Bludné duše/Oddíl druhý/II

Bludné duše - oddíl druhý Václav Beneš Třebízský
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Václav Beneš Třebízský
Zdroj:	. Bludné duše/Oddíl druhý, , Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence:	PD old 70

Večerem jednoho z týchže dnův, o kterýchž právě vypravujeme, zatrhl někdo na faře Okrouhelské prudce zvoncem. Nebylo to sice nic kromobyčejného. Farou rozlehne se pronikavý zvuk zvoncový často i o půlnoci, když někde na osadě pracuje nemocný k poslední hodince a příbuzní posla vypravili se slovy: „A žeňte koně, co můžete!“ Kněz nebývá pánem svého času ani v noci, kdy všude všecko pohrouženo v hluboký sen.

„Ať jde pan páter!“

S těmito slovy otevřel pan farář dvéře do čeledníku a ihned zase zmizel ve svém pokoji. Výraz v obličeji jeho svědčil, že byl nemile vyrušen. Ale sotva že si zasedl za stolek, objevila se ve dveřích přičervenalá tvář panny Kačenky.

„Už jsem řekl: ať jde pan páter!“

Pan farář zahovořil úsečným hlasem; ale pannu Kačenku to nezaražilo nikterakž. Za třicetiletého pobytu na zdejší faře naučila se znáti vrtochy páně farářovy až přes dostatek.

„Chce mermomocí k vám, velebný pane!“

„Kdo to…?“

Pan farář chtěl přidati ještě nějaké slovo; ale vzpamatoval se v čas. „ Obecní pastýř z Jiřic!“

„Pořád něco z těch Jiřic! Říkám, že tu ves měli vzíti už dávno všichni…“

„Ale což za to mohu, velebný pane?“

Panna Kačenka si nyní podepřela boky.

„Mohu nemohu! — Mám tu plné ruce práce; nevím, kde mi hlava stojí! — Ať vejde!“

Příchozí smeknul tepíve v pokoji.

„Co chcete? — Či jiemáte kdy ve dne? Jako by měl člověk jen vás — zrovna vaši obec. Musím vám říci, že se žádnou z přifařených vsí nemám tolik tahání jako s Jiřicemi!“

Pan farář zcela proti dřívějšímu zvyku svému mluvil zostra, zhurta a pořád se díval při tom do papírův, ani si nepovšimnuv, že Jiřický slouha mačká již beranici pod páždí a že se celý tetelí.

„Poníženě prosím — přicházím o pohřeb!“

„Jakže? — Což už jste zase vdovcem? — Dlouho-li pak tomu, co jste měl kopulaci?“

„Ten úterek po svátém Matěji bude tomu rok !“

„Už třetí ženu — “

„Poníženě prosím, ráčejí — “

„Jděte mi někam! — Tentokrát už povolení na ženění nedostanete! Pamatujte si to! Ani se mi tu neukazujte … A kdy že chcete míti pohřeb? Především: kdypak umřela?“

„Velebný pane, má žena je bohudík zdráva jako ryba a jsme spolu spokojeni chvála Pánubohu!“

„Tak co tu tedy chcete ? — Rychle! Zase nějaké různice! Myslíte, že mám na starosti jen vás, vaši obec? Myslil jsem, že ten váš nový rychtář bude rozumnější. A ono to pořád na vlas stejné. — Dělejte, dělejte!“

„Inu, velebný pane, přicházím, o funus!“

„Funus jako pohřeb, vy — ; vše jedno!“

Pan farář se nad míru rozhněval.

Pastýři vystupoval za tohohle hovoru na čele horký pot. Bylo mu tu věru hůře než v očistci. A napadlo jej, že opravdu takovýhle člověk neumí s pány ani promluvit.

„A kdo že umřel? — Tak mluvte přece, člověče!“

„Rychtář Ouřada. — On sice neumřel jako jiný — “

Pana faráře přešla již trpělivost naprosto.

„Což jste ztratil na cestě rozum? — Jste chlapi jako špalky! A potom s nilmi mluvme! — A konečně vždyť vy v Jiřících ani pastýřem nejste!“

„Od včerejška, velebný pane!“

Čepice pod paždí zmuchlaná snad jaktěživa tolik nezkusila ani při nejvetší rvačce v hospodě, ani při největší tlačenici jako dnes.

„Dovím-li se od vás jednou přece něčeho ? — Což tam nemají lepšího posla?“

„Nikdo sem s tím nechtěl; mužských je doma málo a ženským to nepřísluší.“

„A co ženským nepřísluší?“

„Omlouvat někomu funus. — Našeho rychtáře nalezli z rána za vsí probodeného.“

„Váš rychtář — sedlák Ouřada že nebožtíkem?“

„Dej mu PánMh věčnou radosť! — Ale on si jí nezasloužil. Však to lidé dobře povídají.“

„A jak se mu to, prosím vás, stalo?“

Hněv pana faráře už přecházel; mluvil také mnohem vlídněji.

„Sám Pánbůh ráčí věděti. Nejdříve proklel syna, syn zase jeho, večer potom vyhnal vlastní ženu z domu a zabouchl za ní dvéře. Děvečkám bylo dobré panímámy líto i šly ji hledat; ale každý krok jejich byl marný. Rychtář vyběhl za nimi a už se nevrátil.“

„Tak, tak! Říkám, že se tam u vás dějou divné věci! Kde to tu někdy bývalo! Jiřice byla ze všech nejtišší vesnice. Nebylo o ní slyšeti celý rok a po roce zase ne. A od nějakého času by se o ní mohly psáti kroniky a jaké kroniky ! — Ať sem přijde některý ze sousedů. Je to smutné, když svému rychtáři ujednat pohřeb posílají obecního pastýře! Vyřiďte jim to! — S Pánembohem!“

Pan farář přeměřil pokojík vážným krokem několikrát.

„Tohle bude olej do ohně! — Kdo za to může! On ten Ouřada za mnoho nestál. Ale měl způsoby, uměl alespoň promluvit, byl zdvořilý… Jak pravím: tohle bude olej do ohně!“

Pan farář seděl již zase za stolkem bedlivě nahlížeje do půlarchové listiny, podle hrubého papíru bezpochyby že úřední. Dnes nelhal, řekl-li, že neví, kde mu hlava stojí. Byl by tohle všecko nejraději hodil do kamen, ne snad že by si nevěděl rady; — znalť se v úředních záležitostech důkladněji mnohdy než sám justiciár — aby zodpověděl otázky, které vypsány byly na listině, již mu dnes zvláštní posel doručil, bylo potřeba času a důkladného přemýšlení.

Pan farář pokazil již dobré tři archy papíru a na čtvrtém bylo seškrtaných řádek více než čistých o dvě třetiny.

(Ve staré farní matrice nalezl jsem dotyčnou úřední listinu a uvedu-li vám jen několik těch otázek, vy se panu faráři zajisté diviti přestanete, že mu zodpovědění jejich činí tolik obtíží.)

- - -

„Měl-li pan páter opravdu kázání, které mohlo zavdati příčinu k jitření mezi lidem poddaným?“

„Navštěvoval-li selské statky a s kterými sedláky na osadě nejčastěji mluvíval?“

„Docházel-li k němu někdo do bytu a kdo?“

„Jakého byl vůbec smýšlení? — Jaké povahy?“

- - -

A ku konci bylo připsáno: „Račiž, Vaše Důstojnost, na svrchu položené otáz ky odpověděti, jak káže Vám svědomí a jak toho vyžaduje od Vás kněžský úřad Váš, co nejrychleji a pokud možno nejdůkladněji.“ Panu faráři dnes nechutnala ani večeře. Jen tak že se dotkl nějakého toho sousta na oko. Na pana pátera nepromluvil, ba skorem se jeho zrakům vyhýbal. Bylo mu v, čeledníku poprvé dnes nevolno do opravdy.

„Ráčíte býti churav, důstojný pane?“ zahovořil pan páter, jemuž také bylo nějak k zalknutí za stolem naproti panu faráři.

„Opravdu vypadá velebný pán tak rozčilen!“ propověděla panna Kačenka. „Není také divu! Tolik starostí!“

Panna Kačenka si soustrastně zavzdychla.

Pan farář nevěděl, co by měl podotknouti. Seděl tu jako na trní. Stíral si zatím neustále s čela pot. V čeledníku bylo třicetistupňové horko.

„Aby byl jeden ze železa! I železo se prodře! — Co jen pořád těch novin se všech stran! Budeme tu mít pohřeb. — Jiřický rychtář už je na věčnosti!“

Pan farář sepjal mimoděk ruce.

„Ourada?“

„Ano, ano; Jiřický rychtář. Ale kdo ví, jak se to všecko sběhlo! Je mi to divno; skorem podezřelé. Byl to muž, který dbal pořádku.“

Pan farář podíval se na kaplana za celý večer poprvé; ale ihned zase otíral si mechanicky čelo.

„Otevřte! — není tu ani k vydržení. Jak jsem řekl: v nynějších časech je takového muže škoda, věčná škoda: Mohl se člověk aspoň na koho spolehnout. Tak dlouho nerychtářoval!“

„A za ten kratinký čas natropil toho tolik, že budou míti v Jiřících po něm dlouhá léta památku. Na rychtáře Ouřadu tam tak brzy nezapomenou. Já se s ním sešel jen jednou; ale podruhé jsem se mu vyhnul pokaždé!“

„A proč?“

Pan farář otázal se náhle nějak živěji, jako by mu hlavou byla projela myšlénka, která stála za tvrdý tolar.

„Protože to byl člověk horší než had, hladší než ouhoř a úlisnější než kočka!“

Panu faráři zaleskly se živěji i oči.

„A tak jste ho poznal za ten půl roku? — Vida, vida; já už tu farářuju o něco déle a Ouřadu znám hezkých několik let; ale z těchhle vlastností, které mu přičítáte, za všecka ta léta ani jediné jsem nepozoroval. — Hleďtež, jak ukvapeně soudíte!“

„Zničil štěstí jedné rodiny a snad i její životy.“

„Narážíte na Květa? — Na jeho ženu a na jeho dceru?“

Pan farář toto poslední slovo pronesl zvláštním přízvukem.

Mladému knězi vstoupila do bledých lící krev.

„Ti si na sebe přivolali neštěstí sami. Všickni tři mohou naříkati jen na sebe. Květ mi arciť neublížil;,pravda. Ale přiznávám se vám: rád jsem ho neměl jaktěživ. Byl už od mladosti hrdý, neústupný, jako by vždycky on všemu, rozuměl nejlépe jen sám a nikdo jiný. Proto také se švakrem se nikdy nemohl srovnati. A žena jeho? — Když šla z kostela, nevěděla ani, jak si má vykročiti. A dcera jeho? — Samé čtení a samá kniha hned od maličkosti. Už ve škole byla moudrá jako Sibylla. A předčasný rozum vždycky se potom mstí! Nebylo otázky, které by byla neuměla. Květ z ní chtěl míti Libuši a proto ji také překřtil. Pravé jméno její je: Lucilie. Ale kde přišel jen k názvisku: Světluška? Byl hy to jakýž takýž překlad z latinského. To se mi za mého farářování nestalo: křestní jméno nechati pohozené a okrášliti se jiným. A potom to jeho důvěrné obcování se člověkem, o němž nevíme ani, zdali pohan či křesťan … Však jste o něm již také dozajista slyšel. Jmenuje se Refunda. Nevím, že si ho úřady nevšimly, zríovna jako by nad jeho šmejdy oči schválně přimhuřovaly. Na Podlesí rozhazuje jiskry už ode mnoha let. Roznáší knížky, dává je za faťku … Květ byl jeho nejvěrnější odběratel a jeho dcera nejhorlivější čtenářka… S těmi knihami v hlavě zapomněl, že je pouhým sedlákem, chtěl být nad pány a dnes za to sedí. Vy ovšem na něho ani nyní nedopustíte ničeho, na dceru jeho taktéž ne! Tak tak; kdo chce kam, pomozme mu tam!“

Poslední věty pronášel pan farář opět nějak zvláštním přízvukem.

A potom se usmál dnes poprvé; zapomnělí na okamžik, že v jeho pokojíku leží kopa otázek úředních a vedle nich již čtvrtý arch opět pokažený. Domníval se, že touhle řečí zvítězil nad panem páterem úplně. Sedělť také mladý kněz s hlavou svěsenou a na bledých lících' s temným ruměncem, jako by předhůzky, platící Květovi, jeho samého se dotkly až u srdce.

„Dal jsem vám pokynutí hned z počátku. Vy jste mu však nechtěl rozuměti a já mlčel.“

„Je mi líto, důstojný pane, že vám ani nyní nemohu přisvědčiti. Květa si vážím do dneška!“

„A jeho rodiny?“

Pan farář mluvil ještě podivnějším přízvukem.

„Také, důstojný pane!“

„Nechci vám tu vážnosť k němu nijak vyvraceti a k jeho rodině tím méně! Já vás pouze varuji; — činím to dnes naposled. Možná dost, že už bude pozdě.“

Tvář pátně farářova zastřela se náhle výrazem ještě „ouřednějším“ než byla ona listina s otázkami. „Byl bych snad lépe učinil, kdybych byl mlčel i dnes!“

„Jak ráčíte souditi!“

Pan farář se prudce odtrhl, vstal ještě prudčeji a pravil podrážděně: „Stelete si na zdejší osadě velmi divně! — Dejte pozor!“

Za čtvrt hodinky seděl již zase za stolkem; ale nepsal. Byl příliš rozčilen.

„Kde jen to jezdil onehdy? — Ten sem scházel ještě ke všemu! Já ho přec očekával tak netrpělivě! — A kdyby dnes byl pryč, nevím, co bych za to dal! Béře mi půl života, jen on — jen on sám! Škoda věčná každého slova! A jak si počíná! Nejdřív učiněná pokora, vtělené dobrotisko, a sotva se u nás ohřeje, neví kam s pýchou.“

Pan farář vzal po tomhle úvodě zase do ruky péro a opět začal psáti — pátý arch. Ale nyní teprve mu to nechtělo jíti! Psal — přečítal — přetrhoval a zase psal.

Bylo již jedenáct a pan farář ještě seděl za stolkem nahnut nad archem papíru a v ruce s krůtím pérem. Mladý kněz však také ve svém pokojíku bděl; ani si nepovšiml, že voskovice dohořívajíc vyšlehla plápolem. Seděl, jak to míval ve zvyku, opíraje si hlavu pravicí, hluboce zamyšlen. Kniha, z níž, než ulehl, obyčejně čítával, ležela dnes před ním zavřena. Jen tak někdy, jako by mimoděk, zaletělo oko jeho nad lůžko, nad nímž byl zavěšen obraz Bohorodičky: ale stěží rozeznalo rysy v obličeji matky Boží, ve kteréž zdálo se, že ruka umělcova mistrovsky vložila slova proroka Jeremiáše: ó vy všickni, kteří jdete cestou …

Celou mysl jeho zaujímal osud rodiny Květovy. Prosbu dcery někdejšího rychtáře Jiřického vyplnil před týdnem. A výsledek cesty jeho? — Na vlas tak, jak byl předvídal. Páni krčili ramenoma, divili se, že přichází za buřiče orodovat právě on, odvolávali se na vysoké rozkazy, a když je požádal, aby ho směl alespoň navštíviti — potěšiti, zdivili se ještě více, jeden se podíval na druhého významně a žádosť jeho odmrštili.

„Je to jeden z těch přemrštěnoů, kteří třeští o jakémsi českém národě. Ukázal nám tak alespoň pravou srsť. Kdo ví, zdali také v těch rejdech nevězí. Začali se tam v těch děrách hýbati zrovna v ten čas, Kdy se prý dostal do Okrouhliny.“

Pan krajský při tom nahlédl do listiny, jichž měl na psacím stolku celou hromadu. Poslové v krajském úřadě nepostačili si podávati ani kliky u dveří.

„Arciťže! — Byl tam asi týden, když se vzepřeli v Jiřících!“

Budeme ho musit taktéž naučit katechismus! — Nic platno!"

Císařský komisař byl pravou rukou, někdy také přímo hlavou pana krajského.

„Pošleme do Okrouhliny důvěrný dotaz! — Tamější farář, zdá se mi, že má přece rozum!“

Krajský komisař se ušklebil posměšně.

„A musíme tak učiniti rychle — ještě dnes!“

Pan krajský zazvonil na nejstaršího písaře; sám usedl do lenošky a komisař diktoval otázky, které z části jste byli seznali.

Od těch dob vplížilo se panu páterovi do duše divné tušení a nehnulo se odtamtud do dneška. U Květů s vyřízenou taktéž nebyl do dneška. Neměl ani tolik odvahy, aby přinesl do statku, jehož střecha prohnula se tíží zlých dnů, novinu nepříznivou. — Tak mu bylo také tenkrát, když odjížděl z Prahy na svátky vánoční, když viděl z daleka černati se ve sněhu rodnou dědinu, když rozeznal již bílou chaloupku se střechou, plnou mechu a netřesu… Tenkrát se mu také zdálo, že nemůže nějak dýchati, že má na jarých prsou těžký balvan a k srdci že mu sáhá ruka studená jako led. A když otevřel dvéře do chudé, ale čisťounké jizby, zakalily se mu oči, rty se mu zachvěly a zapomnětl i pozdravení, protože v rohu světnice na lůžku, které bývalo jindy tak narovnáno, načechráno a zastřeno pestrou pokrývkou, opíral se o peřiny stařeček s tváří na smrt bledou a vítal ho do domova na svátky hlasem tichounkým, slábnoucím a stěží pozdvihl hlavu stříbrovlasou, aby syna políbil… Tehdáž jej ona předtucha nezklamala — a od několika dnů vkradla se mu ke hlavě a odtud k srdci podruhé.

A lpěla mu na mladé duši v dřímotách. „ Světluško! — Světluško! Zdaž víš a zdaž tušíš, že stala jsi se pro mne bludičkou? Já za kmitavým leskem tvým se zadíval a nyní za ním musím — musím. Ty vábíš mne za sebou a unikáš mi dál a dále, do nedohledna… Světluško-bludičko!“

Svíčka na stole v mosazném svícnu již dávno dohořela; v pokojíku byla čirá tma; ale mladý muž ještě za stolem bděl. Před očima jeho rozestíral se temný, pustý kraj; nikde ani živé duše, nikde ani človíčka. A v tom kraji tmavém, pustém, nad nímž i nebe zatáhlo se umrlčím příkrovem, třepetalo se světélko, jako by hvězda byla se vyšinula tam se shora a zde náhle tajemnou rukou byla zadržena — ta nejlesklejší hvězda, samý démant a samá perla a samý drahokam. Chodec, kterého z daleké krajiny sem větry byly zanesly, zajásal radostí a hnal se, co mu síly stačily, za okouzlujícím světélkem, aby je uchvátil a na své líce přitiskl… Ale čím blíže řicházel a měl je už takořka zachytiti, odletělo mu před očima v dálku nezměrnou a znova jej vábilo k sobě tím třepetavým svitem, tím podivným leskem, až ubožák zemdlen, vysílen klesl k zemi s výkřikem, jímž ve dvé srdce se mu rozskočilo.

„Zdaž víš a tušíš, že bych svou duší štěstí tvé vykoupil, ač si toho netajím, že zůstaneš pro mne, Světluško, — věčně věkův bludičkou, že byť bych i zajásal: už mi neujdeš — ztratíš se opět do nezměrna… ty milá, drahá bludičko — Kam mne ty větry zanesly a co mi do duše přivály? Zanesly mne také v pustý, tmavý kraj a přivály mi do duše tebe — tebe, Světluško, a odvály pokoj, jenž se nikdy anebo až teprve za dlouhá léta vracívá, když už je člověk jako kmen, kterémuž blesky urážely všecky větve, zdrtily celou korunu a jako na posměch nechaly zelenou haluzku jedinou… A kmitáš se mi před očima i ve dřímotách, skláníš se nade mnou a tak divná a tajemná slova mi našeptáváš… Dali ti opravdu tak nezvyklé jméno, jako by ti byli už nad kolébkou vyměřili cestu života, že se zasvítíš, že se zaleskneš jako hvězda: samý démant, samá perla a samý drahokam a potom … ? — Světluško-bludičko!“

… Či jste nikdy neslyšeli o bludičkách, o jich kouzelné moci, o jich neodolatelné přitažlivosti, o jich podivném svitu, kterýmž pouíník-chodec pozdní omámen, oslněn zapomíná na všecko, na domov, na svůj život, na svou duši a hyne neoplakán, neslzen? Jen ta bludička mu svítívá nade hrobem každinkou noc. A v Podlesí uměli o nich vyprávěti, že posluchači bylo úzko u srdce a neveselo ve hlavě za těch zkazek pohádkářů. — Jsou prý v těch světélkách duše nejhezčích dívek, kteréž se mstí hochům za nevěrnou lásku. A o té mstě, jež nezaala smilování, kolovaly příšerné řeči mezi lidem v Podlesí. Za Jiřicemi na lukách kmitávala se také taková bludička. Pamatovali ji pradědové — a třepetává se tam do dneška. Na Podlesí leckdo se odvážil zažehnati bludičku; ale jaktěživo to nikdy nikomu za to nestálo. Takového zaříkatele nejdříve přilákala a zavedla ho, že o něm vícekrát ani slechu nebylo. A když se z večera po klekání zalesklo na lukách světélko, hoši vždycky odvrátili rychle tváře a pospíšili si pod střechu. To prý člověk ztratí, paměť, jako by se byl napil čarodějného koření.

V pokojíku se náhle rozsvětlilo, jako by bílé stěny krví byly potřísněny — a týmže mžikem rozhučel se na kostelní věži zvon — vždy ve chvilkových přestávkách. Hořelo bezpochyby v nejbližším okolí. Zvon hučel temněji a temněji; podobalť se jeho hlahol úzkostlivému sténání. Dědinou ozývaly se prudké hlasy, návsí míhaly se zimničným chvatem lidské postavy a sněhem skřípala kola s voznicemi.

Mladý kněz přistoupil k oknu. Na návsi bylo jako ve dne. Zvon, na několik okamžikův umlknuv, rozhučel se poznovu, ale děsněji a hřmotněji, tak jako by někde bylo příliš zle.

„V Jiřících — statek Ouřadův!“

„Zpátky s koňmi! — Slyšíte? — Ať dohoří! Ten by nám za to stál!“

„Jen jeďte a práskněte do nich! — •Je tam zle, záplava se šíří — nevidíte? Statky tam stojí v jedné řadě. A sedláci jsou pryč … Rychle! Rychle! — Ještě jedny koně; — Druhá voznice stojí v pastoušce!“

„Je rozbita! — Bez obručů!“

Zvon ve věži duněl, jako když z hluboka za lesy hřímá.

Na náves vyváděli ještě jedny koně.

„Obraťte se! — Ke všem všudy ďasům! Ať z toho hnízda nezůstane kámen na kameni! — Beztoho mu to udělal vlastní syn; nikdo jiný! — Uvidíte, že nikde jinde ani došek se nehne na střeše. — Ať se upeče zakletec! Beztoho tomu v pekle neujde!“

Vozka s koňmi se opravdu obrátil a zavedl je zase do stáje.

„I pytle bylo by pro něj škoda po smrti!“

- - -

Po návsi bylo již ticho. Záplava také ponenáhlu vybledala. Lesy zatahovaly se kvapem temnou záclonou. Zvon ve věži dávno již umlkl, krajem rozestřela se čirá tma, na obloze nebylo k spatření ani jediné hvězdy a kolkolem všude mrtvo jako ve hrobech; i noční zpěváci na kostelní věži dřímali a ti jindy ponocovali přec od soumraku do svítání. Jen faře Okrouhelské bděla duše jediná, plna nejvznešenějších tužeb a nejsvětějších snah, kteráž směle protínají peruťma svýma chmurné mraky, jež stavěly se jí v cestu te slunci, ustala na okamžik v letu svém, zočivši mezi chmurami kmitati se světélko třpytu okouzlujícího, jako by bylo mezi šerá oblaka odkudsi s vysoka zapadlo. A poznavši v něm družku stejnorodou, chtěla jí pomoci, letěla dál a dále do dusných oblakových spoust a světélko prchalo dál a dále, jako by té duši ukiazovalo novou cestu, novou dráhu a tam té ke slunci aby zanechala, protože prý v takové výšce peruti ztrácejí pružnosti, o hlavu se nad hloubkou nezměrnou pokouší smrtivá závrať a lesk očí shasínává na věky…

„Světluško-bludičko !“