Bludné duše/Oddíl druhý/III

Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Václav Beneš Třebízský
Zdroj: BENEŠ TŘEBÍZSKÝ, Vácslav. Spisy sebrané: Z různých dob
Online na Internet Archive
Vydáno: In: Z různých dob. Praha, F. Topič 1904.
Licence: PD old 70

Věznice rakouské v krajských městech podobaly se ještě na samém sklonku minulého století namnoze mučírnám. Císařovna Marie Terezie sice patentem z roku 1776 tak zvanou torturu ve všech zemích pod žezlem svým zrušila; ale ještě hezkých několik let prý rozkaz tento zůstal pouze na pergamenu. Do nedávna žili pamětníci, arci již starci devadesátiletí, od kterýchž na vlastní uši mohli jsme se dověděti, co to byla mučidla, jak vypadala, jak nebožáka nejdřív kolem lámali a potom teprve věšeli… Člověku prochází sluch, kosti přejíždí mráz a nechceme ani uvěřiti té strašlivé, děsné pravdě, od níž dělí nás pouze nějakých devadesát či sto let.

Ve městě, kamž odvlekli Květa se Skůrou, byly umístěny žaláře ve sklepích pod radnicí. Byly na vlas jako všecky ostatní; jen tou výhodou se honosily, že ubožák v těchhle sklopeních ukovaný měl alespoň paprsek naděje, přece ještě jednou Boží slunce uviděti — až ho vyvedou na popraviště.

Představte si temnou komůrku s klenutým stropem, s okénkem tak uzounkým, že by s těží prošla ruka sevřená v pěsť, s podlahou zemitou, po níž rozložena jest otep prohnilé a zpuchřelé slámy; přimyslete si hluboko do země zaražený dubový sloup, na němž zavěsen těžký řetěz, a k tomu ke všemu ještě vzduch, že zachtělo-li by se vám návštěvy, hrozilo by vám na samém prahu nebezpečí zalknutí, a vidíte před sebou dosti živě šatlavu, v níž šestý týden na nohou i rukou ukováni tráví smutné dny Květ se Skůrou. Zavřeli je každého zvlášť a vybrali pro ně žaláře, v nichž uvězněnci před rokem učinili konec svému životu, než jim byl ortel prohlášen.

Nechci hrůzami žalářovými drážditi vaši obrazotvornosť. Opomenu vám vylíčiti, jak z někdejšího rychtáře Jiřického chtěli mermomocí vynutiti zločiny, o nichž se Květoví ani nezdálo. Schválně zahalím zrakům vašim výjevy, jež udály se, když snopkáře Skůru až ke mdlobám utýrali, aby se přiznal k nejmožnějším přečinům.

Nahlédněte v obličej Květovi na několik okamžiků sami.

Slunce vniká prvními paprsky v nynější jeho obydlí. Těžké krůpěje dopadající se zčernalého, provlhlého klenutí na slámu mění se jimi v pestré perly, šedivé pavučiny vléknoucí se místy po stěnách, podobají se tímhle osvětlením hedbávným záclonám, hliněný džbán na dřevěné, dvounohé lavici se strany drahocennému poháru, a sáhodlouhý řetěz, na mnoha článcích zčervenalý rezem, klanečníku z ryzího zlata, ovšem již hezky zašlému, kterým v pohádkách zatahují cestu svatebnímu průvodu … Všecka příšernosť žalářová alespoň na chvilku se rozplývala, ustupujíc obrazům a dojmům klamavým. Paprsky s předmětu na předět poletovaly, jako by chtěly v téhle komůrce všecko pozlatiti jasem svým — všecko zulíbati a setříti vzdušnýma rtoma se všeho tvářnosť děsivou. Jen s jednoho čela chmur nesetřely — nemohly, protože bylo hluboce nakloněno, jen obličeji vězňovu se vyhnuly, protože hlava jeho byla svěsena jako by bez síly, bez vlády a bez duše. Vlasy na hlavě té byly už bílé jako sníh, čelo vězňovo samá vráska a obličej jeho rozbrázděn k nepoznání. Kdybych vám byl nepověděl, že tenhle muž se jmenuje Květ, vy byste toho byli do smrti neuhodli.

Odměřeným krokům na chodbách již navykl, chřestotu klíčův už si nevšímá; když se železem pobité dvéře vedoucí do jeho obydlí otevírají, ani sebou nepohne; když žalářník okoralý chléb mnohdy ani netknutý odnáší a klade vedle něho na lavici jiný, už také tak jako oblezlý, ani prstem oň nezavadí mnohý — mnohý den.

Asi před týdnem se jednou z rána také otevřely dvéře, ale prudčeji než jindy, a Květ se vzchopil, zapomněl na okamžik, že má na rukou a nohou řetězy, že je přikován, vrhl se ku vchodu a ruka tiskla ruku a hruď spočinula na hrudi. Ale bleskem se náhle odtrhl, vytřeštil oči a smrtelná bledosť rozestřela se mu tvářemi. Pravice jeho sáhala již na čelo, aby je poznamenala křížem.

„Květe! — Květe! — Už tedy přece straším za živa? — A já chci jen po smrti a potom ještě jen škůdce duší lidských a těl lidských!“

A vysoký muž s vyzáblou tváří učinil dva kroky do vnitra.

„Kde by mne to bylo napadlo! — Vždyť jsem tu neměl ještě ani takový sen! — Přichází mi to do opravdy jako by to byl jen tvůj duch!“

„Tak přece na mne sáhni a přesvědč se!“

„Můj Bože! — A co naši dělají? — Co žena, co Světluška?“ l „Jsou zdrávi a pozdravujou tě!“

Refundovi tahle výpověď šla nějak těžce z úst.

„A jat jsi se sem mohl dostati?“

„Vidíš, nadarmo mi neříkají tu a tam čarodějník. A člověk nikdy nemůže tušiti, co mu kdy bude k dobrému. Žalářníka omámil jsem řečmi o pokladech, už dávno prý o mně slýchával, že umím pomáhati k bohatství a že jsem už mnohého na světě šťastným učinil. — Než nezbývá k tomu nyní času …“

Refunda se naklonil až ku samému uchu Květovu; na chodbě ozvaly se kroky a zachřestily klíče.

„Zatím trp — a čekej do týdnu!“

Poslední slova pronesl Refunda šeptem a rychle odkvapil. —

„Podařilo se vám to?“ oslovil jej žalářník, postaviv se mu v cestu.

Refunda zavrtěl hlavou.

„Neřekl jsem vám, že o tom nesmí věděti? — Máte vy také paměť!“

„Tuhle chvíli obyčejně ještě dřímává. Probdí celou noc a teprve z rána přichází na něho spaní.“

Žalářník přistoupil těsní až k samému Refundovi.

„Přijďte ještě jednou — —“

„Budu musit dvakráte !“

„O dobré zaplacení se nestarejte. Ty cesty vám budou za to státi!“

„Ale musí to býti, dokud jde měsíc nahoru… A víte, že nemám ani chvíle pokdy? Tam mne volají, tu pro mne vzkazují, jinde zase mne nechtějí ani pustit; nejlépe by bylo, abych se mohl na deset kusů rozložit…“

„Ale přijďte, Refundo! — Kdy chcete! — Jak jsem řekl: dostanete, co budete chtít.“

„Uvidíme!“

Refunda zakýval vážně hlavou, potom se podíval na žalářníka a řekl: „Než se týden setká s týdnem, budu zde zase!“ A za několik okamžiků vycházel vysokými vraty, vedoucími do nádvoří radnice v krajském městě kvapným krokem, jako by se bál, že by se tahle vrata mohla před ním sama pojednou zavříti a že by snad tu odtud už nevyšel.

Žalářník prošed i prohlédnuv šatlavy a vypeskovav dobrou polovici vězňů, vrátil se do své jizbice rozmrzen a mrštil klíči o stůl, posadil se na židli s hezky hlasitým zaklením.

Žalářník Gregora byl člověk k pohledání; nevlídnější než věznice, které každodenně několikráte procházel a prohledal, že mu ani pavouk předoucí novou síť neušel, mlčelivý jako staré dvě knihy ve vepřových deskách na polici v jeho obydlí, pobožný, jako by byl z některého řádu — až na to klení, které mu přicházelo na jazyk již tak nezbytně jako slina, čtenář až vášnivý, starých časů milovník a velebitel nadšený a při tom při všem svým pánům ještě věrnější, než silné zámky jeho starosti svěřených žalářů.

Mimo Pánaboha, pány a žaláře vězela mu však ode dávných let ve hlavě pověsť, že slýchával od nebožtíka otce, že v pravo od císařské silnice pod kapličkou zasvěcenou památce svatých Jana a Pavla je zakopán poklad už od časů švédských vojen. Uschoval prý je tam jeden z jeho předkův. Ale švédské vojny trvaly dlouho, Švédům se z Čech nechtělo a než se vyklidili naprosto, předek onen odešel na věčnosť. Gregorův pradědek byl tenkráte malý hošík. To si však pamatoval dobře; tři kroky od vysoké meze, dva kroky od kapličky k polední straně, zrovna tam, kam svatý Jan se svatým Pavlem se dívají — je poklad zakopán. Když v Čechách nastal pokoj a pradědek trochu povyrostl, vídával na těch místech z večera kmitati se modrý plamének, pokaždé ho přehodil hrstí chlebových drobečkův, ale při tom přišla naň vždy taková hrůza, že musil chtěj nechtěj utéci. Po pokladu pátrali Gregorův dědek i otec; ale hledali marně, až potom toho nechali, domnívajíce se, že všecko má svůj čas a taktéž i peníze. Kdo z jejich potomků je má najíti, ten je také jistě nalezne.

Žalářníku Gregorovi se o pokladu pod kapličkou zdálo některý čas každou noc. Až neviděl ani pro lesk zlata a stříbra. A as před dvěma lety viděl nebožtíka otce zrovna jako by byl živ, jak mu ukazuje ve snách prstem pravé ruky ke kapličce a jak mu při tom vyhrožuje, proč si nevšímá takového dědictví.

S Refundou znali se ode dvou let. Půjčil mu tenkráte knížku vzácnou Slanského někdy děkana Jana Raupilia: „Posila k stálé trpělivosti“. A prohlédaje knížku tu našel náhodou starý, již moli ohlodaný list, na němž vytištěna byla modlitba ku svaté Panně Koruně, pomocnici v chudobě a mocné ochranitelce zvláště těch, kteří hledají poklady. Žalářník Gregora každý den od těch dob dvakrát, někdy i třikrát přeříkával bedlivě celý list od slova ke slovu s takou vroucností, s jakou klekával jenom na velký pátek u Božího hrobu. Ale modlíval se marně. Před rokem trávník kolem kapličky rozorali a oči svatým Janu a Pavlovi spláchl déšť a sníh.

Ale Gregora se ještě nevzdal naděje. Asi před dvěma týdny svěřil se s rodinným tajemstvím Refundovi. Slýchal o něm ode dávna, že je moudřejší než všickni poustevníci, co je jich po okolí. Stalo se už leckídy, že duše jimi zaříkané neměly přece pokoje; ale kterou zažehnal Refunda, o té nikdo niídy už neslyšel. Ale Refunda dělával se svým uměním drahotu. Ledakomus se tak hned nepropůjčil.

Onehdy seděl žalářník ve vratech na patníku zamyšlen, jako by jej páni byli vyhnali ze služby. Příčinou zádumčivosti jeho byly pověsti, že prý kapličku svatého Jana a Pavla budou bourati, jelikož povedou tamtudy novou silnici.

„Potěš vás Pánbůh, Gregoro! — Umřel vám někdo ? — Co tak smuten?“

Refunda nemíval ve zvyku pouštěti se do dlouhých řečí, zvláště ve městě a k tomu na „rynku“. Slovo dalo slovo a bylo po všem. Ale dnes se zastavil sám, oslovil Gregoru a zrovna před vraty vedoucími ku zdejším žalářům. „Inu, tak — tak! Ledacos vrtá člověku hlavou!“ „Máte tu s těmi delikventy kříž — horoucí peklo! Svezou to sem ze všech koutů světa. A nyní zvlášť. Můžete se těšiti na celé kopy… V Podlesí už to začíná."

Ale Gregora jako by neslyšel. V každém rysu dosti dobře krmené tváře jeho bylo lze čísti mrzutosť. „A fičí to tu až do kostí! Slyšíte Gregoro! — Píchání v kostech je velmi nezbedná nemoc.“

„Arciťže! Tak jsem se nějak zamyslil! — Nepospícháte, Refundo?“

„Nemám co zameškati!“

„Šel byste na chvilinku?“

Refunda se podíval k západu. Slunce bylo ještě vysoko.

Potom se okamžik rozmýšlel a zadíval se do hrbolovitého dláždění.

„Už jsem chtěl beztoho dávno si s vámi o něčem promluvit.“

„Chci arciť ještě dnes dorazit do Želenic!“

Refunda se zase podíval ke slunci.

„Dojdete zítra, nedojdete-li dnes!“

„Skoro máte pravdu!“ Žalářník Gregora blahoslavil v duchu nápad svůj, že vyšel si sednout na patník. V příjemně vytopené jizbici a při korbelíku „řízného“ z městského pivovaru vypověděl dopodrobna Refundovi vše o zakopaném pokladu ze švédských vojen.

„Pomůžete-li mi svým uměním, budu vám za to do smrti vděčným. Dám vám tolik, že na stará léta budete moci žíti bez starosti a s pokojem. Povídají o vás, že prý pocházíte z knížecího rodu; slyšel jste to bezpochyby také. Ale já tomu nevěřím. Kdyby vy jste byl z rodu knížecího, jaktěživ neplahočil byste se ode vsi ku vsi…“

Refunda upřel oči na žalářníka Gregoru tak ostře, že tento ve proudu řeči své náhle umlkl, jak by uřízl.

„Jestli jste si mkie, Gregoro, pozval k sobě k vůli těmhle řečem —“

„K vůli vašemu umění, Refundo. Přišlo mi to jen tak na jazyk. Nemyslil jsem vás tím pohoršit. Řeči jsou řeči. Chytejte je mezi lidem!“

Refunda svěsil hlavu a kostnatou pravici položil si na čelo.

„Vím arciť prostředek, který by vám mohl k pokladu pomoci velmi snadně. Ale — —“

„Učiním všecko; odvážím se nejhoršího, Refundo!“ vpadl hosti svému prudce do řeči žalářník.

„Jak chcete! — Poslechněte tedyl Musím míti sedm vlasů s hlavy člověka, kterého čeká smrť na šibenici. Musí to býti člověk, který nikoho neokradl, nikoho nezavraždil, který se nikdy nerouhal Pánubohu —“

„Takového tu zrovna máme! Je to sedlák z Jiřic. Byl tam dříve rychtářem a jmenuje se Květ. Přivezli sem s ním ještě jednoho, právě když zvonili na jitřní.“

„A čím se provinili?“

Refunda ptal se tak lhostejným, tak chladným hlasem. Měl ještě hlavu svěšenou a kostnatá jeho pravice dosud spočívala mu na čele.

„Zapomněli poslouchat nejdříve sami a potom tomu učili jiné. Jsou prý původci té ohavné rebelie v Podlesí. Však jste o tom už slyšel do zajista. Zbrousíte hezký kus světa a mnoho se dovíte.“

„A že by mohli přijít na šibenici?“

Refunda se otázal ještě lhostejnějším hlasem a hlavu naklonil ještě níže.

„Přijdou jistě pro strach a hrůzu těm ostatním!“

Světnicí zavládlo hrobové ticho. Refunda opřel si nyní čelo oběma rukama. Gregora zapomněl touhle chvílí naprosto, že je u krajského, soudu zdejšího dosti důležitou osobou a že, jak míval zvyk se chlubiti, „u kriminálu platí“.

„Jářku, Refundo! — Zkusíte to?“

„Vydáváte se v nebezpečí, že byste mohl přijíti o službu! Mohlo by se vám přihoditi ještě cosi horšího!“

Žalářník Gregora se dal do lomozivého smíchu.

„Což služba! — Potřeboval bych jí potom? — Vypověděl bych svůj úřad pánům sám. — Jak můžete míti jen takových starostí!“

„Nepověděl jsem vám ještě všecko!“

Refunda se náhle vzpřímil, jak to vždycky činíval, když chtěl promluviti cosi závažného, a upřel ostré oči na Gregoru, že žalářníkovi na okamžik krev v žilách sestydla. A ten se přece tak ledačehos nelekal. Nezhrozil se ani nejodpornějšího výrazu ve tvářích zlosyna.

„Se sedmi vlasy dvou takových delikventů musím dvakrát od dvanácti do jedné ke kapličce a po třetí musím přivésti oba vězně na místo, kde poklad je uschován.“

Refunda se zamlčel a ostré oči jeho zpytovaly v žalářníkově obličeji každinké pohnutí.

Gregora se zahleděl do rohu ve své jizbě s očima zatrudělýma, z nichž mohl Refunda vyčísti, že se vzdá veškeré naděje domoci se kdy pokladu rodinného.

„Jinak je marná všecka řeč a ještě marnější všecka práce!“

Refunda se měl k odchodu.

Žalářník dosud se díval s okem zamuceným do rohu ve své jizbě, jako by byl posledních slov svého hostě nadobro přeslechl.

„A jiného žo by prostředku nebylo?“

„Není!“

Refunda bral už za kliku.

„Víte-liž, že jde při tom o mou hlavu?“

„0 cizí hrdlo se nestarám! — Nechcete-li, nechte tak! — Nenutím vás k ničemu.“

Refunda mluvil za~e tak úsečně a tak odměřeně, jak to míval ve zvyku už ode dávna.

„Snad se domluvíme!“

Refunda na tato slova žalářníkova ani hlavy neobrátil.

„Snad si to rozmyslím! Slyšíte, Refundo? — Přivedete mi je oba nazpět?“

Refunda se ve dveřích zastavil.

„Jak chcete, na nitce anebo na žíni z koňského ocasu!“

„Vy že byste i tohle dovedl!“

Refunda se dal do smíchu; ale vypadalo to, jako když havranu selže v černém hrdle.

„Tak je omámím, že půjdou za mnou jako beránci. Ztratí paměť, ztratí řeč, ztratí sluch a ráno jim bude, jako by byli měli divný sen!“

Refunda položil opět ruku na kliku.

Žalářník Gregora si opět oddechl.

„A že k tomu potřebujete dvou ?“ „ Nezbytně dvou! — Jeden musí kopati a druhý odhrabávati hlínu. Ruce mé nesmějí se dotknouti ničeho …"

„Kdy zase přijdete?“

„Chcete, abych přišel?“

„Budete, Refundo, boháč. Budete míti na stará kolena pohodlný život. Uděláte tak rázem konec tomu toulavému životu …“

Refunda se usmál, tak jako by žalářníka Gregoru pro tu jeho příští štědrosť z duše, z celého srdce litoval, a za několik okamžiků už zase kráčel prostranným, čtverhranným náměstím s hlavou vztyčenou a prsoma vypjatýma, nevšímaje si nikoho, jako by zdejší krajské město se vším všudy bylo na jeho jméno v zemských deskách zapsáno.

Dnes však již byl čtvrtý den a Refunda ještě nepřicházel.

Žalářník Gregora vyšel každých pět minut před vrata, rozhlížeje se pozorně, neuvidí-li někde jeho vysoké postavy. Tři celé noci takměř ani nezdřiml a vzorná, až někdy přílišná starosť Gregorova o vězně ve zdejších žalářích klesla skorem až v nedbalosť. Chodil s hlavou svěšenou, jako by poklad rodinný vězel zrovna pod některou vyšlapanou dlaždicí na chodbách. —

Už scházel do týdnu jen jediný den a o Refundovi ještě ani slechu.

Před žalářem, o nějž dnes paprsky sluneční ani nezavadily, ozvaly se již po druhé těžké kroky a v zámku zaskřípal klíč také podruhé.

Květ pozdvihl prudce hlavu, mdlé, matné oči se mu živě zaleskly a řetězy na noze a na ruce zachřestily, jako by jakousi tajemnou mocí spadávaly. Ale okamžitě se mu zase hlava naklonila ke hrudi a oči zakalily se ještě temněji.

Do věznice vstoupil žalářník Gregora se strážníkem, který třikrát již vedl Květa k výslechu a dnes si pro něho přicházel po čtvrté.

Strážník udeřil Květa ručnicí přes šíji a Gregora zatím odemkl zámek, jímž řetěz ku sloupu byl připevněn.

Sedlák vstal mlčky a za chvilku ozývalo se chodbou pronikavé řinčení řetězu podivnou ozvěnou, tak jako kdyby někde v dáli vykřikovaly dva zcela protivné hlasy: „dobře tak!“ — a „ubožák!“ Trvalo hezkou chvilku, než došli točitými dřevěnými schody ku dveřím, za nimiž rozbila svůj stan krajská spravedlnosť.

Na postranním stolku bělaly se dvě svíce a uprostřed černal se krucifix. Hlava Spasitelova klonila se nějak nízko k zjizvené, promodralé hrudi a zdálo se, že zsinalá tvář příliš nápadně stranou jest odvrácena, jako by se nechtěla dívati na lidské soudy, jako by se jí ošklivily lidské přísahy.

Za stolem v průčelí klenuté jizby stál muž s otylým obličejem, s očima zazelenalýma a na hlavě s parukou. Na stole ležela hromada papíru, samá akta a samé soudní zápisky. V levo seděl vychrtlý mužík, ohryzuje netrpělivě zuby brkové péro a časem pošilhávaje po pánu s parukou. Byl to krajský sudí s písařem.

„Sedlák Květ z Jiřic!“ zavolal pan sudí poněkud chraptivým hlasem, když se rozevřely dvéře a na prahu zarachotily řetězy, a zazelenalé oči jeho utkvěly na vězni, jako by ho chtěly pohltiti i s těmi řetězy.

„Je ve vaší osadě nový kněz — kaplan?“

Pan sudí si odkašlal a levicí narovnával si paruku. Nechtěla mu nějak dobře přiléhati: Na dnešek mu ji na plesu trochu pochramostili.

„Je, pane!“

Květ odpovídal temným, ale pevným hlasem.

„Býval u tebe návštěvou?“

„Proč se mne tážete? — Víte už beztoho všecko dávno!“

„Budeš-li odpovídati? — Býval u tebe návštěvou?“

Pan sudí sevřel pěsti a zasyčel jako zmije, když ji dráždí.

„Budeš-li, osle, mluviti? — Pomůžeme ti!“

Pan sudí už sotva mluvil. Hlas mu nechtěl nějak sloužiti, při včerejším plesu se nachladil.

„Tedy býval u tvé dcery návštěvou? — Máš zvedené dítě! — Víš-li, že za tebe prosili? Nejdříve přišla ona a potom jako by si řekli, jako by se byli navedli, zase on. — Zadarmo dozajista za tebe orodovat nepřišel!“

Pan sudí vyhrkl náhle v pustý smích, že se mu paruka na hlavě posunula o dobré dva palce v zad. Zdálo se jako by následky ohnivého nápoje dosud se mu byly z hlavy nevykouřily. Míval zvyk v kruhu přátel prodlíti tak dlouho, dokud ho neodnesli domů, nesvlékli a neuložili do postele. Pan sudí byl starý mládenec. Lidé ho pokřtili velmi trefným příjmením; ale poněkud drsného názviska onoho zamlčím.

„Kdybych já byl na ni zakýval, kdo ví —“

„Pane, poctivosť —“

„Vím, že je u vás za groš na prodej!“

Pan sudí se smál ještě pustěji, ale zeleň očí jeho přecházela ve špinavou barvu.

„Čtěte, písaři, a dokažte mu to!“

Písař vstal, vzal do ruky režný papír a četl: „Býval u něho pečený, vařený; u když odcházel, pokaždé ho doprovázel. V posledním čase dcera jeho už běhá za ním sama, za šera odvažuje se i na faru —“

„Dost! — Slyšel jsi?“

Sedlákovi zatočila se hlava, že ani nevěděl, kde stojí, a touhle chvílí by si byl přál nejraději býti šest střevíců pod zemí.

„A nyní se tě ptám naposled: budeš-li mluviti? Mám toho tvého vzdoru už zrovna tak dost! O čem s tebou mluvíval? — K čemu tě vyzýval?“

Sedlák Květ jako by neslyšel. Oko jeho spočívalo na těžkém řetězu, jenž vinul se mu od ruky k noze. Zdálo se, že se ty železné články opět nějak lesknou — už dnes podruhé, ale paprsky slunečními nikoliv!

„Dolů s ním! — Však ti jazyk rozvážeme!“

Pan sudí zahřímal pěstí na stůl, až se nahromaděné papíry rozletěly po jizbě a písař by si byl jazyk přehryzl místo brkového péra.

- - - -

Uplynula hodina a Květ seděl již opět ve svém žaláři; ale tentokráte spíše ležel. Chvílemi vydralo se mu rty hluboké zasténání. Ztýrali ho až běda; nechtějte se tázati, jak.

„Už i na tvé jméno sáhají, Světluško má? — Už i dítě mé, jedinou radost mou, jedinou útěchu mou, hanobí? — A pomoci nikde, vysvobození žádného … Kdo se tě ujme, ty dítě mé? — Kdo tě polituje? — Hodí po tobě každý kamenem! — Dceru šibeníčníka odkopne každý jako hrudu v ouhoře.“

A žalářem rozlehl se dnes poprvé tak úpěnlivý pláč, že se na chodbách strážníci zastavovali, umlkali, tajili v prsou dech a poslouchali, jak si naříká otec, jehož dítěti sáhli lidé zlí na dobré jméno. A neusmál se nikdo a k posměchu nestáhly se rty ani jediné. Strážníci spíše zrychlili krok a mlčky obcházeli chodbami, prohlížejíce, zdali vše v pořádku.

Otcovská láska prodrala se tentokráte vší silou z uhnětené hrudi a uzounkým okénkem letěla ven z vlhkého žaláře do tmavé noci, daleké lesy přelétala a zastavila se nade vsí, kde touže chvílí mladý muž vyháněl vlastní ženu a potom za ní dvéře zavřel na závoru, aby se nemohla vrátiti.

- - -

Pan krajský s císařským komisařem ve společnosti pana sudího seděli dnes také proti svému zvyku nějak dlouho. Měli as důležitou poradu. Pro samé protokoly nebylo jim ani viděti do tváří. Panu sudímu sice chvilkami dosud upíral zrak službu, ale pan krajský přičítal to na vrub děsivých zpráv z Podlesí, z nichž každá způsobila na zdejším úřadě pravý poplach a na paruce pana sudího ještě větší nepořádek, než jaký se jevívá ve vrabčích hnízdech.

„Jen šibenice pomohou! Nic jiného, pane komisaři! — Není-liž pravda, pane rado! — A nejdříve musí se na nich houpati ti dva otrapové z Jiřic! — Jen šibenice!“

Na schodech ozvaly se prudké kroky a do jizby vrazil bez klepání a bez okolků husar i pozdraviv po vojensku, podával panu krajskému zapečetěný list.

Pan krajský podíval se na pečeť. Byla ze Žatce. A rozlomiv ji, ustoupil o krok zpět se slovy: „První srážka s vojskem. Vojáci musili ustoupiti!“