Bajky velkých/Legenda o holubici

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Klasy	Legenda o holubici	Koník luční

Údaje o textu
Titulek:	Legenda o holubici
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 73. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Šel Ježíš městem svatým. Tlupy lidu
kol něho vosím rojem hlučily;
vždyť pak to bylo svaté město Židů,
a ti tam, jak jim svato, kupčili.

Šel v dumách božských. Kráčel kolem chrámu,
i vzhlédl v něj a zastavil svůj krok;
hle, v předsíni tam krám byl vedle krámu,
a lácí překřikoval soka sok.

Ten měnil mince, — papíry-li také?
(Krom chrámu tenkrát bursy neměli.)
Zdaž bylo zlato, stříbro ledajaké
či dobré, jakž bychom to věděli?

A jiní měli rozstavené klece
i posady, v nich živé zásoby, —
to ku obětem pro židovské žrece
tam prodávali bílé holuby.

Tak vrkalo to, cukrovalo kolem,
až holubníku chrám se podobal,
a každý prodavač si za svým stolem
zval kupce, stříbrem cinkal, šachroval.

Syn Boží žasl. Hněv i lítosť velká
mu srdce sevřely; on vkročil v chrám
a zvolal: „Zdaž tu každý kámen nelká,
že svatý dům se změnil v mrzký krám?

„Pryč odtud, chrám kdož hanobíte podle!
Zde Bohu jen se národ klanět měl,
však on se klaní nejvšednější modle:
zisk nízký jasnou síň tu pozatměl!

„Pryč odtud všecky šalby vaše klaté!
Pryč! syn vám velí mocí otcovskou!
Dům velebný, stan modlitby to svaté
jste proměnili v peleš lotrovskou!“

Tu v žáru svého posvátného bolu
jim nectné krámky hněvně pokácel;
tam koulely se mince s padlých stolů,
tu klecí houf se na zem spotácel.

A roztříštila posada se mnohá,
z níž holubi se rozletěli ven.
I přišli kněži, vzývajíce Boha,
neb strach byl patřit na ten soudný den.

Již prchli prodavači se svým zbožím,
a mezi troskami již pozbyli
jen zkamenělí knězi v domě Božím
i nevěděli, co by mluvili.

Chuť měli reptat, báli však se Krista;
tož stáli jako němí sloupové.
V tom, ejhle! létla běloskvoucí, čistá
k nim holubice s klenby chrámové.

Tam zabloudila z klece pohozené
a kolem stropu oblétala v kruh,
i byla podoby té vyvolené,
té spanilé, již mívá Svatý Duch.

Ta zašuměla po mlčícím chrámě
teď veleknězi židovskému v plec,
i sednuvši mu na trnoucí rámě
mu šeptla: „Nuže, poděkuj se přec!“

Pryč ulétla. Kněz udiven zřel za ní,
pak přehlédl své druhy kolkolem —
a teprv chápal. Teď se Kristu klaní
a praví s nevylhaným zápalem:

„Měj naše diky, pane blahosklonný!
Ach odpusť, že jsem v pomoc nespěchal!
Měj dík, žes vyhnal prodavače ony —
a nás jen samy žes tu ponechal.“