Bajky velkých/Svaté zvíře

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Oběť	Svaté zvíře	Kavky

Údaje o textu
Titulek:	Svaté zvíře
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 17. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Dvé věštců mladých, bohům zasvěcených,
dlí v dumách při paprscích svaté luny;
zář, plodná proroctvími, do vln sklenných
v Nil věčný pátrat mocně vábí juny.

Ta hloub teď průzračna, teď mluví divy;
v ní tajemství snad v jasnou věsť se vtělí,
z ní věštců zrak snad vyzří náruživý,
co němá vůle bohů mlčky velí.

Neb ve svatyně hluché nitře temném
hněv bohů vnuknul bdělých kněží víře,
žeť božství málo ctěno v zjevu zemném,
že chybí v chrámě svaté, božské zvíře.

Jal úžas, jala hrůza duši kněží,
i zpytují, čí pocta v chrámě chybí,
kde čtvernohých i letců tolik střeží;
ký tvor as bohům nad ty všecky libý?

Tu vytržený plápol horování
dva mládce nadchnul; vyšli na výzkumy
v noc věstnou při posvátném luny plání,
i vhroužili se v modlitby a dumy.

Sem předtucha je mocná vedla k Nilu.
Tu v jasných vlnách lesklý kapr plová,
a snítka s dlouhým trnem tkví mu v týlu,
krev z rány se mu prýští purpurová.

„Hle“, věštec praví v zbožném ustrnutí,
„hle ryba ve svém němém utrpení,
jak muka svoje snáší bez hlesnutí, —
zdaž ona v očích bohů svatou není?“

To děl, když jako střela od lučiště
cos kmitlo s břehu do vln, plujíc čile;
to připlavil se rejsek z rákosiště
a rybě na hřbet skočil potměšile.

A v týl jí sedl, zaťal v její skráni
své drobné drápky v nelítostné zlobě,
až tlamkou ostrozubou k pochutnání
jí vykousal a vyssál oči obě.

Zas ani hlásku ryba nevydala,
však sladký výděs prochvěl oba juny!
Zdeť svatost mučednická, dokonalá
jim ozářena božským světlem luny!

Tož spěli k veleknězi s věstnou tuchou,
žeť svatou němá trpělivost rybí;
svou víru zjevili mu prostoduchou,
žeť ryba svatý tvor, jenž v chrámě chybí.

A velekněz se zavřel v chrámu nitru,
tam s nejstaršími kněžími se radí;
pak modlili se celou noc až k jitru,
a modlili se venku věštci mladí.

Když vstalo slunce v lesku božské krásy,
tu rozhrnuly opony se zlaté,
i vyšel z chrámu noční sbor a hlásí:
„Ne ryba, rejsek jest to zvíře svaté!

„Ať hasnou oči, jimiž trpná chátra
chce světlo zřít, jež blaží vyvolence!
Kdo nevidí, víc věří, méně pátrá;
jen v temnu strádat učme oslepence!

„Tvor nízký, dav, ať k světlu práva nemá!
Však rejsek, který oči vyhlodává,
jež opovážně zvedla ryba němá,
ten budiž veleben, a jemu sláva!“

A mladí věštci sklonili svá čela,
jak němí, slepí, tupí pozemšťané;
zvěst slavná po krajích se rozletěla,
a svaté zvíře ctili Egypťané.