Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Osudy Jakovy

Pták, který mluví František Hrnčíř
Jako provádí šibalství	Osudy Jakovy	Jako na výletě

Údaje o textu
Titulek:	Pták, který mluví
Autor:	František Hrnčíř
Zdroj:	Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 23–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Aby byl Jako stále veselým a čilým, připadl pan Březina na zvláštní myšlénku. Upevnil mu totiž do jeho klece zrcadlo. Jako s počátku nedůvěřivě hleděl na tajemnou věc. Kloval do rámu svým zobákem. Konečně postavil se před zrcadlo tak, že se v něm mohl viděti.

To jste měli papouška viděti, co dělal! Učinil radostí na bidélku kotrmelec. Smál se, křičel, hvízdal. Nepromluvil však ani slova. Díval se stále do zrcadla. Viděl tam jiného papouška, sobě úplně podobného. Zajisté, že připadla mu na mysl vzdálená jeho vlasť. V daleké západní Africe, v nepřístupných lesích bylo jeho rodiště. Matka jeho snesla pět bílých vajec, s nerovnýma půlema, které byly k tupému konci mírně a ku špičatému konci více přiostřeny. Sotva opustil se svými sourozenci hnízdo, jež rodiče jeho upravili v dutině stromové, již létal u velikých hejnech se svými druhy, s nimiž společně noclehoval a potravy si vyhledával. Za večera odpočíval na nejvyšších vrcholech stromů. Ráno za ustavičného křehocení, křiku a vřískání pásl se s ostatními na polích kukuřicových.

Ó té zlaté svobody!

Avšak netrvaly dlouho blažené ty časy. Jednoho dne chycen byl s několika soudruhy svými do nastražených ok. Jako zoufale sebou zmítal, volal o pomoc, prosil a lkal! Avšak — ó běda! — nepřispěl mu nikdo ku pomoci! Ba, právě křikem tímto se papoušci prozradili. Přišli černoši, kteří tu krajinu obývají, vyňali je z ok a donesli do svých chatrčí. Zde přistřihli každému křídla a pustili je. Sotva náš milý Jako cítil se na svých nohou, chtěl odlétnouti. Ale marně. Křídla byla ustřižena! Bylo na vždy, na vždy po zlaté, blahé svobodě!

Dlouho stýskalo se Jakovi po těch krásných, hustých mangrovových lesích, v nichž se zrodil. Ale konečně zvykl sobě v novém domově. Naučil se mluviti několik slov, a že byl chápavým, předčil brzy všecky své soudruhy. Uměl ze všech nejlépe. Měl z toho sám radosť, a pán jeho nemenší, neboť kynula mu naděje na hojný zisk. A skutečně také hezkou částku peněz stržil za něj od kapitána lodi, která plula do Evropy. Smutně loučil se papoušek se svou rodnou zemí. Dokud ještě viděl břehy africké, což tu vesele skřehotal a volal: „S Bohem! S Bohem!“ jak to byl slyšel od námořníkův. Ale když potom kolem do kola nebylo viděti mimo zelenavou vodu mořskou ničeho, když kromě suchého chleba nedostával nic jiného k jídlu a ničeho k pití, tu teprve tesknil a smutněl. Nepromluvil ani slova. Chodil smutně po palubě lodní. Ba, až se z toho rozstonal, a div, že na té lodi nezahynul. Ale cestující jeden smiloval se nad ním. Koupil jej, již nemocného, od kapitána, dával mu vařenou rýži, k pití trochu vody — a papoušek za nedlouho ozdravěl.

K cestujícímu, jenž tak přátelsky k němu se zachoval, jevil velikou příchylnosť. Ten pak z dlouhé chvíle učil jej mluviti a rozličné umělé kousky provozovati.

Když konečně dojeli ku břehům evropským, bylo se Jakovi loučiti se soudruhy. Každý dostal se v jinou stranu. Náš Jako jel s cestujícím do jeho vlasti. Byl u něho dlouho a cvičen byl dále v umění mluviti. Byl z něho dokonalý pták, který mluví.

Avšak na neštěstí pán Jakův zemřel. Příbuzní jeho, kteří papouška s jinými věcmi po něm zdědili, prodali jej. A pak šel papoušek z ruky do ruky, až konečně koupil jej pan Janský. Tomu, když zanechati musel obchodu, konal dobré služby při prodávání zboží, neboť kupce svou řečí i svými uměleckými kousky dobře bavil a ku koupi povzbuzoval. Sedával obyčejně na stříšce boudy, v níž měl pan Janský své zboží vyloženo. Jak se někdo blížil ku krámu, již na něj volal: „Tady má krám pan Janský! Má pěkné věci! Pojďte kupovat! Všecko je dobré a laciné! A ještě z toho slevíme! Pojďte kupovat! Co dáte za tuto mašli? Stojí deset zlatých. Věru, že deset zlatých. Jinak byste jí nekoupil. My ji dáme lacino. Dejte za ni dvacet krejcarů! Bratrovi stojí za deset zlatých! Jen kupujte! Všecko je dobré a laciné!“

Všickni se smáli mluvícímu ptákovi, a mnozí si dali říci a koupili. —

Mezi tou dobou uplynulo několik let. Ale papoušek nebyl dosud tak stár, jak by se u poměru tom s jinými zvířaty zdálo. Dosahujíť papouškové mezi ptáky nejdelšího věku; mnozí z nich až sedmdesát, ba i osmdesát let. —

Vzpomínal Jako na svou minulosť, když viděl v zrcadle papouška jiného? Snad! Oči jeho zářily radostí, všecek se třásl, když podíval se do zrcadla na domnělého svého soudruha. Otvíral zobák — a pták v zrcadle otvíral zobák také; hladil a čechral si peří — a pták v zrcadle hladil a čechral si peří také; udělal kotrmelec na bidélku — a soudruh jeho dělal kotrmelce zároveň s ním. Dal se tomu do smíchu náš milý Jako, a pták v zrcadle smál se také.

Papoušek pomalu zvykal na svůj protějšek v zrcadle. Chtěl začíti si s novým soudruhem známosť. Lísal se k němu, lichotil mu, chtěl jej hladiti; a pták v zrcadle činil sice vše podobně, ale přece nemohli se spolu nikdy setkati. Jako konečně rozhněval se na chladnou plochu, která jej dělila od jeho přítele: klofl do ní zobákem — a měl po radosti. Prohlížel Jako bedlivě celý rám i rozbité sklo, ale soudruh byl navždy ztracen.

Když mu dali do klece nové zrcadlo, rozbil je hned, což učinil i se třetím a čtvrtým.

Zajisté poznal, že domnělý sourodák jeho byl klamem!