Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Jako na výletě

Pták, který mluví František Hrnčíř
Osudy Jakovy	Jako na výletě	Kde domov můj?

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 26–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Papoušek mohl volně létati po pokoji. Svobody své nezneužil nikdy. Často bylo otevřeno okno. Sedával na něm, pokřikoval na kolemjdoucí, smál se a byl někdy i opravdu vesel.

Jedenkráte zahlédli jej na okně vrabci. Byl jich celý zástup. Neviděli dosud tak podivného ptáka. Byli to většinou mladí vrabci. Všickni shlukli se s velikým křikem kolem něho. Ba, někteří smělejší z nich usedli až na okno. Pranic nedbali, že u okna za papouškem stojí děti. Byly tam všecky, a Julinka s nimi. Smály se drzým vrabcům a divily se papouškovi, že jich od sebe neodežene. Ale papouška zdála se těšiti pozornosť vrabčího zástupu. Díval se na ně a smál se hlasitě. Kdykoli některý ze zástupu přilétl na okno, vítal jej: „Pěkně vítám! Pěkně vítám! To jsou k nám hosté! Co dobrého?“

Když však to již dlouho trvalo, omrzelo jej to. Obrátil se k vrabcům zády. Ale ti nezdáli se tím býti uraženi. Byli čím dále, tím smělejšími; ba, jeden z nich vyskočil mu i na záda.

Teď toho měl Jako dost. Zamával křídloma a vletěl mezi vrabčí sběř. Ta dostala strach a odletěla na blízký strom. Papoušek letěl za nimi a sehnal je se stromu na jiný, kamž zase za nimi přibyl. To činil ustavičně. Vrabci pištěli a štilipovali, tak že hlasy jejich daleko bylo slyšeti.

Jako létal pomalu, jako všickni papouškové z jeho rodu. Třepetal rychle a krátce svýma křídloma. Nečinil v letu žádných oklik, nýbrž přímo vždy obrátil se k místu, kde seděli vrabci. Letěl tak, jakoby se obával, že každé chvíle spadne k zemi. Let jeho byl tak nemotorný jako let kachen.

Děti se lekly, když papoušek odletěl. Nebyl dosud nikdy se vzdálil z pokoje. Měly strach, aby jich neopustil. Běžely všecky do zahrady. Volaly naň, lákaly jej, ukazovaly mu oblíbené jeho pokrmy, ale papoušek jakoby nic. Neustával v honbě za polekanými vrabci, což zdálo se jej velice baviti.

„Jako, milý Jako, poleť domů, dostaneš cukr!“ volala naň Klárka.

„Ode mne dostaneš kukuřici!“ volal malý Jeník.

„Já ti upravím chutný salát!“ křičel Josef.

„Jako, Jako, sleť dolů! Pojď zase do klece!“ přimlouvala Julie, které papoušek vždycky poslechl.

Ale papoušek ani se neobrátil. Zdálo se, jakoby ani neslyšel. Honil stále vrabce. Konečně i to jej omrzelo. Najednou se obrátil a letěl přímo k otevřenému oknu, které byl před chvíli opustil.

Děti radostí zajásaly. Běžely všecky zase nahoru. Za okamžik byly v pokoji.

A hle, tam seděl Jako klidně na nejvyšším bidélku své klece. Hleděl se smíchem na děti. Děti jej laskaly a hladily. Slíbených dárků mu však nikdo nedával. Najednou zvolal papoušek: „Jako, milý Jako, poleť domů, dostaneš cukr! — Ode mne dostaneš sladkou kukuřici! — Já ti upravím chutný salát! — Jako, Jako, sleť dolů! Pojď zase do klece! —“

To se děti nasmály, když slyšely, že papoušek opakuje do slova řeči, kterými jej vábily zpět do klece! A aby dostály slovu svému, přinesly mu hned slíbené mlsky, do kterých se Jako s chutí pustil.

Když se najedl, usedl zase na nejvyšší bidélko. Rozpomínal se asi na svůj nerozumný kousek — který provedl, když jako nějaký rozpusta honil se za vrabci — a mluvil sám k sobě: „Jako je dareba! Jako jest uličník! Hanba! Co jsi to zase provedl, Jaku?“ A jakoby jej to velice mrzelo, svěsil smutně hlavu, při čemž potutelně díval se na děti, které se smíchem na něj hleděly. V tom najednou udělal kotrmelec kolem bidélka, až zase na něm stál, a dal se do náramného smíchu. —

Večer, když se pan Březina vrátil z lesa, dověděl se ovšem o novém šibalském činu ptáka, který mluví.