se bezpochyby za proutí a ode vsi se ani nehnula, jako by tušila, že v téhle dědině bude míti hojnou žeň. A měla opravdu. Než si rok s rokem podaly ruce, ubyly tu čtyři hlavy: Adamec a Ouřada.

Ouřadu chtěli pochovat v pytli; už mu ho také Skůrka sešívala. Ale k pohřbu nedošlo; pod sříceninami jeho statku zbyla z něho hrstka popelu. Uhořel. Ouřadovu ženu nenalezli však nikde. Bezpochyby že se utekla někam daleko ke svým příbuzným.

A na dnešek se rozloučila se světem matka Světluščina. Když v Jiřících ráno vstávali, zvonili jí hodinku. Dlouho to ubohé netrvalo. Oheň u Ouřadů jí dodal.

Kdo asi zapálil statek rychtářův, s jistotou určiti nemohl nikdo. Hádali na Vavřinu, jiní zase na vlastní ženu Ouřadovu a jaké řeči ještě k tomu přidávali! Jak prý Ouřadovu duši odnášeli ve svých drápech dva černí ptáci. Jak prý si ji v povětří nadhazovali a jak prý při tom krákorali! Nejživěji to dovedla líčiti Skůrčice. Bezpochyby že všecko od ní také pocházelo.

„Vidíte to? — Kdo by to byl řekl, že tak brzy! — A v tomhle statku, ať ho zdědí kdo chce, nebudou míti nikdy pokoje, protože Ouřada se bude chodit koukat, jak v něm hospodaří a všecko štěstí tu pokazí, a všecku radost pokalí… Už nyní bych tam v noci ani páchnout nechtěla! Jen buďte vzhůru do jedenácté a uvidíte věci, na které se podruhé podívat nepůjdete. Na prahu svítí dvě ukrutánské oči, červené jako krev… Samotnou mne pošla zima; musila jsem se pokropit svěcenou vodou. A já už takových věcí něco viděla! Co jsem jich jen zažehnala a zaříkala!“

A lidé se báli kolem očazených zdí, kolem vylámaných oken, kolem rozbitých vrat, sotva že se sesmrklo. A aby bděl někdo do jedenácti a potom se oknem podíval k Ouřadovu statku, nikoho ani nenapadlo. Všetečnost v takovýchhle případech nikdy za to nestála. Tím bedlivěji a pevněji uzavírali okenice ve světnicích, aby, kdyby se probudili, ke spáleništi neviděli.

I klekání zvonili dříve, protože zvonec byl zavěšen ve trámci před rychtou.

Ve světnicích bývalo za tehdejších večerů ještě dusnější ticho než po návsích. Jen někdy zaplakalo robátko na klíně matčině a jen občas zeptalo se dítě roditelky své, kdy že už přijde tatíček a cože jim přinese. Žena Podlešačka sevřela těsněji rty a tvář od krbu, na němž to beztoho nějak mdle plápolalo, odvrátila, aby jí děti její neviděly do očí a neptaly se, proč že se jí tak lesknou, jako by je měla plny perliček.

A ženám-matkám spočívala na prsou tíže, jako by zdejší lesy jim na ně byly ulehly. Mužové většinou šli na rebelii a už týdny uplynuly, aniž by se byl vrátil jen jediný. Sám Pánbůh ví, co z toho ze všeho pojde. Onehdy tudy táhli vojáci — pěchota. V Jiřících zůstali přes noc. Bylo jich ke stu. Ve zdejší dědině poděsili všecko na smrt. „Budete tu vdovy do jedné! Posekali jsme je, rozpíchali, postříleli, a kteří nám ušli, šibenicím neujdou!“ — A počínali si hůře, než nepřítel. Nic jim nebylo vhod; selky jim ani ustrojiti neuměly. A přece nalily do těsta vajec, kde jen jaké mohli sehnati. Ale vojáci se v tom podloubali — a potom i s mísami všecko se stolů sházeli. A když odtáhli, bylo ve vsi pláče více než za onoho času v Egyptě, kdy anděl Páně pobil všecky prvorozence v zemi Faraonů. Až teprve když se před týdnem Jiras přišel domů podívat a pochlubil se, že vojáci před nimi utíkali, div že do borovic hlavami nevráželi, utišily se a oddechly si. —

Dnes — o masopustní neděli bylo v Jiřících smutněji než o popeleční středu či o velký pátek. Jindy tu bývalo od samého poledne veselo, až i černým lesům leckdy zachtělo se vejskání. Chodily maškary, přišli dudáci, přinesli cimbál, někdy se tu vyskytly i klarinety a když se setmělo, bylo na čtvrt hodiny slyšeti, jak Podlešáci umějí slaviti a pochovávati masopust.

I hvězdy, sotva že se dnešním večerem na obloze ukázaly, hasly rychle jedna za druhou.

Ve statcích, chatách i chalupách také asi brzy ulehli, protože po celé vsi nikde nesvítily. Jen u Květů kmitalo se jedním oknem světélko, ale tak, jako by každým okamžikem chtělo uhasnouti. A na dvoře vyl žalostně pes, že člověka hrůza pocházela, jak chvílemi zaúpěl. A všude kolem mrtvé ticho, jako by se byl z Jiřic stal náhle hřbitov; jen ten pes — — věrné, dobré zvíře! A všude kolem — na nebi i na zemi — tma čirá, jako hrobová; jen v tom jednom okně světélko, jako bludička. — Zlé znamení!

Ve světnici až k zalknutí! Hodiny, staré dřevěnky, už druhý den ukazují pořád jednu hodinu, ručičky se nehýbají, závaží se neposunulo za čtyřiadvacet hodin ani o píď níž, dřevěná kolečka nedrkotají… Smutné, trudné chvíle!

Ve druhém koutě v jizbičce naproti stolu plane voskovice v černém dřevěném svícnu. Je to dvouliberka — hromička. Bledým světlem ozařuje sežloutlý, vpadlý obličej nebožčin. U hlav klečí hezounká dívka, ruce má křečovitě sepjaté, s tvářema nakloněnýma nad objemnou knížkou, jakou někdy nosívaly panímámy v Podlesí ve kmentových šátkách pečlivě zaobalenou do kostela. Chvilkami pozdvihne hlavu, utkví na obličeji nebožčině dlouhým, zpytavým pohledem; potom se jí vydere polotevřenými rty těžký vzdech, jako by se jí pod mladou, věrnou hrudí všecko trhalo, a již zase upírají se zraky její do knihy s velkými švábskými literami. Je to Květova Světluška.

Když jsem vám o ní vyprávěl poprvé, líbalo ji štěstí ještě na obou tvářích, až se jí v nich tvořily jamky studánky, když se rozesmála zvonkovým, milounkým hláskem. Líbalo ji to štěstí vášnivě, jako by tušilo, že se musí od ní odloučiti, že je od ní odtrhnou násilně. Říkávají sice, že štěstí znenáhla přiletí, usměje se, políbí a potom prchá — dále. Ale se skrání Světluščiných šlo jen proto, že musilo, a od Květů jen proto odletělo, že by je byl dým, který dva dni vyrážel okny z Ouřadova statku na náves a teprv třeli den ze spáleniště vznesl se k oblakům, zadusil. Od těch dob, co jsme ji viděli s miláčky jejími — knížkami na klíně, co jsme se jí podívali ponejprv do hlubokých očí a co jsme slyšeli, jak uměla čísti, jak se jí to těmi rtíky jen proudilo, nepřeletělo nad Jiřicemi ještě ani půl léta, nad kalencem Květovic statku sotva pět měsíců. A jak to nyní vyhlíží! — —

Světluška opět pozdvihla hlavu a upřela oči ve tváře nebožčiny. Můj Bože! Tak jako by nikdy v celém životě shaslém nebyly poznaly, co to úsměv, co to radost, co to bezstarostnost. Morana uzamkla nebožčiny rty zámkem věčnosti, bezpochyby v tom okamžiku, když chtěly promluviti poslední slovíčko k Světlušce sirotě. Těžce, hrozně těžce umírala! — Muž v žaláři, dcera tu zůstane v širém světě samotinká, živá duše se jí neujme… kdo pak se kdy ujal siroty? — Kdo pak kdy nahradil pod sluncem dítěti srdce mateřské? — Kdo pak kdy setřel osiřelci slzu soka? — Kdo pak kdy se nad ubožákem slitoval tak z upřímné duše? Beztoho prý často lidská lítost a lidská soustrast vypadají jako lesklá křivka vinoucí se hřbetem potměšilé zmije! — Komu se dostane statek jejich do rukou? — Kdo že tu bude dědictvím vládnouti? Kdo že tu bude kliditi ovoce jejich mozolů! — Když umírala, všecky tyhle myšlenky jedna přes druhou draly se ku hlavě její a ký div potom, že nebožčin obličej stáhl se v tak hoře plný výraz, jako by nikdy selka byla v životě nepoznala, co to úsměv, co to radost, co to pokoj, co to bezstarostnost…

Světluška zraku od matky ani neodvracela. Zapomněla utříti i voskovici; vzňalo se kolem knotu všecko. Dcera naklonila hlavu k nebožce ještě blíže, jako by se chtěla přesvědčiti — už po tolikáté, co duše matčina odletěla — zdali rty její opravdu zavřely se už na věky, zdali zraky její se alespoň ještě jednou neotevrou a naposled nepodívají se na dítě… A potom pokaždé modlila se ještě vřeleji, ještě horoucněji z velké knihy, již matka nosívala do Okrouhliny na ranní. — —

Od té chvíle, co skonala, neměla Světluška v ústech ani drobečky. Na jídlo neměla pomyšlení. Sám Bůh ví, kde nabralo se jí tolik síly, že zemdlením neklesla.

Slyšeli jste někdy o hlídce nebožtíků? — Nevím, zdali tak do dneška zvykem na Podlesí; ale tenkráte to bývalo leckde i v kraji. Umřel-li kdo ve stavení, vynesli ho do komory, obléknuvše jej v bílý rubáš, k hlavám mu postavili lampičku, ve světnici sejmuli velký, dřevěný kříž, zavěsili jej na hřeb opět k hlavám nebožtíka a když se sešeřilo, nejstarší pode střechou usedl si do komory a — hlídal nebožtíka. Umrlec nezůstal ani minutu sám, a když se ve stavení všickni vystřídali, začal opět nejstarší.

S hlídkou nebožtíků byly spojeny nejrozmanitější pověsti. Tak se kdesi na Podlesí vypravovalo: jednou prý duše na cestě do nebe zabloudila a když celý den a celou noc za oblaky poletovala, vrátila se do komory, v níž ležel nebožtík. Ale neseděl u něho nikdo. Duše potom v komoře zaplakala, zakvílela a opět uletěla. Snad do dneška cesty do nebe nenašla a bloudí mezi oblaky doposavad. Kdyby tam byli tenkrát nebožtíka hlídali, byli by mu rty otevřeli a duše by se byla do něho vrátila; mohl býti živ ještě dlouhá léta, a duše byla by našla pokoj a věčnou radost.

A kdo pak by si nepřál horoucněji, aby se dušička vrátila nazpět do těla mrtvého a kdo pak by byl matčiny rty mohl otevříti rychleji a ochotněji než Světluška? — —

Na dvoře ještě ten pes! Vyje, že lidé v Jiřících dosud nedřímli. Dobré, věrné zvíře! Náhle vyrazil ven na náves, na okamžik utichl v žalování a potom zaštěkal, jako když běhával naproti Květovům, vracejícím se z posvícení. A jen jednou ho takhle bylo slyšeti; potom utichl načisto.

Světluška již se opět modlila a hlava její skláněla se zase nad objemnou knihou po matce.

Dvéře vedoucí do světnice ztichounka se otevřely.

Na prahu stanul s dechem tajeným mladý muž, ještě skorem hoch; ruce měl sepjaté, čapku pod paždí a zraky jeho tkvěly na Světlušce. Tváře jeho byly bledy — tak skorem jako nebožčiny, oči nějak zapadlé, vlas na hlavě v neladů, rty také tak staženy křečovitě, jako by zámkem Morany…

Stál tak mlčky hezkou chvilku; už se chtěl jednou obrátiti a odejíti; ale zraky jeho nemohly a nemohly se odtrhnouti od téhle dívčí postavy. Tak jako Světluška vypadal asi anděl v zahradě getsemanské, když snesl se pod koruny olivové s kalichem, aby jej podal Pánu svému…

Mladý muž pokročil o tři kroky do světnice dále.

Světluška se ohlédla. Modlitební kniha klesla jí z rukou na podlahu.

„Světluško — přicházím ještě jednou — přicházím tě potěšit!“

Dívce šla hlava kolem; zdálo se jí, jako by krovy ve střeše praskaly a jako by celá ta tíže hrozila na ni padnouti.

„Nevím, co bych udělal, kdybych mohl tvou tvář ze své duše setříti. — Ale nemohu — a nikdy nebudu moci! — Vidím tě všude, ve dne v noci… Světluško, smiluj se nade mnou! — Slyšíš, Světluško, přicházím tě potěšit —“

„Ty — mne — potěšit?“

„Nemáš tu nikoho…“

„A koho pak ty tu máš?“

„Také nikoho! — U téhle tvé matky, u tety mé, tě zaklínám, neodpuzuj mne dnes! Řekni: za dvě, za tři léta! Já půjdu kraj světa, abych tě neviděl, abych o tobě neslyšel; ale vrátím se na den, na hodinu, na minutu… Jen dnes mne neodpuzuj!“

Obličej mladého muže zatáhl se výrazem, jakéhož Světluška nikdy ve svém životě ani ve snách neviděla. Rty se mu zachvěly, potom zase křečovitě sevřely a ruce měl sepjaté jako k modlení. Tvářemi jeho rozestřela se bledost opravdu umrlčí. Jen oči jeho svědčily, že se mu hlava může rozskočiti, a rychle zdvihající se a opět klesající hruď taktéž nasvědčovala, že mu pod ní tak těžce nebylo, ani když ho otec na věčné časy proklínal a když on mu tu kletbu jeho slovo za slovem oplácel.

Světluška přitulila se k matičce, jako by se k ní chtěla utéci o záštitu a o ochranu; ale běda, že hlava její byla studena jako venku ledy a že oči její byly už ode včíra zastřeny věčnou tmou.

„Odpudíš-li mne dnes, stanu se… Světluško! Podívej se jen na mne! Takhle jsem se za těch několik týdnů přeměnil. Bloudím lesy jako tulák, jako štvanec, lidem se vyhýbám… Zdaž víš, že jsem od těch dob jen dvakráte byl pod střechou! Světluško!“

„Jak můžeš jen překročiti prahu…“

Světluška se náhle zamlčela. Na dvoře zaštěkal poznovu pes, až se to třikrát celou návsí rozlehlo; ale nyní neustával, octl se již v sínce, jako by někoho doprovázel a na dvéře ve světnici celým tělem ulehl, jako by je chtěl otevříti násilím a pověděti Světlušce nečekanou, ani ve snách netušenou novinu.

„Světluško! — Či jsem se mýlil v tobě od maličkosti? Či jsem se kojil myšlenkou bláznovskou hned od dětských let? Je to pravda — ty holka — žes mne nikdy ráda neměla? — Mluv, odpověz mi a já se ti zapřísáhnu, že mne vícekrát neuvidíš, že ti na oči nepřijdu jaktěživ…“

„Vavřino! — Ani nyní v těchhle chvílích nemáš pro mne citu?“

Světluška nedopověděla.

Dvéře se prudce rozevřely; do jizby vešel muž s hlavou poněkud nahnutou a hned za ním jiný štíhlé postavy, s vyschlou, vyzáblou tváří.

„Tatíčku! — Vítám vás!“

U lůžka nebožčina ozval se výkřik až ze dna duše a dívka octla se bleskem na prsou muže prvějšího. Byl to sedlák Květ a průvodčí jeho — Refunda.

Světluška spočinula tak několik okamžiků na prsou oteckých mlčky, bez jediného slova. Za chvilku přikročil Květ ku nebožce ženě, nahnul se k ní, políbil ji, udělal jí na čele, rtech a prsou kříž, za ním Refunda; potom sepjali oba ruce a modlili se za pokoj duše selčiny.

Za čtvrt hodiny obrátil se Květ nazpátek ku dveřím.

Uprostřed světnice stál dosud mladý hoch s rukama sepjatýma, s čapkou pod paždí s tvářemi tak nápadně podobnými nebožčiným, s očima zapadlýma, s vlasem na hlavě v neladu…

„A co ty — u nás?“

Květ oslovil hocha hlasem strašlivým.

„Není vám na tom dost…“

„Mlč! — Duše nebožtíka nech odpočívati v pokoji. Zastihl ho trest, jaký zasloužil. Žel, že ruka trestající neuspokojila se s obětí jen jedinou!“

Refunda přerušiv sedláka, pronesl tato svá slova hlubokým, temným hlasem, jako když v předvečer dušiček veliký zvon v Okrouhlině po klekání ještě třikráte se rozezvučí: „v pokoji — v pokoji — v pokoji — —“

Pod mladým mužem se nohy zachvěly, jako by jej opouštěly síly.

„Přišel jsem, strýčku, jakožto vaší sestry syn — jakožto krev vlastní sestry vaší, která měla z toho smrt, co musila všecko vytrpěti! Strýčku! Světluško! Nezatvrzujte se proti mně, neodpuzujte mne…“

Sedlák Květ naklonil hlavu ještě níže, jako by o těchhle slovech hochových přemýšlel, jako by nevěděl okamžitě,co mu má odpověděti. Teprve za chvíli pozdvihl obličej. V jizbě bylo ticho, že bylo slyšeti, jak pracně oddychuje Vavřinova hruď.

„Nezatvrzuji se proti tobě; jen mi odpověz na tuhle otázku: Jsi jeho syn?“

„Jsem, strýčku!“

Vavřinovi vydrala se tato dvě slova rty sotva slyšitelným hlasem.

„Nejsem — nikdy jsem nebyl, protože syn by ani otce proklíti nemohl a já to učinil, že — jak si lidé povídají — nikdo se na takovou příhodu široko daleko nepamatuje.“

Mladý hoch zaťal ruce v pěsti.

Květ zase tak povážlivě svěsil hlavu, jako by poznovu mu něco do ní nechtělo; ale pozdvihnuv ji ještě vážněji, než ji byl naklonil, řekl:

„Jsi jeho krev, Vavřino, věčně věkův ji nezapřeš — jdi — jdi! — Že mluvím s tebou takhle, přičítej to tuhle nebožce ženě mé, nad kterou nechci rušiti pokoj věčný, pokud ještě mezi námi pod naší střechou zůstane! Jdi, Vavřino! Ať se rozejdeme tiše! — Rozuměl jsi mi?“

Sedlák vzal hocha za ruku, vyvedl ho ven na zápraží, ještě dále — až před vrata; potom za ním dvéře zabouchl a vrátil se do světnice. Teprve nyní rozhlédl se po jizbě; oči jeho spočinuly na každém předmětu, na polici za jarmarou, a pak zase obrátily se k nebožce.

„— — zrovna tak jako bych celá léta byl z domova! Nic tu nepoznávám, všecko tak cizí — —“

„Ani mne, tatíčku? — I já že jsem vám cizí? — Za těch několik neděl?“

Sedlák Květ přivinul dceru na hruď mlčky s očima přimhouřenýma, ,aby si nevšimla, jak mu vlhnou pořád silněji a silněji.

Refunda seděl opodál s obličejem zasmušilým a popelavým řasovím nad očima nějak hrozivě staženým.

„A už tu se mnou, tatíčku, zůstanete? — Už mne tu nenecháte samotné? Jak by mi bylo v téhle světnici! Jak by mi bylo pod tou naší střechou! Vždyť tu nemám nikoho — nikoho —“

„V Okrouhlině na faře ženicha! Už i vás přelhává! — Jen jděte si, vy milý, dobrý strýčku, kam chcete; Však on vás tu dobře zastane, váš statek zvelebí, že mu vůkol nebude roveň, vaši dceru povznese, že bude jako hraběnka, vaše jméno přivede k veliké cti…“

„Vavřino! —Takhle že mne ostouzíš? — Já ti odpouštím —“

Světluška klesla otci do náručí bez sebe, ve mdlobách.

„Třeba mne za to proklínej!“

Otevřenou „vejhlídkou“ v okně zaletěl do jizby smích, že samému Refundovi sevřela se hruď jako by kleštěmi.

„A potom že to není jeho krev!“

Květovi přeletěl kolem rtů také smích — před ženou nebožkou, před dcerou ve mdlobách. Zdaliž jste kdy viděli usmáti se muže nad mrtvolou choti…? Sotva asi; je to pohled, na který se v celém příštím životě nezapomíná, který se vryje do paměti jako písmeno do mramoru.

Refunda vstal, přikročil k sedlákovi, položil mu pravici na rameno a pravil pevným hlasem: „Pamatuj se; — pamatuj! Slyšíš, Květe? — Měj rozum! — Neztratil-li ho tenkrát, pro řeč vyšlou z hadích úst bys jej chtěl ve hru sázeti? — Pamatuj se; — rozumíš, Květe?“

„Tenkrát mi ještě nikdo nesáhal na dobré jméno! — A tuhle předhůzku už slyším podruhé!“

„A věříš jí?“

Refunda vzal sedláka nyní za obě ramena a podíval se ostrýma očima do zraků jeho, jako by ho chtěl do ledví prozkoumati.

„Mohl bys věřiti, že by ten kněz…? Poslechni: nemluvil jsem s ním ještě nikdy; ale viděl jsem ho už mnohokrát. Jejich slova prý jsou hladká jako jejich tváře, jejich jazyky jako šavle na dvě strany broušené, jejich svědomí jako ouhoř; ale tenhle není z jejich rázu. Či nepravils tolikrát: kdyby takových bylo po Čechách, že by to s naším lidem jinak vypadalo?“

„Vždyť šel za vás prosit, tatíčku, šel těm pánům povědět…“

„Říkal jsem mu? — Žádal jsem ho o to?“ přerušil sedlák dceru, jež se byla zatím ze mdlob probrala.

„Já sama ho o to prosila…“

„Ty žes tedy přece byla u něho?“

„Měj rozum, sedláče! — Neřekl jsi před chvílí, že nechceš rušiti pokoj věčný nad nebožkou ženou svou, pokud pod zdejší střechou zůstane? — Býval jsi tak vážný, tak usedlý, každé slovo jsi třikrát, čtyřikrát rozmyslil, než se ti dostalo na jazyk. A nyní s jediným dítětem — se svou Světluškou začínáš?“ —

„Jazyk mu vytrhněte, strýčku! Hlavu mu rozšlápněte! Jste ještě silák, třebas sehnutý; já vám pomohu. On — on je všeho vašeho neštěstí původcem!“

Tahle slova zafičela oknem jako zavanuti jedovatého větru.

„Táhneš, proklatče!“

Refunda ve světnici zahřměl, až se svíce zkalila a pootevřené okénko zařinčelo.

Potom si sedl na lavici a nepromluvil už ani jediného slova. Starou hlavou pod popelavými vlasy letělo mu dvacet let jako prudká smršť, když se rozvíří nejprudčeji a veškerou silou vrazí poutníku zrovna do tváře. A přec poslední léta svého života uvykl považovati za nejklidnější, za — řeknu to přímo — nejšťastnější.

Refunda si zapřel hlavu oběma rukama. A z hovoru mezi dcerou a otcem nezaslechl ani jediného slova.

Svíčka dvouliberka u hlav nebožčiných již dohořívala.

Byla to dnešní noci divná hlídka u mrtvoly. Takové se selka za živa zajisté nenadála a takové z večera Světluška také dozajista netušila. A jaká slova ozývala se ve světnici! Snad bych mnoho netvrdil, kdybych řekl, že jich tu pod tímhle zčernalým stropem nikdy nebylo slyšeti.

A bylo to smutné shledání se otce s dcerou a muže se ženou po sedmi nedělích!

„Už svítá, sedláče! — Čas k odchodu!“

Refunda při těchhle slovech vstal s lavice.

„Až ženu pochovám! — Či mohl bych tu nechati holku v těchhle chvílích samotnou?“

Refunda pokrčil ramenoma.

„Musím zde zůstati!“

„Zůstaň si tedy! — Ale jen tě upozorňuji, že jsou nám na stopě a kdyby se jim podařilo dnes či zítra, anebo pozejtří tě dostati, zůstala by potom dcera, tvá samotna do smrti nejdelší!“

Refunda na okamžik utichl.

„Nyní však, kdy na hlavu tvou ulehlo neštěstí vší silou, měl bys míti ten starý, pevný úmysl, abys při všem tom neštěstí zůstal vzpřímen, nesehnut… Rozumíš mi, brachu? Mladý strom vítr může ohnouti, může ho i zlomiti, vyvrátí někdy i staletý kmen s kořeny a hlínou. Ale člověk má míti sílu; ta síla se jeví nejzřejměji, když se nad hlavu seženou mraky, když se o jednoho opírají větry, každý z jiné strany… Rozumíš mi, Květe? — Půjdeš?“

„Zůstanu! — Ve dvou dnech jsem za vámi!“

„V těchhle časech jsou dva dny jako jindy celý rok! — Zůstaň si však tedy. Potěš vás tu Pánbůh!“

Když se dělal den, byl už Refunda hezky daleko za Jiřicemi. Ale kdyby ho tak dnes byli lidé viděli, byli by nikdy neřekli, že to on. Šel krokem kolísavým, tak jako by cesta byla tak příliš „okluzká“, s hlavou svěšenou, s bedrami nakloněnými, jako by mu na ně byla náhle usedla všecka léta minulá. A kdo ví, zdali by v kraji byli nepřisvědčili panským služebníkům, již, kde ho znali — nepojmenovali ho jinak než tulákem.

Chvílemi se zastavil, zadíval se do sněhu, sáhl si na čelo, zdali je ještě totéž, o něž se bylo tolik vichrů zapřelo se zuřivostí bezpříkladnou a jež zůstalo přece neprolomeno. Stál na hezkém pahorku, s něhož mohl přehlédnouti několik dědin v Podlesí. Bystré oči jeho, o nichž si lidé povídali, že prý člověku projedou celou duší, se zatmívaly, jako by rázem ostrého lesku ztrácely. Všechen vůkolní kraj, zdálo se mu, že je mlhami zatažen až do samé prsti.

Lesy byly tiché jako hroby. Ani jediný opeřenec nevyrušil hlubokého jejich mlčení.

Obloha podobala se dnes opět tak na vlas obrovskému zvonu, jejž ulili v tajuplné dílně, ale zapomněli vyleštiti a do něhož zapomněli srdce zavěsiti. Že prý se bude dost o kovovinu odrážeti úpění a pláč těch červíků, jež zakrývá. Že prý to bude hlučeti dost a dost a kdyby tam nahoře někdy usnuli, že je musí — musí probuditi ozvěna, protože se rozletí do nezměrna a nedohledna.

A na Podlesí bylo tenkrát lze slyšeti hlasy, že by je bylo nedovedlo napodobiti žádné srdce ve zvonu, byť bylo ulité z nevím jakého kovu a kdyby i celému světu hranu: vyzvánělo. Hlahol jeho neprorazil by k nebesům tak mohutnou silou, jako pláč žen po mužích a jako nářek dětí po otcích.