Bible česká/Kniha proroka Jonáše/Část prvá
| Bible česká/Kniha proroka Jonáše | ||
| Úvod | Část prvá | Část druhá |
ČÁST PRVÁ
(hl 1 n).
Jonáš hledí se vymknouti příkazu Božímu, aby kázal pokání v Ninive (1, 1-3). Na lodi, po které chtěl uprchnouti, bylo shledáno, že zavinil bouři, která námořníky ohrožuje: i byl vržen do moře a pohlcen od veliké ryby (1, 4—2, 1). Když jej ryba vyvrhla na pevninu, děkoval Hospodinu chvalozpěvem (2, 2—11)
Hlava 1 — 1Hospodin oslovil Jonáše, syna Amatiova, takto: 2„Vstaň [a] jdi do Ninive, města velikého, a kaž v něm, neboť vystoupila zloba jeho přede mne.“ 3Avšak Jonáš vstal, aby utekl do Tarsise, daleko od Hospodina. Sestoupil do Joppe a našel loď, která měla odplouti do Tarsise; zapravil příslušné jízdné a sestoupil do ní, aby se odebral s nimi do Tarsise daleko od Hospodina. 4Hospodin však spustil vítr veliký na moře, že nastala na moři veliká bouře a lodi hrozilo, že se ztroskotá. 5Plavci se báli a volali, každý k bohu svému, a vmetali nářadí, které na lodi bylo, do moře, aby jim bylo ulehčeno. Jonáš pak byl sestoupil dovnitř lodi, lehl si a tvrdě spal. 6I přistoupil k němu velitel lodi a řekl mu: „Co ty se poddáváš spánku? Vstaň, vzývej boha svého! Snad (ten) bůh rozpomene se na nás, a nezahyneme.“ 7I řekli si vespolek: „Nuže, vrzme losy, abychom zvěděli, čí vinou nás toto neštěstí potkalo!“ Když metali losy, los padl na Jo- náše. 8Tu mu řekli: „Pověz nám, pro koho toto neštěstí nás potkalo, jaké máš zaměstnání (odkud přicházíš), která země je tvůj domov, [a kam jdeš] a z kterého národa jsi ty?“ 9Odpověděl jim: „Hebrej jsem já a ctím Hospodina, Boha nebes, jenž učinil moře i pevninu.“ 10Tu zděsili se ti muži bázní velikou a řekli mu: „Cos to učinil?“ – Věděli totiž ti muži, že utíká daleko od Hospodina, protože jim to byl oznámil. – 11A tázali se ho: „Jak máme s tebou naložiti, aby moře přestalo (se bouřiti) proti nám?“ – Moře totiž se vzdouvalo, dál a dále. – 12Odpověděl jim: „Vezměte mě a uvrzte do moře, i přestane moře (se bouřiti) proti vám; neboť já vím, že pro mne bouře tato veliká přišla na vás.“ 13I veslovali ti muži, aby se vrátili k zemi, ale nemohli, neboť moře se vzdouvalo proti nim dál a dále. 14Tu volali k Hospodinu řkouce: „Ach, Hospodine, kéž nezahyneme pro život tohoto muže, a kéž nám nepřičítáš nevinné krve; neboť ty, Hospodine, jak jsi chtěl, učinil jsi!“ 15Vzali tedy Jonáše a uvrhli ho do moře; i přestalo moře bouřiti se. 16A ti muži zděsili se bázní velikou z Hospodina, obětovali mu oběti a učinili mu sliby. Hlava 2. — 1Hospodin pak připravil rybu velikou, aby po- pohltila Jonáše. A byl Jonáš v břiše té ryby tři dny a tři noci. 2Tu se Jonáš modlil k Hospodinu, Bohu svému, z břicha ryby 3takto: Volal jsem z tísně své k Hospodinu,
5A já – řekl jsem si: „Zavržen jsem
cokoliv jsem slíbil, splním. 11I přikázal Hospodin rybě, a ta vyvrhla Jonáše na pevninu.
|
Hl. 1. — V. 1. O významu slov „Jóná“ a „Amittaj“ viz výše úvod na str 389. — (Jiní vykládají „Jóna“ Holubař, jiní (jakožto zkratku z) Jehónáthán = Hospodin dal; jiní „Násilník“, Jer překládá: „Bolestný“). V 2. „v něm“ = k němu, proti němu) — Nespojené „vstaň, jdi“ (hebr) naznačuje rychlost, s jakou má Jon vykonati Boží příkaz. Tím náhlým tónem byl Jon nemile překvapen. — Co měl kázati, Bůh Jonášovi podrobněji udal. Srv. níže 3. 4. - „Ninive“ souvisí se jménem bohyně starobabylonské „Niná“, dcery boha Ea, která — jak se zdá — postupem doby splynula s bohyní Ištar, ježto Ninive slulo „zamilovaným městem Ištařiným“ Pochybno jest, bylo li město nazváno podle bohyně nebo naopak bohyně podle města. Název města mohl by znamenati „Město ryby (nún)“ nebo „Tučnou pastvinu“ nebo „Bydliště“ vůbec. — Kdo město založil, viz Gn 10, ll. Senacherib je povýšil na sve královské sídelní město (4 Král 19, 36), kdežto prve bydlili v něm assyrští králové jen občas (od dob Asurnasirpalových 884 60). Zdá se, že Ninive činilo s jinými třemi městy (Rechobot—Ir, Chale a Resen Gn 10. 11) veleměsto (Čtyřměstí) Diodor je nazývá největším městem starověkým (11, 3). Podle Strabona (XVI 1, 5) bylo Ninive mnohem větší nežli Babylon. Bylo, jak samozřejmo, opevnéno a v ohrazeném prostoru byly také zahrady a role, jak dlužno se dohadovati z toho, že Ninivští drželi si mnoho dobytka (4, 11). Na místech bývalého veleměsta jsou dnes zejména dva pahorky, jeden na severu (Kujundžik) a druhý na jihu (Nebi—Júnus, t. j. prorok Jonáš) s vesnicí Nunia na jihu). — Velikost města je tu zdůrazněna, aby bylo zřejmo, že jest v něm mnoho obyvatelstva, také nevinných dětí, i dobytka, že tedy zkáza tolika životů nemůže býti Bohu lhostejna. — Mravní zloba vystoupila před Hospodina, t. j. křičí k němu se země jako kdysi volala zloba Sodomy (Gn l8, 10 n). Podrobněji vypisuje tu mravní zkaženost níže prorok Nahum (3, 1). Také na jiných místech líčí Písmo assyrskou krutost věrolomnost (Is 10, 6) a zpupnost (Is 37, 24; Ez 31,10; Sof 2, 15). („Prušáci starého Východu“). V. 3. Jonáš v zaslepenosti, proroka málo hodné, chce před Hospodinem utéci po moři, proto utíká do přístavu na západ kdežto měl se bráti na východ! Přišed do Jope nalezl korab, který měl plouti do dalekého Taršíše. Byla to pro Jonáše vítaná příležitost. Dříve sotva věděl o lodi, která pojede až na kraj světa! Pohané se domnívali, že moc boha sahá jen potud, pokud se rozkládá jeho země nebo pokud sídlí jeho národ; pohan mohl tedy podle svých mnohobožských názorů utéci některému bohu. Ne tak Israelita, tím méně prorok israelský, který věděl, že moc Tvůrce nebe, země i moře není obmezena toliko na Palestinu. Jonáš níže ve v. 9. vyznává, že Hospodin, před kterým utíká, učinil pevninu i moře! V Jonáši, který představuje Žida, je tu šleháno židovské sobectví, které se domnívalo, že Hospodin proroka omilostňuje toliko v Palestině, a nikde jinde! — Spisovatel velmi dovedně zatajuje příčinu, proč Jon utíká, aby upokojil vzbuzenou zvědavost teprve na konci knihy: 4, 2. — První „do Tarsise“ řečeno jest předběžné (prolepticky). Taršíš = Tartessus, země, řeka a město na Guadalquiviru (v jihozápadním Španělsku), asi tam, kde je dnes Cadix. Jer 10, 9: Ez 27, 12. Z Jope tam jezdily veliké lodi, zvané taršíšské. Viz Is 2,16; 23,10. — „Sestoupil“ s hor judských, nejspíše z Jerusalema. — Jope známý přístav, který býval v rukou Filišťanů a Féničanů. Židé zmocnili se ho teprve za časů Machabejských. (l Mach 10, 74 nn a jj). Viz Jos 19, 46. a jj. — „příslušné“ jedné osobě za cestu, kterou loď vykoná z Jope do Taršiše (Přehnaný jest výklad, že Jon pronajal si sám celou loď, jen aby co nejdříve odplula s nim, nečekajíc na jiné cestující, nečekajíc ani, až naloží přichystané zboží! — „s nimi“ s námořníky na taršíšské lodí. V. 4. „však“ proti úmyslu Jonášovu před Hospodinem uprchnouti. — „spustil“ — shodil náhle s výšin, kde podle prostonárodního přírodopisu starovýchodního byly větry drženy v jakýchsi zásobárnách. Srv. Jer 10, 13; 51, 16; Ž 134, (135), 7. Jsou Hospodinovi k službám jako poslušní sluhové. Srv Zach 6, 5; Ž 103 (104), 4; 148, 8. Jon utíkaje před Hospodinem s pevniny nachází ho na vlnách. (Tertullian). — Lodi hrozilo nebezpečí, ne-li na širém moři, tedy u břehu jafského, kde jest dosud mnoho nebezpečných skalisek, jež působí plavcům starostí. V. 5. „jim“ námořníkům, které tížilo nebezpečí jako těžký kámen. (Podle Vulg: „aby se odlehčila od něho“ (loď od nářadí). Plavci byli pohane ze všelijakých národů nebo Féničane ze všelijakých měst, mohl tedy volati každý buď ke svému bohu národnímu nebo k bohu (baalu) svého města. Staří mívali na přídi nebo zádi lodí modly svých bůžků. Moudr (14, 1). — „nářadí“ a zboží, nejspíše obilí (3 Král 5, 11; Ez 27, 17; Sk 12, 20. Když bylo vyházeno zboží do moře nabyla loď menší váhy a menšího ponoru, že mohla po vlnách snaze býti „zmítána, ale nesnáze ponořena; možno, že měli plavci také jiný důvod, proč lodi ulevili. — „byl sestoupil“ již před bouří do podpalubí a zalezl nejspíše mezi zboží; když plavci to zboží vynášeli na palubu, aby je vházeli do moře, nalezli mezi nimi tvrdě spícího Jonáše, oznámili věc kapitánu a ten k němu nyní příchází. Tvrdý spánek za hukotu mořské bouře byl všem nápadný. — Spánek dostavuje se po starostech, po velikém duševním napětí Jonášově. Tvrdý spánek mohl by znamenati netečnost národa israelského ke všemu hřímání proroků, zatvrzelost Israele, kterého Jon tu představuje. V 6. „co se poddáváš spánku“, (LXX:) Co chrápeš? — Je známa snaha mnohobožských pohanů neopomenouti ani jediného, ani neznámého boha, který by se mohl hněvati na člověka. V tomto případě mohl by hněvající se bůh býti bůh Jonášův, i toho tedy dlužno prositi! — v kapitánu bylo by možné viděti pohanstvo (Ninivany), jež budí svou příkladnou kajícností Israelity ze spánku nekajícností. — Je přirozeno, že každý ve svém nebezpečí doufá více v pomoc jiného (Jer). — Pravděpodobně Jon poslechl výzvy kapitánovy a modlil se. Spisovatel o tom pomlčel, snad proto, aby zdůraznil více nekajícnost a zatvrzelost Israelitů, jež Jon představoval. V. 7. Když se byli námořníci marně ke svým bohům modlili, dohadovali se, jak bylo mezi pohany obyčejem, že bouři a vlnobití zavinil některý z nich nebo z cestujících, a ten tedy že má za svou vinu pykati, aby netrpěli nevinní s vinnými. Staří se vesměs domnívali, že losy nebo kostkami odpovídá božstvo (Srv. také posvátné osudí u {{Oprava|Israeliů|Israelitů). Viz Jos 7, 14-22 (Achan); 1 Sam 14, 42 (Jonatas). Losováno bylo šípy, vloženými do toulu; možno se dohadovati, že i námořníci byli proti možným útokům ozbrojeni šípy, jichž mohli použíti i za losy. Mohli míti také pomalované, popsané kaménky nebo kostky, kterými jindy si hráli; mohli míti tabulky, na které napsali svá jména. Losy metali, tahali z osudí, kalicha nebo z nádoru (nádorce) t. j. z rance utvořeného vpředu nad pasem z cípů roucha od krku dolů rozstřiženého. Srv. Přís 16, 33. — Jonáš nemusel dáti dojít k tomu, aby bylo losováno, mohl se hned přiznati; neučinil tak nejspíše proto, že se domníval, že mezi pohany může býti zločinec, nebo mohou býti zločinci větší než byl Jonáš hříšník. Možno, že chtěl spisovatel tímto rysem zdůrazniti opět zaslepeně sebevědomí a přeceňování Israelitů, kteří viděli hříchy toliko na pohanech a nikoliv na sobě. V. 8. „pro koho“: kdo jsi ty, pro něhož… „kam jdeš“ jest bezúčelná otázka (glosa), když tě věděli plavci, že loď pluje do Taršiše; na místě jest proti tomu otázka hebr: „odkud přicházíš“. — Zvědí-li plavci, odkud Jon přichází, dovtípí se také, který bůh se hněvá a Jonáš jim snad poví, jak dlužno toho boha usmířiti. Na zaměstnání se ptají snad proto, že cechy mívaly již tehdy své strážné bohy. Nahromaděnými otázkami vyslovena jest starostlivá snaha přesně vyšetřiti, který bůh jest rozhněván. Možno však také, že spisovateli nešlo o nic jiného, než podati obyčej, podle kterého se neznámi při setkání zahrnují četnými ustálenými dotazy. Srv. 1 Sam 30, 13. V. 9. „Hebreové“ zvali se „synové Israelovi“ v rozmluvách s cizinci jako Gn 40, 15; Ex 2, 7; 3, 18; 5, 3. a jj. — Tak jmenováni byli také od cizinců (Gn 39, 14; 41,12. a jj). Srv. také Gn 14, 13. — „Hospodina“ = Jahve, — Bůh nebe sluje také Gn 24, 3. 7; Dan 2, 18; Neh 1, 4. — Jonáš, vyznávající, že Hospodin učinil moře i pevninu, přiznává se, jak pošetile jedná, když utíká před Hospodinem, jemuž utéci není možno, vyznává, že Hospodin seslal bouři na loď, Hospodin pro Jonáše, že však nechybil neuctivostí k němu nýbrž samoláskou (4, 2) Döller. K tomuto vyznání připojil pravděpodobně Jon i přiznání, že utíká před tímto Hospodinem (v. 10b). Tím lze vysvětliti otázku: „Cos to učinil?“ i hrůzu která plavce pojala (v. 10a). (Lüderwald-Döller). — „ctím“ = za Boha uznávám a vyznávám (slovně: „bojím se“). V. 10. „Cos“. V tě otázce tkví projev hrůzy a výtky. Srv. Gn 3, 13. Jonáš jim byl oznámil, jak se možno dohadovati, ne toliko, že před Hospodinem utíká, ale také že Hospodin ho posílá do Ninive, kde má kázati jakožto muž Boží, prorok, jeho jménem, že však nechce poslechnouti. Plavci se hrozí této neposlušnosti. Nebylo slýcháno, aby prorok svého boha neposlechl, když jej volá. Kromě toho slyšeli zajisté o veliké moci boha Jonášova. Srv. Ex 15, 15; Jos 2, 9; 5, 1; 1 Král 4, 7; Judit 5, 9n. V. 11. Plavci cítí podle svých názorů pohanských, že usmíří Hospodina boha Jonášova, budou-li mu obětovati Jonáše; cítí, že se moře utiší, vhodí-li do něho tuto obět lidskou; cítí, že se lodi uleví, až se zbaví člověka hříšného. Váhají, však, ježto se bojí zabíti člověka, muže Božího, proroka, jemuž se dostalo zjevení od Boha. Snad by se mohl na ně rozhněvati ještě více, kdyby mu vyvolenou jeho osobu, třebaže nyní neposlušnou hodili do moře. Ptají se Jonáše, protože on může nejlépe věděti, jak usmířiti boha, jejž Jon dosud ctil, nyní však urazil. Srv. 4 Král 17, 26 (Döller). V. 12. Dlužno si všimnouti velkodušnosti našeho uprchlíka; nevytáčí se, nezatajuje, nezapírá; ale jako byl se přiznal, že utíká, ochotně přijímá trest touže po tom aby sám zahynul, jen když nezahynou druzí, aby ke hříchu útěku nepřipojila se vina cizí smrti (Jer). V. 13. Plavci se hrozí utratiti život člověka, který jest dokonce prorokem, proto činí jestě jednou pokus, aby neuvalili na sebe krevní vinu: veslují vší silou, aby přistáli a Jonáše vylodili; domnívají se, že když se hříšníka zhostí, když ho nebudou podporovati v útěku před bohem, když naopak vysadíce ho na břeh, umožní mu příkaz Hospodinův splniti, nebude příčiny, aby Hospodin se hněval na ně a kázal moři, aby se bouřilo proti nim i dále. (Staří nepouštěli se příliš daleko na širé moře, ale plavívali se podél pevniny) V. 14. Když se jim poslední pokus, zachrániti život prorokův i svůj zhatil, a když se vlny vzdouvaly nebezpečně dál a dál, viděli plavci v další bouři vyslovenou vůli Hospodinovu, že má býti neposlušný prorok potrestán smrtí; proto plavci vrhajíce Jonáše na smrt do moře prohlašují, (aby nemohli býti trestáni za smrtelné prolití krve člověka, který jim osobně neublížil), že vrhajíce Jonáše do moře činí tak jedině proto, že si toho Hospodin, bůh Jonášův přeje. Tak si váží pohané jediného života lidského, kdežto Jonáš byl by rád později viděl zkázu tisíců a tisíců lidských životů (4, 11)! V. 15. Na moře se Jon odebral, aby se vyhnul příkazu Božímu, na moři ho bouří a větrem ruka Hospodinova zadržela, do moře konečně vrhla jej trestající ruka Páně (Döller). - „vzali“, zdvihli Jonáše, který uznávaje svou vinu a trestuhodnost se jim nevzpouzel (Jer). V. 16. Počátek v 16. srv. s v. 10. Zděsili se vidouce, že Hospodin, bůh Jonášův, bůh Israelitův má moc rozbouřiti a zase utišiti moře pro svého sluhu, proroka. — Plavci naházeli sice všelijaké zboží do moře (v. 5.) avšak ponechali si potraviny, mezi nimi také živé ovce, měli tedy co obětovati a poté jísti. Ježto se jim to zdálo málo, zavázali se slibem, že později, za příznivějšich okolnosti budou Hospodinu, o jehož velemoci se byli přesvědčili, obětovati více. Byly to oběti a sliby vděčnosti. Možno však, že v. 16. původně byl za v. 13. V tom případě byly oběti a sliby dalšími pokusy usmířiti Hospodina a zastaviti mořskou bouři; pak by to byly bývaly oběti a sliby na usmířenou (Döller). Hl 2. — V. 1. Těm, kteří se domnívají, že knížečka Jon nečiní nároku na to, aby pokládána byla za přísně dějinnou, nezáleží na tom, která ryba to byla, ježto podle jejich domněnky znázorňovala by toliko malebně Boží prozřetelnost, všemohoucnost a vševědoucnost. Ježto však tento názor neopírá se o tolik důvodů, aby mohl býti pokládán za jistý (viz úvod na str. 891), dlužno polknutí Jonáše rybou pokládati — tak jako celou knížečku — za skutečnost historickou a za událost zázračnou. Netřeba se domnívati, že Bůh stvořil pro Jonáše zvláštní rybu, ve které by mohl býti živ a při vědomí tři dny! Bible mluvíc o „veliké rybě“ neudává, že to byla velryba, která ostatně ani ve Středozemním moři nežije. Bible neudává vůbec blíže jména ani tvaru ryby, možno proto pronášeti pouhé domněnky, jaká ryba to byla. Obyčejné bývá dnes myšleno na žraloka (canis carcharias nebo squalus carcharias), který ve Středozemním moři dosud žije a má tak veliké hrdlo, že může člověka pohodlně polknouti; má také ohebné zuby, že není třeba, aby pohlcený musil býti značně poraněn. Každý křik, jako byl 1, 14. přivolá žraloka a vede ho za lodí (Kaulen). Žraloci jsou silní a odvážní, hltaví a žraví tvorové, a podle mnohých zpráv, které ovšem jsou skoro vždycky zveličeny a velmi často se zakládají toliko na tom, co se povídá, jsou postrachem všech námořníků a obyvatelů teplejších moří. (Brehm: „Život zvířat“.) Dne 29. ledna 1909 byl nedaleko Catanie (na Sicílii) chycen obrovský žralok, v jehož břiše byly nalezeny tři lidské mrtvoly ošacené a ještě dokonale zachované. (Selbst) — Možno také, že to byl mořský obr, který tehdy ještě (před více než půltřetím tisícem let) ve Středozemním moři žil, dnes však patří mezi tvorstvo vymřelé. — Ryba veliká přirozeně uschopněná, aby mohla polknouti člověka a podržeti jej ve svém lůně, může nadpřirozený ráz události zmenšiti, muže ji učiniti snáze přijatelnou, nesmí však toho nadpřirozeného rázu venkoncem setříti! Zázrak musí zůstati zázrakem, a dlužno pamatovati, že všemohoucnost Boží stačí právě tak na zázrak větší jako na zázrak menší, zejména má li (prozřetelnost Boží) se zázrakem své zvláštní úmysly. Úmyslem takovým bylo zde předobraziti velikou příští událost: pobyt Kristův v peklích a vzkříšení jeho z mrtvých (viz výše úvod na str. 890). Kdož by mohl popírati, že k zobrazení tak veliké události Bůh učinil také veliký zázrak předobrazný? (Knabenbauer.) — Sv. Cyril Al. a po něm Teofylakt přirovnávali trojdenní pobyt Jonáše, dospělého a sebevědomého s pobytem dítka v lůně mateřském, který trvá mnohem déle (ovšem v bezvědomí!). — „tři dny a tři noci“ je rčení hebr., jež neznamená nutně 24 × 3 hodin (72) nýbrž znamená jeden den celý, krátký třeba konec prvního a stejně krátký počátek třetího. Srv. 1 Sam 30, 12 nn; Est 4, 16 (5, l); Mt 12, 40. Srv. naše „pozítří“ nebo „předevčírem“. (I kdyby pravda bylo, že r. 1891 lovec žraloků James Bartley u ostrovů Falklandských byl od žraloka pohlcen a druhého dne ze zabitého zvířete ješte živý vytažen, nelze přece záchranu Jonáše třetího dne z břicha veliké ryby vysvětliti přirozeně, bez zázraku (Döller). V. 2. jest úvod do následujícího žalmu (písně). Nápadno jest, že je to píseň díků za vysvobození z nebezpečí utonutí. V. 3. podává obsah celé básně, rozvedený dále stupňovitě ve třech slohách (4 n, 6 n, 8—10). Netřeba se domnívati, že píseň v. 3—10. byla do knížečky vložena teprve později od mladší ruky, která chtěla básnicky rozvésti myšlenku, vyslovenou ve v. 2., že se Jonáš modlil v břise rybím. Důvod, že stav prorokův v rybě byl by mu vnukl myšlenky a pocity dokonce jiné nežli jsou vysloveny v nynější básni, mohl by týmž právem být uváděn proti názoru, že žalm pochází od ruky mladší jako bývá uváděn proti názoru, že pochází od spisovatele celé knížečky Jon. Říci, že by spisovatel knížečky byl položil píseň na konec hlavy (2hé) po zprávě o vysvobození Jonášové (v. 11) je tvrzení bezdůvodné (Hoonacker). Co Jon zažil, jak smýšlel a cítil, když byl vhozen do moře až do té doby, kdy v břiše velryby pozbyl vědomí (?), to později spisovatel knížečky vyslovil v rouchu básnickém a vložil tuto báseň, jež úplně tlumočila skutečný minulý, stav Jonášův, do jeho úst. Staří postřehli, že Jonáš byv pohlcen rybou, pokládá to za počátek spásy, za vysvobození z nebezpečí utonutí; hrůzy, jež líčí, zažil prve nežli jej ryba polkla! Proti tomu Döller (po jiných) přemísťuje v. 11. za v. 1 nebo prý lépe za v. 2. Podle toho líčí žalm útrapy, jež Jon zažil v lůně ryby a děkuje za to, že byl zachráněn vyvrhnutím na souš; ten dík počal již „v břiše ryby“, a dokončil jej na pevnině. Ať se kdo rozhodne pro tento nebo onen výklad (starších), může vždy právem za to míti, že žalm napsal spisovatel knížečky Jon a že nebyl vtělen (interpolován) teprve později od ruky jiné. — Žalm (Jon 2, 3—10) jeví podobnosti žalmům jiným, Srv. v. 3. s Ž l7, 7; 119, 1. — V. 4. srv. s Ž 41, 8. — V. 5. srv. s Ž 30, 8; 5, 8. — V. 6. srv. s Ž 17, 5; 68, 2. — V. 7. srv. s Ž 29, 4. — V.8. srv. s Ž 141, 4; 142, 4; 17, 7; 87, 3. — V. 9. srv. s Ž 30, 7. — Přes to má žalm Jon mnoho původního, že nemůže (právem) býti zván mosaikou ze žalmů jiných! Spisovatel knížečky asi často žalmy se modlíval, zpívával, slýchal, ký div tedy, že se mu draly do pera i na jazyk?! Žalm Jon jest sepsán rozměrem žalozpěvů (srv. Pláč 1, 1 nn). V. 3. Srv. Ž 17, 7; 119, 1. — Smrt hrozila Jonášovi v lůně mořských vln tak jistě a neodvratně, že se viděl již v šeólu, v podsvětí, v sídle mrtvých. Podsvětí je tu přirovnáno k (ženské) bytosti, která má lůno, břicho, jako jinde jí bývá připisována tlama nebo požerák (Is 5, 14; Ž 140, 7). — (Ti, kdož se domnívají, že zpěv Jonášův patří za 2, 11. mají za to, že píseň mluví o „lůně“ podsvětí proto, že jonáš byl zachráněn z lůna veliké ryby, v němž mu hrozila jistojistá smrt) V. 4. „Uvrhl jsi mne“ rukama plavců. — Co líčí Ž 41, 8. obrazně, to líčí zde skutečnou minulost: vlny tvoje nade mnou přešly. V. 5. Dokud byl Jon zmítán proudy vln, domníval se, že již nikdy nebude mu dopřáno představiti se Hospodinovi v jerusalemském chrámě, že již nikdy nebude se těšiti z bohoslužby tam konané, jak se kdysi těšíval; domníval se že jest po té radosti veta (v. 5ab); nyní však, když Hospodin kázal rybě, aby jej polkla může z tohoto důkazu milosrdenství Božího vyvozovati, že mu bude Hospodin i dále přízniv, že ho zachrání a že mu dopřeje zase v Jerusalemě s ním při obětní hostině hodovati (v. 5 c d). V. 5 a b srv. s Ž 30, 23; „oči“ a srdce své, upírá Hospodin na své ctitele zejména v chrámě jerusalemském, kde sídlí. Srv. Z 10, 5; 32, 18; 33, 16; 3 Král 8, 29, 52; 9, 3. a jj. — Mrtví nemohou se z té přízně Boží ve chrámě jerus. již těšiti; srv. Is 38, ll. 18. V. 6. odpovídá v. 4. předchozí slohy („responsio“. Viz výše o tvarech starohebr. básnictví na str. 783, čis. 5,) Srv. Ž 17, 5; 68, 2. — „až k duši“ — až do nejzazšího nebezpečí, že života (= „duše“) pozbudu. Srv. Jer 4, 10. — V. 6 c podle hebr. lépe: „Chaluhy opletly mi hlavu“ což se opět hodí na Jonáše, zápasícího ve vlnách, prve nežli jej ryba polkla. V. 7. Staří se domnívali, že země jest plovoucí ostrov na moři, který drží sloupy, tkvíci na mořském dnu a vyčnívající z moře jakožto hory. „na úpatí hor“ znamená tedy mořské dno, odkud podle starých bylo již blízko do podsvětí. (Netřeba s Hoonackerem opravovati a místo „na úpatí hor“ čísti: „do jícnů Hádu (podsvětí) jsem sestoupil“ a mysliti „jícny Hádu“ na propasti mořské, které do podsvětí vedou. Slova řeck. „Hádes“ užil prý židovský spisovatel knihy Jon v 5. století před Kr. — „zavřely mne“ = byly za mnou, „země“, jejíž závory měl Jonáš již za sebou a ze které se nemohl již vrátit. bylo — podsvětí. Viz výše v. 3. — Jonáš byl tak přesvědčen, že zahyne ve vlnách, že se již cítil býti za branami šeólu. Srv. Is 7, 11; 57, 9; Ez 31, 14; Ž 85, 13; Sir 51, 7; — o „závorách“ srv. Job 17, 16. Také babylonští básníci, děkující bohům za uzdravení ze smrtelně nemoci, děkují jim za to, že je vyvedli z podsvětí. V. 8. K ab srv. Ž 141, 4; 142, 4; k v. 8cd srv. Ž 5, 8; 17, 7; 87, 3. V. 9. Žádná modla, žádný bůžek nemohl by svého ctitele vysvoboditi od jisté smrti jako učinil Jahve Jonášovi! Ostatně zdá se býti v. 9. pozdější dodatek (Seydl, Döller). V. 10. Sliby mohl Jon učiniti již na lodi za bouře, když i plavci podobně činili. Viz výše k v. 16. přemístěnému za v 13. Možno, že také slíbil, že poslechne Hospodina a poputuje do Ninive, aby tam hlásal pokání. Srv. 3, 3. — O tom, že všecka spása od Hospodina přichází, srv. Ž 3, 9; 117, 14. 21. 28. V. 11. Pronásleduje-li mečoun žraloka, žralok se snaží jako šipka rychle se zachrániti v mělkých vodách u břehu. Následkem rychlého vystupování z hlubin a změny tlaku jest nucen všecek obsah svého žaludku vyvrhnouti, i zvrací nezřídka polknutá zvířata bez poruchy (Selbst). Mohl tedy Jonáš přirozenými silami, kterých Prozřetelnost použila ke svým záměrům, býti vyvržen u břehu. — „na pevninu“ — nejspíše u břehu Palestiny. Lidové podání umísťuje toto vylodění Jonášovo na všelijakých místech, jež označuje Jonášovým jménem; Srv. Chán Júnus nedaleko palestinsko-egyptské hranice. Chán en-nebí Júnus nedaleko cesty vedoucí ze Sidonu do Bejrutu. U Alexandretty jest „Jonášův pilíř“ (Sedláček). — Všemohoucího Boha poslouchá moře, vítr, bouře i ryba! Jak zahanbují tito němí tvorové neposlušnost Jonáše, proroka Hospodinova! Kdyby byla veliká ryba odepřela Hospodinovi poslušnost, jako byl učinil Jonáš, jak bylo by Jonášovi bývalo?!
|