Bajky Ivana Krylova/Mor zvířat
| Bajky Ivana Krylova Ivan Andrejevič Krylov | ||
| Skříně | Mor zvířat | Kohout a zrno perlové |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Mor zvířat |
| Autor: | Ivan Andrejevič Krylov |
| Krátký popis: | bajka |
| Původní titulek: | Мор зверей |
| Zdroj: | Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu Národní knihovna České republiky |
| Vydáno: | Praha, 1886 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Překlad: | Hynek Jaroslav Mejsnar |
| Licence překlad: | PD old 70 |
| Související: | |
| Index stran | |
 |
|
Bič nebes nejkrutší, děs lidstva, mor
se v lesích rozlítil. Zvěř cítí rány.
Ach, dokořán jsou k peklu brány,
smrť těká po polích a dolech, výších hor;
kde stanul její krok, tam leží davy žertev.
Jak trávu kosí je smrť nemilosrdná;
a ten, kdo ještě život má,
smrť vida na očích, se plíží zpola mrtev,
strach nadobro ho přeměnil.
V těch bědách chtíč již pozbyl zuřivosti:
vlk skrotl jako mnich, již ovcí neplenil;
dav pokoj slepicím se lišák v skrýši postí,
ba jídla nezná chvilenky.
Odloučen holub milenky,
na lásku není myšlenky;
a bez lásky — kde pak jsou veselosti?!
V tom hoři k poradě zve zvířata pan Lev.
Krok vlekou za krokem, že jedva znáti duší.
I přišli, sedli v kruh kol krále podle dřev,
naň oči upřeli a přiostřili uši.
Lev začal: „Přátelé! pro mnohé hříchy své
hle! propadáme pomstě bohů zlé.
Sic onen z nás, kdo nejvíce je vinen,
nechť účty slože z hřiven
jim dá se v oběť bezděky;
snad Bohůmn, jářku, čin ten přijde na vděky,
a naší víry odevzdanosť vroucí
jich hněvu změkčí divokosť.
Máť toho každý z vás, mých přátel, vědomosť,
že příkladů je z dějin dosť,
jak z dobré vůle dal se mnohý v žertvu žhoucí.
A tak, svůj skrotě duch,
ať každý vypoví v náš kruh a sluch,
V čem kdysi prohřešil se nevolky neb zvolí.
Ó kajme se zde! Bůh tě živ!
Ach přiznávám, ač velmi mě to bolí,
i já jsem křiv!
já ovce nebohé — ó žel těch neviňátek!
rval všední den i svátek,
a mnohdy — vyznám před bohy —
v plen padl pastýř ubohý.
I dám se k očistě rád v oběť.
Než lépe bude snad, vše hříchy spolu snésti:
a na kterém z nás všech jich více jest,
ten padni za žertvn a trest:
ta nejpříjemnější by byla Bohům zpověď.“ —
— „Ó, dobrý králi náš! ty z velké dobroty“ —
hned Liška ujme řeč — „zveš hříchem — droboty.
Plachého svědomí když ve všem chceme dbáti,
tož jednou ze hladu nám bude zahynouť;
a pak rač, otče, prominouť,
česť ovcím velikou v tom spatřuje můj soud,
když ty je ráčíš v pospas bráti.
A s strany pastuchů — slyš prosbu zkroušenou:
jim dáti častěji tak za vyučenou!
Ten bezocasý rod jen hloupou pýchou dýše,
a všude bez práva se panstvem naším píše.“ —
Jak Liška skončila, tu za ní, z týchže not,
zvěř zpívá králi do lichot,
a každý dotvrdit mu spěchá o překot,
že káť se před Bohy mu není třeba nyní.
Pak Medvěd, Tigr, Vlk, ves dravý pronárod,
svých hříšků svod
čte skromně za sebou a veřejně se viní;
však děsných spoust, těch hrozných děl
kdo vzpomenouti jim tu směl?
a na soudě kdo v prudší chvaty
měl drápy nebo kly, ten vyšel ven
v ten těžký den
ne jenom práv, než čist jak svatý.
V svůj čas jim krotký Vůl tak bučí: Ó i my
jsme hříšni! Pět je let, kdy s jara do zimy
jsme třeli hlady.
Ďas tenkráte mne k hříchu ponuknul:
já půjčce netuše, a nevěda si rady,
jsem z farářových kup kus sena vyškubnul.“
Tu zpověď všichni dravci jenjen hlcí.
Křik spustí Medvěd, Tigři, Vlci:
„Hle, zlosyn proklatý!
jísť cizí seno! Nu, ký div, že Bozi přísní
nás pro nepravosť jeho takto krutě tísni?!
On, mrzký svévolník, ten hlaváč rohatý
buď vydán na oběť. Nuž, rychle na potazy,
ať uchráníme těl a mravův od nákazy.
Tak skrze jeho pych nás mor tře hlíznatý.“
Hned odsoudili,
a Vola v odry naložili. —
I mezi lidmi tak jest prý:
kdo skromnější, ten bývá vinník zlý.