Bílá paní sicilská/Zmařený zločin

Bílá paní sicilská Alfons Bohumil Šťastný
O bílé paní	Zmařený zločin	Saraceni

Údaje o textu
Titulek:	Zmařený zločin
Autor:	Alfons Bohumil Šťastný
Zdroj:	ŠŤASTNÝ, Alfons Bohumil. Bílá paní sicilská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 27–35. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Kolem hradu Millesimů rozkládala se pěkná zahrada, v níž bujely libovonné květiny a košaté stromy. Uprostřed byla mramorová nádržka, ze které stříkal do výše jasný proud vody, spadaje zpět do nádrže. Zahradou rozbíhalo se několik cest, z nichž některé končily u stinných besídek.

Za parného odpoledne vyšel si Antonio sám do zahrady, aby se trochu osvěžil. Než ani ve stínu stromů nenalezl žádoucího občerstvení, a proto posléze zalezl do pozadí besídky, jež měla podobu jeskyně. Bylo tam temno a příjemný chlad a hošík brzy zdřimnul.

Tu ozvaly se nedaleko kročeje a do besídky vkročili dva mužové, kteří usadili se na lávce blíže vchodu.

„To je vedro!“ ozval se jeden a hošík s ustrnutím poznal po hlasu svého poručníka. Boje se, aby ho tam neuzřel, schoulil se do prohlubiny v pozadí, tak že byl úplně zakryt.

„A také žízeň!“ odpověděl druhý hlas.

„Toť Pietro!“ pomyslil si Antonio, strachem skoro ani nedýchaje.

„Ani mi nevzpomínej toho slova!“ mrzutě řekl Benvenuto. „V hrdle mi prahne a já abych se spokojil s tou troškou vína, kterou mi lakotná Margherita uštědří.“

„Vždyť v Catanii jest vína dosti!“ prohodil Pietro.

„Že ti vytrhnu ten zlolajný jazyk!“ obořil se na něho šlechtic. „Přece víš dobře, že nemám peněz; a ostatně nechci se ve městě ukázati, dokud nezaplatím svého dluhu.“

„Tedy signor hezky dlouho se nepobaví!“ řekl zase Pietro. „Vždyť stěží za půl roku uschrání z peněz, signorou mu poskytovaných, tak velikou částku.“

Benvenuto zazlořečil.

„Ta skrblice musí mi dáti peníze!“

„Však ona se nezmýlí!“ jistil Pietro. „Raději rozdá je nuzákům, než aby vypomohla poručníkovi svého synovce.“

„Věru, nic bych si z toho nedělal, kdybych mohl dostati se do její pokladny!“ prohodil po chvíli Benvenuto.

„K čemu to, signore? Vždyť můžeš státi se i jinak majitelem nejen pokladny, ale i všeho ostatního zboží.“

Chvíli panovalo ticho.

Antonio chvěl se na všem těle, když slyšel takto mluviti o své tetě.

„Kdyby signor poslechl mé rady, bylo by vše zase dobře,“ začal opět Pietro úlisně.

Benvenuto dlouho nepromluvil. Posléze však zahučel: „Eh, dělej si tedy, co chceš!“

„Však já jsem věděl, že signor jednou takto promluví!“ zvolal Pietro radostně. „A proto jsem si již opatřil, čeho nám třeba.“

„Máš tedy již ony kapky?“ zvolal Benvenuto.

Pietro neodpověděl.

Antonio zaslechl, kterak někdo přechází jeskyní. Patrně Pietro ohledával besídku, zda se v ní někdo neskrývá. Zmíraje téměř strachem v duchu prosil Boha, aby ho nevydal v ruce nešlechetníků.

„Vzduch je čistý,“ slyšel po chvíli Pietrův hlas. „Můžeme mluviti bez obavy.“

V temnotě, která zahalovala pozadí jeskyně, ušla zrakům slídilovým prohlubina, ve které skrýval se hošík.

„Stará Marina ve vsi prodala mi tuto lahvičku za deset zlaťáků — jež dal jsem jí ze svých úspor,“ mluvil zase Pietro.

„Však je dostaneš zpět i s náležitou odměnou, až jen stanu se bohatým,“ sliboval Benvenuto. „To tedy jest ona znamenitá tekutina? A nezastavuje po sobě stop, kteréž by nás mohly prozraditi?“

„Nikoliv, signore,“ jistil Pietro. „Nikdo nepozná, že signora byla vlastně otrávena — i kdyby nejučenější mastičkáři ohledávali mrtvolu.“

Ukrytý Antonio jen stěží se přemohl, aby nevykřikl zděšením. Jeho teta má býti otrávena! Ó, těch bezbožníků! Jaké štěstí, že o zamýšleném zločinu zvěděl v čas a bude moci tetu varovati!

„A kdy to vykonáš?“ slyšel hlas Benvenutův.

„Čím dříve, tím lépe. Třeba dnešního večera. Vloudím se do ložnice signory, ukryju se někde a když Anetta přichystá jí vodu, nakapu do sklenice Marininých kapek — a zítra bude signor Benvenuto neobmezeným pánem na hradě!“

Tato slova rozjařila šlechtice, tak že zapředl s Pietrem dlouhý hovor, v němž jednalo se hlavně o rozkošné budoucnosti, kteráž pána i sluhu očekává.

Teprv asi za hodinu opustili nešlechetníci jeskyni.

Když ohlas jejich kročejův úplně se ztratil, vylezl bledý Antonio ze své skrýše a postranními cestičkami plížil se do hradu. Dbal bedlivě, aby poručník ani sluha ho nezahlédli; a posléze dostal se nepozorovaně do komnaty Margheritiny.

„Moje drahá tetičko!“ zvolal s pláčem, vrhnuv se Margheritě do náručí.

„Co je ti, Antonio?“ zeptala se zbožná žena s údivem. „Ublížil ti snad někdo?“

„Mně ne, ale tobě — chtějí tě — tetičko — otráviti!“

A pískal, až mu srdce usedalo.

„Otráviti — mne?“ žasla Margherita. „A kdo by chtěl dopustiti se takového hříchu?“

„Poručník a jeho Pietro,“ zvolal Antonio, a chvatně jal se vypravovati, co slyšel v zahradní jeskyni.

Když skončil, zjevil se na lících Margherity truchlivý výraz a oči jí zvlhly.

„Tedy již tak hluboko klesl Benvenuto? Pro bídný mamon byl by schopen zločinu? Ó Bože, Bože, což jsou opravdu tak zlí lidé na světě? Benvenuto, Benvenuto, duše tvá sice nebude obtížena hříchem smrtelným, jelikož prozřetelností Božskou zločinu se předejde; ale přece Bůh bude tě jednou přísně souditi, že svolil jsi k takovému činu. Ráda bych zvýšila jeho příjmy, kdyby užíval jich ku blahu jiných; ale pijáctví a karbanu nikdy podporovati nebudu!“

Potom obrátila se k Antoniovi a nakázala mu, aby před nikým ani slovem nezmínil se, co v zahradě slyšel. Pomodlivši se vroucně, oddala se obvyklé své práci odpolední: vyšívala totiž mešní roucho, kteréž chtěla věnovati chudému kostelu.

Společné večeře nesúčastnila se; dala se Benvenutovi omluviti, že jí není dobře. Antonio zůstal u ní. Ač věděl, že tetičce nestane se ničeho, přece se o ni strachoval.

Když slunce zapadalo, dala Margherita přivolati k sobě hradního, a po krátké rozmluvě odebrala se s ním do malé jizbičky, která sousedila s její ložnicí. Zadržujíce dech pozorovali malou mezerou v čalounových dveřích, co bude se díti v ložnici.

Brzy objevila se tam Anetta, jež odestlala široké lože a na stolek uchystala sklenici vody; po té odešla.

Sotva zmizela, vylezl zpod postele muž, v němž pozorující poznali Pietra. Týž vytáhl z kabátce malou lahvičku, nalil z ní něco tekutiny do sklenice, a pak chtěl vkročiti do předsíně.

V tom rozhrnuly se záclony, zakrývající vchod do malé jizbičky a Pietro zblednul, uzřev hradního, jenž držel v ruce obnažený meč, a za ním signoru s tváří neobyčejně přísnou.

„Ani se nehni, zlosyne, sice jsi synem smrti!“ vykřikl Luigi, zpozorovav, že Pietro chce utéci; a uchopiv jej za krk, napřáhnul proti němu meč.

„Pusť mne!“ sípěl Pietro, hmataje k pásu, kde měl dýku; však obezřelý hradní vytrhl ji z pochvy a odhodil do kouta.

Margherita úderem o stříbrnou desku přivolala Anettu a kázala jí, aby doběhla pro několik zbrojnošů.

Za chvíli vrazili do ložnice čtyři oděnci, kteří k rozkazu hradního spoutali svými opasky zlosyna na rukou i nohou.

Luigi prohledal mu oděv a brzy nalezl láhvičku, zpola naplněnou čirou tekutinou.

„Tráviči!“ zvolal hněvivě pohlédnuv na Pietra. „Však tě stihne zasloužený trest, i tvého čistého pána!“

A obrátiv se k Margheritě, řekl: „Signoro, račiž zavolati šlechtice!“

K rozkazu zachráněné Margherity odběhl ihned jeden z oděnců k Benvenutovi se vzkazem, že má neprodleně dostaviti se k signoře.

Benvenuto se zarazil nevěda, co má si o tom mysliti; přece však šel.

Když vstoupil do ložnice a uzřel Pietra spoutaného, pochopil vše; všechna krev vymizela mu z obličeje a údy mu ztrnuly.

„Signore, ujmi se svého služebníka!“ zvolal Pietro úzkostně.

Než — Benvenuto ani nehlesl.

A když Margherita přistoupila k němu a ukázala mu lahvičku, zapotácel se, div že neklesl k zemi.

„Signore, tvá vina jest dokázána!“ promluvila Margherita chvějícím se hlasem. „Zapírati nemůžeš, a — jak pozoruji — také ani nebudeš. Řízením Božím zvěděla jsem, že svolil jsi, aby Pietro namíchal mi do nápoje jedu; a také přistihla jsem tuto s panem hradním nešlechetného sluhu při činu. K vůli mrzkým rozkoším chtěl jsi mne shladiti se světa; ale Bůh zmařil tvé plány. Mohla bych vydati tebe i tvého sluhu do rukou spravedlnosti; ale neučiním toho. Můžete oba svobodně odejíti ze hradu; odejděte někam do ciziny a tam začněte nový život. Dnešním dnem přestal jsi býti poručníkem Antoniovým, a zítra při východu slunce opustíte oba náš hrad.“

Po těch slovech spoutaný Pietro vydechl lehčeji a strachem zkroucený jeho obličej se vyjasnil.

Benvenuto stál s hlavou skloněnou, neodvažuje se na Margheritu ani pohlédnouti. Hradní a oděnci nebyli sice spokojeni s rozhodnutím signory; neosmělili se však stavěti se jí na odpor.

Pouze Luigi řekl: „Ráčíš býti příliš šlechetnou, signoro!“

„Řídím se pouze vznešenými slovy Spasitele našeho: Odpouštějte nepřátelům svým! Snad vinníci přece se napraví a spořádaným životem vynasnaží se hříchy své odčiniti. Ručíš mi, pane hradní, že Pietrovi nebude nikterak ublíženo.“

Luigi sklonil hlavu na důkaz, že uposlechne rozkazu své velitelky. Potom kázal odvésti Pietra do bytu vrátníkova, kdež měl zůstati pod dohlídkou až do rána.

Margherita přistoupila pak k Benvenutovi a řekla pohnutým hlasem: „Signore Benvenuto, kéž dnešní den nevymizí ti nikdy z paměti, kéž tě napraví! Radim ti upřímně: varuj se nehodných společností, věnuj své síly vlasti a staň se hodným mužem! Vidíme se snad již posledně; dávám ti tedy s Bohem a přeji ti mnoho štěstí a spokojenosti.“

Po těch slovech podávala mu ruku.

Však šlechtic náhle se obrátil a beze slova vyběhl z ložnice. Zaměřil do své komnaty a tam začal prudkými kroky přecházeti, zatínaje pěsti a chvílemi zlostně mumlaje.

Po jeho odchodu odstranil Luigi sklenici s otráveným nápojem, hodiv ji spolu s lahvičkou do stoky.

Té noci nespal ve své jizbě; nýbrž zůstal na stráži před ložnicí Margheritinou.