Bílá paní sicilská/Opět bílá paní

Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný
Saraceni	Opět bílá paní

Údaje o textu
Titulek:	Opět bílá paní
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 44–47. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Blížilo se již k půlnoci, když z tábora Saracenů plížily se jednotlivé postavy, jež posléze pod skalní stěnou spojily se v četný zástup; po té po břiše plazily se ku hradbám.

Zrádný Benvenuto hleděl pomstiti se Margheritě, že jej vypudila z hradu, a také chtěl při tom se obohatiti. Toulaje se s Pietrem po Italii, setkal se se Saraceny a vstoupiv do jejich řad, bojoval s nimi — křesťan proti křesťanům. Když pohani obrátili se na Sicilii, vyzval Benvenuto — ponoukán jsa stále nešlechetným sluhou — velitele Saracenů, aby vyslal oddíl vojska ke Catanii; tam že vypíná se hrad, ve kterém jest mnoho pokladů. Velitel vyhověl žádosti, když byl dříve zaručil Benvenutovi polovici uloupeného majetku.

Dobře věda. že hrad jest dobře hájen, nemínil Benvenuto, aby udeřilo se naň zjevně. Za svého pobytu na hradě vypátral tajnou chodbu, o které snad nikdo z obyvatelstva nevěděl. Tou hodlal v noci s tlupou Saracenů vniknouti do nádvoří, otevříti bránu a vpustiti ostatní vojíny.

Po delší době podařilo se mu nalézti kámen, jenž zakrýval vchod do tajné chodby. Posunul jej a vlezl do těsné temné chodbičky. Saraceni plazili se za ním a za půl hodiny stanuli všichni na nádvoří. Panovala čirá tma, že nebylo viděti ani na pět kroků. S hradeb bylo slyšeti kročeje přecházejících hlídek a řinkot zbraní.

Benvenuto vytasil meč a zaměřil ku bráně.

V tom však zaplála obloha rudou září a ozval se děsný hukot. Nádvoří osvětlilo se tak, že bylo lze rozeznati i předmět nejnepatrnější.

Saraceni udiveně se ohlíželi; také Rimini nedovedl si vysvětliti, co se stalo. Až výkřiky: „Sopka! Sopka!“ poučily jej o tom.

Blízká Etna již několik dní jevila nepokoj, zářila a vyhazovala značné spousty par a dýmu. Dnes zajisté počne chrliti lávu, jak svědčil onen hukot.

Poněvadž obhájci hradu mohli nyní snadno zpozorovati nepřítele na nádvoří, obrátil se Benvenuto ke věži, kde mohli se ve stínu ukrýti. A bylo by se jim to také podařilo — neboť zbrojnoši hradní vesměs pozorovali Etnu — kdyby nebylo událo se něco neobyčejného.

Nad věží ozval se náhle kvílící hlas, jenž daleko se rozléhal.

Obhájci jej zaslechli.

„Bílá paní!“ zvolali, pohlížejíce ku věži, nad níž vznášela se bílá postava.

A hle, nyní také uzřeli Saraceny.

„Nepřítel je ve hradě! Hr, na něho!“ křičeli a vše hnalo se ku věži.

Benvenuto seznal, že by se svými podlehl; proto dal se na útěk. Chtěl uniknouti tajnou chodbou. Však k otvoru nemohl již se dostati; hrdinní obhájci hradu vrhli se na ně a jali se statně do Saracenů bušiti.

Pohané bránili se sice jako lvové, ale obráncům nemohli přece odolati. Než uplynulo čtvrt hodiny, byli všichni pobiti — a s nimi i Benvenuto a Pietro.

Zrádcové byli potrestáni!

A sotva skončeno toto krvavé dílo, ozvaly se v táboře Saracenů strašlivé výkřiky.

Hradní čeleď běžela na hradby a tam naskytlo se jí hrůzné divadlo.

Z jícnu sopky šlehaly obrovské plameny a mocné proudy lávy valily se s vrchu — přímo do tábora pohanů. Několik stanů hořelo již plamenem a Saraceni s hrůzným pokřikem prchali z místa ohroženého. Však nemnoho se jich zachránilo; většina byla pohubena žhoucí lávou anebo rozžhavenými balvany, které Etna vrhala do ležení.

A za hodinu nebylo v okolí hradu ani jediného živého Saracena.

„Bůh nás ochránil!“ zvolala Margherita, jež dostavila se s Antoniem na hradby. „Vzdejme za to jemu díky!“

Vše pokleklo a vroucí modlitbou velebilo Pána všemocného.

„A nyní pomodleme se za duše těch, kteří dnes zde dokonali!“ vyzývala zase Margherita a znovu zavzněla modlitba.

A ku konci modlila se zbožná signora za pokoj duše nešťastné paní, jejíž duch objevoval se v podobě bílé paní…

Saraceni byli dlouho v držení jednotlivých částí Sicilie; však na hrad Millesimů nikdy již se neodvážili. Obávali se, že by je sopka opět zničila.

Rimini společně s Margheritou vychovávali Antonia a dočkali se, až jinoch v boji získal si rytířské ostruhy.

Bílá paní dlouhou dobu se nezjevovala.

Až když šlechetná Margherita, stařena skoro devadesátiletá, pracovala k poslední hodince, zakvílelo zjevení nad věží.

Od té doby již nikdo neuzřel bílé paní.