Bílá paní sicilská/Saraceni
Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný | ||
Zmařený zločin | Saraceni | Opět bílá paní |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Saraceni |
Autor: | Alfons Bohumil Šťastný |
Zdroj: | ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 36–43. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bílá paní |
Přešlo několik let.
Na hradě Millesimů vládl život spokojený, a všichni přáli si, aby tak blahý stav hodně dlouho potrval.
Po odchodu nešlechetného Benvenuta a jeho sluhy vyžádala si Margherita na královském úředníku, aby dán byl Antoniovi hodný poručník. Žádosti té bylo vyhověno a starší šlechtic, jménem Rimini, usadil se na hradě. Byl to muž šlechetný, poctivý, ducha rázného, jenž výchovy svého svěřence ujal se s láskou, a schvaluje Margheritino počínání, dbal pečlivě, aby Antonio stal se hodným svých šlechetných předkův.
Hoch brzy si jej zamiloval a byl poslušen každého jeho pokynu. Také čeleď hradní přilnula brzy k Riminimu, jenž sice byl přísný, ale nikdy služebníkům nekřivdil.
Nový poručník Antoniův byl ještě chudší než Benvenuto; ale přece nehleděl svého pobytu na hradě využitkovati k obohacení se. Z peněz, kterýchž mu Margherita poskytovala, utratil velice málo — a to ponejvíce jen prokazováním dobrých skutků; ostatní pečlivě ukládal. Že nevyhledával radovánek, neopíjel se a nekarbanil, vzrůstaly přece jeho úspory, ač nebyl lakotným, tak že mohl s klidnější myslí pohlížeti do budoucnosti.
„Věru, s příchodem signora Riminiho nastaly nám časy utěšenější,“ prohodil jednoho dne hradní Luigi, hovoře s hlásným. „Připadá mi, jakoby šlechtic patřil k rodu Millesimů, neboť vyznamenává se jejich šlechetnými vlastnostmi.“
„Také jsem rád, že poměry na hradě po odchodu bídáckého Benvenuta se zlepšily,“ přiznával se hlásný. „Jen aby spokojenost zase neodstěhovala se od nás. Věř mi, pane hradní, bojím se o signoru.“
„A proč?“ otázal se Luigi udiveně.
„Aby nám nezemřela. V poslední době nějak se tratí.“
„Ovšem, ovšem,“ kýval hradní hlavou a obličej jeho se zasmušil. „Povšimnul jsem si již, kterak jest bledá. Doufám však, že nebude tak zle; kdyby signora obávala se zla nějakého neduhu, zajisté by vyhledávala pomoci.“
Ale hlásný vrtěl povážlivě hlavou.
„Slova tvoje, pane hradní, nemohou mne utěšiti. Obávám se zlého, neboť — dodal tichým hlasem — „dnes v noci viděl jsem opět bílou paní.“
„Bílou paní?“ zděsil se Luigi. „To je ovšem povážlivé znamení; zjevení se toho ducha ještě nikdy nepřineslo rodu Millesimů nic dobrého. Ale proto přece nemusí signora onemocněti anebo dokonce snad zemříti; snad hrozí nebezpečí Antoniovi nebo našemu hradu.“
„Nějaká nehoda jistě přikvačí,“ tvrdil hlásný.
„Dejž jen Bůh, aby nezůstavila zlých následků!“
Luigi ještě chvíli rozmlouval s hlásným, a posléze vyzval jej, aby o zjevení se bílé paní pomlčel.
„Nechci, aby se signora polekala,“ odůvodňoval svou žádost.
Ale když po některé době setkal se s Margheritou, vzala jej tato v ústraní a chvějícím se hlasem oznamovala mu, že v noci viděla bílou paní poletovati nad hradem.
„Hlásný ji také viděl,“ přiznal se Luigi.
„Bože, Bože, co na nás opět čeká!“ zatoužila Margherita.
Hradní jal se ji utěšovati, a pohlížeje jí do přepadlého obličeje, posléze starostlivě se otázal, není-li signora nemocna.
S bolným úsměvem odpověděla zbožná žena: „Jest mi již po několik dní nějak nevolno; ale myslím, že to zase samo přejde. Usoudil-li však Bůh, abych opustila tento svět —“
„Nikoliv, signoro, ty nezemřeš, ty nesmíš zemříti!“ zvolal hradní a oči mu zvlhly. „Bůh zajisté neodejme nám takového anděla, jenž pečuje o nás v pravdě jako matka o své děti! Signoro, zapřisahám tě, vyhledej pomoci, dej si uvařiti lék proti své nemoci. Nesmíš nás opustiti, jsi nám příliš drahou!“
Margherita podala mu ruku, již on uctivě políbil.
„Vím, že mne všichni milujete a že upřímně želeli byste mé smrti. — Uposlechnu tedy tvé rady, pane hradní, a požádám o přispění některého učeného muže z Messiny. Jak jsem již pravila, doufám, že má choroba není rázu povážlivého a že tedy netřeba ze zjevu bílé paní hned souditi na mou smrt. Raději bych však já zemřela, než aby smrt stihla Antonia.“
Po těch slovech pokynula přívětivě hradnímu a zašla do zahrady, aby se tu trochu prošla. Po takové vycházce cítila se vždy silnější a zdravější.
Po několika dnech zajela si v průvodu hradního a Anetty do Messiny, a odebrala se tam ku starému lékaři, jenž — vyptav se jí podrobné na všechny příznaky nemoci prohlásil, že choroba sice mohla sice život její podrýti, že však lék, který předepíše, s pomocí Boží ji zapudí. Doporučil také Margheritě častý pobyt na volném vzduchu, studené koupele a sílící pokrmy.
Hradní Luigi byl by s veselou myslí opustil Messinu, kdyby nebyl tam doslechl zvěsti o hrozícím nebezpečí.
Nepřátelé křesťanství, sveřepí Saraceni, hnuli se na západ a všude vítězili; s obyvatelstvem dobytých míst po svém barbarském zvyku krutě zacházeli, obírajíce je o všechen majetek, trýzníce je a ubíjejíce. V době, kdy Margherita dlela v Messině, dobyli Saraceni již mnohého území v Italii; a Messinští, obávajíce se jich příchodu, konali veliké přípravy k hájení města.
Vrátiv se na hrad, oznámil Luigi Riminimu, co v Messině slyšel a viděl. Každý šlechtic rozhodl se, že rozmnoží posádku a hrad že dá lépe opevniti.
Brzy sháněl Luigi mužstvo a ve krátkém čase podařilo se mu řady obhajců ztrojnásobniti. Spolu také dováženy do hradu potraviny, kdyby snad Saraceni chtěli posádku vyhladověti. Objednalo se též hojně zbraní, hradby se opevňovaly, a na nádvoří snášely se balvany a klády, jež měly býti na nepřítele metány.
„Bílá paní věštila zajisté toto nebezpečí,“ prohodil kdysi hradní ku hlásnému.
„Ač netěší mne hrozící obležení, přece raději uvidím je, než smrt dobré signory. Díky Bohu, lék učeného muže z Messiny prospěšně účinkoval, neboť signora vyhlíží již o mnoho zdravěji!“
Hlásný chtěl něco říci; však v tom zavolal Rimini hradního a Luigi ihned odkvapil, aby podal svůj úsudek o sesílení jisté části hradeb.
Na hradě zavládl čilý ruch. Bojovníci brousíce zbraně těšili se na půtku; však Margherita prosila Boha, aby ušetřil hrad nebezpečné návštěvy. Ač věděla, že pevné hradby dovedou dlouho vzdorovati útokům nepřátel, ač mohla spoléhati na věrnost a chrabrost obhájcův i na zkušenost hradního, přece obávala se, že přesile podlehnou. Potom očekávala by jich krutá smrt. Nejvíce bála se o Antonia. Slýchala, že Saraceni zajímají hochy, aby vychovali z nich bojovníky, kteří později obracejí zbraně své proti bývalým souvěrcům.
„Lépe bylo by, kdyby Bůh Antonia k sobě povolal, než aby hoch stal se odpadlíkem,“ přávala si někdy, když trapné myšlénky těžce na ni doléhaly. — —
Uplynuly tři měsíce.
Saraceni byli již na Sicilii a dobyli Messiny. —
Zvěsť tato naplnila obyvatelstvo Catanie zděšením a mnozí prchali se svým majetkem do hor nebo do hradů, kdež cítili se bezpečnějšími. Ač rozmnožením počtu obyvatelstva ztenčí se potravní zásoby na hradě, přec k žádosti Margherity nebyl nikdo od brány jejího hradu odehnán. Přibylo jedlíků, ale též obhájců, neboť mezi uprchlíky byl mnohý statný bojovník.
Na hradbách byly rozestaveny četné hlídky, jež dnem i nocí obzíraly okolní krajinu. Však po Saracenech nikde ani stopy. Již těšili se ve hradě, že snad nepřítel jinam se obrátí, když jednoho dne přibyl do hradu mladík z okolí Catanie a oznámil Riminimu, že blíží se sem značný oddíl Saracenů. Mezi pohany poznal onen jinoch bývalého poručníka Antoniova a jeho sluhu Pietra, kteréž dobře znal.
„Bože můj, tedy Benvenuto se nenapravil?“ zabědovala Margherita, jež byla právě v komnatě Riminiho. „Je to přec jen bídný člověk! Křesťan — a spojí se s pohany, zajisté jen proto, aby se nám pomstil! Bezpochyby oznámil jim, že na hradě je značné bohatství, a loupežníci neustanou, dokud se ho nezmocní.“
„To se nestane!“ zvolal Rimini. „Naše hradby jsou pevné, posádka chrabrá — a Bůh jistě bude při nás!“
Když oznámil bojovníkům, že nepřítel již táhne ku hradu, prohlásili všichni, že věrně a vytrvale budou hájiti hradu i svých pánův.
A vskutku brzy oznamoval hlásný, že nepřítel jest již tu. Bylo zříti veliké zástupy Saracenů, kteří hnali se koňmo i pěšky ke hradu.
„Každý na své místo!“ zavelel Rimini a vše chopilo se zbraní.
Pod skalou nepřátelé stanuli a za chvíli blížili se ku hradu dva mužové: jeden v oděvu tureckém, druhý v obleku rytíře. Turek nesl bílý prapor na znamení, že jest vyslán jako vyjednavatel.
Když oba mužové octli se u brány, postoupil rytíř ku předu a vyzval obhájce hradu, aby se vzdali, sice že budou všichni pobiti.
„Benvenuto!“ vzkřikl hradní, poznav v rytíři zrádného šlechtice.
A množství kuší namířeno proti spojenci pohanů.
Však Rimini zakázal stříleti. Potom obrátil se k Benvenutovi a zvolal mocným hlasem: „Vyřiď veliteli vojska, že hradu nevydáme a že raději do jednoho padneme.“
Benvenuto se ušklíbl a promluviv něco s Turkem, spěchal s ním k Saracenům.
Lidé ve hradě očekávali, že nepřítel podnikne ihned útok.
Však nestalo se tak. Saraceni položili se táborem, a když nastal večer, při velikých ohních chystali si večeři.
Hradní obával se přepadu v noci, a proto ponechal část posádky na stráži.