Bílá paní Rožmberská/Sladká kaše

Bílá paní Rožmberská František Ruth
Šťastné vysvobození	Sladká kaše	Bílá paní opět se zjevuje

Údaje o textu
Titulek:	Sladká kaše
Autor:	František Ruth (jako František Hurt)
Zdroj:	HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 23–27. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Veliký byl nářek po Jindřichově Hradci, kdy jednou v noci zvonilo se na poplach. Všichni poděšeni jsouce vybíhali ze stavení a pospíchali k zámku, jehož jeden díl byl v plameni. Tentokráte objevila se stará pravda, že dobrota více zmůže u poddaných než přísnost pyšného velitele. Bez pobízení všichni pracovali, seč byli, po celou noc, aby obhájili majetku své milované paní Perchty. Mimo tu čásť, které již zachrániti nebylo možno, všechno ostatní obhájeno statečnou obětavostí měšťanův a sběhlého lidu poddaného.

A starostlivá Perchta hned jala se zase zámek stavěti. Tehdy nebylo ještě zedníků najatých, nýbrž všechen lid poddaný dle obyčeje tehdejšího nucen byl robotovati, to jest pracovati na statcích pánových. Ale vlídná paní obdarovala je štědře a chodíc mezi dělníky nabádala je laskavě k pilné práci a usmívajíc se obyčejně dodala: „Pracujte, lidičky, pracujte! Jak budete hotovi, vystrojím vám sladkou kaši!“

Bývalo pak zvykem štědrých pánů z Rožmberka, že kdykoli narodilo se jim dítě, chudému lidu z panství vystrojili hostinu, při níž nescházela nikdy dobrá, sladká kaše, jakou krmívali děti. Ale nikdy nebylo tolik hostí a tak štědré hostiny, jako tehdy v listopadu, když konečně stavba Perchtina byla dokonána.

Lid všechen hodoval v nádvořích u velikých stolův; ale že do jídel padal jim sníh, Perchta ustanovila, aby na památku i budoucně na věčné časy sice rozdávala se sladká kaše každým rokem, ale určila k tomu první dni jarní, svátky velikonoční.

Bývala to hostina hlučná a nákladná, vždy na Zelený čtvrtek.

Ve veliké Červené věži zřízena byla vysoká a prostorná kuchyň a v ní vařilo se kolik dní napřed. Posud ukazují na zámku v Jindřichově Hradci tu místnost, z níž kouř odcházel klenutím skrze pět otvorů do hořejšího patra, kde byla udírna.

Časně z rána o Zelený čtvrtek zazvoněno na věži, a již scházeli se panští sluhové, hajní, rychtáři i sousedé z města, kteří měli starati se o pořádek a rozdávati krmě. Zatím za branou scházelo se již tisíce lidí, kteří z daleka, z celého panství Rožmberských přicházeli k hostině.

O deváté hodině zazvoněno opět a tu otevřela se brána zámecká, jíž vpuštěno bylo tolik lidí, co jich mohlo najednou zasednouti. Hned u vchodu dostávali chleba a do nádob, jež si s sebou přinášeli, dobrého piva. Pak šli či spíše valili se na nádvoří ke kuchyni, kde zasedli; dostávali vždy polévku maštěnou velmi dobré vůně a chuti, pak dvoje jídlo z ryb a konečně sladkou kaši z pšeničné krupice zavařenou se sladkým pivem a medem a omaštěnou olejem makovým.

U dvanácti dlouhých stolů hodovali a nasytivše se vyvedeni byli druhou branou, aby na jejich místa zasedli jiní. A tak se opakovalo až do večera.

Paní Perchta obcházejíc vlídně s lidem poddaným rozmlouvala a sama dohlížela, aby každému dostalo se po dílu řádném.

A krásný tento zvyk udržel se dlouho.

Adam z Hradce, jenž zemřel r. 1531. jakožto nejvyšší kancléř království českého, v poslední vůli své zavázal k tomu všechny budoucí dědice své, „aby toho nikterakž neskládali, aniž toho jak a čím kdy zaměňovali, než tak to před se podle starého způsobu každého roku brali a vždy zachovávali. A kdo by toho nařízení rušiti chtěl, tomu aby panství králem bylo odňato“.

V listinách zaznamenáno se čte, že r. 1551. sešlo se k hodům či „krmení“ osob 5024, roku 1616. již lidí 7876, roku 1695. až 9000 osob.

Teprve za císaře Josefa II. r. 1783. přestalo toto podělování sladkou kaší a za náhradu — ovšem chatrnou — založena 570 zl. Jednou pro vždy fundace pro chudé z panství, té doby již Černínských.

Perchta zemřela r. 1476. ve vysokém věku, který prožila v stálé pobožnosti a dobročinnosti, ke každému jsouc upřímná, přívětivá a laskavá.

Když zpráva o jejím úmrtí se rozhlásila, vše spěchalo, aby jí prokázalo poslední čest. Sjeli se páni a rytíři z daleka a všechen lid poddaný v takovém počtu, že celé vesnice zůstaly prý prázdny. Kdo sám nebyl nemocen, byl na pohřbu, jakého v Čechách nevídáno.

Na sta bylo tam osob duchovních a celé město, Jindřichův Hradec, nemělo místa pro tolik lidi, takže ve stodolách a pod podloubími přenocovali.

Po tři dni mrtvola její v bílém rouchu, v jakém vždy chodívala, ležela na veliké síni v zámku, okolo ní hořelo stále mnoho liber voskového světla a duchovní dnem i nocí se střídajíce za ni se modlili. Kolem nich chodili všichni ti tisícové vděčného lidu a každý popatřiv na bledou tvář své dobré paní se slzami v očích odcházel.

V den pohřbu nesli ji střídavě kněží, úředníci panští, páni z města, myslivci a rychtáři do kostela, kde tehdejší děkan promluvil kázání na slova: „Dejte a bude vám dáno!“

Tělo její pak převezeno bylo do Vídně, kde odpočívá v hrobce Lichtenštejnské.

Před svou smrtí dala se paní Perchta malovati v bílých šatech, a ten obraz to byl, jejž poznal malý Petr.