Patery knihy plodů básnických/Berličky

Patery knihy plodů básnických
Modlící se panna	Berličky	Vrabec a kůň

Údaje o textu
Titulek:	Berličky
Autor:	František Jaromír Rubeš
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 114 – 115.
Licence:	PD old 70

Nedaleko moře kdes
měla jedna velká ves
věru přepodivný zvyk:
každý její osadník,
ať byl mladý nebo starý,
z boudy jen anebo z rady,
ať by se byl kde chtěl zrodil,
každý o berlách jen chodil.
Starostlivé matičky
robátkům svým dávávaly,
jak si hráti počínaly,
místo hraček berličky.
Dítky sobě s nimi hrály,
chvilky sobě krátily,
pak se, jak jen odrůstaly,
po nich chodit učily.
Tak se nožky zanedbaly,
slábly, chromly, umdlévaly,
a ti dobří lidičky
nemohli již za pár roků
bez příruční berličky
učiniti ani kroku.
Na berličkách žitím putovali,
na nich stárli, na nich umírali,
ba i do hrobu je s sebou brali;
nebť si ubožátka myslívali —
duše dobré smyslu mdlého —
že by se snad bez nich nedostali
do království nebeského.
Ač by byli po svých nohou
dojít mohli mnohem dál,
přec se mnohý dost daleko
na svých berlách dokulhal.

Ves tu zdědil mladý pán,
který na studie dán
moudrosti sklad domů nes’.
Vše se ve vsi klopotí,
a již pánu naproti
kulhá skoro celá ves.
Jako stěna pán tu zbledl,
jak svou čeleď chromu zhledl.
A jak se mu duše vrátí,
počne takto rokovati:
Nosit berlu, majíc celou nohu,
zanedbati to, co Bůh nám dal,
pro berlu, již truhlář udělal,
to jsou hříchy proti Bohu!
Stát se pro kus dřeva nevolníkem,
mohouc žíti v krásné svobodě,
to jest proti svaté přírodě!
Pryč s tím bohaprázdným arcizvykem!
Kdyby měl lid o berlách jen chodit,
musel by se každý s berlou zrodit;
komu dal Bůh čtvero zdravých hnátů,
netřeba mu mrzkých surrogátů.
Pryč s berlami odhodlaně, směle!
Kdo tím ztratí? jenom berláři,
tesaři a truhláři:
Obecenstvo získá celé.« —
Mnozí tomu uvěřili,
berličky své zahodili,
myslíce svou myslí chudou,
hnedlinko že lítat budou;
a kdo nechtěl dobrovolně
berličkám svým s Bohem dát,
ten to musel mimovolně,
neb se k němu poslal kat.
V pár dnech v celé dědině
berličky nebylo jediné.

Kochaje se ve snách slastných
zřel již, jak se osadníci
jeho bystře na svých vlastních
prohánějí po vesnici.
Zmejlil se však velice!
Lidé měli ovšem vlohy,
k chození však slabé nohy,
a když se jim berlice
bez milosti pobraly,
plazili se, klesali,
a než se jim narovnaly
nohy, chřadli, umírali,
a ti dobří lidičky
vypouštějíc dušičky
ještě teskně volávali:
Kde jsou naše berličky!

(V Palečku, 1843)