Sebrané básně (Puchmajer)/Rada zvířat

Sebrané básně Antonín Jaroslav Puchmajer
Satyr a pocestný	Rada zvířat	Lev pokorný

Údaje o textu
Titulek:	Rada zvířat
Autor:	Antonín Jaroslav Puchmajer
Krátký popis:	bajka
Zdroj:	Soubor:Puchmajer, Antonín Jaroslav - Sebrané básně.djvu Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, 1881
Licence:	PD old 70
Související:	Bajky Ivana Krylova/Mor zvířat, Bajky Lafonténovy/Mor mezi zvířaty
Index stran

Zlé, co všudy rozprostírá strach a hrůzu,
Zlé, co nebe vynalezlo v zlosti,
Aby nepravosti
Země potrestalo hlůzu:
Mor
(Takť mu jméno), mocen všecken tvor
Vypleniti za den do paty,
Válčit počal kdysi s zvířaty.
Všechněch, pravda, neumořil, ale
Seslabil je všecky neslýchale.
Není vídat, aby které veselé
Hledalo si jídla, pití;
Každé smutné, zmrtvělé
Čeká konce hynoucího živobytí.
Vlk se nepřikrádá na jehňata,
Ani liška na kuřata.
Z hájů mizí vrkot hrdliček,
Říje jelenů a písně pěniček.
Za tím lev, co sultan v Carohradu,
Z poddaných svých svolav valnou radu:
„O vy moji, vece, milí přátelé!
Kde je živost naše? kde je veselé?
Všech se dotklo; aby mstilo sebe,
Těžce hříchy naše přísné kárá nebe.
Kdo z nás nejvinnější, nechť se obětí
Hněvu Bohů mocných posvětí.
Možná dost (kdožť bude od toho?),

Spasení že všech se stane zhoubou jednoho,
Učejíť nás děje, v takovéto míře
Za nevinné že šlo jedno nejvinnější zvíře.
Nelahodme sobě; věrně, podlé vědomí
Uvažujme stavu svého svědomí.
Co se týče mne, i vyznávám, že dosti
Natropil sem zlého v prchlivosti.
Častěji sem vpadl mezi hovada:
Jakýž byl to jehňat, ovec dav!
Pošlo koz i krav
Hromada —
Nejednoho udávil sem vola.
Což mi medle zavedly? nic zhola.
Ba i časem byl v mých rukou bez ducha
pastucha.
Jestli třeba, oddám tedy sebe;
Oddámť sám se za vás, jak chce míti nebe.
Soudím však, by zřetelně, jak já sem učinil,
Každičký z vás stejným způsobem se obvinil:
Neboť slušno, aby zhynul nejvinnější.“

Králi nejjasnější!
Vyskočila liška: Skrupul ten tvé milosti
Z veliké jde, praví, srdce tvého outlosti.
Jakýž hřích to, uvažte jen, prosím, zvířata,
Jísti ničemná a hloupá jehňata?
Ano čest se, pane, největší jim stává,
Když se které tobě za pokrm dostává.
Co se týče pastuch, ó ten každý hoden,
Z kůže dřen by byl a ostrým trním boden.
Jsouť to tyrané, co nad zvěří se dují,
Bláznivou si nad ní vládu osobují.

Tak se liška prohlásí; a pochlebníci milí
K ztvrzení té řeči velmi byli čilí.
Nechtělo se potom přetřásati jiných
Mocných hlav, ač nejvíceji vinných.
O zločinstvích týgra, vlka, nedvěda,
Každý pokorně se stavěl jako nevěda.
Zhola panstvo vše, ač v hříších zzrzavělo,
Za míň vinné, skoro za svaté se mělo.

Na konec se osel zpovídá:
Připomínám sobě, povídá,
Ze jsem jedenkrát, tou právě chvílí,
Když slunce k západu se chýlí,
Po posvátném Benediktýnů šel palouce.
Místo, hlad a chuť, a lístky páchnouce,
Či i, tuším, jakýs čert mne pokusil,
Ze sem hrstku trávy uškub zakusil;
Bylať pěkná, zelenoučká, svíží tráva.
Zle sem učinil, to jisto; neb sem neměl práva.

Lotr! zločinec! vše křikne hlasitě.
Vlk řeč na tré rozdělí, a očitě
Dokazuje zboru všemu,
Na smrt že je jíti oslu bezbožnému.
Veškeren mu národ zlořečí,
Smrt jen jeho zhoubu všech prej ulečí.
Trávu jísti: jakážiž to vina!
Pouta na zlosyna!
Na osla pak vyjde nález smrti:
Za živa ho roztrhati v čtvrti.