Bajky velkých/Kritika na číhání

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Muška	Kritika na číhání	Velbloud biblický

Údaje o textu
Titulek:	Kritika na číhání
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 49. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Jsou na číhání, z města host a hajný;
svou pušku každý drží nabitou.
(Host jinou ještě zbraň má ukrytou
a náboj tajný.)
Teď oba mlčí! nač tu dělat povyk?
Rtem tiskne hajný dýmku, druhý šťovík.

Kol vůně lesní v opojivé síle
vlá zlatými, teplým dechem v stinný dol,
však po zvěři ni stopy kol a kol;
ó dlouhá chvíle!
Až měšťákovi mdlá již mysl klesá;
tož lehnuv na znak slouchá zvukům lesa.

V sluch vane šepot listů, bzukot muší,
jak moře houpává, jež uspává.
Slyš, jiný zvuk v to náhle pohrává
a snivosť ruší;
to z dálky, potom blíž a výrazněji
se zvláštní, plnozvuké trylky smějí.

To nejsou útlé flétny hudby ptačí
ni laškující její housličky;
byť sebe jásavější písničky
a sebe sladší
se z hrdélek tak drobných proudem lily:
tak zvonivě by sotva hlaholily.

Toť chvění hlubších, silnějších je hlasů,
toť rokotání strun je mocnějších;
tu v altu se to vlní jako smích,
tu bublá v basu,
jak studánka když v mechu hrčí hlasně;
tak zní to tajemně a přec tak jasně.

Zde — tam, tu — onde, — les byl toho plný,
až celý vrkal, trylkoval a hrál!
Host zívnul si a hlédl na močál,
kde líné vlny
mdlý potok stavil, býlím poloskrytý,
než dál se lesem plazil, bahnem sytý.

I vzpružil měšťák vtip a jazyk slabý
i pravil, vyrván sladké dřímotě:
„Jak protivný jest v lesní samotě
ten skřehot žabí!
Mne málo co tak ve přírodě mrzí,
jak řehtaček těch koncert směšně drzý.“

Však zamžoural naň hajný s pousmáním.
„To myslíte, že žáby řehtají?
Ten koncert hrdličky nám dávají
svým cukrováním!
Jest jich tu plno ve smrčí a v doubí.“
Nás esthetik, jak spal by, dýchal z hloubi.

Týž číhal s přítelem pak v témže lese.
„Slyš!“ nadšen dí, „mne nad zpěv slavičí
to něžné cukrování hrdličí
vždy mile tkne se
a v říši poesie vždy mě vábí!“ - -
-- Jen, brachu, nejsou-li to teď zas — žáby…