Běda lhářům/V.
Běda lhářům Josef Kajetán Tyl | ||
IV. | V. | VI. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 204–210. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Nejzáze u dvorce Abafiho nacházelo se kus travou, zeleninou a několika stromy porostlé planiny, kterouž domácí lid panskou zahradou nazýval, a odkudž bylo viděti na vzdálenější louku, kdežto se hejno koní páslo.
Pod košatým stromem seděl tu Milota, bratrůvsyn biskupa Velehradského, jinoch jemného, ačkoliv nyní zasmušilého pohledu, outlých oudů, ale jen halenou z hrubého plátna přioděn.
„Jakže, holomku!“ postrčil jím nádvorník Abafiho. „Zase tu s otevřenýma očima spíš? Koukej, koukej! Zaběhne-li některý kůň, připrav se na notný výprask!“
„Tobě ho dám, ty hrubé plemeno!“ zamumlal jinoch, an se byl přísný dohlížitel od něho odvrátil. „Kdybych vás jen mohl pohledem všechny otrávit! — Ale vím co udělám! Tuhle si hodnou hůl uříznu — a pak mi někdo přijď! — Prokletý národ! Košile mi tělo rozedře, a zelenina s chlebem mi žaludek pokazí. — Ó, kýž jsem opět u strýce! Ale ten si na mne nezpomene — tomu se dobře vede, an tu já zatím se u těch divých pohanů utrápím!“
I ořezával nyní pádnou hůl, svěřených sobě koní hrubě si nevšímaje. V tom přišli do zahrady Stojmír a a Margita.
„Tamhle sedí — vidíš ho?“ jala se dívka mluviti, prstem na Milotu ukazujíc. „Jen se podívej, jak holí točí, jak se škaredí a mumlá! — Dobrého zdraví, můj velemocný pane!“ mluvila dále, učinivši před jatým mladíkem hlubokou poklonu; a potom hned zase k Stojmíru se obrátivši, doložila: „To ho zlobí! — Sečkej tady; já se jenom ještě na záhonky podívám, kde nejchutnější koření roste, a špetku ti ho natrhám. Podrž tu zatím můj košíček — hned se zas navrátím.“
Stojmír ji několik kroků provázel, a potom se navrátiv, nedaleko Miloty do trávy se posadil.
„Co pak to tu máme?“ jal se přitom košík prohledávati. „Aha — zelí, řepu — he, pane Miloto!“
„Volá tu někdo nade mnou?“ prohlásil se tento, hlavu pozvedna.
„Tuhle pěkná mrkev — tvůj strýc mě posílá.“
„Jakže, můj strýc?“
„Nehýbej se a mlč, panáčku! Nikdo nás nesmí pozorovati.“
„Nemluvils o mém strýci —?“ tázal se Milota, poněkud netrpělivě a rychle se vzchopiv.
„Tamto je místo tvoje — a nechceš-li tam poseděti, sám odejdu!“ Přitom také vstal a odcházel.
„To je zas jeden jako ti druzí,“ mumlal Milota, ukládaje se opět pod košatý strom — „a rád by mě také pokoušel. Té dívce — no, té to aspoň sluší; ale tento kluk — při sám Bůh! ať mě nezlobí!“ Hněvivě udeřil přitom holí o zem. „Jednou ranou bych je nejraději všecky zahladil!“
„Budiž mírný a tichý, mladý pane!“ ozval se nyní zase Stojmír a poznovu se nedaleko něho usadil. „Strýc tvůj mě posílá, abych tě odtud vysvobodil. Bůh bude naším pomocníkem — již mě i sem do dvora uvedl. Jsem tady kuchtíkem.“
„Tos ovšem již velké zvíře!“
„Všecko jest dobré, co k cíli přivádí. Domácí pán mi přeje — vyžádám si na něm tebe za pomocníka.“
„Za pomocníka? — a to snad v kuchyni? — Hledej si jiného!“
„A co jestli zde u vazbě zůstaneš — co potom?“
„Raději v zajetí, nežli abych takto rodu svého jméno pokálel!“ zvolal biskupův bratrůvsyn trochu hlasitě.
„Ticho! — tamto se krade nádvorník a číhá!“ šeptal Stojmír, jehož oči mezi rozprávkou po všech stranách se točily — a začal se na to zase v košíku hrabati. „Tahle cibule tuze páchne — a co s tímto bedrníkem? — Pozor — již odešel! Kdyby se, panáčku, jen o tebe jednalo, již bych o tom s tebou nemluvil. Ale strýc tvůj tomu chce, a to budeš musit, pane, poslechnouti.“
„Poslechnouti? — já?“
„Ano — ty! Anebo tě na zádech odnesu!“
„Opovaž se, hrubý pacholku!“
V tom přiběhla zase lehkým skokem Margita.
„No, tuhle jsem ti natrhala, čehos ještě potřeboval!“ jala se k Stojmírovi mluviti a vysejpala mu sílu zeleniny ze zástěrky do koše. „Mluvil jsi mezi tím s krajanem? Viď, to je divný holeček?“
„Kdybys ty, panno, se mnou rozprávěla“ — ozval se Milota vstávaje — „tobě dal bych odpověď; ten tu ale jest hloupý a sprostý.“
„I — chytřejší nežli ty!“
„Vůbec nemoudře činíš, Margito, že takto ouštěpačně se mnou rozprávíš a jednáš. Neboť až se jednou domů navrátím — kdo ví, jestli bych ti potom kdy pomoci nemohl.“
„Snad bys mě pojal za ženu?“
„To nikoli.“
„I hle!“
„Leda by král, můj pán, rod váš povýšil, a ty svatou víru přijala.“
„I já tě nechci nikdy! Tenhle tu“ — okazujíc na Stojmíra — „líbí se mi lépe; jest veselý, tys ale mrzuta.“
„Já ho vezmu do kuchyně!“ řekl na to Stojmír. „Za pomocníka.“
„Vždyť je neobratný!“ smála se Margita.
„Jest ale Slovan a dá se vycvičiti.“
„Ale já nechci, povídám!“ zvolal Milota rozhorlen. „Koně pasu, protože mi jinak nelze — jsou to aspoň ušlechtilá zvířata. Do kuchyně však nepůjdu. To se raději dám ubiti!“ Přitom okolo sebe holí máchnul.
„Hoho! ti se rvou!“ ozval se tu ze zadu rázný hlas domácího pána, jejž Ďúla přiváděl a živými posuňky zdaleka již na Stojmíra i Margitu okazoval. — „Co tady tropíte?“
„Hledali jsme zeleninu do kuchyně,“ odvece Margita. „Kuchtík je dobře zná, a já je trhala.“
„Hledal jsem také pomocníka k ohništi,“ promluvil Stojmír — „i líbí se mi tento krajan můj. Jemu se ale do kuchyně nechce.“
„Ba nikoli!“
„Jemu že nikoli?“ podíval se Abafi na Milotu zpurného a zajiskřil očima. „Že se ti nechce? — A celá tvoje výmluva je „nechci“? Já ti ale pravím: bude-li tobě co veleti ve jménu mém, to ať pilně učiníš bez „nechci“! Jinak budou pacholci moji na tvých oudech zkoušeti, mají-li pevné železo na sekerách i na kopích!“
„Vidíš!“ posmívala se Margita. „Teď nevíš, jak se otočiti. Jáť věděla, že budeš musiti poslechnout.“
„Pamatuj si ale“ — mluvil bohatýr dále — „jen bude-li něco ve jménu mém veleti. Prozatím zůstaň ještě tady! Ty, chlapíku“ — mluvil dále k Stojmírovi— „ty se mi tady tuze roztahuješ, a do všeho mi prsty strkáš. Hledáš snad soudruha k outěku?“
„Uhodl jsi, pane! Po dvou se to lépe utíká.“
„Nuž tedy věz! Dosavad jsi mě viděl tropícího žerty — i snesu a mám rád slůvko veselé; zahvizdnu-li ale na čeleď, poteče červená, příteli!“
„Žádná pochybnost!“ dosvědčoval Stojmír a začal z koše zeleninu vyhazovati. „U mne poteče také — z holubů, ze slepic, z kachen, ze všeho, co hezky tiše se podá a nekousne.“
„A což to tropíš nyní s vařivem?“
„Já je do kuchyně neponesu; jáť nejsem ve tvé službě nosičem.“
„Já sama —“ nabízela se Margita.
„Dej mi pokoj, panno — jsou tady jiné, příhodnější ruce.“
„Snad si nemyslíš, abych já —?“ tázal se Abafi.
„Posléz mi všecko jedno, kdo to učiní.“
„I aby do tebe!“ vzkřikl Maďar. „Není tu žádná hůl?“
„Přece že jednou!“ ozval se Milota s patrnou radostí. „Však je ten chlap tuze drzý!“
„Drzý?“ zvolal rozhorlený Abafi. „Tys ale chlap hloupý, nejapný! Kdo něco umí, tomu snadno něco se promine; neumělost ale omrzí. Ty poneseš koš, a budeš kuchtíku přisluhovati. Mlč — neodmlouvej!“
„I vždyť ani neceká!“ smála se Margita.
„A teď honem do domu! — Ďúlo — ženichu, popožeň je! — No, no! meče neobnažuj; vždyť nechci, abys je probodal — a kuchtíka snad jako na rožeň napíchnul. Použij rukou svých.“
„Pojď, panno!“ řekl Stojmír k Margitě. „Než-li ti se odhodlají, jsme již dávno pryč.“
„No tedy — třeba!“
„A kdo poběhne nejlíp — co dostane?“ ,
„Nic!“ zasmála se dívka a jinocha za ruku chopivši, utíkala s ním do domu.
„Oho! ti jsou již dobře známi!“ podivil se Abafi s polovičním smíchem. „A což ty tomu říkáš, pane Ďúlo?“
„Já?“ tázal se ženich, blbě za odešlými pohlédaje. „Nic.“
„To vím — ty si hlavu myšlením netrápíš. Buď ale pokojen. Za dva dny si odvedeš holku domů, a pak si můžeš tohoto lenivce s sebou vzít. Hni se, hni — pane Miloto! Ať přijde koš do kuchyně! — A nedá-li potom kuchtík pokoje, stane se mu posléz, jakož on dělá kuřatům. Pro dnešek ho potřebujeme. Nesmímeť si hody pokaziti.“