Blahé zlaté mládí/1884/Pták, který mluví/Kde domov můj?
| Pták, který mluví František Hrnčíř | ||
| Jako na výletě | Kde domov můj? | Mraky |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Pták, který mluví |
| Autor: | František Hrnčíř |
| Zdroj: | Blahé zlaté mládí. Album původních prací pro českou mládež. Ročník prvý. Pardubice: F. & V. Hoblík, 1884. s. 28–32. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
Pan Březina měl dnes svátek. Děti říkaly mu z rána mnohá přání, která tatínek s potěšením vyslechl. Litoval, že nemůže s nimi stráviti slavný ten den. Bylť povolán za důležitou jakousi záležitostí ku knížeti pánu do zámku. Měl přijeti zpátky až večer.
Děti nemohly se příjezdu tatínkova ani dočkati. Stále vybíhaly před dům a hleděly na lesní cestu, kudy měl přijeti.
Josefa s nimi nebylo. Byltě dlouho se tajně radil o něčem s maminkou. Paní Březinová měla potěšení z toho, co jí Josef řekl. Bylo to zajisté něco pěkného. Klárka byla by ráda věděla, co to asi je. Když jí však maminka řekla, že Josef chystá nějaké překvapení tatínkovi, nepátrala dále. Však se beztoho doví toho večer, až tatínek přijede!
Mezi tím, co Jeník s Klárkou a Julinkou pobíhali po lese, zavřel se Josef do pokoje, kde byl papoušek. Byl tam s ním celé dopoledne.
Konečně přiblížil se večer. Znenadání zarachotil před Bukovinou kočár, v němž přijížděl pan Březina. Děti běžely naproti, a maminka čekala ve vratech. Srdečně se s tatínkem přivítali a pocelovali.
Pak šli nahoru do pokoje. Usedli za stůl. Jedli. Mezi jídlem Josef najednou se vzchopil a šel do pokoje, kde byl papoušek. Za chvilku se vrátil. Papoušek mu seděl na rameni.
„Jako je tady! Jako bude zpívať!“ zvolala radostně Klárka, které maminka podtají Josefovo tajemství pověděla.
Tatínek hleděl udiveně na Josefa, který s uzarděnou tváří a s papouškem na rameni před ním stál. Nežli však se mohl tázati, co by to mělo znamenati, zazpíval Josef s třesoucím se poněkud hlasem — měl strach, aby ho rozmarný papoušek nezahanbil — začátek písně „Kde domov můj?“
Ale papoušek hned na to opakoval po něm a zpíval i dále.
Byli tím všickni hluboce dojati, když bývalý divoký syn pralesův afrických zazpíval zcela čistě a srozumitelně krásnou národní píseň českou:
Kde domov můj?
Voda hučí po lučinách,
bory šumí po skalinách,
v sadě stkví se jara květ —
zemský ráj to na pohled!
A to je ta krásná země —
země česká — domov můj!
Kde domov můj?
Znáte v kraji bohumilém
tiché duše v těle čilém,
jasnou mysl, vznik a zdar,
a tu sílu, vzdoru zmar:
To je Čechů slavné plémě —
mezi Čechy — domov můj!
Všickni se radovali z umělosti papouškovy. Julinka hrdě a s obdivem dívala se na svého milého Jaka, který se tak velice byl vyznamenal.
Pan Březina měl oči plny slz.
„Děkuji vám, moji drazí, za toto krásné překvapení! Věru, bylo mi až k pláči, když uslyšel jsem papouška zpívať tuto překrásnou národní píseň, která zajisté bude se zpívati, dokud v žírných krajích českých nevymře poslední Čech. O, kdyby vstal ze hrobu veliký náš vlastenec Josef Kajetán Tyl a slyšel, jak labutí píseň jeho rozlehá se po celé zemi české, ba po celém světě — neboť Čechové jsou roztroušeni po celé zemi — kterak by tlouklo vroucí srdce jeho, jako druhdy vřele bilo jenom pro drahou, milovanou jeho domovinu! A tam, kde Čech, tam zpívá se také tato Tylova píseň. Nepomyslil zajisté ubohý básník, skládaje tyto verše v nemoci a chudobě, že jedenkráte je bude zpívati — náš Jako, pták z dalekých lesů neznámé Afriky!“
„Milý tatínku!“ řekla paní Březinová, „víš-li pak, kdo přišel na tu myšlénku, aby na tvůj svátek udělalo se ti toto pěkné a vzácné překvapení?“
„Nuže — kdo?“ ptal se lesní a se zářícím okem hleděl na své drahé, milované dítky.
„To byl náš Josef!“ zvolala Klárka, která sladkého tajemství již déle nemohla zamlčeti. „Považ, tatínku, on dnes celý den nic jiného nedělal, než stále seděl vedle papouška a zpíval mu to. Dlouho a dlouho nechtěl Jako zpívati. Josef div již neplakal. Ale odpoledne najednou počal papoušek zpívati a ani jednou se nezmýlil!“
Oko pana lesního se zálibou spočinulo na rdící se tváři synově. Vstal od stolu a položiv ruku svou na hlavu jeho, řekl vážně: „Těší mě to velice, milý můj hochu! Jen zůstaň vždy nadšeným, věrným Čechem! Nezapři nikdy svou vlasť a svou otčinu. Miluj tu zemi krásnou, překrásnou, kterou všickni národové jmenují rájem!“
Josef v pohnutí chopil se ruky otcovy a vřele ji zlíbal. Měl také v očích slzy. Pevně si v srdci umínil, že přání svého otce zcela vyplní.
Malý Jeník bratrovi trošinku záviděl lásku milého tatínka.
„Tatínku, já chci také míti rád svou vlasť! Rád bych ji miloval! Ale jak to mám udělat? Kde pak zůstává ta vlasť?“
Všickni se usmívali na malého vlastence.
„Milý Jeníčku, vlasť není žádná osoba, jako jsem já nebo tvoje maminka. Vlasť je celá země, se všemi městy, vesnicemi, lesy, poli, lukami, zahradami, řekami, rybníky a všemi lidmi!“
Jeník měl však v hlavě přes tento výklad otcův tmu. Nerozuměl tomu zcela. „Jak mohu míti rád nějakou řeku nebo les?“ Ale najednou si vzpomněl, že má rád les, který je kolem Bukoviny. „Inu, víš tatínku, ten náš les mám rád! Ale když jej mám rád, jak bych mu mohl dáti hubičku? Nebo jak bych mohl políbiti pole?“ A hoch kroutil hlavou. Nemohlo se mu to vše v ní nějak srovnati.
„Hleď, milý hochu,“ zdá se ti to nemožným, abys políbil pole!“ řekl pan Březina. „Ale, víš-li pak, že mnozí lidé, kteří museli z Čech odejíti, na hranicích cizí země líbali a skrápěli slzami tu drahou půdu; ba mnozí z nich nabrali sobě i prsti posvátné své otčiny do šátkův a dávali si ji na srdce. A tato prostá hlína bývala v každé rodině milována a jako drahý poklad schovávána. Vždyť to byla čásť milované země!“
Ale ani tomu Jeník dobře neporozuměl.
Tatínek mu to viděl na očích. „Milé dítě, jsi dosud příliš malý, abys mohl rozuměti všemu tomu, co jsem nyní řekl. Ale i nyní můžeš míti rád svou vlasť. Víš čím? Když se budeš ve škole pilně učiti. Ve škole učí vás také mezi jiným pan učitel, abyste dovedli tou krásnou a milou českou řečí správně mluviti. Všímej si toho učení bedlivě. Je to velmi důležito. Každý Čech má mluviti řečí správnou a bezvadou.“
„Budu se dobře učiti,“ sliboval Jeník, „abych se stal hodným Čechem!“ A Jeník dostal za svůj slib od tatínka také hubičku, čímž byl velice potěšen.
Zbytek večera stráven byl v radosti a v plesu. Panu Březinovi způsobila píseň „Kde domov můj“, Jakem zpívaná, nejkrásnější svátek, který měl dosud ve svém životě. Když již měli se ubírati na lože, řekla matinka, aby si ještě jednou všickni společně zapěli tu píseň. S jásotem přijaly děti řeč matčinu, a hned začali všickni zpívat. Jako zpíval s nimi a hleděl všecky překřičeti. Jeník snažil se také zpívati. Trochu se sice pletl, ale chyby jeho tratily se v tom množství hlasů. Nikdo toho nepozoroval, a tatínek i maminka po zpěvu zlíbali malého vlastence.
V noci se Jeníkovi zdálo, jak se líbal se stromy v lese a jak tiskl na srdce hroudy milé české země. — A strážný duch země české, slavná Čechie, když letěla v noci nad šťastným domem, žehnala svatýma svýma rukama šlechetné té české rodině.