Bajky velkých/České Jezulátko

Bajky velkých Eliška Krásnohorská
Kavky	České Jezulátko	Pírko

Údaje o textu
Titulek:	České Jezulátko
Autor:	Eliška Krásnohorská
Zdroj:	Bajky velkých od Elišky Krásnohorské. V Praze. Nakladatel: Eduard Valečka, 1889. S. 23. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Přes bělostné pláně sněhu
černé clony noc již věsí;
hledám cesty v matném běhu, —
přede mnou kol černé lesy;
temno v předu, temno za mnou,
bloudím v známém, rodném luhu,
stokrát kvapím stezkou klamnou
tam i sem jak v čarokruhu.
Těkám, chvátám do umdlení,
jest mi divno, jest mi vrátko;
jest den Páně narození, —
vyveď mě, ó Jezulátko!
Štastnou cestu do domova
objev mi, ty božské dítě! —
Myslím, že ta zbožná slova
strhají zlých kouzel sítě.

Hle, však po mém zavolání
jaké se to dějí divy?
Z černa lesa bílou plání
blíží se mi obr sivý.
Sněhem šine širé paty,
čelem strmí ku obloze,
jeho řasné, temné šaty
šumně vlají k pádné noze.
Jest to starý obr lesa
s jehlicemi zelenými;
stepile až pod nebesa
pyšnou hlavu vzhůru přímí.
Čím se více blíží ke mně,
tím výš roste, zmohutnělý,
mocné paže zdvihá temně
v blankyt hvězdný, zlatoskvělý.
Blíže kráčí, a tu zdá se,
že si shrnul hvězdné roje
v tisíceré třpytné kráse
v černé, husté větve svoje.
Víc a více jiskří se to
jako svíce na oltáři;
na sta světel, na strom vseto,
v sněžné luhy vlídné září.
A tu vidím v zlatém jasu,
jakým kouzlem strom se blíží:
sličné dítě plavých vlasů
nese v ručkách jeho tíži.

V košilicce běloskvoucí,
boso kráčí v poli sněžném,
modrých oček pohled vroucí
sladce září v líčku něžném.
Jest to pravdou? Nevím ani, —
jest mi divno, jest mi vrátko;
k zemi se má hlava klaní,
zbožně vítám Jezulátko.
„Hlas tvůj volal“, vece dítě,
„slyšelo jsem tvoje slova,
moje světla provodí tě,
bludná duše, do domova!
Neboť táž je cesta naše:
do Čech nesu nadělení.
Pojď jen směle, nehleď plaše —
či tvůj domov tam snad není?“
Věru byl můj pohled plachý
udivením, žasem pravým!
Pravdu říci váhám strachy,
ale přece — přece pravím:
„Jezulátko nejsvětější,
to že Čechům nadělení?
Ale zdaž je ukonejší,
když nic na tom stromku není?
Svíčiček tu věru mnoho
jako hvězdic v nebes hůře,
ale věru kromě toho
ani co by zoblo kuře.“

Útrpně tu krásným zrakem
Jezulátko hlédlo na mne.
„Nebluď slepě v klamu takém,“
pravilo mi převýznamně.
„Nač bych neslo zbytečností
darem Čechům? Pán Bůh brání!
Hraček mají Češi dosti,
oříšků též na louskání;
ve skořápkách pozlátkových
do českého prší klína;
dosti hvězd tam papírových,
také jablek od Těšína.
Čechům také o paňáce,
o koníčky není nouze;
byla by to mamá práce
hovět zas jich dětské touze!
Čeho si jen přáli sami,
vším jsem již je podělilo:
dřevěnými šavličkami
sekají už kol až milo;
bubny mají, trouby mají, —
hraní už jim není svátkem!
Ba v tom šťastném českém kraji
těžko býti Jezulátkem!
Velké děti jako Češi
odrostli již tretům takým,
oni se již nepotěší
tatrmánkem všelijakým.

Ale co jim chybí v domě
a co dávno již mě hnětlo,
to jim nesu na tom stromě:
nesu Čechům, nesu světlo!
Ať se jasná záře line
milým Čechům rodnou plání,
z křižovatky ať je stinné
vede k pravdě, ku poznání.
Nechť i v jasném světle spatří,
nic že darem nedostanou!
Ať se vzmuží, ať se sbratří,
dobývat si, co jim patří!“
S takovýmto moudrým darem
Jezulátko statně kráčí.
Kéž nám Pán Bůh v temnu starém
světla požehnati ráčí!