Bible česká/Pláč Jeremjáše proroka

Bible česká
Kniha proroka Jeremjáše	Pláč Jeremjáše proroka	První proroka Bárucha

Bible kralická (1613)/Pláč JeremiášůvEnglisheuskara한국어עבריתpolskislovenščinaукраїнськаTiếng Việt

Údaje o textu
Titulek:	Threni, to jest Pláč Jeremjáše proroka
Autor:	neznámý Jan Hejčl
Krátký popis:	biblická kniha, text s komentářem
Zdroj:	Soubor:Bible česká SZ III.pdf, s. 441–468
Vydáno:	Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1925
Licence:	PD old 140 PD old 70
Překlad:	Jan Hejčl
Licence překlad:	PD old 70
Index stran
Dílo ve Wikipedii: Kniha Pláč

O názvu této knížky viz poznámky před hl 1. na str. 447.

V hebr. bibli jest zařazena do třetí skupiny posvátných knih, do „‬svatopisů“ (Viz I. sv. str. 715 pozn. 1), za knihou Rut a před Kaz. Proti tomu LXX klade ji za proroctví Jeremjáše, jejž podání pokládá za jejího spisovatele.

Patero zpěvů, ze kterých jest Pláč složen, činí jednolitý celek, který lze rozčleniti ve dva díly. V prvním (hll 1—3) jest zpěv prvý a druhý jakýsi výklad (expositio); zpěv druhý zdůrazňuje všeobecná hlediska národní viny a s větší účelností dokazuje úplnou zkázu města a národa. Ke zpěvu 1 a 2 druží se velmi úzce píseň třetí, zdůrazňující důvod a význam pohromy, právě vylíčené, a vybízející k pokání jakož i k důvěře v Hospodina; je to vrchol celé knihy a závěrek věcného vývoje: starší národa a Sionská dcera přijímají úmysly prorokovy. Další dva zpěvy, t. j. zpěv čtvrtý a pátý (poslední) nejsou nic jiného než lyrický vývoj a hojnější závěr předešlého. Účelná stavba knihy dokazuje, že patero písní činí ucelené literární dílo. Pro tu účelnost a svou důslednou vystupňovanost zabírá Pláč mezi básněmi starozákonnými v ohledu uměleckém vynikající, snad i první místo (Zenner). (Jiní více méně Pláč drobí. Někteří přičítají každý zpěv básníkovi jinému; jiní vidí podobnost ve zpěvu druhém a čtvrtém proti podobnosti zpěvu prvého, třetího a pátého, že stanoví spisovatele dva; jiní pokládají zpěv čtvrtý a pátý za plody slovesné mnohem mladší nežli první tři zpěvy; jiní jinak.)

Pláč neopěvuje smrti krále Josjáše, dlužno jej tedy rozlišovati od žalozpěvu, jmenovaného 2 Par 35, 2. — Pláč Jeremjášův zpívá o pádu Jerusalema, říše Judské r. 587. před Kr., jakož i o smutných následcích toho pádu, jak zcela jasně vysvítá z obsahu. Po porážce krále Josjáše u Magedda r. 608. nebyli Judovci zbaveni svého majetku (‬„dědictví“), nebyli odvedeni do zajetí (1, 3), Jerusalem nedostal se do rukou sveřepého nepřítele, nebyl zpustošen (2, 8 n; 5, 18), chrám jerusalemský nebyl vypálen, znesvěcen (1, 10; 2, 4. 7), nepanoval před tím v obleženém Jerusalemě hlad (1, 19; 2, 19; 4, 4. 10); to vše stalo se teprve za posledních dob krále Sedekjáše. (Viz níže obsažník před každým žalozpěvem a příslušné poznámky k nim.)

Poslední dny Jerusalema jsou v Pláči tak živě, podrobně a názorně vykresleny, že dlužno míti za to, že patero jeho žalozpěvů bylo napsáno brzy po líčených událostech, na troskách Jerusalema neb aspoň nedaleko nich, tedy tehdy a tam, kdy a kde měl spisovatel všecko ještě v čerstvé paměti a v živém citu.

Celistvost Pláče, jeho obsah, duch, tóny jeho, sloh a mluva velmi podobná mluvě, slohu a duchu Jeremjášových proroctví, potvrzuje správnost starého (od počátků až do XVIII. století sahajícího) židovského i křesťanského podání, že spisovatelem Pláče jest prorok Jeremjáš. Toho podání zastávali se za doby novější zejména katolíci Flöckner, Cornely, Kaulen (Hoberg), Trochon, Knabenbauer a nekatolík Keil^[1] proti protestantské nadkritice, jež Pláč zcela nebo částečně Jeremjášovi upírá. (Z katolických kritiků toliko Zenner^[2] a Holzhey^[3] popírají jeremjášský původ Pláče.)

První čtyři básně (hlavy) Pláče jsou básně abecední (první, druhá a čtvrtá jednoduše, hl třetí trojnásobně). Hl pátá jest báseň abecedující. Srv. Ž 9. Ž 24 a jj. — (Žalm „abecedujicí“ má tolik veršů, kolik jest v hebr. abecedě písmen, t. j. 22., ale nepočíná každý v. písmenem podle řady té abecedy.) Básník učinil tak nejspíše proto, že 22 verše byly mu rámcem a hranicí, kterou omezoval zpěv, látkou velmi rozsáhlý, jenž snadno mohl vésti k rozvláčnosti. Také pamět posluchačů (případně i zpěváků, kteří chtěli zpěvy přednášeti), nalezla v abecedním postupu (akrostichu) vítanou pomůcku. Nápadno jest, že toliko ve hl 1. zachován jest obvyklý postup hebr. abecedy, podle něhož písmě pe jde za písmenem ʿajin, kdežto ve zpěvu 2, 3, 4. jde ʿajin za pe (pe před ʿajin). Postup písmen v abecedě nebyl snad ještě za Jeremjáše dokonale ustálen, a Jeremjáš použil jednou jedné a třikráte druhé možnosti z jakési básnické volnosti (licentia poetica), podle toho, jak se mu hodil do postupu myšlenek ten neb onen postup písmen.

Lauer se domnívá, že každý verš Pláče jest složen ze dvou členů (stichů), z nichž prvý má tři, druhý pak dva zdvihy („stopy“); má tedy verš úhrnem patero zdvihů („stop“). Jiní jinak.^[4]

Církev starozákonná (synagoga) zpívala Pláč při bohoslužbě každý rok dne devátého měsíce ab, t. j. ve výročí dne, kdy byl zbořen chrám prvý (Šalomounův, r. 587 před Kr.) i druhý (Zorobabel — Herodův r. 70 po Kr.); proto byl Pláč zařazen do sbírky patera knih, zvaných „megillóth“.^[5]

Také církev novozákonná užívá při bohoslužbě „Pláče“, zejména při „temných hodinkách“ na zelený čtvrtek (1, 1—14), na veliký pátek (2, 8—15; 3, 1—9) a na bílou sobotu (3, 22—30; 4, 1—6; 5, 1—11). Za každou „lekcí“ dodává výzvu: „Jerusaleme, Jerusaleme, obrať se k Hospodinovi, Bohu svému!“^[6]

Nekatolík Aug. Wünsche přiznává, že lze žalozpěvy klasického starověku, zejména elegie řecké, ohledem na jejich pravdivost, hloubku citu a ušlechtilost výrazu myšlenek postaviti po bok žalozpěvům biblickým, upozorňuje však, že ve dvou bodech liší se od nich: (a) Řek byl přesvědčen, že jest pod vlivem osudu, oné železné, neúprosné temné moci, na kterou není možno nějak působití, které nelze změniti; proto vyslovoval bol svůj tupými vý- razy zoufalosti, beznadějnými vzdechy a stony. Proti tomu bolestné výkřiky Pláče mají pečeť tiché, zbožné oddanosti, pokorné podřízenosti, jež se podrobuje Svaté a nejvýš moudré vůli Boží, vedoucí vše k nejlepšímu; Hebrej ctil Boha, který sice raní, ale také rád léčí. (b) Pláč pokládá dostavivší se neštěstí za spravedlivý trest, jejž zavinily těžké hříchy proti Bohu; proto plačící zpravidla vyznává bolestně své viny. Proti tomu v antické (pohanské) elegii (žalozpěvu) není stopy po takovém charakteristickém pojetí neštěstí.

1. Viz níže pozn. Vulg (a LXX) před prvou hl; viz i nadpis hl 5. — Svědkové podání židovského jsou Josefus Flavius (Starož X 5, 1); Talmud (pojednání Baba bathra 15a); Targum (aramský) k Pláči má nadpis: „Řekl Jeremjáš, prorok a kněz veliký“:… — Staří byli přesvědčeni o jeremjášském původu Pláče tak, že jej pokládali mnohdy za jeden celek s knihou Jeremjášových proroctví, a proto ho (Pláče) v seznamech biblických knih mnohdy ani neuváděli. (Srv. seznam sněmu círk. slaveného r. 393 v Hippu a r. 397 v Kartagině, jakož i jj. Sněm Tridentský uvádí jej slovy: „Jeremjáš s Baruchem“.)
2. Zenner má na zřeteli 3, 54a, narážející na Jer 38, 6. Ve vyschlé cisterně nemohly prý Jeremjášovi prouditi vody nad hlavu; tato nadsázka jest prý příliš veliká, aby ji mohl napsati ten, kdo věc sám zažil. Pozdější spisovatel, jemuž událost byla známa toliko z podání, mohl prý velmi dobře tak napsati v souhlase s dějinami, zpracovanými v ústech lidu.
3. Nepatrné zvláštnosti slohové v Pláči se vyskytující neoprávňují stanoviti jiného spisovatele Pláče, od spisovatele Jeremjášových proroctví odlišného; lze je vysvětliti dokonalejším tvarem uměleckým a hlubším bolem Pláče proti méně dokonalému uměleckému tvaru Jeremjášových pr oroctví. — Závislosti Pláče na Ezechielovi dokázati dosud se nikomu nepodařilo. — Jer dovedl dobře rozlišovati příkoří, kterých se mu dostalo od kněží jerusalemských, a vznešený úřad, božské povolání a ustanovení jejich, i mohl truchliti nad jejich osudem (1, 19; 2, 9 n. 20; 4, 1 n), třebaže kdysi velm i bolestně jejich křivdy pociťoval (Jer. 5, 31). — Výkřik 2, 9. dá se vysvětliti na jazyku Jeremjášově velmi dobře: Když byl Jerusalem i s chrámem pobořen, zdálo se mu, že vyhaslo i proroctví, s národem israelským tak úzce srostlé (Kaulen-Hoberg).
4. Podle Vulg přeložil Pláč do češtiny r. 1896 (v „Kazateli“ roč. III.) Dr. Melichar Mlčoch. Metricky podle hebr přeložil jej později Jar. Jivanka v „Novém Životě“ z r. 1905, str. 13nn.
5. Viz o nich Sv. 1., str. 715, pozn. 2.
6. Úmysly, jež při tom církev má, jsou asi tyto:
   a) Církev si přeje, by věřící ve velikých trestech, kterými Hospodin skrze Nabuchodonosora Jerusalem stihl, poznali tresty mnohem horší, jež uvedl Bůh na svůj národ, kdysi tolik milovaný, později (r. 70 po Kr.), kdy po hrozné vraždě Mesiáše byl chrám podruhé rozbořen, kdy bohoslužba na starobylém obětišti navždy přestala, kdy všecek národ byl rozptýlen do všech končin světa.
   b) Církev pokládá za neštěstí národa, jenž kdysi ve světle zjevení Božího chodil, jeho zaslepenost, s jakou odmítal a odmítá dosud jasné světlo zjevení dokonalého, novozákonného; to neštěstí chce církev katolická oplakávati slovy pěvce, který byl sám také příslušníkem nešťastného toho zaslepeného národa.
   c) Církev vidí také v pádu Jerusalema a chrámu obraz neštěstí, jež stihlo ji samu vinou vnitřních i vnějších nepřátel, a to neštěstí oplakává dojemnými, žalostnými slovy dávného ctihodného pěvce. Hlavní ti nepřátelé jsou: pokrok vlažnosti ve víře, zkáza mravů, poslouchání sirenských hlasů svůdců (bludařů, rozkolníků), odpad mnohých jejích dětí od ní a tím i od jediného pramene blaha časného i věčného, olupování a znásilňování církevních představených, pronásledování jejích sluhů, útisky všech věrných křesťanů.
   d) Církev ve zpustošení a v trestech nevěrného města Jerusalema předkládá nám k úvaze zpustošení a trest, jejž uvaluje na sebe každá duše, oddávající se hříchu a ve hříchu dokonce i umírající.
   e) Ve stavu zbořeného města a národa z vlasti vyhnaného církev chce oplakávati vyhnanství všeho lidstva, jež pádem prarodičů podlehlo rozkladu a rozvratu.
   f) Konečně církev chce — a to obzvláště ve sv. týdnu — v trestaném narodě představiti samého Spasitele, jenž se stal ve svém utrpení zástupcem všeho lidstva, jenž tresty za jeho hříchy dal uvaliti na sebe, jenž dopustil, by chrám jeho svatého těla bez viny podobným způsobem byl zpustošen jako kdysi chrám a město zpustošeno bylo od pohanů. — Připojujíc k žalozpěvům sv. týdne dojemnou mateřskou výzvu, otřásající duší: „Jerusaleme… obrať se…“ církev jménem a obrazem Jerusalema vybízí nejprve národ židovský, poté i lid křesťanský, každou křesťanskou duši, ano i všecko lidstvo, aby se navrátili všichni k Bohu a k věrnosti, která je váže vůči jedinému Pánu a Blažiteli lidstva. (Seisenberger.)

---

Threni, to jest Pláč Jeremjáše proroka.

Když byl Israel odveden do zajetí, a když byl Jerusalem zpuštěn, usedl prorok Jeremjáš pláče, a zalkal tímto žalozpěvem nad Jerusalemem; z hořké mysli vzdychaje a hořekuje řekl:

Žalozpěv prvý

(1, 1—22). Básník naříká nad zpustošeným veleměstem (v. 1—11). Zosobněné veleměsto bolestně uznává, že je to spravedlivý Boží trest (v. 12—22).

Hlava 1. 1Alef. (Básník:) Ach, jak opuštěno sedí (tu) město, plné (kdysi) lidu; jakoby ovdověla paní národů; kněžna nad zeměmi octla se v porobě! 2Beth Bolestně pláče (celé) noci, slzy (kanou) jí po lících; není, kdo by potěšil ji ze všech jejích milců; všichni přátelé pohrdli jí, jsou z nich nepřátelé. 3Ghimel Útlak přiměl Judu, by se vystěhoval, poroba tuhá; sídlí mezi pohany, aniž nalézá klidu; všichni, kdož hnali se za ním, drží ho v úzkých. 4Daleth Cesty k dceři Sionské truchlí, neb nikdo na slavnost nejde; všecky brány její jsou pobořeny, kněžstvo její vzdychá, panny její špinavé jsou, ona sama jest hořkostí zdrcena. 5He Hlavou její stal se nepřítel, odpůrci její zbohatli; neboť Hospodin (rozsudek) vyřkl nad ní pro množství nepravostí jejích; dítky její odehnal do zajetí mučitel před sebou. 6 Vau Vystěhovala se z dcery Sionské všecka její krása; knížata její jsou jako berani, (kteří) nenašli pastvy; odešli vysíleni před tím, jenž hnal je. 7 Zain Zabývá se dcera Jerusalémská vzpomínkami na dny své tísně a bloudění (svého), [na všecky své rozkoše, jež mívala ode dnů dávných] kdy padal lid její pod rukou nepřítele, nemaje pomocníka; nepřítel se na ni díval a smál se sobotám jejím. 8Heth Chybila, chybila dcera Jerusalemská, proto stala se tulačkou; všichni ctitelé její pohrdli jí, ježto spatřili její hanbu; ona pak vzdychá a odvrací se. 9Teth Skvrny viděti jí na nohou, nedbala své budoucnosti; klesla ku podivu, nemá těšitele. (Sion:) ‬„Shlédni, Hospodine, na mou bídu, neboť nepřítel se vypíná!“ 10Iod (Básník:) Nepřítel vztáhl svou ruku na všecky poklady její; ano, viděla, kterak pohané vcházejí do svatyně její, ti, jimžto jsi zakázal vstoupiti do tvé obce. 11Kaf Všecek lid její vzdychá, a hledá chleba; dává všecky skvosty za pokrm, aby zachránil život. (Sion:) „Shlédni, Hospodine, a považ, kterak jsem opovržena!“ 12Lamed (Sion:) „Ó vy všichni, kteří (kolem) jdete cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest jako bolest má, neboť jak vinici obral mne Hospodin — tak byl vyhrožoval — v den svého horoucího hněvu. 13Mem Metl shůry oheň do mých kostí; a pokáral mě; rozestřel síť mým nohám, na znak mě zvrátil; učinil, že jsem zpustlá, celý den žalem mořená. 14Nun Nebyla jsem ušetřena jha mých nepravostí, ruka jeho upletla je, vložila je na mou šlji; zlomena je (tím) síla má; Hospodin vydal mě do ruky, pod níž nelze mi vstáti. 15Samech Odňal všecky junáky moje Hospodin z mého lůna; ohlásil na mne svátek, by potřel mé jinochy; jako v lisu zdeptal Hospodin pannu, Judovu dceru. 16Ain Proto hořekuji a mé oko rozplývá se v slzách; jeť daleko ode mne těšitel, jenž by mi zachránil život; děti mé zahynuly, ježto se nepřítel zmohl.“ 17Fe (Básník:) „Sionská dcera vztahuje své ruce nemajíc, kdo by ji potěšil; poslal Hospodin na Jakoba nepřátele z okolí jeho; Jerusalemská dcera jest mezi nimi jako žena pokálená krvotokem.“ 18Sade (Sion:) „Spravedlivý jest Hospodin, neb jsem slovu jeho vzdorovala. Slyšte to, prosím, všichni národové, a vizte mou bolest! Dívčí i chlapecká mládež moje odešla do zajetí. 19Kof Volala jsem na své milovníky, ti však zklamali mě; kněží a starší moji ve městě zumírali, když se sháněli po chlebě, aby život zachránili. 20Res Popatř, Hospodine, jak jest mi úzko, vnitřnosti třesou se mně; srdce v nitru převrací se mně, jak jsem plná hoře; na ulici vraždí meč a v domech smrt jiná. 21Sin Slyšeti jest, kterak vzdychám, není však, kdo by mne potěšil; všichni moji nepřátelé vědí o mé bidě, jásají, žes ty to učinil. Přiveď den potěšení, kdy bude jim jako mně jest! 22Thau Zloba jejich všecka před tebe se dostav, a jako vinici je ober, jako jsi mne obral pro všecky nepravosti mé; neboť mnoho jest mých vzdechů, a mé srdce zármutkem zchřadlo.“

Hl. 1. — Před touto hl Vulg má nadpis a dějepisnou poznámku. — „Threni“ jest množ. číslo podst. jména, vypůjčeného z řečtiny, kde zní „Thrénoi“, t. j. nářky, žalozpěvy, latinsky: „lamentationes“. „Thrénoi“ jest překlad hebrejského názvu této knihy: „qínóth“, t. j. množ. číslo od „qíná“ = truchlozpěv, elegie, zpívaná zejména nad mrtvým, jako byl žalozpěv Davldův nad Saulem a Jonatanem (2 Sam 1, 17), truchlozpěv nad Josiášem (2 Par 35, 24n). Srv. 2 Sam 3, 33; Am 5, 1. 16; Mích l, 8-16; 7, 1-6; Jer 4, 19n 3,1; 8, 18. 21. 22; 9, 10. 17-21; 13, 15-17; Ez 19, l-l4; 27, 32-34; 28, 12-19;Z40; 68; 101; 136; Job Hll 7; 14; Is 38, 10~20; jer 48, 31-38. Pozdější Hebreové nazývali a nazývají dosud Pláč podle prvního jeho slova: „échá“ (Ach, kterak). — Dějepisná poznámka zní v LXX kratčeji: „Když byl Israel odveden do zajetí, a když byl Jerusalem zpustošen,used Jeremjáš pláče a zalkal tímto žalozpěvem nad Jerusalemem. Řekl:…“ Poznámky té nemá hebr. ani syrský překlad, ani ostatní dávné překlady řecké (kromě LXX), ba nebývala ani ve všech rukopisech Vulg, která pořízena jsouc z předlohy hebrejské, nemohla jí dostati odjinud nežli z překladu starolatinského, jenž byl věrný obraz LXX. Ježto se poznámka nevyskytuje ani ve spisech sv. Jeronýma, dlužno se domnívati, že byla do Vulg vepsána teprve po jeho smrti. K původnímu znění ovšem nepatří; je to nejspíše přídavek řeckého překladatele (LXX), který chtěl tou poznámkou učíniti most, spojující předchozí knihu Jer proroctví, jakož i událostí v ní vypravované s jeho žalozpěvy (Schneedorfer). V. 1. LXX a Vulg klade před každý (šestičlenný) verš (slohu) název hebrejského písmene, podle pořadu hebrejské abecedy, aby čtenáře upozornila, že tento zpěv (a podobné zpěvy další) jest v hebr. báseň akrostichická (abecední). Viz výše úvod na str. 444. Napodobiti tuto hebrejskou hříčku slov v překladu řeckém, latinském a českém jest velmi nesnadno (ne-li nemožno), neboť pořad písmen v abecedě hebrejské uchyluje se od postupu písmen v abecedě řecké, latinské i české; hebrejská abeceda nemá tolik znamének (pro samohlásky vůbec ne) za to má písmena pro některé hlásky, jichž řečtina, latina, čeština nemá, nebo jichž nepíše. Abychom přece aspoň poněkud naznačili v češtině abecední postup prvních slov ve veršich, počali jsme první v. písmenou A (Ach), druhý v. písmenou B (Bolestné), třetí v. mohl by se počinati písmenou C, kdybychom překládali „Cizínců útlak přiměl…“, kdybychom čtvrtý v. překládali „Dráhy“ (místo Cesty), pátý v. počíná se písmenem H (hlavou), ježto obdobné pismě jest v hebr. abecedě na 5tém místě. Srv. dále V (vystěhovala se) a Vau (v. 6); Z(abývá se) a Zain (v. 7); CH(ybila) a Chéth (v. 8); M(etl) a Mem (v. 13); N(ebyla) a Nun (v. 14); S(pravedlivý) a Sade (v. 18); S(lyšeti) a Sin (v. 21); Z(loba) začínající v. 22. poslednim písmenem naši abecedy. — Každý „verš“ (číslovaný) činí tu vlastně slohu, složenou ze tři dvojčlenných veršů; viz výše úvod na str. 444n. — „Ach, jak“ jest výkřik úžasu, bolestného podivu. Zalozpěvy počínají se tím slovem častěji. Srv. níže hl. 2. a 4. — „opuštěno“ proti „plné lidu“. — „seděti“ na zemi v prachu bývalo známkou ponížení a smutku. (Jer 48, 18; Is 3, 26). — „město“ jest v hebr. ženského rodu; taktéž „Sion“, „Jerusalem“, i hodí se dobře básníkovi zosobniti je v ženu, jako by se na př. hodilo zosobniti naši „Prahu“, „Moravu“, apod. Také v latině jest „civitás“ rodu ženského. Abychom mohli ten rod zachovati, pomáháme si podle příkladu starých tím, že misto „Jerusalem“, užíváme hebrejského rčení „Dcera Jerusalemská“ (t. j. obyvatelstvo jerusalemské) nebo podobně. — Jerusalem býval kdysi hlavní město říše Davidovy, Šalomounovy, jež ovládala Filišťany, Amoňany, Moabany; ještě za Sedekjáše ucházeli se o přízeň Jerusalema Edomci, Tyrus, Sidon atd. (Jer 27, 3); byla tedy dcera Sionská „paní národů“ (= „veliká mezi národy“ hebr). Dcera Jerusalemská bývala Hospodinovou chotí (Jer 2, 2; Os, 2, 2; Ez 16, 6n); nyní jest od Hospodina opuštěna (ovšem nikoliv na vždy)! Úděl vdovy býval neutěšený, ježto nebylo jí snadno domoci se práva (Is 47, 9; 54, 4). — Z „kněžny“ stala se robotnice, nevolnice! — „země“ = území, kraje israelských kmenů, pak i země poddaných cizinců za Davida, Šalomouna a jiných králů. C0 byl řekl v. 1. stručně, rozpředeno jest podrobněji ve vv. nn. V. 2. O nočních mukách viz Job 7, 13 n. — O množství slz Jer 9, 1. „milci“ Jerusalema jsou národově, u nichž kdysi národ Hospodinův hledal pomoci, s kterými sjednával politické a vojenské smlouvy (Jer 2, 18. 24. 36; Ez 16, 26n. Kterak Egypťané nechali Judsko na holičkách, viz 4 Král 24, 7; Jer 37, 6; Srv. Z 136, 7; Ez 25, 3. 6; 26, 2. V. 3. Byl to „útlak“ cizinců, Chaldů, (Babyloňanů), před nimiž i Judovci, kteří nebyli odvedeni do zajetí babylonského, ale ponechání byli v Palestině, uprchli do sousedních zemí, zejména do Egypta (Jer hll 40 n). Ostatně již před zkázou Jerusalema uprchlo mnoho Judovců do sousední ciziny. (Jer 40, 11). — „nenalézá klidu“, jak již bylo předpověděno Dt 28, 65. — O útrapách v Egyptě viz Jer 44, 27. V. 4. Kdysi hrnuly se nejméně třikráte do roka po cestách vedoucích k Jerusalemu (= Sionu) četné průvody ve slavnostním rouchu z celé Palestiny, v kterých se stkvěly zejména čisté panny; cesty, po kterých se braly, zvučely ra dostnými písněmi… Když přišli poutníci do bran města, jak pestrý a čilý život v nich vířil… Ve chrámě kněží a levité v řízách bílých jak sníh konali radostně bohoslužbu, všady plno hudby, zpěvu , tance, tlukotu na ženské bubínky (Is 3, 16 n). Po tom všem jest nyní veta… „špinavé“ byly, ježto na znamení smutku se nemyly, nosily špinavý, nevypraný šat, sypaly si do vlasů prach atd. (Sdc 21, 18n; Jer 31, 13; Ž 67, 26) — „její“ — dcery Jerusalémské. — „ona sama“ — kněžna nad zeměmi (v. 1 e), matka, živitelka národa, zdrcena jest hořkostí vidouc žalostný stav svých dětí. — V. 5. „Hlavou stal se“ = nabyl vrchu, ona stala se ocasem , patou jeho, ošlapkem (Is 9, 14). — Splnila se hrozba D t 28, 43. — „zbohali“ = mají se dobře (hebr). — „vyřkl“, promluvil = zkrušil, zarmoutil (hebr). — „dítky její“ — na bolest mateřského srdce. Srv. 4 f. V. 6. Chaldové hnali knížata judská (a s nimi lid) do zajetí jako hladové stádo. — „berani“ (‬ʾélím) podle LXX, Vulg a Arab. pokládá kritika většinou za lepší nežli „ʾajjálím“ (hebr) t. j. jeleni; podle tohoto hnali Chaldové judská knížata do zajetí jako lovci honí hladové jeleny, kteří vysíleni jsouce nedostatkem potravy, stávají se kořistí svých stihatelů. Kdo dává přednost hebrejskému „jeleni“ může mysliti na to, co vypravuje 4 Král 25, 5; Jer 39, 5; 52, 8. (Král Sedekjáš i s družinou polapen byl na útěku k Jerichu a zaveden do hlavního královského stanu Nabuchodonosorova v Rible). V. 7. „Jerusalem“ = obyvatelstvo jeho ve vyhnanství babylonském. — „tíseň“, pohroma stihla je za jejich „poblouzení“, zejména za modlářství. Podle hebr však vzpomíná „tísně své a bloudění svého“ po cizích zemích. — Co jest v závorce, jest pravděpodobně glosa, rušící myšlenkovou souvislost i pravidelnou stavbu slohy. Každá sloha má šestero stichů, ta to (v. 7) měla by jich osm! Kdo pokládají slova ta za původní, překládají: „Vzpomíná Jerus. za dnů tísně své a zajetí na všecky rozkoše své…“ „{{Prostrkaně|za dnů dávných“, jmenovitě za Davida a Šalomouna. — „lid padal“ zejména když dobyli Chaldové Jerusalem a r. 587. — „na ni“ — dceru Jerusal. — „sobota“ byla den klidu, kdy se nedělalo („neděle“), kdy tedy přestala všecka činnost na poli, ve vinici atd; taková veliká „sobota“, doba mrtva, nečinnosti na roli, v domě zavládla v Palestině a zejména v Jerusalemě, když obyvatelstvo bylo z domů a od rolí, zahrad svých o d vedeno daleko, daleko do ciziny (Lv 26, 34. 43; 2 Par 36, 21.) — Jiní místo „sobotám“ překládají prostě „neštěstí“ (jejímu). V. 8. „Chybila, chybila“ = těžce zhřešila. — Místo „tulačkou“ lépe podle hebr: „Hnusem“ (se stala), t. j. čmýrou, od níž každý s hnusem se odvrací. — Srv. níže v. 9. „skvrny“ (po měsíčcích). — „ctitelé“ = milovníci, jmenovaní výše ve v. 2d. — „hanbu“ = nahotu. — „ona“ pak vidouc, co se stalo, stydí se a hanbou odvrací svou tvář. V. 9. „Skvrny“ (jak již vyloženo k v. 8.) lpí jí na okraji roucha (hebr), jsou tedy patrny. Obrazně je tím vyjádřena nečistota nábožensko-mravní, jejíž ohavnost jeví se nyní hrozně v pohromě, stihnuvší „dceru Jerusalemskou“. Když hřešila, nepamatovala na své konce, na následky, jaké bude hřích míti v budoucnu. (Dt 32, 29). — „ku podivu“, že bys ani nevěřil (Dt 28, 59). — V. 9ef jest vzdech zahanbené dcery Sionské. — „Hospodine,“ jenž jsi smlouvou vázán Jerusalemu… „Vypíná‬-li se“ nepřítel nad lidem Hospodinovým , vypíná se také nad Hospodinem samým (Is 48, 11; Os 2, 20). V. 10. Ti, kteří nesměli býti ani přijati do Hospodinovy obce, t. j. do církve S. z., zašli ve své zpupnosti (9 f) tak daleko, že vkročili do chrámu (Dt 23, 1 n; Ez 44, 7. 9; Neh 13, 3.) — Amoňané, Moabané a Edomci, o nichž mluví zákon Dt 23, 1 n, byli spojenci Chaldů a bojovali proti Judovcům již za krále Joakima (4 Král 24, 2), možno tedy se domysliti, že byli také zastoupeni ve vojsku chaldském , jež dobylo Jerusalema r. 587 (Knabenbauer). — O Edomcích jest řeč také 4, 21. — Vzácné „poklady“ jerusalémské byly také posvátné nádoby, o nichž viz 4 Král 25, 13 n ; Jer 52, 17 n. V. 11. líčí bídu judských vyhnanců, jimž, beztoho již ožebračeným, dlužno skývu chleba draho kupovati. — O povržení národa nebylo by ke cti Hospodinově, kdyby mělo trvati příliš dlouho. Vždyť čest Hospodinova žádá, aby lid svůj potupy zbavil, a povýšil ho, jak tolikráte (na př. skrze Izajáše) byl slíbil. V. 12.abc klade církev do úst bolestné Bohorodičky. — Po vinobraní bývá na vinici paběrkováno, že nezbude na ní ani zrna; podobně podle Vulg Hospodin dal obrati Jerusalem o všecek majetek jeho. (Jer 49, 9; Abd 5). Podle hebr však 12d třeba přeložiti: „(bolest), která mi učiněna jest.“ — V. 12e přelož podle hebr: „(mně), kterou sevřel Jahve“. V. 13. Jako oheň, t. j. horečka (v údech) člověka spaluje, ničí, tak oheň zničil dceru Jerusalemskou, její chrám, paláce, domy atd. Ten oheň byl kázeňským („kárným“) prostředkem v rukou Spravedlnosti. — Jako zvěř byli obyvatelé jerusalemští od Chaldů pochytáni. Zvěř osidlem za nohu chycená padá; chtějíc se vyprostiti, trhá sebou, obrací se na znak, vzhůru nohama; podobně činí Judovcí v zajetí. V. 14. — „jho mých nepravostí“ = jho, tíže trestů za ně. Dlouho to jařmo (tresty) se nedostavovalo, jakoby měl Jerusalem býti jich ušetřen. Avšak nikoliv! — „ruka jeho“ — Hospodinova. — V. l4ab podle hebr: „Přivázala jho mých nepravostí — ruka jeho.“ (jiní jinak.) — „upletla“ provázky, jimiž svazována bývají dřevěná břevna jha. — Jerusalem jest zatížen tak, že sám si pomoci nemůže; potřebuje nezbytně pomoci Boží. V. 15. Nemůže si pomoci, neboť nemá vojska (= „junáků“). Den zkázy Jerusalema byl pro pohany den neobyčejné slávy, vítězné radosti, kořisti, jásotu, tedy veliký svátek, jaký slaven býval na př. po skončene žni nebo vinobraní. Hrozny bývaly lisovány tím, že je vinař v čeřenu (lisu) nohama vyšlapával (jako bývá šlapáno rozkrouhané zelí). Tak pošlapali Chaldové Jerusalem! (Jer 25, 30; Is 16, 9; 63, 3). — „z mého lůna“ = ze středu města. V. 16. Nepomůže-li Hospodin, dcera Sionská jistě zahyne; proto vztahuje ruce k Bohu za pomoc neb aspoň za útěchu (v. 17). V. 17ef. srv. s v. 8. V. 18. „vzdorovala“ slovům, ústům Hospodinovým, a tak jej „ke hvněvu popouzela“ (Vulg). Srv. Jer 25, 7. — Jerusalem vybízí národy, by dosvědcili, že bolest jeho nemá příkladu. — Uznává, že je to spravedlivý trest za jeho hříchy. V. 19. „milovníky“ jako výše v. 2. (Jer 27, 3.) Byli to zejména Egypťané (Jer 37, 6). — „zklamali“ = zradili (Jer 2, 26. 36 n). Jiní vidí v „milovnících“ modly. Srv. Jer 2, 28; 11, 12; Is 2, 20. V. 20. „vnitřnosti se mně třesou“ = vře to v nich (hebr). „převrací“ = obrací a svíjí se bolestí. — Místo „Jak jsou plna hoře“ hebr: „že jsem zpurně se vzepřela“ proti Hospodinu. — „jiná smrt“ — hlad a mor (Jer 14, 18; Ez 7, 15; Dt 32, 25). V. 21. Místo „potěšení“ hebr: „jejž jsi ohlásil“, t. j. den spravedlivého trestu, který stihne nepřátele. Z té spravedlnosti bude spravedlivec míti „potěšení“. Srv. Ž 57, 11. — „Potěšení“ v duchu mesiášských slibů, podle nichž pád Babylona bude počátkem spásy Israele i všeho lidstva. — „žes to učinil“ jakobys zklamal zbožné, kteří doufali v tebe. V. 22. Dostaví-li se zločinnost pohanů před Hospodina, Hospodin ji potrestá, jak byl ústy pohanů hrozil. — V. 22bc. podle hebr prostě: „a nalož s nimi — jako jsi naložil se mnou.“ Srv. k v. 12. — Jako jsi popatřil na mou nepravost, tak pohleď také na bezbožnost jejich (Teodoret). — Zenner se domnívá, že Pláč jest dramatická báseň, podobná písním pohřebním, na Východě od nejstarších dob až do dneška obvyklým. Hořekujici ženy sedávají do kruhu, v jehož středu bývá nejbližší příbuzná zemřelého. Za zpěvu pohybují se pak v kruhu, každá držíc za dva cipy šátek, jejž svinuje a hned zase rozvinuje. Zpěv udržují lkajicnice z povolání (= řemeslné plačky), mezery mezi zpěvem vyplňují ženy s nebožtíkem pokrevně zpřízněné hlasitými stony a nářky. Možno tedy rozlišovati sólový zpěv a sborový nářek. Zpěv opěvuje přednosti zemřelého. Tu a tam vystupuje řečnice, zastupující mrtvého a mluvící jeho jménem. Kdežto písně tyto oplakávaly (a oplakávají) tu onu osobu zemřelou, Pláč lká nad celým městem, nad celým národem. (Jer 9, l7nn; Ez 28 a již Is 47). — Snadno se dovtípiti, že po pádu jerusalema někdo se chopil myšlenky Jeremjášovy a ji rozvinul. Co zpívali při pohřbu sólisté, zpívá v Pláči hlas („řečnice“, „tlumočnice“, „mluvčí“), jenž popisuje neštěstí Sionu. Jménem zemřelého mluví Sionská dcera, jež tu zastupuje obyvatelstvo Jerusalema. (Zenner.) — První žalozpěv představuje si Zenner za těchto okolností: Uprostřed jeviště sedí pod palmou „panenská dcera Sionská“, skloněná, truchlící — (srv. památný římský peníz, na němž jest vyobrazeno „zajaté Judsko“ (Judaea capta) — kolem ní „dcery Judské“. Za chvíli zdvihne se z nich jedna, jakožto „řečnice“, jež pronáší v. l—9d. Dcera Sionská vyslovuje v. 9ef. Poté vystupuje opět „mluvčí“ (v. 10-11d.), a opět dcera Sionská (v. 11ef—16). Mluvčí (v. 17). Dcera Sionská zpěv zakončuje (v. 18-22). „Řečnice“ vykládá, dcera Sionská vyjadřuje city, založené v líčených okolnostech. Vše připomíná počátky dramatu řeckého, kdy kromě sboru, živlu to lyrického, vystupoval toliko jediný herec, jehož úlohou bylo výkladem (expositio) zjednati porozumění lyrickým zpěvům sborovým.

Žalozpěv druhý

(2, 1—22).

Hospodin je ten, kdo svaté město potrestal (v. 1—10). Bída nevyslovitelná (v. 11—17). Hospodina dlužno uprositi (v. 18—22).

Hlava 2. 1Alef. (Básník:) Ach, jak mrákotou zastřel Hospodin v svém hněvu Sionskou dceru; svrhl s nebe na zemi slávu Israelovu, nevzpomněl si na podnož svých nohou v den svého hněvu. 2Beth Strhl Hospodin bez milosti všecky krásy Jakobovy; zbořil ve svém hněvu hradby panny Judské; srazil k zemi, znesvětil království i knížata jeho. 3Ghimel Zlomil v žáru svého hněvu všecku sílu Israelovu, vztáhl zpět svou pravici před nepřítelem, zapálil v Jakobovi plamen ohně kolem dokola zžírajícího; 4Daleth Natáhl luk svůj jako nepřítel, mávl svou pravici jako protivník, a zbil vše, co lahodilo oku v stánku dcery Sionské; vylil jako oheň hněv svůj. … 5He Z Hospodina stal se jakoby nepřítel, svrhl Israele, svrhl všecky jeho zdi, rozmetal tvrze jeho, a nakupil na dceru Judskou ponížení a pokoření. 6Vau Zpustošil jako zahradu stan svůj, zbořil svou svatyni; uvedl v zapomenutí Hospodin na Sionu svátek i sobotu; v žáru hněvu svého dal na potupu krále i kněze. 7Zajin Zapudil Hospodin svůj oltář, do klatby dal svatyni svou; vydal v ruku nepřítele zdi jejích věži; hlučeli (nepřátelé) v domě Hospodinově jako o slavnosti. 8Heth Hospodin se ustanovil na tom, že zbortí zeď dcery Sionské; natáhl měřidlo svoje, a neodvrátil od zhouby své ruky; i kvílilo předezdí a nejinak zeď rozmetaná. 9Teth Propadly se do země její brány, zničil, polámal závory její; král a knížata její mezi pohany jsou, není právního řádu; proroci její nedostávají vidění od Hospodina. 10Jod Sedí na zemi zmlklí starší Sionské dcery; posypaly popelem své hlavy, žínice mají kol beder; svěsily hlavu k zemi Jerusalemské panny. 11Kaf (Sion:) „Od slzení chřadnou mi oči, útroby chvějí se mně, vnitřnosti mi na zemi plynou pro pohromu dcery lidu mého, kdyžtě hyne dítě i kojenec na ulicích města. 12Lamed (Kdyžtě) říkají svým matkám: „Kde jest chléb a víno?“, kdyžtě hynou jako poranění na ulicích města, kdyžtě vydechují duše v lůně svých matek“. 13Mem. (Básník:) Komu mám tě přirovnati, komu připodobnit, Jerusalemská dcero, s kým tě mám na roveň postaviti, bych tě potěšil, panenská dcero Sionská? Jeť jako moře veliká pohroma tvá, kdož tě zhojí? 14Nun Tvoji proroci vydávali ti za vidění klam a mam, neodhalovali tvých nepravostí, aby tě k pokání vyzývali; vydávali ti za vidění výroky na klam, abys vyhnána byla. 15Samech Tleskají nad tebou rukama všichni, kteří jdou cestou; sípějí a hlavou pokyvují nad dcerou Jerusalemskou: To-li jest — říkají — to město, „koruna krásy“, rozkoš všeho světa? 16Pe Otvírají na tebe svá ústa všickni nepřátelé tvoji; sípějí a skřípějí zuby říkajíce: „Shltli jsme ji! Ejhle, toť je den ten, jehož jsme čekali, dožili jsme se (ho), vidíme (jej)“. 17Ain Učinil Hospodin, na čem byl se ustanovil, splnil řeč svou, kterou byl dávno vzkázal, zkázu seslal bez milosti, radost dal z tebe nepříteli, zdvihl čelo tvých protivníků. 18Sade Křič srdce jejich k Hospodinu na zdech Sionské dcery! Ať jak potok tekou ti slzy dnem i nocí; nepopřej si odpočinku, ať neustává zřítelnice oka tvého! 19Kof Nuže, hlasitě volej v noci, na počátku každé hlídky, vylévej jako vodu své srdce před tváří Páně, pozdvihuj k němu své ruce za život svých dětí, [které hynou hladem na rozích všech ulic]. 20Res (Sion:) „Pohleď, Hospodine, a popatř, koho jsi tak obral! Což mají ženy jisti své plody, děti, jež chovaly ve svých dlaních? Což má zabit býti ve svatyni Páně kněz i prorok? 21Sin Leží na zemi venku chlapec i stařec; panny mé i mládenci moji padli mečem; pobil jsi (je) v den hněvu svého zbils (je) bez milosti. 22Tau Povolal jsi jako na svátek ty, kteří by na postrach mi byli, se všech stran; a nebylo v den Hospodinova hněvu, kdo by utekl, kdo by zůstal; ty, jež jsem odchovala a vyživila, ty můj nepřítel vyhladil.“

Hl 2. — Vystupují tytéž dvě osoby jako ve hl 1. — „Řečnice“ zabírá zase bezmála polovici zpěvu (v. 1—10). Prvek dramatický je tu silnější: Řečnice oslovuje dceru Sionskou (sloha l3tá), vybízí ji k nářku, dcera Sionská ji poslouchá (Zenner). V. 1. „mrákota“ = náznak neštěstí (Job 24, 17 a jj). — „sláva Israelova“ = Sionská dcera, Jerusalem. Byla to takřka lesklá hvězda nebeská (Is 14, 12; Abd 4). — „podnož nohou“ Hospodinových = archa úmluvy (1 Par 28, 2; Ž 98, 5). Ve smyslu širším může to býti celý chrám (Ez 43, 7). — „Nevzpomněl si“, ač kdysi mnozí Judovci se domnívali, že Hospodin nemůže zapomenouti na svůj chrám, t. j. vydati jej do rukou pohanských nepřátel (Jer 7, 4 n. 14n Knabenbauer). V. 2. „Království“ Judské byla říše Hospodinova, král judský byl „pomazaný Hospodinův“, posvátná osoba: nyní kdy jest v pohanském zajetí, je znesvěcen, (Is 43, 28; 2 Sam 7, 26; 1 Par 17, 24; 28, 5.) V. 3. „sílu“ = slovně: „roh“ (Is 43, 1). — „vztáhl zpět svou pravici“, kterou byl Israele chránil. Odňal mu svou ochranu. Srv. Ex 15, 6. — „oheň“ válečnýc hrůz. V. 4b bývá všelijak opravován a překládán. Zenner překládá v. 4ab: „Natáhl luk svuj jako ten, kdo nepřátelsky nakládá s dílem jeho pravice“. — „dílo jeho pravice“ = národ israelský; jindy napínali pohané luk proti němu, tentokráte učinil podobné sám Hospodin. — „oku lahodila“ popředně mládež, naděje vlasti. — O vylitém ohni srv. Jer 6, 11; 10, 25; 42, 18; Ez 22, 31. Schází tu šestý člen verše (slohy). Někteří jej nahrazují dohadem: „na dceru Jerusalemskou“. V. 5. „zdi“ = paláce. — „ponížení a pokoření“ = smutek a zármutek. V. 6. „stan svůj“ = chrám, o nějž bylo pečovati králům a kněžím (v. 6ef). Srv. 4 Král 12, 4n; l5, 35; 18, 16; 22, 4; 2 Par 29, 3 (Knabenbauer). — Místo „zahradu“ možno se LXX čísti: „vinici“, a mysliti na Is 5, 5. — Jiní jinak. V. 7. Viz Jer 7, 11. 21. — Místo „věží“ bývá překládáno „paláců“ nebo „hradů“; byly to všelijaké přístavby chrámové (3 Král 6, 5; jer 35, 4; 36, 10; Ez 41, 5; 42, 1 n). — O svátcích býval na chrámoviští radostný hluk poutníků israelských (2 Par 5, 13; 7, 3); teď tam hlučí pohané, výskající nad svým vítězstvím, nad poníženim Judovým! Splnílo se Jer 26, 6. V. 8. „měřídlo“ = provazec stanovící, na kterém místě, případně jak hluboko má býti vše pobořeno (se zemí srovnáno). Srv. Is 34, 11; 4 Král 21, 13. — „neodvrátil“ = neodtrhl, nevzdálil své ruky. V. 9. Ježto král i činovníci jsou v zajetí, není řádu, jehož vykonavateli a strážci byli, není „zákona“ (Jer 18, 18). — Z „proroků“ zbývali Jer (42, 4 n.), Bar, Ez, Dan, z nichž poslední dva byli také ve vyhnanství. V. 10. srv. s Job 2, 8. 12; Mích 1, 10. — Splnilo se, čím byl Is (3, 16—4, 1) kdysi hrozil fintivým dcerám Jerusalemským. V. 11. srv. s Jer 9, 1. — Dceři Sionské (prorokovi) vře, kypí to v útrobách, kde bylo podle názorů starých sídlo citů. — „vnitřnosti“, vlastně „játra“, rovněž sídlo citů, žárem bolestí takořka se rozplývají, nabotnávají, derou se ven, aby vytekly na zemí… (Job 16, 13). V. 12. má na zřeteli, co vypravuje 4 Král 25, 3; Jer 52, 6. — „a víno“ pokládá Lauer za glosu. — „chléb“ = slovně: „pšenice“. V. 13. Pohroma Jerusalema jest bezpříkladná a nenapravitelná (Jer 30, 12 n). — (Solamen miseris socios habere malorum). V. 14. „Tvoji“, nikoliv Hospodinovi (Jer 5, 31; 23, 16; 27, 9. 16; 29, 8; Is 30, 10). Místo „aby tě k pokáni vyzývali“ hebr: „aby odvrátili od tebe zajetí“. — Lžiproroci hověli vášním lidu, kryli jeho hříchy, kolébali jej v zaslepenosti a mravní zatvrzelosti; následek toho všeho — zajetí. Ježto ten následek předvídali, působili vědomě k tomu, aby lid byl „vyhnán“ z vlasti. (Jer 27, 10. 15). — Místo „výroky“ možno take překládati: „zatížení“ (Is 13, 1; 14, 28. a jj) t. j. hrozby proroků proti pohanům, jako byla na př. hrozba Hananjášova proti Nabuchodonosorovi (Jet 28, 2. 11). V. 15. Splnilo se Jer 18, 16; 19, 8. — Škodolibý výsměch podobně jest vysloven Jer 25, 9. 18; 29, 18; 49, 13; 51, 37; Job 16, 5; Ž 21,8; Is 37, 22. — Sionská dcera mívala sebe kdysi za „korunu krásy“, za „rozkoš světa“. (Ž 47, 3). Jako sousední národové sledovali kdysi štěstí Jerusalema se závistí, tak pozorují nyní jeho zkázu se zpupným výskotem, výsměchem s nezkrotitelnou záští a mstivosti (Knabenbauer). V. 16. „ji“ (dceru Sionskou) nebo „je“ (město Jerus.) — Skřípají zuby šíleným výsměchem (Ž 34, 16; 36, 12; Job 16, 10). V. 15. „dávno“ (Lv 26, 29n; Dt 28, 36n; 32, 24n;) — „čelo“ = sílu = slovně: „roh“. V. 18ab bývá všelijak opravován. Lauer čte: „Hlasité křič ku Pánu, panenská dcero Sionská!“ — „jejich“ nelze tedy vztahovati na „nepřátele“ (v. 17ef) nýbrž na zbytky obyvatelstva jerusalemského. V. 19. Místo „za život“ hynoucích dětí možno také překládati: „ohledem na život“… t. j. aby se Bůh smiloval se zřetelem na bolest, jež stihla rodiče, jimž děti pomřely. — V. 19gh bývá všeobecně pokládán za glosu (Zenner, Lauer). V. 20. Sion poslechnuv básníka modlí se k Hospodinu; vylévá své srdce, jak mu bylo uloženo ve v. 19 (Knabenbauer). — „koho jsi tak obral“ (jako vinici, Vulg) = „komu jsi tak učinil“ (hebr). Ne cizinci, ale svému národu! Jer 2, 2. — „jež chovaly ve svých dlaních“ = slovně podle Vulg: „dítky na píď dlouhé“ (Mlčoch). — K věci srv. níže 4, 10; Bar 2, 3; Jer 19, 9. — V. 22ab srv. s Jer 15, 8; 49, 5. — „kteří by na postrach mi byli“ = mé nepřátele.

Žalozpěv třetí

(3, 1—66).

Hořko jest prorokovi, hořko každému zbožnému při pohledu na stav národa (3, 1—18). Prorok s důvěrou připomíná skutky milosrdenství Božího (3, 19—39). Prorok vyslovuje důvěru v Boha pokorným vyznáním viny a prosbou za pomoc (v. 40—66).

Hlava 3. 1 Alef Já jsem (ten) muž, jenž zakusil, co jest bída, metlou jeho hněvu. 2 Alef Mne zahnal, zavedl do tmy, ve které není světla. 3 Alef Toliko na mne opět a opět obrací ruku svou celý den. 4 Beth Učinil, že se scvrkla má kůže i maso, rozdrtil mi kosti. 5 Beth Nakupil kolem mne, obsypal mne žlučí a svízelem. 6 Beth Do temnot mne usadil jako věčně mrtvé. 7 Ghimel Postavil proti mně se všech stran zeď, že nemohu uniknouti, utáhl mé pouto. 8 Ghimel Ano i když volám a prosím, nepřipouští modlitby mé. 9 Ghimel Zazdil cesty mé kvádry, stezky mé vyvrátil. 10 Daleth Byl mi jako medvěd číhající, jako lev na čekané. 11 Daleth Sehnal mne s cesty, a rozsápal mě; zahubil mě. 12 Daleth Natáhl luk svůj a postavil si mě za terč šípů. 13 He Vystřílel do mých ledví střely svého toulu. 14 He Stal jsem se posměchem všemu lidu svému, písničkou jejich celý den. 15 He Nasytil mě hořkostmi, opojil mě pelyňkem. 16 Vau Kázal mi na křemeni zuby si lámat, i zasypal mne popelem. 17 Vau Vzdálena jest duše má od štěstí, zapomněl jsem, co jest blaho. 18 Vau I řekl jsem si: „Veta jest po mně, a po mé naději v Hospodina!“ 19 Zain Rozpomeň se na mou bídu, a mé zavržení, na (ten) pelyněk a žluč! 20 Zaín Ustavičně mám to na paměti, takže chřadne ve mně má duše. 21 Zain Co (však) na mysli míti a proč doufati budu, je toto: 22 Heth Je to hojnost milostí Hospodinových, že není veta po nás; nemáť konce jeho milosrdenství. 23 Heth Nová jest každým jitrem; hojná je tvá věrnost. 24 Heth Údělem mým jest Hospodin, praví má duše, proto budu v něho doufat. 25 Teth Dobrotivý jest Hospodin těm, kteří doufají v něho, duši, která ho hledá. 26 Teth Dobře jest čekati mlčky na pomoc Boží. 27 Teth Dobře jest muži, nese-li jařmo od svého mládí. 28 Jod Sedí v samotě a mlčí; kdyžtě na něho je vložil. 29 Jod Klade ústa svá do prachu, snad (ještě) naděje zbývá. 30 Jod Nastavuje líce tomu, kdo ho bije, dává se nasytit potupami. 31 Kaf Neboť nezavrhuje na věky Hospodin. 32 Kaf Ano, zavrhne-li koho, smiluje se (zase) podle množství svého milosrdenství. 33 Kaf Vždyť neponižuje pro svou rozkoš, nezavrhuje člověka. 34 Lamed Aby pod nohama deptáni byli všichni zajatci (té oné) země, 35 Lamed aby ukřivděno bylo právu člověkovu před tváří Nejvyššího, 36 Lamed aby na rub obrácena byla pře člověkova — (to vše) Hospodin chce. 37 Mem Kdo může poručit, aby se co stalo, nepřikáže-li (toho) Hospodin? 38 Mem Zda z úst Nejvyššího nevychází jak zlé tak i dobré? 39 Mem Proč reptá člověk, pokud žije, smrtelník pro (tresty za) své hříchy? 40 Nun Pilně zpytujme své mravy, zkoumejme (je), a navraťme se k Hospodinu! 41 Nun Zdvíhejme svá srdce i ruce k Pánu, k nebesům! 42 Nun My jsme bezbožně činili, a k hněvu (tě) popudili; proto jsi ty neúprosný. 43 Samech Tys obestřel se hněvem a stíhal jsi nás; zbil jsi nás bez milosti. 44 Samech Postavils před sebe oblak, aby modlitba nepronikla. 45 Samech Vyvrhelem a opovržením učinils mne mezi národy. 46 Fe Otevřeli na nás ústa svoje všichni nepřátelé. 47 Fe Hrůza a osidlo jest náš úděl, zpustošení a zkáza. 48 Fe Proudy vod roní mé oko nad zkázou dcery lidu mého. 49 Ain Oko mé se trápí ustavičně, ježto není úlevy, 50 Ain až popatří a shlédne Hospodin s nebe. 51 Ain Oko mé k smrti mne mučí pro všecky dcery města mého. 52 Sade Štvali mne, chtěli mne chytiti jako ptáka ti, kteří nevraží na mne bez důvodu. 53 Sade Padl do jámy můj život, položili kámen na mne. 54 Sade Proudily mi nad hlavou vody, řekl jsem (si): „Veta jest po mně!“ 55 Kof Vzýval jsem jméno tvé, Hospodine, z hlubin jámy. 56 Kof Slyšel jsi hlas můj: „Neodvracuj ucha svého od mých vzdechů, od mého volání!“ 57 Kof Tys přiblížil se v den ten, kdy jsem tě vzýval, řekl jsi: „Neboj se!“ 53 Res Tys ujal se, Hospodine, práva mého, vysvoboditeli života mého! 59 Res Viděl jsi, Hospodine, bezpráví jejich na mně, zastaň se práva mého! 60 Res Viděl jsi všecku mstivost, všecky plány jejich proti mně. 61 Sin Slyšel jsi, jak mne tupí, Hospodine, všecky plány jejich proti mně, 62 Sin řeči mých protivníků, kterak plány kují proti mně den celý. 63 Sin Ať sedí nebo stojí, viz je; já jsem písničkou jejich. 64 Tau Odplatíš jim, Hospodine, podle skutků rukou jejich. 65 Tau Obestřeš jim srdce, (sešleš na ně) svoje utrpení. 66 Tau Budeš je stíhati ve svém hněvu a potřeš je pod nebesy, Hospodine!

Hl 3. — jest báseň trojnásobně abecední. Viz úvod na str. 444. Tento zpěv jest vrchol celé knihy. Kromě dosavadních dvou osob vystupuje tu třetí: Jeremjáš; řeči jejich jsou více spojeny než byly dosud. (Hl 1n). Hl. 3 nelíči toliko bídy, nevyslovuje pouze příslušné pocity, ale odhaluje význam pohromy v plánu Prozřetelnosti a ukazuje, kterak Israel se podrobuje (nebo má se podrobiti) vůli Nejvyššího. Ježto Jer tu hraje hlavní úlohu a rozvinuje své myšlenky, mohou tyto zpěvy již proto býti zvány právem: „Žalozpěvy Jeremjášovy“ (Zenner). — Jeremjáš zabírá zase asi polovinu celé básně (v. 1—33). „Řečnice“ činí mu námitku (v. 33—38), Jer na ni odpovídá (v. 39—41) poučením, jež starší obracejí ihned na sebe (v. 42—47). Hořekující dceři Sionské (v. 48—51) dodává Jer důvěry (v. 52—58), kterážto slova dcera Sionská obrací hned na sebe (v. 59—66). Tak rozčleňuje hl 3 Zenner; jiné, běžné rozčlenění viz v obsažníku. V. 1. Neštěstí říše judské, jejího obyvatelstva, jejího veleměsta bylo také neštěstím Jeremjášovym. — Metla hněvu Božího způsobila, že Jer zakusil co je bída. V. 2. „do tmy“ neštěstí (Is 8, 22; 13, 10; Jer 23, 12. a jj). — „Mne“ zdůrazněno, ježto Jer jest „ten“ muž, jenž zakusil jako nikdo jiný. V. 3. „obrací ruku“, v níž drží metlu (v. 1.) V. 4. bývá opravován a překládán: „Nakupil na mne svízel, obsypal (jím) hlavu mou“ (Po Dyserinckovi Zenner i Lauer). V. 6. Jer jest jako v žaláři, hrobě, v podsvětí (Ž 87, 5—7). V. 7. „utáhl“ : slovně „ztížil“. V. 8. Srv. Jer 7, 16. V. 9. „cesty mé“: snahy uniknouti. Čím více se snaží pouta uvolniti, tím hlouběji zadírají se mu do scvrklého těla. (Job 19, 8). V. 10a srv. s Os 13, 7; Am 5, 19; Přís 28, 15. — V. 10b srv. s Jer 4, 7; 5, 6; 49, 19. a jj. V. 12. srv. s Job 6, 4; 16, l4; Dt 32, 23; Ž 37, 3. V. 13. „ledví“ = sídlo citů jako srdce. (Jer 11, 20; 12, 2; Job 19, 27; Ž 15, 7 a jj. V. 14. Srv. s Jer 20, 7. - Místo „všemu lidu svému“ Lauer s překladem syrským čte: „všem národům“. Všemu lidu byl by na posměch Jer, případně zbožní Judovci; všem národům na posměch jest národ vyvolený. V. 16. podle Vulg slovně: „Vylámal mi zuby do jednoho, krmil mě popelem“ (Mlčoch). — „křemen“ = tvrdý chléb. — Popel na hlavě — známka smutku (Jer 6, 26; Ez 27, 30; Mich 1, 10). — K v. 16b podle Vulg srv. Ž 101, 10. V. 18. „po mně“ = po mé životní síle (hebr). Pouhýrni lidskými silami Jer (národ) nemůže se zdvihnout; může se státi tak toliko pomocí Boží. V. 19. bývá překládán: „Mysliti na mou bídu a mé zavržení jest pelyněk a žluč“ (Lauer). V. 22. Že nejsme dosud dokonce zničeni, je dílo milosrdenství Božího a spolu důvod proto, bychom doufali, že se to milosrdenství osvědčí i příště měrou větší (Is 1, 9; Jer 4, 27). — Podle hebr: „Milosti Hospodinovy nejsou vyčerpány, není u konce jeho milosrdenství.“ V. 23. „Nová“ jest hojnost milosti Božích (jeho milosrdenství). — Bůh, nejvýše věrný, slíbil, že bude vždycky milostivý svému lidu. Ten slib dokonale plní každý den znova. V. 24. srv. s Nm 18, 20; Ž 15, 5; 72, 26; 118, 57. V. 26. „Dobře“ = užitečno, spasitelno. V. 27. Jest užitečno navyknouti si trpělivosti již za mládí. — „jařmo“ útrap. V. 29. Ústy do prachu zabořenými naznačena jest pokorná modlitba, vylučující jakékoliv reptání. V. 30. Kdo se naučil od malička trpělivosti, ten i později „sedí“ (v. 28), „klade“ (v. 29), „nastavuje“, „dává“ (v. 30). Jiní překládají: „ať sedí“, „ať klade“, „ať nastavuje“, „ať dává“… Všimni si stupňováni výrazů. — Jer tim ukazuje, s jakým smýšlením má národ snášeti křivdu a potupu, kterou ho Bůh trestá za minulé hříchy. V. 33. „nezavrhuje“ pro svou rozkoš. (Moudr 11, 24—47; Ez 18, 23). V. 34—36. Cokoli se děje, děje se z vůle neb aspoň z dopuštění Božího. — Hospodin (to vše) „chce“ — Hospodin „o tom ví“. — „Zdaž o tom Hospodin neví?“ (hebr). Podle Zennera pronáší v. 34—38 řečnice; viz výše před v. 1. V. 39. Pokud člověk žije, potud může doufati, že bude lépe, až si odpyká trest. V. 40. srv. Jer 3, 23. V. 42. „proto jsi ty neúprosný“ = „a ty jsi nedopustil“. V. 44. srv. s Jer 2, 27 n. V. 45. „vyvrhelem“ = smetím (Dt 28, 63). V. 46. srv. s 2, 16. V. 48. srv. s 1, 16; 2, 11; Ier 9, 1. 18. V. 49. „trápí se“ = teče (hebr). Srv. Jer 14, 17. V. 50. Is. 38, 14. V. 51. Slzy hojně vylévané nemírnily bolesti duše jak bývá; množily ji spíše (Knabenbauer). — „dcery“ = děvy jerusalemské. — Výše 1, 4. 18; 2, 10. 21. V. 52. „štvali“ = „honili“. — Srv. Ž 10, 3; 34, 19. V. 53n. „do jámy“, do žumpy, do vyschlé cisterny (Jer 38, 6; Ž 68, 2n; 87 5—8.) V. 55. srv. s Ž 87, 10—14; 129, 1n. V. 57. srv. s Ž 144, 18; Is 58, 9. — „Neboj se,“ řekl již Is 41, 10. 13n; Sof 3, 16; Jer 30, 10; 46, 27n. V. 58. srv. s Ž 42, 1; 73, 22; 118, 154. V. 59. Jako se zastal Hospodin Jeremjáše, tak má se zastati také dcery Sionské (Zenner). V. 63. „sedí nebo stojí“ = vše, cokoliv činí (Dt 6, 7; 11, 19; Is 37, 28.) — O „písničce“ viz výše v. 14. V. 65. „obestřené srdce“ bývá zaslepené a zatvrzelé. — Místo „svoje utrpení“ hebr: „kletba tvá na ně!“ V. 66. „potřeš je pod nebesy“ = vyhladíš je z podoblohy. (Dt 9, 14; Jer 18, 21—23).

Žalozpěv čtvrtý

(4, 1—22).

Jindy a nyní! (v. 1—12). Příčina vyhnanství, odloučení od Hospodina, bezradnosti (v. 13—18). Zajatci nemohou si pomoci, nalézají jakous takous útěchu ve spravedlivém trestu Edomců (v. 19—22).

Hlava 4. I. 1 Alef Ach, jak zčernalo zlato, zvrhla se barva nejvzácnější! Rozmetány jsou kameny svaté na rozích všech ulic! 2 Beth Sionští synové, ušlechtilí, odění nejčistším zlatem, pokládáni jsou za rovnocenné hliněným nádobám, výrobku rukou hrnčířových! 3 Ghimel I obludy obnažují prsy, kojí svá mláďata; dcera lidu mého jest ukrutná jako pštros na poušti. 4 Daleth Jazyk kojenci se lepí, žízní na podnebí; maličcí žádají chleba, není však, kdo by (ho) lámal jim. 5 He Kteří jídali lahůdky, hynou na ulicích; kteří chováni bývali v purpuru, chápají se kalu. 6 Vau Vzrostla tedy nepravost dcery lidu mého nad hřích Sodomy, která vyvrácena byla mžikem oka, bez mávání (lidské) ruky. II. 7 Zajin. Bělejší byli knížata její než sníh, leskli se nad mléko, rděli se více než stará slonová kost, krásní nad safír byli. 8 Heth Zčernala nad uhel jejich tvář, nelze poznat jich na ulicích; kůže na kostech jim visí, uschla, jest jako dřevo. 9 Teth Lépe bylo zbitým mečem než umořeným hladem, kteří uchřadli stráveni byvše nedostatkem plodů země. 10 Jod Ruce citlivých žen vařily své děti, byly jim pokrmem za zkázy dcery lidu mého. 11 Kaf Vyčerpal Hospodin své rozhořčení, vylil svůj roztrpčený hněv, zapálil oheň na Sionu, i shltal základy jeho. 12 Lamed Nevěřili králové země, žádný obyvatel světa, že by mohl vtáhnouti protivník, nepřítel branami jerusalemskými. III. 13 Mem (To) pro hříchy proroků jeho a nepravosti kněží, kteří v něm vylévali krev spravedlivých. 14 Nun Bloudili jako slepí po ulicích, krví jsouce poskvrněni, a když nemohli jinak, zdvihali spodek svého roucha. 15 Samech „S cesty, poskvrnění!“ volali na ně, „s cesty, vyhněte se, nedotýkejte se!“ I mezi pohany byli plísněni, budili rozruch, a lidé říkali: „Nesmí sídlit mezi námi.“ 16 Fe Tvář Hospodinova je rozptýlila, neshlédá již na ně; tváři kněží nedbají, aniž se staršími mají smilování. 17 Ain Když jsme ještě stáli, chřadly oči naše touhou po nicotné pomoci; dychtivě jsme hleděli k národu, který (nás) vysvoboditi nemohl. 18 Sade Vinou jejich klouzaly nám nohy cestou po ulicích našich, přiblížil se konec náš; naplnily se dny nám stanovené, ano, přišel náš konec. IV. 19 Kof Rychlejší byli naši stihatelé nežli orlice pod nebem; po horách stíhali nás, na poušti číhali na nás. 20 Res Dech našich úst, pomazaný, pán, jat byl za naše hříchy; (ten) jemuž jsme řekli: „Ve tvém stínu žíti budeme mezi národy.“ 21 Sin (Jen) se raduj a vesel. Edomská dcero, která bydlíš v zemi Hus! Také tobě dostane se kalicha, opojena a obnažena budeš. 22 Tau Odčiněna je tvá nepravost, Sionská dcero, nedá již, abys odvedena byla; tvou (však) nepravost potrestá, Edomská dcero, odkryje tvé hříchy.

Hl. 4. podle Zennera jest píseň sborová, složená ze slohy I (v. 1—6), z protislohy I (v. 7—12), ze středoslohy (v. 13—18), ze slohy II (v. 19n), a z protislohy II (v. 21n). Kdežto ve zpěvech předešlých (hl 1—3) vystupovaly jednotlivé osoby, mluví ve zpěvu 4tém sbory (množne číslo). — Ke každému písmeni abecedy hebrejské patří tu jen dva verše (čtyři členy, stichy); v předeslých zpěvích patřily ke každému písmeni tři verše (šestero stichů). Čtvero vv. činí tu (ve hl 4) zpravidla skupinu (slohu), myšlenkově ucelenou. (Müller-Zenner.) — Pozoruhodno, že v. 3. odpovídá v. 10; v. 4tý odpovídá v. 9tému; v. 1. odpovídá v. 8mému; v. 2. odpovídá v. 7mu; v. 5. v. 12mu; v. 6. v. 11mu. V. 1. — „zlato“, „svaté vzácné kameny“ = národ israelský, jeho lesk, svatost, vyplývající z toho, že si ho Bůh zasvětil za svůj zvláštní majetek (Ex 19, 5n; Jer 2, 2; 3, 19; 13, 11. Jiní myslí na zlato posvátných nádob, odvlečených do zajetí a na kameny pobořené svatyně jerusalemské. V. 2. Místo „odění nejčistším zlatem“ hebr: „vážení jemným zlatem“. (Jer 18, 4. 6n; 19, 10; 22, 28.) V. 3. Místo „obludy“ lépe „šakalové“ (Jer 9, 10; Job 30, 29). — O mateřské nedbalosti pštrosice viz Job 39, 15. — Místo „dcera“ lépe „dcery“ (Bickell). V. 4. Za obléhání byl chléb v Jerusalemě rozdělován (Jer 16, 7). V. 5. „chováni“ = nošeni. V. 6. Takovým trestem byl Jerusalem stižen pro hříchy, jež převýšily nepravosti Sodomanů. Bolesti Sodomanův náhle zahynuvších byly menší nežli vleklé útrapy Jerusalemských. (Dt 32, 32; Is 1, 10; 3, 9; Jer 23, 14; Ez 16, 48; Mt 10, 15; 11, 24; Lk 10, 12.) — Lidská ruka nepracovala tak ukrutně v Sodomě jako v Jerusalemě. V. 7. „knížata“ slovně: „nazirejští“ jako Gn 49, 26. — Srv. Dt33, 16. — Místo: „rděli se více nežli stará slonová kost“ lépe: „červenější než korály bylo jejich tělo“. — „nad safír“ modraly se jim žíly. Jiní jinak. V. 10. srv. s Dt 28, 53. V. 11. srv. s Dt 32, 22; Ez 10, 6. V. 12. srv. s 4 Král 19, 35; 2 Par 20, 22n; Ž 45, 47; Jer 7, 4n; 21, 13; 26, 8. V. 13. srv. s Jer 1, 18; 2, 8; 5, 31 a jj. — O prolévání krve viz Jer 2, 34; 19, 4; 22, 17; 26, l5. — „v něm“ = v Jerusalemě (v. 10d). V. 14. Kněží a proroci (o nichž mluvil v. 13.) bloudili, zaslepeni jsouce svými zločiny a hnáni jsouce šílenou záští proti zbožným, jejichž nevinnou krví se poskvrnili. Ježto se jim všichni vyhýbali jako malomocným, aby se od nich nepošpinili, kněží a proroci zdvihali spodek svých rouch („podolky své“), kde bylo té krve nejvíce, a zahýbali dovnitř jejich cípy, aby tu krev nebylo tolik viděti. — Podle hebr však v. 14cd zní: „takže nikdo nesměl se dotknouti — roucha jejich“ (nechtěl-li se znečistiti). V. 15ab. Lidé volali na ně jako podle zákona měli volati malomocní (Lv 13, 45). I pohané, mezi něž byli odvedeni do zajetí, vyhýbali se jim, nechtějíce s nimi bydliti (v. 15cd). Jiní jinak. — Zenner přemisťuje, opravuje a překládá v. 13—15. takto: 13 Pro hříchy jejich proroků, pro zločiny jejich kněží krev jest prolévána mezi nimi, zbožní (14), když na ulici vkročí, bývají třísněni krví. 15b Tuláky a poběhlíky se stali, sídlí trvale mezi pohany, nebudou již pokojně bydlit. 14b Toho, co … nemohli, dotýkají se svým šatem. 15a Zpět nečistí! volají před sebou, zpět, zpět! Nedotýkejte se mne! V. 16. Té potupy dostává se jim dopuštěnim Božím. — „je“ — kněze a proroky… „Tvář“ rozhněvaná. — „rozptýlila je“ mezi pohany, kteří nedbají důstojnosti kněží, ani šedin starců (v. 16cd). — Jiní jinak. V. 17. srv. s Jer 37, 6n; 2, 18. 36n; 27, 3n; 37, 6. — Místo „dychtivě jsme hleděli“ hebr: „s rozhleden svých jsme vyhlédali“. V. 18. a podle hebr: (Chaldové) „číhali na kroky naše (pásli po krocích našich), že jsme nemohli po svých ulicích chodit“. — Egypťané způsobili, že „klouzaly nohy…“ Nevidouce očekávané pomoci, nemohli se na jisto postavili. V. 19. srv. s Dt 28, 49; Jer 4, 13. — Chaldové stíhali Sedekláše a družinu jeho, když prchal přes hory a doly z Jerusalema k Jerichu; tam v pustině (= „na poušti“) ho zajali. (Jer 39, 5; 52, 8; 4 Král 25, 5). V. 20. „dech nozder našich“ = životní síla, zdroj, důvod, opora života. Oporou života národního a státního, duší jeho byl Judovcům Sedekjáš, jenž sluje v hebr „pomazaný Jahvův“ (= Vulg: „pomazaný, pán“). Každý král judský byl „pomazaný Hospodinův“. (l Král 24, 7. 11 (Saul); 2Král 19, 21 (David) a jj. — „Ve tvém stínu“ = pod ochranou tvou. — „mezi národy“ sousedními, u nichž hledati chtěl Sedekjáš se svou družinou útulku po útěku z obleženého Jerusalema. — V. 20ab podle hebr zní: „Opora života našeho, pomazaný Jahvův — chytil se do jejich jam.“ V. 21. Edomci měli ze zkázy Jerusalema pekelnou radost (Ž 136, 7; Ez 25, 12; 35, 15; 36, 5.) — Ať jen se těší. však dojde také na ně! — „kalicha“ hněvu Hospodinova. — „opojeni“ budou Edomci utrpením. (Jer 25, 27.) — „obnažena“ = potupena. — „Hus“ jmenována Job 1, 1. (Jer 25, 20.) V. 22. Ježto Judsko učinílo již dosti za své nepravosti, přestanou tresty, vrátí se zase štěstí a blaho. Sion bude znova zřízen, a obyvatelstvo jeho nebude již odvedeno do vyhnanství (Jer 30, 3—31, 37). — „odkryje“ tresty (velikymi), ukáže, jak veliké byly tvé hříchy. (V Edomsku možno vidětí nepřátele království Božího vůbec. Srv. Jer 49, 7—23.)

Žalozpěv pátý

(5, 1—22).

Bída společenská se stanoviska ženy (v. 1—5). Bída se stanoviska muže (v. 6—10). Násilí páchané na ženách (v. 11), na mužích (v. 12 n), ticho jako na hřbitově (v. 14 n), to všecko za hříchy (v. 16). Zdá se, jakoby Hospodin na zpustošeněm Sionu již nesídlil (v. 17—19). Což nekyne již naděje? (v. 20—22).

Modlitba proroka Jeremjáše.

Hlava 5. I. 1Rozpomeň se, Hospodine, co nás potkalo, popatř a viz naše pohanění. 2Dědictví naše dostali cizáci, domy naše cizinci. 3Osiřeli jsme, bez otce jsme, matky naše ovdověly. 4Vodu svou za peníze pijeme, dříví své za stříbro kupujeme. 5Za šíje nás táhnou, unaveným nedávají odpočinku. II. 6Po Egyptě vztáhli jsme ruce, po Assyrii, bychom se nasytili chlebem. 7Otcové naši, (kteří) zhřešili, (tu) nejsou, ale my jejich nepravosti neseme. 8Otroci panují nad námi, není, kdo by (nás) vytrhl z ruky jejich. 9Chléb sobě přinášíme s nebezpečím, že nám život vezme meč pouště. 10Kůže naše jako pec jest vypálená od palčivého hladu. III. 11Ženy na Sionu zneuctívali, panny v městech judských. 12Knížata rukou (jejich) zvěšena jsou, tváře starších neostýchají se. 13jinochů nedůstojně užívají, chlapci pod dřívím klesají. 14Starci vymizeli z bran, mládež ze sborů zpívajících. 15Zmizela radost našeho srdce, obrátil se v kvílení rej náš. 16Spadla koruna s hlavy naší; běda nám, že jsme zhřešili! IV. 17Proto zesmutnělo srdce naše, proto zkalil se nám zrak; 18pro horu Sion, že zpustla, (že) lišky po ní rejdí. 19Ty přece, Hospodine, na věky chtěl jsi (tam) zůstat, trůn tvůj měl (tam) být od rodu do rodu. V. 20Proč bys zapomínal na věky na nás, proč bys opouštěl nás na dlouhé doby? 21Obrať nás, Hospodine, k sobě, at se obrátíme, obnov nám bývalé časy! 22Ale ty nás venkoncem zavrhuješ, náramně se na nás hněváš.

H1. 5. Zenner vidí tu opět sborovou píseň, složenou ze slohy I (v. 1—5), z protislohy I (v. 6—10), z mezislohy (v. 11—16), ze slohy II (v. 17—19) a z druhé protislohy (v. 20—22). Viz obsažník. Slohu I. a II. a z mezislohy v. 11. 14n zpíval prý sbor ženský (?), obě protislohy a z mezislohy vv. 12n 16 zpíval prý sbor mužský (?). — Nadpis „Modlitba proroka Jeremjáše“ není ani v hebr, ani v LXX. V syrském překladě jest. V. 1. Jer prosí Hospodina, by „se rozpomněl“ proto, aby brzy přispěl na pomoc (Rhabanus Maurus † 856). V. 2. srv. s 4 Král 25, 9; Jer 52, 13. V. 3. Sirotci a vdovy neměli nutné opory v otcich a v manželích. — Také Judovci jsou nyní bez dosavadní opory Boží… V. 4. Chaldové zdanili v Palestině i věci k životu nejprostšímu nezbytně nutné. V. 5. Chaldové „táhnou za šíje“ Judovce jako bývá tahán dobytek. Tvrdé, železné šíje své nechtěli ohnouti a podložiti jhu Hospodinovu, za to nyní nepřítel klade své jho na ně jako na dobytek (Knabenbauer). V. 6. Judovci zbylí v Palestině jsou odkázáni na milost Egypta, do něhož uprchli (Jer 41, 17n), nebo na milost Chaldů (= „Assyrů“) ti, kteří zůstali v Palestině. „Assur“ znamenává ve smyslu obecném ne toliko Assyrii, ale i Babylonii, jež nastoupila jakožto dědic po Assyřanech (r. 606). Gietmannovi se zamlouvá znění v. 6. podle LXX: „Egypt vztáhl ruce na nás, Assyřan podle své libosti“ (učinil taktéž). V. 7. Národní vina — příčina národního neštěstí. (Jer 15, 4; 16, 11n; Ex 20, 5; Dt 5. 9.) V. 8. „Otroci“ = pohané, se zřetelem na sliby, dané Judovcům, že budou hlavou všech národů (Is 14, 1; 49, 23; Jer 31, 7. hebr). V. 9. „meč pouště“ = tlupy ozbrojenců, zdržujicich se v úkrytech samot a odtud podnikajících výpravy proti Judovcům, zbylým v Palestině, jimž se nedostává potřebné ochrany od Chaldů. (Splnilo se Dt 28, 48.) V. 10. srv. s 4, 8. — „jest vypálena“ a pálí (hebr). V. 11. Splnilo se Dt 28, 30. 32. V. 12a srv. s Dt 21, 23; Nm 25, 4; Jos 10, 26; 2 Král 21, 6—9. V. 13a podle hebr: „Jinochům jest nositi žernov“, t. j. mlíti obilí, což byla práce ženská, mužů nedůstojná (Ex 11, 5; Sdc 16, 21; Is 47, 2). — „pod dřívím“, jež jest jim ve velikém množství donášeti. V. 14. „z bran“, kde je bylo kdysi často vidati, kde rokovali, radili se, soudili atd. (Gn 19, 1; Job 29, 7). — V. 14. podle hebr. „Starci zanechali bran — jinoši (zanechali) strunové hudby“. — Splnilo se Dt 28, 20; Jer 16, 9; 25, 10. V. 17b srv. s 2, 11. V. 18. srv. s Mich 3, 12. V. 19. „tam“ na Sioně podle slibů 2 Sam 17, 14n. — Básník obrací se k modlitbě, aby z ní nabral útěchy za tak velikého zpustošeni (Albert Veliký † 1280). V. 20. Zdůrazněno „na věky“, „na dlouhé časy“. V. 21. „ať se obrátíme“ k tobě (Jer 31, 18). — Obnovu národa, návrat jeho do bývalého poměru k Bohu může způsobiti toliko Hospodin, nikoliv národ sám. Zejmena počin, podnět k tomu může se státi toliko milostí Boží. Místo „ať se obrátíme“ Zenner: „ať se vrátíme domů“. Srv. Zach 1, 3; Tridentský sněm zas 6, hl 5. V. 22. podle hebr: „Nebo jsi nás venkoncem zavrhl, — a hněváš se na nás velmi mnoho?“ To jest přece nemožno!“ (Jer 14, 19). Nevyznívá sice Pláč smírně přímo, jako jiné biblické žalozpěvy, vyznívá však přece jen smírně — mlčky. Proto Židé zbytečně za v. 22. opakovali v. 21. (v rukopísech, ustanovených pro veřejnou četbu), aby Pláč vyzněl radostněji.