Bajky Ivana Krylova/Dva Holoubkové

Bajky Ivana Krylova Ivan Andrejevič Krylov
Hudebníci	Dva Holoubkové	Vůl a Žába

Údaje o textu
Titulek:	Dva Holoubkové
Autor:	Ivan Andrejevič Krylov
Krátký popis:	bajka
Původní titulek:	Два голубя
Zdroj:	Soubor:Bajky Ivana Krylova v devíti knihách, díl I.djvu Národní knihovna České republiky
Vydáno:	Praha, 1886
Licence:	PD old 70
Překlad:	Hynek Jaroslav Mejsnar
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Dva Holoubkové jak dva rodní bratři žili:
druh nebyl bez druha, jen spolu jedli, pili;
kde vidíš jednoho, tam druhý jistě dlel,
a radosť, zármutek — vše každý s půli měl.
Z niích nikdo neviděl jak chvilek uplývalo;
jim smutno bývalo, však nudno nebývalo.
Nuž, kterak by se chtělo pryč
buď od milé, buď od přítele?
Pohříchu! jednoho ven do světa hnal chtíč.
Chtěl jíti v šíř a příč
a poznat divů stvořitele,
lež s pravdou srovnati a skutek s pověstí.
„Kam chceš?“ mu praví druh a pláče z bolesti.
„Co z toho, po světě se tlouci?
chceš svazky rváti věrné, vroucí?

Ty bezcito! když není přítele ti žel,
tož vzpomeň na dravce a léčky, větry stálé,
na hromy, blesky a tak dále.
Kéž aspoň jaro jest, nu, pak už, bůh to chtěl!
pak nechci věru již tě zdržovati řečí;
teď ještě krmivo tak nuzno, na spoře,
a slyš, i havran krákoře,
to jistě zlému svědčí.
Ó, zůstaň milý, učiň vděk,
nám vesele tak býti spolu;
a že se pryč ti chce, to nechápu v svém bolu;
já bez tebe sic budu boží sirotek.
I ve snách uvidím jen samou léč a lup,
jak hrom tě bije, sápe sup,
jak stále nad tebou se vznáší živel škody;
jen mráček vyjde nad hlavou,
‚kde přítel můj?‘ tak vzkřiknu s obavou;
je živ, je zdráv a syt, je ukryt nepohody?“
Byl dojat Holoubek; řeč k srdci klíč.
Žel bratra veliký, však větší jeho chtíč,
jenž nedal rozvaze a překážel i citu.
— „I neplač, rozmilý!“ tak praví druhovi tu;
„jen na tři dni, nic víc — tak svatě zaručí —
vše letmo postřehnu, co na cestě se vkyne,
a prohledna, co kde tam nejkrásnějším slyne,
se vrátím k soudruhu zas v teplé náručí.
Pak míti budeme co povídati oba!
Mně utkví v paměti věc každá, místo, doba;

vše povím: jaký zvyk kde, mrav a věcí běh,
a kde jsem viděl jaké krásy divy.
Ty slyše představíš si o všem obraz živý,
jak bys byl stanul sám tam při všech předmětech.“ —
Co platno? Přátelé se tu pocelovali,
a s Pánembohem dali.
I letí poutník náš, a hrom a dešť mu vstříc,
jak moře kolem step naň sinon škeří líc.
Kam díti se? Dub suchý šťastně nahodil se.
Holoubek na něm uložil se
a lecjak přitlačil;
než ani před větrem se skrýti nestačil
ni před deštěm — promrznul, promočil se.
Po chvílí stichal hrom. Jen slunce prosvítalo,
již ubožáka dále vábilo a hnalo.
Vzchopiv se letí, letí — vidí lesa stan.
Hle! v koutku pod lesem je pšence rozsypána…
Nuž, ruče tam — a síť hned lapne pána.
Co bídy ze všech stran!
I třepetá se, hmoždí, klove…
Síť stara na štěstí; ji nějak protrhnul,
však křídlo pomačkal a nožku vyvrtnul.
I nedbá, a jen pryč jak bez paměti plove.
A zase nová strasť se nad hlavou mu vrší.
Zlý jestřáb ve vzduchu se pne…
Holoubku, svět tě nezhledne!
Co sil měl, před jestřábem srší…
Ach, sil je namále, již již se ztrácejí,

již dravé pařáty se nad ním vznášejí,
již s křídel širokých naň mrazným chladem prší…
Tu, krouže vzduchem orel chtivý.
postřehna lovce, naň vší silou udeří —
tak dravec dravcovi se dostal k večeři.
A Holoubek náš sivý
jak kámen dolů spad, se skrčil pod plotem.
Přec ještě konec nebyl lopotem:
kde hnízdí jedna strasť, tam vzdy se druhá rodí.
Hoch malý střepinou v Holoubka zaměří,
(věk tento bez lítostí škodí)
a mrštiv, do spánku siváčka udeří.
Žel! tehdy poutník náš se skrání prodrhnutou,
a s křídlem zkaženým a s nohou vyvrtknutou,
své klna chuti do světa,
jakž takž, bez nových běd, se domů dopletá…
Byl šťasten ještě: tam ho čeká druh a vítá!
On pro úlevu svou
v něm vidí lékaře a pomoc úslužnou:
s ním brzo strasti vše a hoře s beder smítá. —
Vy, kteří obejeti světa kruh
hoříte touhou vřelou,
tu pročtěte si bajku celou,
a v dalnou takou pouť vás nežeň náhlý vzruch.
Ať sebe více vás tam obrazivosť loudí,
vy země krásnější přec nenajdete, bloudi,
než kde dlí milenka, neb váš kde žije druh.