Bílá paní Rožmberská/Šťastné vysvobození

Bílá paní Rožmberská František Ruth
Perchta z Rožmberka	Šťastné vysvobození	Sladká kaše

Údaje o textu
Titulek:	Šťastné vysvobození
Autor:	František Ruth (jako František Hurt)
Zdroj:	HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 18–22. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Bílá paní

Na zámku Zdeňka ze Zásmuk sjeli se mladí přátelé, kteří ještě jednou odhodlali se vysvoboditi Perchtu z jejího nehodného vězení. Zdeněk rád byl by sám se vypravil do Štyrska, ale věděl, že jsa Lichtenštejnovi znám, tím spíše byl by podezřelý. I řekl k přátelům : „Ač mně zajisté přednost by náležela při tomto podniku, abych zachránil krajanku svou, již jednou již jsem vyrval z náručí smrti, přece nemohu sám do Štyrska jíti. Znáť mne dobře Lichtenštejn a přede mnou zvláště měl by se na pozoru. Také přítel můj věrný Jan Hvězda z Vícemilic nemůže již po druhé tam jíti, aby neupadl v pokutu za svůj první nezdařený pokus. Třeba bude tedy někoho jiného.“

A hned hlásilo se pět jiných statečných rytířův, ochotných k tomu podniku.

Zdeněk byl pohnut jejich přátelstvím a odhodlaností a nemoha se rozhodnouti, pravil: „Všichni jste stejně odhodlaní a spůsobilí, a já nemohu nikomu z vás dávati přednost. Volte tedy losem mezi sebou!“

Souhlasili a los padl na mladého Dubského. Hvězda poučil jej o všem, a tak Dubský již druhého dne vydal se na svou nebezpečnou, ale proto tím vábivější cestu.

Šťastně dojel do Štyrska a vyptávaje se po Perchtě slyšel, že onemocněla a někam do lázní odejela. Ale jiní mluvili, že to od Lichtenštejna roztroušeno bylo proto jen, aby tím spíše měl ji ukrytu a mohl ji trýzniti pro onen pokus útěku. Dubský nemoha ničeho se dopátrati, přestrojil se a dal se do služby k hraběcímu hofmistrovi za vozku.

Pozorně vše prohlížeje a pozoruje, šťastně jedné noci vypátral, že starý, věrný sluha hraběcí Perchtě tajně potravu přináší vždy v noci do veliké věže, v níž byla téměř zazděna. Jako stín plížil se za ním velmi pozorně a shledal, že sluha jakýsi čtverhranný kámen ze zdi vyndal, do otvoru jídlo položil a pak zase okénko kamenem zahradil.

Pamatoval si tedy místo a na úsvitě šel k věži; prohlížel si každý kámen důkladně, ale nemohl nalézti, který to byl kámen. Tak byl kámen podoben kamenu.

Zoufaje chodil denně k věži, až jednoho dne, když hrabě na lov vyjel se vším dvořanstvem, přiblížil se opět k věži a tam na Perchtu zavolal. Ozvala se mu hlasem slabým, jako z podzemního hrobu.

I pověděl jí své jméno a svůj úmysl; pak tázal se jí, jaké to okno a kudy se vchází do jejího vězení. Odpověděla mu, že okénko to jest zcela malé a zeď náramně silná a z té strany že vůbec není dveří. Tudy že tedy uniknouti nemožná. Ale v zahradě naproti řece jest prý zeď veliká a v ní železné dvéře, kudy ji tam dovedli. Jiného východu že není.

Nesnadnou bylo úlohou Dubskému provésti svůj dobrý úmysl. Neměl klíčů k železným dveřím a ztropiti lomoz ani v noci nesměl, aby nebyl vyzrazen.

Konečně vzpomněl si, že by snad mohl toho dovésti tak, kdyby dříve jako strašidlo obcházel a tak se pojistil, že nikdo do zahrady nepůjde, i kdyby tam lomoz slyšeli.

Zaopatřil si tedy velikou kouli skleněnou, již vnitř černou barvou vymazal mimo místa pro oči, nos a ústa, jež zůstala průhledna, a dav do koule světlo, upevnil si ji na temeni hlavy. Sám se zhrozil, když v úkrytu v zrcadle obraz svůj pozoroval. Vzav pak dobré pilníky a zahaliv se všecek do bílého prostěradla, s mečem taseným v ruce pro svou obranu, kdyby ho někdo přepadl, vydal se pozdě v noci do zahrady.

Již druhého dne povídala si čeleď o strašidle a když opět Dubský svou hru provedl, všichni se křižovali a do zahrady báli se vstoupiti i ve dne. Tak podařilo se mu pilníky přelámati dva silné zámky ve mřížích a noci následující vnikl do chodby, kterou se šlo do pevné věže. Ale zklamal se doufaje, že brzy bude u cíle. Připadlť ještě na jedny dvéře železné a ještě dvou nocí třeba bylo, aby i tam zámky přepiloval.

Perchta slyšíc jej pracovati, děkovala mu horoucně ze svého vězení a napomínala k opatrnosti, aby zase útěk její nebyl zmařen.

Konečně třetí noci přichystal Dubský pro ni mužský šat a v nedaleké osadě dva koně koupil. Když otevřely se mu poslední dvéře a s pochodní vnikl do žaláře jejího, zhrozil se nad tím hrozným místem a jejím utrpením. V koutech povalovaly se hnáty lidské, patrně pozůstatky těch, kteří tam před Perchtou hladem byli umučeni; ohavný hmyz zalézal do skrýší před světlem jeho pochodně a zdi byly omšelé a vlhké.

Perchta vděčností a slabostí klesla mu k nohám. Dubský odhodiv své zakuklení již v chodbě, pozdvihl ji a vynesl omdlelou na vzduch. Chtěla jíti, ale nemohla. Nesl ji tedy celou cestu až do vesnice, kde měl koně připraveny, a když Perchta rychle se zotavovala na čerstvém vzduchu, bez pohromy dojeli do Čech, ač Lichtenštejn náhodou hned následujícího dne dověděl se o útěku své manželky.

Hned vypravil se za nimi a lid svůj po různých cestách poslal, aby je stíhali. Ale opatrný Dubský nejel přímou cestou, jak se Lichtenštejn domýšlel, nýbrž obrátil se dále k východu a přes Moravu dorazil do moravského města Dačic, odkudž Perchta posla vyslala na Jindřichův Hradec s listem, kterak byla nehodně chována v zajetí a že šťastně utekla.

Hned vypravil se pán Rožmberský naproti ní a v chudém městě Kunžaku se potkali. Veliká byla radost nešťastné Perchty, když objímala zase své rodiče, a v tamním kostele sv. Bartoloměje vřelé díky vysílala k nebi za své zachránění.

Otec sám trpké si činil výčitky, že dceru tak nešťastně provdal, sveden byv bohatstvím ženichovým, a hned staral se o to, aby sňatek její byl prohlášen za neplatný. Však než se tak stalo, zpráva přišla ze Štyrska, že Jan z Lichtenštejnu odebral se na věčnost.

Na honu prý byl zastřelen neznámou rukou a nikdy nebylo vypátráno, kdo byl jeho vrahem; však že ukrutný byl na své poddané, jak i necitelně choval se k své manželce, nikdo ho nepolitoval. Jenom Perchta, jsouc ženou velmi pobožnou, za duši jeho se modlívala a mnohé skutky dobré konala na ten dobrý úmysl, aby Bůh odpustil mu jeho hříchy.

Když zesnuli i její rodiče, za nezletilosti svého mladšího bratra stala se správkyní panství a nepřestala býti předobrou matkou svých poddaných, kteří ji téměř zbožňovali. Neboť ač skoro všichni pánové z Rožmberka byli po knížecku štědří k lidu svému, za žádného z nich tak nebylo staráno o chudé a nikdy nevykonáno tolik dobrého jako za jejího správcovství.