Bludné duše/Oddíl druhý/VIII

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
VII	VIII	IX

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Přeškoda, že pro šero nebylo viděti Podlešákům do tváří. Byli byste uzřeli, jak vypadá člověk chuďas, jenž se chytá poslední nitky naděje, kolem něhož se všecko sesypává, jemuž všecky záměry proměnily se v mlhovité přízraky; — jenom půda, na níž stojí, ještě tak drží jej, ač se nohy pod ním leckdy zachvějou, a do hlavy mu závrať vstupuje: byli byste uzřeli, jak vypadají lidé, kteří na světě nepoznali nic než lopocení…

Než proč povídati, čeho ve světě nepoznali a čeho ve světě neužili? Podlešák nechtěl jiného, leda aby žil mezi svými lesy v pokoji, jako tu byli někdy živi jeho předkové. Podlešák každého nechal v pokoji; ale ten pokoj chtěl také pro sebe. Avšak když to došlo tak daleko, že ho neměli mít ani v kostele, ani po smrti, zkypěla mu krev a proto sáhl po zbrani, která mu při ruce nejblíže. Bouře na Podlesí byla v Čechách jednou z nejposlednějších. Pánům se zdálo, že Podlešáci nemají citu, že půldruhým stem let zdřevěněli. A když jim i duše začaly krváceti, náhle přišli k sobě, jako člověk, jenž tři dny a tři noci leží bez sebe, nad nímž už zpívají, jehož rakev už odnášejí… Či se nestalo, že temná slova „a porta inferi erue domine animam ejus“ — probudila zdánlivě mrtvého, že se v rakvi vzpřímil, funusníky že obešla hrůza, dědice nadějného snad i vztek, a že nebožtík ještě dlouhá — mnohá léta žil?

Svatogothardským dolíkem rozhořely se ohně; ale ďas ví, že dříví nechtělo živou mocí hořeti. A větry se přece stišily; lesy už zase mlčely jako němoty.

I hovor umlkal ještě rychleji než ohně uhasínaly.

Štěstí, že nastala obleva. Ve Svatogothardském dolíku je sice za větrem, ale kam pak by nevnikl třeskutý mráz! Leckdy se přihodilo, že mu neodolaly ani těžké podlešácké kožichy. A ty bývaly přece vzorem důkladnosti. Na takový kožich skládal Podlešák, zvlášť byl-li chudší — z chalupy či z chaloupky, tři, čtyři léta; ale za to mu vydržel mnohdy celý život. Tatíkův kožich býval nejvzácnějším synovi dědictvím.

Ale dnešní noci byli by bez nich dozajista vydrželi. Mohli je rozvěsiti po okolních stromech, aby vyvětraly. Udělalo se skorem teplo.

Podlešáci seděli se rty sevřenými na sklácených drvech. Adventní větry zle řádily ve zdejší úžlabině. Neušly zuřivosti jejich ani kmeny, kterých kořeny měly pět, šest palců v objemu. V dolíku Svatogothardském vypadalo to skorem vždycky jako v pralese. Stávalo se, že člověk mohl na šířku celou rokli přejíti vyvráceným dubem jako po lávce.

Podlešákům lpěly ve hlavách všecky řeči o téhle údolině, jako by je teprve včera byli slyšeli. Arciť se říkalo a říká namnoze do dneška: „až bude na Podlesí nejhůř, Svatogothardský dolík stane se všem nejbezpečnějším útulkem.“ Co bylo kdy v Čechách vojen, ani jedna o zdejší úžlabinu nezavadila. Ani Prušáci za sedmileté války nevyčenichali pověstný úkryt. A ti přec přišli všude a vyslídili i nejodlehlejší dědinku. Ale s těmito ještě jiné pověsti družily se k úžlabině. — Když je pohádkáři začali při krbu vypravovati, i plameny se kalily, lidé ani „nešpitali“, ruce měli sepjaté, poslouchali jako u vytržení a mnohý nezdříml potom celou noc. A zdříml-li, viděl všecko tak na vlas, jak to vypravoval pohádkář, a zděšením vykřikl z dřímot, že prý to slýchali po celém stavení.

Byly to pověsti „o bludných duších“.

A leckterás selka dala prý potom i na mši svatou za — vysvobození a pokoj bludiček.

Ve Svatogothardském dolíku prý se scházívaly a jedna druhé se ptávala, jak dlouho ještě musí čekati, jak dlouho ještě bude blouditi? A potom se daly všecky do pláče. Slýchávali prý žalostné úpění jejich po celém Podlesí.

„Bývala tu mezi zdejším lidem někdy divná víra.“ Pohádkář se po těchto slovech pokaždé odmlčel. „Tak! jako by ani v Pánaboha byli nevěřili. Nebyl mezi nimi žádný chudý a žádný bohatý! Ale což povídati o tom, jak a co věřili a co nevěřili! Už se ta víra se vším všudy stopila. A když je vystříhali, nedali si říci a nedali! A když jim domlouvali, zakabonili se. A když jim vyhrožovali, zalomcoval jimi vztek. Vztáhli na karatele rukou svých a prolili jejich krev. Potom seslal Pánbůh na Podlesí jnor; vymřelo tu všecko — jen v tomhle statku zůstal na živu sedlák se selkou a se svými dětmi, jako Noe se svou rodinou po potopě světa.“ — Pohádkář se řídil vždy podle toho, kde ve kterém statku byl, ve které vesnici jak ho uctili. A za to sedlákovi potom zalichotil, že jeho pradědek byl praotcem nynějších Podlešáků.

Tak povstaly první bludné duše na Podlesí. A o jejich životě po smrti věděl každý pohádkář něco jiného. Ale tuhte pohádku nechával si vždycky naposled. Musili ho však k ní přinutiti, mluviti do něho bez ustání, a potom se teprve dal do toho. Obyčejně zněl úvod u každé stejně. Ve Svatogothardském dolíku roste prý koření — kapradí a komu se dostane nevědomky do střevíce, náhle zpitomí, ztratí cestu, vícekrát ji nenalezne a bloudí až dobloudí. To koření zasely tam ony bludné duše. Jedou-li večerem kolem rokle s koni, nemohou s místa. Koně frkají, vzpínají se, bijou, vyhazují, a už se stalo nejednou, že přiletěli splašeni domů bez vozu, vozku že našli zabitého a vůz v rokli na kusy roztřískaný!

- - - - -

A všecky takovéhle povídačky vzbudil Podlešákům dnes pod lebkami poustevník, jenž s těmito pohádkami byl do nejmenších podrobností obeznámen a věděl, že ve Svatogothardském dolíku bývá za noci světélek bez počtu.

Koštištář Rozhoda už toho začínal litovati, že navrhl, aby ustoupili před vojáky do zdejší úžlabiny, že se sem za nimi neodváží, a odváží-li, že ani noha živá odtud neodejde. Předvečerního výstupu mezi poustevníkem a Refundou se jaktěživ nenadál.

Ticho v dolíku Svatogothardském přerušil chvílemi pouze dravec pták, jehož bystré oko rozeznalo temné obrysy schoulených postav a jehož zobákem prodral se skřehot, po němž si leckterýs Podlešák stáhl beranici níže na uši a do kožichu zahalil se těsněji, až mu na čele a po tvářích vyvstával pot.

Náhle zakmitlo se nad západní sráží několik světélek); ale uhasla okamžitě. Sotva však zmizela, pojevil se jich na protějším konci celý roj; tahle ale neshasínala. Letěla blíž a blíže a někdy až ku samé zemi se snesla. Některé na chvilku uhaslo; ale opět jiné světlejší přiletělo, jako by je vyčaroval. Podlešákům usedala na hlavy, na ramena, jeden druhému je viděl na prsou… A seděli všickni na kamenech, jako by přikováni; nikdo se ani nehýbal; rty měli těsně sevřeny, hlavy svěšeny a na hrudích tíži, jako by pod těmihle drvy leželi.

„Co chcete od nás, bludné dušičky?“

Koštištář Rozhoda sám jediný z celého táhora odvážil se promluviti. Ale již k poslednímu slovu sotva mu vystačil hlas. Vstal, chtěl světélko s prsou a levého ramene sehnati, ale nepodařilo se mu to; bludička se ani nehýbala. Plamének, zdálo se, že vzrůstá vůčihledě, že se šíří jeho hrudí, až se mu oči svitem zavíraly.

„Proč nemáte, bludné dušičky, pokoje?“

Za koštištářem ozval se snopkář Skůra; ale také mu hlas nějak nápadně v hrdle vázl. A týmže mžikem skočilo mu světélko přímo do očí.

„Proto nemáme pokoje, že vy nám ho nedáte!“

Tato výčitka rozletěla se údolinou, jako když všecky kmeny, co jich tu trčí k nebi kolem do kola, rozhučí se najednou. Podlešákům se hlavy zděšeuím točily a zdálo se jim, jako by celý dolík zdejší stál v jednom — jediném plameni.

„A jak byste nám mohli pokoj dáti, když jej sami věčně věkův míti nebudete. Zlých otců horší děti, z ještěrčí krve štírové!“

Snopkář Skůra se náhle vzpřímil, přejel si rukou čelo, jako když někdy nemohl ihned na to přijíti, co pan farář v Okrouhlině kázal na „velké“, a obrátil se v tu stranu, odkud přicházelo příšerné volání. Světélko ozářilo na jeho tvářích, na nichž vzduch žalářový zanechal stop, že už jich nesetře ani ruka smrti, výraz, který do téhle chvíle svědčil, že mu „furiantského“ ducha ani v krajském městě za celé ty neděle nemohli vyhnati. Snopkář Skůra přišel k sobě úplně.

„Ještě jsi neodtáhl? - - Kůže podvodnická! — Otců našich nech v pokoji a o pokoj vlastní se raději postarej! — A vy, Podlešáci, — hlavy vzhůru, vzchopte se, pryč s klepy babskými! — Jářku, Podlešáci! Duší svých předků že byste se báli? Či by vám mohly ublížiti? Či by vám chtěly škoditi? — Vy bláhovci!“

Snopkář se díval po schoulených postavách, jako když v Jiřicích u mistra krejcího opakoval do slova onehdy první kázání nového kaplana v Okrouhlině.

„A kdyby se jim zachtělo, i kdyby přišly, já bych je přivítal jako se staří známí vítávají po dlouhých letech rozloučení. Já bych jim řekl: Jen se na své děti a na své vnuky podívejte, jen si je až do kostí prohlídněte. - A jste-li tu mezi námi, vy milé, dobré dušičky, požehnejte svým potomkům a až nám požehnáte, potom si odpočiňte v pokoji! Jsme-li vám ale, vy duše, na hanbu, jsme-li my Podlešáci na nečest, potom nás zašlapte, zaklejte! — A nemůžete-li proto spáti, že jste měly své hlavy, v těch hlavách že vám vyrostly jiné rozumy, potom ať my taky tedy pokoje nemáme, ať se taky tedy mezi vás dostaneme, ať se taky tedy staneme bludnými dušemi! Aspoň vás přibude, a ať se to dovědí i ve Vídni, že bludné duše v Podlesí žijou a že jich o několik set přirostlo!“

Na tahle slova se Podlešáci ze skácených drv zdvihali, z hrudi jako by jim tíže náhle spadala, zraky se jim jasnily, jako tahle světélka, a už zase svírali pevně kosy, cepy, podávky a všecku tu selskou zbraň, protože se jim do rukou vracela síla, do krve život a ve hlavy odhodlanost nepolomná.

„Dobře jste řekl! Ať se tedy taky staneme bludnými dušemi. Aspoň budeme mezi svými!“

S těmito slovy stiskl snopkáři mozolovitou pravici — sedlák Květ. Dorazil do údoliny před několika okamžiky; ale nepřišel sám. Po boku jeho kmitala se ještě jiná postava.

Znenáhla se světélko jedno za druhým ztrácelo, jedno za druhým shasínalo a v mlhách umíralo… Bludné duše šly si podřímnout a odpočinout, protože ode dneška přiznaly se k nim jejich děti a od té chvíle zaberou místa jejich Podlešáci s kosami, s cepy a podávkami… Ale než se světélka ztratila, plynula nad dolíkem Svatogothardským slavně, volně, plným jasem, jako by opravdu těmhle mužům duše předků jejich požehnávaly.

V úžlabině kmitalo se již jen jediné — poslední. Zdálo se, že někoho vyhledává, a na někoho schválně žečekalo. Bylo nějak kalné, lesk jeho jako by porosen slzami, chvílemi vzneslo se (do výše, poletovalo nad údolinou a leckdy bylo už jen na shasnutí. A náhle však vzplanulojasem oslňujícím, bleskem sneslo se dolů a usedalo na mladinké, bledé tváři dívčině a chvělo se, jako by ji celou celinkou zulíbalo. Dívce svezl se šátek nazpět přes hlavu, na bílém čele jejím zdálo se že se zlatá hvězda zatřpytila, na bledých lících že jí rozkvetly slzičky, ve hlubokých modrých očích jejích že pojevily se kalíšky pomněnek…

V dolíku Svatogothardském zavládlo ticho jako před chvíli. Podlešáci protírali si oči už dnes podruhé, ale tentokráte, aby si na všechen příští čas, co živi budou — tuhle krásu zapamatovali, aby si tenhle obraz vryli do paměti k nevyhlazení.

„Slečna Lucilie! — Vy také mezi bludnými dušemi? — Když vy jste mezi nimi, potom chceme se dostati k nim všickni — všickni!“

Koštištář Rozhoda chtěl se vrhnouti k nohám luznému zjevu, aby alespoň roucha se mohl dotknouti; ale sedlák Květ jej zachytil.

„Slečna Lucilie!“ rozlehlo se údolinou jako by jedním hrdlem. Podlešáci odkrývali hlavy, zrovna tak jako když druhdy potkávali dceru knížecí na jejich potulkách zdejšími lesy.

„Šťastné znamení! — Uvidíte, braši, že šťastné!“ vykládal koštištář.

Světélko zaplanulo ještě jednou třpytivým svitem, rozlilo se po celém obličeji dívčině a potom se ztratilo, jako by do vod zapadlo.

A šerem nočním přitulila se ku Květovi mladistvá dívka, na hruď jeho obě tváře si položila, sedlák nahnul usouženou hlavu až na její čelo a přivinul k sobě těsněji Světlušku, — také bludnou dušičku.

„Chtěla nás posilniti, chtěla nám pověděti, že už to dlouho trvati nebude — že si na Podlesí svobody dobudeme a v máji že si ji na vozích, zeleným chvojím ověnčených, do svých dědin povezeme. Slyšíte, Podlešáci! A potom budeme výskati, až se lesy budou chvěti, potom budeme slaviti na Podlesí rok od roku — svátek svobody…“

Koštištář Rozhoda zavejskl si už nyní z plné duše a z plnějšího ještě hrdla, jak si tu svobodu na Podlesí vykrášlí, jak si ji vyzdobí a jako poklad budou chovati. „Hleď! — Tuhle naději vzpružila jim dcera tvá v nejtěžší chvíli! — Jak požehnané jsou kroky její!“ Sedlák Květ se bystře kolem sebe rozhlédl, ale neviděl nikoho. Jen tichý větérek, teplý jako z jara, vanul korunami stoletých dubů, ukolébávaje v náručí jediné dítě jeho — Světlušku.