Běda lhářům/IV.

Běda lhářům Josef Kajetán Tyl
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek jedenáctý. Praha : I. L. Kober, 1880. s. 198–204. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Nyní bych ti mohl dáti odplatu za všechny tvé opovážlivé řeči!“ jal se Abafi mluviti, když se Stojmírem samotný zůstal, a na svém nádvoří, blízko u kuchyně na hrubém špalku usednuv, mohutné hnáty své natahovati začal.

„Máš-li chuti,“ odpověděl mladík bez bázně, „tedy to učiň brzy! Jinak ti sice uteku.“

„I aby do tebe!“ vzkřikl bohatýr — „jen to zkus! Odtad mi neutečeš. Onehdy se toho také jednomu z těch hochů zachtělo, jež tady držím v zástavě od národu za řekou —“

„Je-li možná?“ poděsil se Stojmír. „Hochu moravskému?“

„Opět jsme ho ale chytili a potom z prsou jeho terč na šípy naše učinili. Byl to synovec —“

„Čí, pane, čí?“ vyrazil mladík ze sebe v náramné ouzkosti.

„Králova písaře z Velehradu.“

„Buď Bohu chvála!“ oddechl si ustrašený Stojmír a oči k nebi pozvedna, doložil: „Nepokládej mi to za hřích, pane můj!“

„Ty budiž tedy moudrý a nech outěku! Posléz tady budeš rád. Čtveráci znají svého prospěchu, a já ti smělé chování dovolím, dokud budem sami.“

Stojmír se dal do zpěvu.

„Nezpívej!“

Stojmír začal hvízdati.

„Aby tě morová rána; — Nehvízdej!“

„Co pak smím tedy činiti smělého?“

„Mluv!“

„Nu tedy věz, pane; hrození tvého se nebojím. Budeš-li mě trápiti hlady, já tobě také tak učiním. Tvůj žaludek jest ode dneška mým poddaným. A protož chovej mír! Chceš-li, dej mi na to ruku!“

„Ruku tobě?“ zkřikl Maďar, hněvivě se vzchopiv. „Chceš, abych tě dal —“

„Tu to máme! To je mír!“ zvolal Stojmír. „Hoj, pacholci, kde jste? Pojďte sem a svažte mě! Sice vám uteku, nežli se tu ohřeji. Hoj!“

„Aj, tedy mlč!“ zachechtal se Abafi, jemužto se přímý žert mladíkův líbil. „Tu jest ruka moje, abysi zůstal —“

„A odešel, až —“

„Až budeš moci, ha ha ha! Teď ale chutě do práce, a okaž mi, co umíš! Tamto je kuchyně.“

„Ten chlívek?“ zvolal Stojmír, pohlédaje stranou na přihrádku z holých prken, mezi nimiž ohniště a něco nádobí stálo. „Bůh pomiluj! Tam se ani neotočím.“

„Jen se otoč! Zatím se spokoj, však bude brzo jinák. — A co mi dáš dnes k obědu?“

„Mnoho dobrého to nebude. Dřív tě musím jísti naučit — dřív ti musí jazyk navyknouti. Dnes leda jelení kýtu.“

Na to se začal po nádvoří točiti a s velikým hlukem domácích sluhů svolávati.

„Dříví — sádlo, mouku! A kdo ví, jestli to tady dostati! Hoj, děvky! Naštípejte polena! Kde je nádobí? Ostřejších nožů nemáte? Pepř je plesnivý!“

Takto dováděl. Brzy něco na zem hodil, brzy sluhu kopnul a z kuchyně vyháněl. Nevědoucí, jak a co se děje, motala se čeleď jako zmatená. Pán ale sedě opět na špalku, o boky drahým pásem opásané z obou stran se podpíraje, hlasitě se chechtal.

Divným hlukem přivábena vyběhla z domu dcera jeho, Margita. Byla to krásná něžná postava — pouhé dítě, pouhý cit. Očka jí hrála jako dvě nejkrásnější trnky.

„Jaký pak je to povyk?“ ptala se zvědavě.

„Ticho, ticho!“ kýval na ni otec. „To je náš nový kuchtík.“

„Ale kdo pak mu dovoluje takového hluku v panském domě dělati?“

„I — když něco člověk umí, snadno také blázní, a musíme ho trpěti, protože ho potřebujeme. Já se zatím po dvoře ohlídnu. Ty zůstaň tady, a dej pozor — snad něco pochytíš. Ale zticha — nepřekážej — a v poledne ať jsi u stolu! Rozumíš?“

Po těch slovech odešel.

Stojmír konal v kuchyni přípravy k obědu a zpívaje si neohlédal se na dcerku nového pána svého, kteráž tu na blízku stojíc, bedlivý pozor na něj dávala.

„Zdáť se mi čacký jonák!“ promluvila sama k sobě dívka, s oblíbením zraky své na tvář a podstatu mladého Moravana upnouc. „Ale, což pak mne opravdu nevidí a nebo se jenom tak dělá? — He, příteli!“

„Co dobrého, přítelko? — Jen dále! Přátelství u panen mám velmi rád!“

„Aj, co to děláš?“

„Štípám dříví!“ odpověděl mladík, maso osekávaje a přitom ani oka k ní nepozvedaje. „Toť vidíš, panenko!“

„Tys hrubý suk!“ zamrzela se Margita a vystoupila z kuchyně.

„Máš-li oči, nevidíš,
Máš-li uši, neslyšíš —
Bodejž obě šotek vzal!“

zpíval si Stojmír, na rozhorlení dívčí nedbaje.

„Však já vidím, co děláš! Vidím ale také, že věci dobré kazíš. Tu se podívej! Nejlepší kousky ořezáváš — tuhle!“

S těmi slovy byla se opět ku Stojmírovi přiblížila, okazujíc prstem na prkno, na němž maso osekával. V tom ale mladík dovádivý naschvál nožem tak silně do dřeva uhodil, že rukou trhnouc, uleknuta zase na mnoho kroků odskočila.

„Nebe uchovej!“ vzdychla přitom, „s tebou nebudu již ani slova mluviti.“

„Dnes to nejde, člověk jen doma rád pracuje — v cizině je to robota!“ mluvil Stojmír sám k sobě a odvázav zástěru a pohodiv nožem, vystoupil z kuchyně. „Půjdu na procházku. Tamto se jde, tuším, ze dvora?“

„Jen toho zkus, ty neotesaný člověče! Jen vyběhni ze vrat — však oni tě pacholci polapí.“

„Je pravda! Vyť tu máte starost o člověka, aby se na čerstvém povětří, pod šírým nebem, nezastudil. — Mluvme tedy spolu, panenko! Tys čistá dívčina! Smí-li pak se člověk přiblížiti?“

„Jak to?“

„Inu — spatřuji-li tvora neznámého, nikdy nevídaného, dávám vždy pozor, jestli neškrábe a neštípá, nekouše a nepíchá.“

„Myslíš ty, že jsme zvířata?“

„Bůh zachovej! Statný jste nárůdek — ale od zvířete až k člověku je mnoho stupňů.“

„Bídáku!“

„A ty se mi líbíš, panenko! Z tebe se dá ještě něco udělati.“

„Víš-li, kdo jsem?“

„I ba — děvče jsi!“

„Dcera tvého pána, otroku — bohatého Abafiho dcera, opovážlivý!“

„To nejsi tuze mnoho. Moravský rolník nebyl by maďarským Abafim. U nás je člověk tím více, čím více člověkem jest. A zde kolem vypadá to skoro ještě jako ve chlévě. Tys ale zpanilá, a zpanilost ženu šlechtí. Buďmež přátelé!“

Přitom k ní, až k samé, přistoupiv, chtěl ji obejmouti.

„Ustup, smělý člověče!“ zarděla se dívka. „Slyšelať jsem lidu tvého mravy chváliti — tys ale sprostý a beze všeho způsobu. Co na mně vidíš, co by tě popouzelo k takovéto smělosti?“

„Jakže, dítě — slzu v očku? Aj, nebuď bláhová a hlavičku hezky ke mně otoč — slyšíš? Prosím — odpusť mi! — Jsi udobřena — co?“

„Jáť se nerada zlobím — a byla bych tě již dříve odbyla, kdybysi se mi byl hned na začátku — nelíbil. Ach, já toho již tolik hezkého o Slovanech slyšela — a první, s kterým bych obcovati chtěla, je člověk surový.“

„Již promiň! Podruhé se to nestane, a příště nás nižádna váda nezarmoutí.“

„Příště? — Ach můj ženich jest již tady, a zejtra bude svatba. Potom ještě jen dva nebo tři dny doma zůstanu — a pak mě odvede na své statky.“

„Tys tedy nevěstou? Hle — to mi líto. A kdo je tvůj ženich, panenko?“

„I — hloupý Ďúla! Jeť nejbohatší z rodu našeho — a proto si ho mám vzíti.“

„Škoda, škoda!“ vzdychl Stojmír, jehož oči se zanícením na dívce odpočívaly. „Hledíme tedy, abychom aspoň dne užili, kterýž nám ještě zbývá. Vediž mě na pole, ukaž mi krajinu a sady — rád bych také bylin a koření do kuchyně nasbíral. — Ach, Miloto můj!“

„Co povídáš?“

„Miloto můj?“ opětoval Stojmír, jemuž bylo jméno sice bezděky ze rtů vyklouzlo, kterýž ale, pamětliv jsa napomenutí biskupova, ke lži nijak uchýliti se nechtěl! „Řekl jsem: Miloto můj?“

„Jest to snad také nějaká bylina?“

„Zrostlina jest to, kterou miluji, a kterou se duch i srdce moje sílí. Povím ti upřímně — jesti to jméno přítele, jehož toužebně hledám. Čemu se usmíváš?“

„Protože mi na mysli tane jistý Milota, který se u nás zdržuje.“

„Je Moravan —?“

daleko odtud pochází — a chováme ho tady jako v zástavě. Ach, to je blbý, mrzutý kluk, a ráda jej pokoušívám — k jinému se nehodí. Budeš-li se dobře chovati a slíbíš-li, že neuprchneš —“

„Máš o mne starost?“

„I pomysli jen,“ odpověděla dívka s očima sklopenýma — „jak by to bylo škoda peněz, ježto za tebe otec dal! A pak — vždyť ani možno není, abys utekl. Pojď — já vezmu košík a povedu tě k příteli.“

„Tamto však někdo přichází!“

„Kde?“ tázala se dívka a otočivši hlavu, zahlídla na mostě ženicha svého, kterýž odtamtud na dívku oči vyvaloval, vida, že s cizím mužem rozpráví. „Aj, to je hloupý Ďúla! — Co jest mi do něho!“

„Počkej!“ vypravil mladý Maďar hněvivě ze sebe, a zahroziv dívce, klopy tál po mostě do panského domu.

„Žaluj si to, žaluj!“ smála se dívka. „To mi málo strachu nažene! — Teď jenom pojď — dokuď nám do cesty nevkročí.“