Bible česká/Kniha proroka Jonáše/Část druhá

Bible česká/Kniha proroka Jonáše
Část prvá	Část druhá

ČÁST DRUHÁ

(hll 3 n).

Druhý rozkaz Hospodinův, aby Jonáš kázal pokání v Ninive. Jonáš jej vykonává. Ninivané se obrátili a došli odpuštění (3, 1—10). Jonáš se na to hněvá, Hospodin ho poučuje (4. 1—11).

Hlava 3. — 1Hospodin oslovil Jonáše po druhé takto: 2Vstaň, jdi do Ninive, města velikého, a kaž tam, co já ti ukládám. 3Vstal tedy Jonáš a odešel do Ninive, podle slova Hospodinova; bylo pak Ninive město veliké na tři denní pochody. 4I počav Jonáš první denní pochod ve městě kázal takto: „Ještě čtyřicet dní a Ninive bude vyvráceno!“ 5Ninivští však uvěřili v Boha, vyhlásili půst a oblékli se v žínice od největšího až do nejmenšího. 6Když totiž dostala se ta řeč ke králi ninivskému, vstal se svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se v žínici a sedl si do popela; 7dal také provolati v Ninive toto: „z rozkazu krále a knížat jeho budiž přikázáno: Lidé i dobytek, skot i brav ať ničeho ani neokusí ať se nepasou a vody ať nepijí 8Oblečeni buďte žínicemi (lidé i dobytek), volejtež k Hospodinu, co mají síly, a každý nechať obrátí se od cesty své zlé, od nepravosti, která lpí mu na rukou. 9Snad obrátí se Bůh a odpustí; snad zanechá přísného hněvu svého a nezahyneme!“ 10Když viděl Bůh skutky jejich, že se odvrátili od cesty své zlé, smiloval se nad neštěstím, kterým byl jim hrozil a neučinil ho. Hlava 4. — 1Ale Jonáše mrzelo to velmi, a rozhněval se. 2Modlil se Hospodinu řka: „Ach, Hospodine, zdali to není to, co jsem si myslil, když jsem byl ještě doma? Proto jsem rychle utíkal do Tarsise; neboť jsem věděl, že jsi ty Bůh milostivý, milosrdný, trpělivý a mnohého smilování, který má slitování nad neštěstím. 3Nyní tedy, Hospodine, vezmi, prosím, život mně; jeť mi lépe, abych umřel nežli žil!“ 4Hospodin odpověděl: „Hněváš se právem?“ 5Jonáš pak vyšel z města, a usadil se proti východní straně města; udělal si tu stánek a seděl pod ním ve stínu touže spatřiti, co se stane městu. 6Připravil Hospodin Bůh skočec, aby vzrostl nad hlavu Jonášovu, aby měl stín nad svou hlavou, a chránil ho. Byltě obtížen (vedrem). Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7Ale Bůh nastrojil druhého dne při východu jitra červa, který píchl do skočce, že uschl. 8Když pak vzešlo slunce, přivolal Hospodin vražedné, žhoucí povětří a slunce pralo na hlavu Jonášovu, že mu bylo mdlo; i přál si, aby umřel řka: „Lépe jest mi umříti nežli živu býti!“ 9Tu se tázal Bůh Jonáše: „Právem-li se hněváš pro skočec?“ Odpověděl: „Právem se hněvám až k smrti!“ 10I řekl Hospodin: „Ty žalost máš nad skočcem, o němž jsi nepracoval, aniž jsi učinil, aby vzrostl, který za jednu noc se vypučel a jedné noci zahynul; 11a já bych neměl soucit míti s Ninivem, městem velikým, v němž jest více nežli sto dvacet tisíc lidských bytostí jež nedovedou rozlišovati pravici od levice, a množství dobytka?“

Hl. 3. — V. 1. Sanchez se domnívá, že Jon, jak vyvázl z nebezpečí, pospíchal do Jerusalema, aby tam v chrámě splnil sliby (2, 10). Jonáš mohl se domnívati, že za neposlušnost bude potrestán tím, že ho Prozřetelnost již nepoužije za posla pokání Ninivanům, ale že pošle do assyrského veleměsta jiného muže. Nemohl tedy nic moudřejšího učiniti nežli čekati, zdali ho Bůh povolá podruhé. To se skutečně stalo, a to bez jakékoli výtky. Mělo stačiti pokárání, jež plynulo samo z mořské bouře a z pohlcení Jon rybou, aby ten, který necítil Hospodina, když přikazoval, poznal jej, když jej vysvobozoval (Jer). V. 2. Obsah kázání v Ninive (v. 4) byl Hospodin oznámil Jonášovi již při prvém poslání, ten příkaz trvá dosud, proto mu obsah kázání „ukládá“ (přítomný čas!). — Velikost Ninive je tu opakována, aby bylo zřejmo, proč Hospodinu na něm (na obrovském počtu obyvatelstva níže 4, 11) tolik záleží, že posílá k němu proroka. O velikosti Ninive viz výše 1, 2. V. 3. Podle hebr. bylo Ninive město veliké „Hospodinovi“ ve smyslu, podaném k v. 2. — „bylo“ město veliké, ale ne již za dob spisovatelových. Viz úvod na str. 893, poz. 18. — Herodot udává, že průměr Ninive byl na jeden den cesty (V. 53); Diodor (II. 3) píše, že byl 150 honů dlouhý, t. j. malý den cesty. Nemůže tedy znamenati „na tři denní pochody“ průměr Ninive. — Týž Diodorus podává z Ktesia, že obvod Ninive měl 480 honů, což by mohlo býti tři denní pochody. — Herodot zaznamenal (V. 53), že u Peršanů jeden denní pochod měl 150 honů (stadii), na jiném místě však (IV, 101) udává 200 honů; 150 honů jest asi 8 hodin, 200 honů jest asi 10 hodin. Římané čítali na jeden den cesty 160 honů. Podle opevněného města Ninive (vnitřního města?) zjištěného vykopávkami, mělo Ninive v obvodu 12 km, tedy asi 3 hodiny! Dnes bývá čítáno na denní pochod 4—8 hodin! — Nejlépe jest vykládati „tři dny“ tak, že Jonáš potřeboval k tomu, aby celé město, všecky hlavní ulice a brány, případně i jiná prostranství v městě (náměstí?) prošel se svým kázáním, tři dny cesty (Efrem, Teofylakt, Vatablus a jj.). Možno se domnívati, že první den v podvečer počal, kázal celý den druhý a třetího dne záhy skončil. — (Srv. podobné časové rčení, že byl Jon v břiše veliké ryby tři dny výše k 2, 1). Možno také, že „tři denní pochody“ je rčení neurčité, jež znamená toliko „velmi dlouho“. V. 4. 40 dní připomíná tolikéž dní potopy Gn 7, 4. 12. 17. — Čtyřicet dní bývalo postní období. — Ninivané postili se asi jako dnešní mohamedáné v měsíci ramadanu, t. j. nejedli po celý den, až teprve večer, a podobně teprve pod večer krmili dobytek. — Riessler právem se domnívá, že místo dnešních „čtyřicíti“ bylo zde původně toliko „tři“, jak LXX a jiné některé překlady dosvědčují; podle toho Jon po jednodenním kázání odebral se za město a tam čekal na výsledek toliko dva dny, kterých Ninivané použili k pokání; tím bylo by znázorněno lépe měkké, vnímavé srdce ninivských pohanů, kteří po jednodenním kázání činili pokání, kdežto zatvrzelým Israelitům proroci mluvili marně celé roky. — Hrozba zkázou Ninive byla podmínečná, třebaže podmínka není výslovně uvedena. Srv. Jer 18, 7n. — Aramština zatlačovala od IX. století v Assyrii víc a víc assyrštinu. Od druhé polovice století VIII. lze dokázati užívání aramštiny ze zachovaných památek písemných. Také v severní Palestině aramština nabývala záhy půdy (Srv. 4 Král 18, 26; Is 36,11). Mohl tedy Jonáš několik slov promlouvati a opakovati aramsky a Ninivané mohli mu rozuměti. Na časté opakování jest Výchoďan i dnes ještě zvyklý. Jedna jadrná věta nesčetněkrát opakovaná mohla činiti větší dojem nežli dlouhá kázání. Ostatně mohl si Jonáš jednu tuto větu dáti do assyrštiny přeložiti a mohl ji provolávati v assyrštině, hebrejštině (aramštině) příbuzné. Mohl i používati tlumočníka. Cizí prorok, jehož slova tlumočník překládal do assyrštiny mohl činiti větší dojem než kdyby Jon mluvil toliko sám. (Srv. Dn 5, 25). — Někteří kladou za v. tento (3, 4) v. 5. hl následující: Jon po jednodenním kázání odchází za město a tam čeká, co se bude díti dále. Tomuto přemístění možno se vyhnouti přeložíme-li 4, 5: „Jonáš byl vyšel z města…“ V. 5. Ninivští uvěřili bohu, který mluvil ústy Jonášovými a tím i v Jonáše jakožto muže boha Palestiny a národa israelského. Proto však nestali se jednobožci, nepřestali ctíti svých národních velikých bohů. Spisovatel knížečky Jon píše sice, že uvěřili Ninivané v Boha (Bohu), z toho však nelze vyvozovati, že Jon diplomaticky zamlčel jméno svého Boha (Jahve), aby nenarazil u kněžstva ninivského. Kněžstvo ninivské ve svém mnohobožském smýšlení uznávalo i jiné národní bohy za bohy, tedy i boha Jonášova, právě tak jako ninivští královští úředníci a lid veleměsta. Kněží mohli cítiti více než kdo jiný, že se bohové a zejména snad národní bůh israelský hněvá pro krutost, s jakou Assyřané si vedli i proti národu vyvolenému, proti národu Jahvovu. Smutný stav politický za panování Aššurdajana lll. (772_755), který r. 772 vedl nešťastnou válku s Armenií za něhož vznikl v Assyrii mor (po výpravě do Syrie r. 765) za něhož vypukla revoluce v bývalém hlavním městě Assuru a za něhož dne 15. června r. 763. bylo před polednem v Ninive viděti zlé znamení — úplné zatmění slunce (viz výše na str. 848.) stav politický neutěšený a tyto nešťastné a pohromu věstící zjevy byly s to, aby otřásly ninivskými kněžími i laiky a naladily je s milostí Boží k pokání, tím Snáze, že Ninivané jako všichni starovýchodní národové byli lidé hlubokého náboženského přesvědčení a citu. (Starší židovští vykladatelé se domýšleli, že plavci, kteří se byli s Jonášem plavili, přišli do Ninive a tam vypravovali, co byli s Jonášem zažili). — Srv. Is 36, 10. — „vyhlásili půst“ na rozkaz králův (níže v. 7). — Wiesmann přemísťuje v. 5. za v. 9. (zbytecně). — O postu srv. Sdc 20, 26; 1 Sam 7, 6; 31, 13. a jj. — O žínici, t. j. rouchu ze srsti velbloudí nebo kozí, jež se vyvinulo z původní zástěry, srv. Job 16, 16. 3 Král 21, 27; 4 Král 6, 30. a jj. V. 6. Jonáš pohnul lid nejprve ke kajícnosti. Zpráva o všem dostala se ke králi teprve později, když lid byl sám již na rozkaz královský vniterně připraven. — Král s trůnu sestupuje do — popela; o popelu, znamení pomíjejícnosti a smutku viz Job 2, 8; Jer 6, 26; Ez 27, 30. a jj. — „háv“: plášť nad svrchním rouchem nošený, ze vzácné látky, řasnatý, lemovaný třepením a třapci. V. 7 n. Jak asi dlouho tento půst a jak přísně byl zachováván, bylo řečeno již výše. — Také Dan 6, 17. jmenována jest státní rada s králem. — Výchoďanův život, zejména pastýře, rolníka a dobytkáře jest úzce spojen s dobytkem, který bývá pokládán leckdy za člena rodiny. Srv. 2 Sam 12, 3. Také u nás bývají koně na pohřbu zdobení smutečním rouchem (čabrakami) jako se odívají lidé (Podobně ale opačně na svatbách atd). — Jako jest hospodář, hospodyně srostlá s domácími zvířaty svým citem puzena, aby na veliké svátky lépe je nakrmila, tak bývá puzena, aby se aspoň poněkud a jaksi i zvířata postila, postí-li se pán nebo paní. — Svou účastí na smutku lidí mohla i zvířata „volati“ k Hospodinu. Srv. Joel 1, 18. Přes to možno slova „lidé i dobytek“ pokládal za glosu. — O tom, po jakých mravně „zlých cestách“ Ninivané chodili, bylo promluveno již výše. — Jako byla mravní zkaženost v Ninive všeobecná, tak má býti všeobecné také nyní pokání (Döller). V. 9. „Snad“ jako Joel 2, 14. V. 10. „skutky“ Ninivanů byly: víra (v. 5), kajícnost (v. 5), modlitba (v. 8), změna života (v. 8). — Jako je smrt pokutou za hřích, tak jest život odměnou za kajícnost. Srv. Is 38, 5, Ez 18, 5—9. — „smiloval se“, litoval, mrzelo ho… (Lidomluva) — Když Hospodin mění své činy podle nezměnןtelného úradku svého, praví se o něm, nikoliv pro změnu úradku, ale pro změnu činu, že lituje. (Aug) Srv. Nm 23, 19; jak l, 17; l Sam 15, 29. — Hospodin „neučinil“, nesplnil trestu, kterým byl Jon hrozil, nesplnil ho nyní; když však později Ninivané zase do svých starých hříchů padli, bylo město vyvráceno. Hl. 4. — V. 1. „to“, že Hospodin nevyvrátil Ninive (3, 10). — Mrzelo ho, že Hospodin šetří nepřítele národa israelského a tím i nepřítele svého (Hospodinova). Aby ho neušetřil, proto byl Jon utíkal do Taršíše. Jon tu zase představuje zarytého, úzkoprsého Žida. — K této příčině Jonášovy zasmušilosti družilo se také vědomí, že Ninivané budou Jonášem pohrdati, kdyžtě se neosvědčil býti pravým prorokem, když se hrozby jeho nesplnily. Možno, že měl i obavu, aby Hospodin nyní, kdy pohané činili pokání, neměl novou příčinu k zavržení nekajícího Israele. V. 3. Jon nyní sice již neutíká, podrobil se zevně vůli Boží, ale uvnitř málo se změnil, když se mrzí a hněvá až k smrti proto, že Ninive není vyvráceno! Tací byli lsraelité! Take Mojžíš (Nm 11, 15) a Eliáš (3 Král 19, 4) přáli si smrt, avšak z pohnutek ušlechtilejších nežli Jon! Přes to dlužno uznati, že ani Jon neodvážil se život si vzíti, ježto právo na život patřilo Bohu. Zdá se, že byl Jon vznětlivé, prchlé povahy, jaké snadno se dají uchvátiti ve štěstí upřílišněnou radostí jakož i nemírnou bolestí za doby nezdaru. V. 4. „Hněváš se právem?“ = Nehněváš se právem. Poučení, jehož se Jonášovi dostává zde krátce slovy, opakuje Hospodin níže (ve v. 6—9) názorně na příkladě. V. 5. dlužno přemístiti za 3, 4. Nebo je také možno místo „vyšel“ překládati: „byl (prve, 3, 4) vyšel“. — Hospodin otázkou, hněvá-li se právem, Chtěl Jonáše přiměti k tomu, aby šel do sebe a uznal, že se hněvá neprávem. Srv. Gn 4, 6; Mt 20, 15. Jon neodpovídá nic nejspíše proto, že se domnívá, že snad přece Ninive bude vyvráceno, jen že ne hned, jak sí jon přál, že se, však zkázy přece jen dočká. (Döller). — Z města vyšel nejspíše po třech dnech svého kázání. Srv. výše 3, 4. — Vyšel z města, aby nezahynul spolu s městem, až je bude Hospodin vyvraceti. — Usadil se na východě města snad proto, že tímto směrem půda stoupá, že tedy Jon mohl si vyhledati vyvýšeninu, se které mohl pozorovati zkázu města. Již proto sotva si postavil v řečišti Tigridu z rákosí boudu, jako si stavějí dnešní obyvatelé Mosulu a ve kterých tráví horké letní noci. Spíše se zdá, že si Jon vystavěl besídku (boudu) podobnou těm, které si zřizuji strážcové zahrad a vinic v Palestině: Na čtyři kolmé tyče (koly) nanesou střechu z chrastí nebo z větvoví, jakožto ochranu proti palčivým paprskům slunečním. Na boku vyplní toliko jednu stěnu, takže slunce může do chyše vnikati se tří stran. Na jedné této straně Jonášovy chatrče nebo v ní mezi koly vyrostl skočec (Döller). — Srv. Mt 17, 4; Mk 9, 4; Lk 9, 33. V. 6. jako měl později žalost až k smrti, tak měl nyní neobyčejnou radost z toho, že mu Hospodin dal vyrůsti rostlině, která ho chrániti bude proti žhavým paprskům slunce; snad viděl v tom důkazu Boží péče o sebe také záruku, že se splní jeho přání, že Ninive bude vyvráceno (Schegg). — Skočec mohl snadno Jonášovi vyrůsti nad hlavu, seděl-li Jon po spůsobu Výchoďanů na zemi se skříženýma nohama, nebo dřepěl-li na bobku. — Skočec připomíná „jalovec“ 3 Král 19, 5. — „Hospodin“, Bůh Israelův, je spolu „Bůh“ pohanů! — Slovem „skočec“ (Ricinus communis) bývá právem nyní vesměs překládáno hebr. „Qíqájón“, což LXX. přeložili „tykev“ (kolokynthé), Symmachos pak a po něm Vulg: „břečtan“ (hedera). — Již Jer postřehl, že qiqájón je skočec, avšak neužil toho slova v překladě, aby novotou nenarazil. — Skočec (Der Wunderbaum, Springkraut) jest lysá často modravě ojíněná bylina, v severnějších zemích jednoletá, dorůstající nejvýše 2 m. V teplých zemich jest však víceletou a dorůstá až 12 m, takže se vnějškem podobá stromu. (V Palestině dosahuje až 4 m výše. Fonck). Dlouze řapikaté, střídavé listy náležejí k nejsličnějším listům v přírodě: majíť veliké, lesklozelené, štítovité čepele dlanitě rozeklány v 7—10 kopinatých laloků, po kraji pilovitých. Jednodomé květy jsou směstnány do hustých klasovitých hroznů a to tak, že hořejší polovina každého hroznu obsahuje květy prášníkové, dolejší polovina květy pestíkové. Složení jednotlivých kvítků jest podobné jako u našich bažanek (Mercurialis), s nimiž skočec náleží do čeledi rostlin pryšcovitých (Euphorbiaceae). Když rostliny (skočec) vyrostou asi 1 m vysoko, doporučuje se jim uštipnouti vrcholek, aby vytvořily více postranních větví. Skočec obecný prospívá též listy, neboť je žerou housenky hedvábníka zvaného Attacus ricini. (Polívka.) Skočec vykazuje nejvíce vlastnosti podobných hebrejskému qíqájónu: roste neobyčejně rychle a může za několik dní nabýti značné Výše; listy a lodyhy velmi rychle schnou, byly-li od kmene odloučeny. Moudrost Boží použila i tu jako jindy často prostředku, který byl již přirozenou vlastností nějak způsobilý k účelu, jehož chtěla dosíci. Bůh, který dal keři vyrůsti za jedinou noc do značné výšky, rozmnožil zázračně síly přírody; ostatek lze vše v biblickém vypravování vysvětliti bez nového zázraku, třeba že ne bez zvláštního řízení Boží prozřetelnosti (Fonck). V. 7. „červ“ možno bráti hromadně: „červy“ (množství jich). V. 8. „povětří“, dusné ovzduší. V. 9. srv. s v. 4. výše. V. 10. Rostlina vyrostla „za jednu noc“ ze země, aby se pak za několik dní vyvinula, poté však právě tak rychle zas uschla (Selbst). V. 11. „Pravici od levice“ t. j. dobré od zlého rozlišovati (Dt 1, 39) nedovedou děti, jež nedošly užívání rozumu. Počítáme-li, že takových dětí byla v Ninive pětina všeho obyvatelstva, mělo Ninive úhrnem kolem 600.000 lidských duši. — Také zvířata mají od Boha „dech života“, proto jim věnuje Stvořitel laskavou pozornost. Srv. Z 103, 25—29; Moudr 11, 24 n. — Náhlý konec kní- žečky působí hluboký dojem. Jonáš mlčí a tím ukazuje, že se podrobuje úradku Prozřetelnosti, která chce, aby i pohané živi byli. Možno v tom spatřovati pokyn, že i Židé svým časem ochotně schvalovati budou tento záměr všeobecné Boží lásky.