Běda lhářům/VI.
Běda lhářům Josef Kajetán Tyl | ||
V. | VI. | VII. |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | VI. |
Autor: | Josef Kajetán Tyl |
Zdroj: | TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 210–214. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Byl večer. V panském domě, v prostranné jizbě, bylo hlučno a veselo; u plných číší a chutných jídel seděli hosté Abafiho, kterých sezval k oslavení nastávajícího sňatku dcery své s bohatým Ďúlou. Z pořadí oken padala záře na nádvoří, kdežto, u kuchyně, na velikém špalku Milota seděl a svou holí si pohrával. V kuchyni, u praskavého plamene, otáčel se Stojmír, odbývaje domácí posluhy, které s jídlem rozličně připraveným do jizby posílal. Zbývalať ještě velká, libě páchnoucí pečeně.
„Tu vezmi,“ řekl k sluhovi, „a oznam pánům, že jest poslední. Ať si další laskominy vínem zaženou.“
Na to se obrátiv k Milotovi a za chvilku na mladíka, jako bez myšlének tu sedícího, pohlédaje, zeptal se ho konečně:
„Jak jest, panáčku? Rozmyslil sis to?“
„A co?“ pozvedl Milota lhostejně hlavu. „Co jsem si měl rozmysliti?“
„Ty milé nebe! Vždyť jsem ti již pověděl, proč jsem tě vlastně do kuchyně vzal. Starého vlka ale chápe se podezření. Slyšel jsem na vlastní uši, že tě daleko s dcerou pošle, až ji ženich domů povede.“
„To bych si právě přál.“
„Je-li pak možná?“
„Děvče jest hezké.“
„To se mně také zdá.“
„A přeje mi.“
„To se mi nezdá. Spíše bych řekl, že se ti posmívá.“
„Nemíval jsem se ženskými co jednati“ — řekl Milota poněkud mrzutě a povstal — „strýc mě držel u kněh. To jsem ale slýchal, že prý se škádlívá, co se rádo mívá.“
„Ale škádlení a posměch jest dvojí věc!“ odpověděl Stojmír. „A chceš-li skutečně s milující milenkou do dalekých končin odejíti — jak to vypadne s touhou tvého starého strýce, panáčku, a s naším outěkem?“
„To máš arci pravdu. Ale co začíti?“
„Poslechni dále! Na začátku myslil jsem do dálky — strojil se na outěk teprva za mnoho časů. Kdyby nás ale mezi tím rozvedli, bylo by po naději. Dnes ale doufám — jen poslyš, jak tam výskají a řvou, že se stěny otřásají — jáť jim ustrojil krmě jak náleží pepřené a okořeněné, že brzo v nápoji všech smyslů nechají — pánové i čeleď. Dnes tedy doufám — vidíš tamto? Klíč vězí ještě ve vratech. Jest-li ho dnes večer nestáhnou, zůstane cesta svobodna, a — ouha! odstup ode mne! Tamto někdo klopýtá!“
Byltě to nádvorník. Motavýma nohama přicházel z panského domu a cosi mumlaje, bral se k hlavním vratům. Trhlo to Stojmírem, a jižjiž chtěl skok na most učiniti, aby uzavření zabránil; náhle se ale jinak rozmysliv, opět ustoupil, a takž nádvorník bez překážky zavřev, s klíčem zase odešel.
„To se nepovedlo!“ smál se Milota lhostejně.
„A ty se, pane, tomu směješ?“
„Jen proto, že jsi tak hrozně chytrý!“
„Jsem-li nebo nejsem — to se ještě okáže! Klíč dostanu, za to ti stojím, panáčku. Vím, že visí v noci u hlavy domácího — tam ho vezmu, až víno a spaní starého přemohou. — Aha! ještě by rádi povykovali! Ale dlouho to již nepůjde. Jsou zemdleni a zchváceni. Takový pomocník, jako jest tento kvas, nevrátí se ani do roka. Také mi ještě cesta povědoma, kterou jsem k tomuto hnízdu vykonal, i nechal jsem zde onde lecjaká znamínka, jenžto by ale na dlouze třeba zmizela. Dnes musíme prchnouti. Než-li se den probudí, budeme s boží pomocí již daleko. — Vida! světla již hasnou, teď se odeberou na lože, a brzo je tvrdé spaní upoutá.“
Toto prohodiv, přiloudal se liščím krokem k panskému obydlí, bystrým uchem naslouchaje, kam a jak se hodovníci rozcházejí.
„Všecko se daří — raduj se, panáčku!“ řekl pak zase k Milotovi. „Teď zbývá jenom ještě jedna práce, a to zvláště proto, kdyby nás pohřešili přede dnem. Tenhle most — jakož i všecko v celém domě — jest chatrné stavení a špatně zbito. Sloupce a kozy ledva že v zemi vězí; a kdyby se jeden z nich podkopal, spadne to celé lešení, jak mile někdo na ně vkročí. Tím sletí po hlavě dolů, kdo by se za náma chtěl pustit. Také čeleď bude spíše upadlému z příkopu pomáhati, než-li se vydá za náma. Dvojí tedy věc ještě na práci — a my jsme také dva.“
„Já se vloudím pro klíč do domu.“
„Je-li možná? Ty zůstaneš tady! Ne, že bych ti moudrosti upíral, ale k tomu kousku jest potřeba chytrosti. A protož já se vkradu do domu.“
„Na mne tedy vždy jen, co nejtěžšího, připadne?“ rozhorlil se Milota, mrzutě rýč a sekeru odkopna, jež mu Stojmír podával. „Toho sprostého nádobí se ani netknu. Já jsem lepší než ty, a protož i věc a podnikání srdnatější na mne připadá. Já půjdu pro klíč!“
„A co jest-li tě kdo v domě potká?“
„Tedy ho popadnu za chřtán —“
„— a on udělá povyk — a bude po všem! Ne, ne, panáčku! Potýkej se třeba s medvědy, ale ptáky lapati zanech mně! Nestarej se a poslechni — nebo tě nechám tady u koní a vezmu nohy na ramena sám a sám. Pomysli také na strýce — slyšíš? Toužebně nás velebný starec očekává. Vím, že se nyní modlí, a večerní větřík, zdá mi se, přináší k nám jeho orodování — a nebeští andělově budou se okolo nás snášeti a širokými perutěmi nás ukrývati. Ach, jáť bych ti lichotil jako děťátku! — Jen se uchop rýče! Kopati je dílo šlechetné a veliké! Cokoliv tady krásného dokážeš, kde a jak i zvítězíš — ten, kdo tě jednou zakopá, předce všecko přemůže. Jen vezmi rýč a nes ho jako meč — tak! Však, vida! Ještě počkejme!“
V tom se okázala na mostě Margita, kterouž i Stojmír zahledl.
„Jakže?“ tázala se dívka. „Vy ještě nespíte?“
„Však my se vyspíme!“
„Nu — těší-li vás to žvatlání, já vám nebráním. Já půjdu spat.“
„A to zavřeš také hořejší dvéře za sebou?“
„I — to si sám otec dělává, a před spaním celý dvůr obcházívá. Dnes ale, tuším, nechá toho být. Nalil tuze mnoho vína do sebe, a leží již a spí. Ať se pak zlobí! Já neučiním, co mi nepatří. Že ne?“
„Ba — tak by měl každý jednati.“
„Jdi tedy spat — slyšíš?“ usmála se dívka nevinná a s milostným srdce mladého pohnutím se k mladíku s mostu naklonila. „Jdi spat; to je v noci umdlených sladká povinnost. Jdi! — a bude li pak se ti také něco zdáti?“
„Což já to mohu věděti?“
„I to já vím!“ zašeptala dívka. „Mně se bude něco zdáti — a teď skoro již ani oči otevříti nemohu. Dobrou noc!“
S těmi slovy vběhla do domu.
„Nuže — nyní s Pánem Bohem do díla!“ promluvil Stojmír k Milotovi, když bylo posléz všecko utichlo, a vedl jej k příkopu, v němžto zadělávány stály sloupce domácího mostu. „Tamhle ten pilíř podkopáš; nejslaběji zdá se upevněn. Zem je kyprá — i půjdeť to, jakobys jedl. Já sám nyní také do díla se pustím“ — mluvil dále, a krk si ohmatav, doložil: „Pevně mi sice hlava posud sedí, nechtěl bych si však ničeho již na ni vypůjčiti. Ale jen chutě, Stojmíre! Pamatuj na velebného starečka — na své slovo — a zmužile do toho!“
Přitom stál již na mostě.
„Hej, panáčku!“ vzkřikl polohlasně dolů na Milotu, kterýž byl šťastně do příkopu slezl a nyní již kopati začínal. „Ne tak hřmotně — a docela se nepodrej — až budu nazpátek! Abych pak sám po hlavě dolů nesletěl!“