Bajky velkých/Velbloud biblický

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Kritika na číhání	Velbloud biblický	Velbloud světský

Údaje o textu
Titulek:	Velbloud biblický
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 52. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Kol poušť a noc, však vlídno na oáze.
Zde postanuli na své dálné dráze
mdlí poutníci, a jako v tichém stánku
zde pod vějíři palem ždají spánku.
Jest lunojasno. Čarovně i krásně
noc kouzlí v paměť Firdusiho básně;
jeť sladko chvíli, po řeřavé pouti,
než sen vše zastře, v dumách oddechnouti.
Bdí malý hlouček ještě pohromadě:
kněz, jehož oko blouznivě a mladě
zří palmu jinou — palmu mučednickou
vlát nad svou hlavou; missii on britskou
chce dohoniti na stanici její;
blíž něho učenec, jenž prospěšněji
než věroukou sloužiti chce světu,
neb výzkumnou on následuje četu,
jež vypraví se do Afriky středu;
on nezná cíle nad německou vědu;
dál sedí Turek na zkřížených nohou,
a za ním postavu zřít přeubohou, —
toť černoch sšedivělý v zotročení.
Pak jest tu poutník, o němž známo není,
čím jest, kam chce a jaké jeho losy;
on kaftan bídný, roztrhaný nosí,
a právě teď, když měsíc jasně svítí,
vzal jehlu, navlek niť a jal se šíti,
by žebrácký svůj kaftan trochu spravil,
a při tom chroustal česnek. Tak se bavil,
že ani neznamenal v horlivosti,
jak vedle něho, v krotké důvěrnosti
se v poklid složil poutník ještě jeden:
toť obr velbloud, jenž byl Turkem veden
a nosil přerůzného zboží tíhu.

Kněz na klíně měl rozloženu knihu,
již ozářilo na černém tom rouše
tak bělojasně plné luny světlo,
že by se z ní, jak ve dne, krásně četlo.
Toť Nový Zákon; právě u Matouše
byl otevřen. A pod klenutím palem
kněz mladý s pohnutím a se zápalem
hned missii svou počal žádostivě;
on nečetl, on z paměti své živě
a zaníceně, s přesvědčením žhavým
teď svatá slova hlásal: „Opět pravím,
ba pravím vám: i velbloudu je snáze,
by skrze jehelní on ucho prošel,
než boháči, by po své zlaté dráze
též nebeského království kdy došel.“

„Tak? Hezky!“ zvolal ten, jenž kaftan látal.
Byl rozzloben, neb se svým dílem chvátal
a nemohl vzdor jasu lunné noci
niť v ucho jehly vpravit živou mocí.
Však vedle něho se žasnoucí duší
se pohnul velbloud; ostřil tupé uši,
vzpjal hlavu k výši, nozdry slídně šířil
a blýskajícím okem zkumně mířil
tam po té jehle, po té hračce malé,
jež ouško má — div očím lidským znalé!
„Jak? že bych prošel? — Já, té jehly uchem?
A což as vadí na lakomci suchém —
jeť pán můj také boháč — nuž co vadí,
by vychrtlý, jak prázdná kůže hadí,
se vsoukal nějak do té modré výše,
dost široké a volné, mnohem spíše
než já, s tou horou na vypouklém hřbetě,
já v ucho jehly! Vždyť přec není v světě
již tloušťky nad tu moji nemotorné!
Já chuďas, jenž jsem zrozen křiv snad z trestu!
A člověk rovný, podoby tak vzorné,
ten že by neměl najít k nebi cestu?“
Tak dumal velbloud, všecek jatý žasem;
pak zapomněv se, pravil plným hlasem:
„Ta věta v knize — ne, ta pravdy nedí!“

A všichni tam, kde velbloud ležel, hledí;
však že to příliš nepodobno víře,
by mluvilo tak směle hloupé zvíře,
tož mysleli, když hlédli v onu stranu,
že děl to ten, jenž látal na kaftanu,
a k odpovědi každý hned se chystá.
Dí nejdřív učenec: „Jeť pravda jistá
v té větě; velbloud jehlou projde spíše
než boháč proto do nebeské říše,
že říše nebeská jest bajkou čirou!
Neb kdo své kosti složil v zemi syrou,
ten nevzkřísí se duší v život věčný;
ať boháč, chuďas, — země zpět ho nedá.
Jeť nesmrtelnosť klam jen krasořečný,
a všecky mythy zvolna zruší věda.“
On pyšně, pohrdlivě hlavu zvedl,
an mladý kněz se zatřásl a zbledl.
„Když Pán chce, projde velbloud jehly uchem,
však nikdy pyšný do nebe! Jen prostí,
jen pokorní jdou k věčné blaženosti,
jen chudí statečkem a chudí duchem!
Jeť věda stéblem topícím se v moři!
Jen Pánu, jenž ví vše, se křesťan koří.“
Kněz pokáral tak hrdosť učencovu,
a hle, i líný Turek jeho slovu
rád přisvědčil. „Ne, není to jen bájí!
Ta kniha pravdu dí. Neb vede k ráji
most hrozný, úzký tak jak ostří nože!
A boháč, zvyklý z rozkošného lože
jen po kobercích měkkých kroky vléci,
ne, nedovede most ten děsný ztéci.
Ráj na zemi měl boháč, — nás jen chudé,
kdo strádáme, ráj věčný blažit bude.“
Hle, zajiskřil zrak černochův té chvíle
a zablýskaly zuby jeho bílé;
též on, ten rob, jenž po věk nucen hrýzti
jen němě úzdu otroctví a hany,
tím rozjařen, co slyšel z knihy čísti,
teď vypustil hněv dávno nastřádaný.
„Tak jest to pravda!“ odvážil se říci,
„Tak musí to být pravda! Boháč dravý,~
jenž kupuje, jak datle, lidské hlavy,
on, padouch proklínaný stotisíci,
jenž směl zde sám jen hřešit, sám jen soudit,
on nesmí, nesmí do nebe se vloudit!
On, jenž se válel v zločinném svém zlatě,
ať patří peklu od hlavy až k patě!“

Tu vyvstal ten, jenž kaftan ochátralý
byl zašíval, i druzi prudce vstali,
neb otrhánku v líci četli zjevně,
že vyzývavě, posměšně a hněvně
jim ve tvář něco vmete ku potupě.
„Nu, dobrou noc!“ děl prskaje a supě,
já přeji pánům líbezného snění
po krásném, křesťanském tom poučení.
Já jsem jen žid; však moudrosť, duší mana,
mi vzácná od Turka jak od křesťana,
a nezapomenu, co páni ráčí
tak šlechetného smýšlet o boháči,
neb trochu též to padá na mou hlavu,
ač mám jen čtyři lodi ve přístavu
a v Kahýře své nepatrné sklady,
též v bankách evropských — nu, trochu všady,
jak pravý chudý žid, jenž v potu líce
se pachtí, aby děti měly více.
Nu, spěte sladce, dobrou noc vám přeji.“
I jde k své houni. — Zraky všechněch zejí
teď dokořán a sledují ho svorně.
„Nuž dobrou noc!“ mu každý přeje dvorně
i kloní se, an žid kol něho kráčí.
„Ach odpusťte ta slova o boháči!
My nevěděli, ani netušili,
s kým máme česť!ť — A černoch zarputilý,
jenž v peklo proklel boháče v tu chvíli,
teď podlézavě býčí krk svůj chýlí;
i Turek se svým děsným k ráji mostem
se tupě sklání v ponížení sprostém;
kněz blouznivý, jenž Pánu jen se koří,
a pyšný badatel, jenž nebe boří,
plec ohýbají s uctivostí chutě,
žid boháč když jde kolem na své kutě.
Tak stáli s vážně skloněnými cely,
až uhnízdil se židák ošumělý,
a každý z nich, své zraky spustiv k zemi,
tak vzdával milionům hold svůj němý.

I povstal velbloud jako hora z hloubi.
Noh jeho dlouhých zohýbané klouby
jak sáhovky se rozkládaly zvolna;
vzpjal hlavu vzdorně, ale trpkosť bolná
mu plála v ocích. „Vím již,“ zařval vztekle
v to ticho pouště, strašným zvukem zleklé,
„vím, proč i velbloud jehlou provlékne se
spíš nežli boháč v nebe dostane se!
Klet, nosit hrb svůj na svém vlastním hřbetě,
zřím, v čem jest kletba boháčova v světě:
on lidi, s rovným hřbetem narozené,
kam kročí, hrbí, plec jim hnusně klene,
jak na těch všechněch moudrých zde se vidí:
kde boháč jest, hned velbloudi jsou z lidí!
Tak před penězi člověk záda křiví,
že snad i v nebi všichni spravedliví
by zhyzdili své nadpozemské oudy
a změnili se také na velbloudy!
A proto boháč vyloučen je z nebe.“

Tak velbloud poučil a ztišil sebe.