Bílá paní Rožmberská/Perchta z Rožmberka
Bílá paní Rožmberská František Ruth | ||
První zjevení | Perchta z Rožmberka | Šťastné vysvobození |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Perchta z Rožmberka |
Autor: | František Ruth (jako František Hurt) |
Zdroj: | HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 12–17. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bílá paní |
Oldřich z Rožmberka oženiv se s Kateřinou z Wartenberka, dcerou bývalého poručníka svého, vedle svých statků nabyl i Lipnice a Německého Brodu; byl to jeden z nejpřednějších mužů v Čechách v době válek husitských. On to byl, jenž královnu Žofii, vdovu po Václavu IV., tajně odvedl z hradu pražského v noci dne 4. listopadu r. 1419., když Pražané útok učinili na Malou Stranu a málem by byli vnikli i do hradu. Týž s jinými pány českými byl s králem Zigmundem ve Vratislavi roku následujícího na sněmu, kde vyhlášena byla bullou papežskou křižácká válka k vykořenění Viklefistů, Husitův a jiných kacířů v Čechách.
Ale vidouce Zigmundovo nepřátelství proti všem Čechům, Čeněk z Wartenberka, Oldřich a jiní spojili se s Pražany proti králi. Ale přece nechtěli býti ve spolku s Tábority, a proto Oldřich, ač posud sám Husita, město jejich Tábor oblehl a na konec od papežského legata, biskupa Ferdinanda, dal se přemluviti, že kalich odpřisáhl a od té doby byl věrným katolíkem a rázným pronásledovatelem Husitů. Byl pak kulhav na jednu nohu, a proto potom se mu smávali, že byv již dříve kulhav na těle, okulhavěl také na duši.
Od té doby Oldřich z Rožmberka, nejbohatší a nejzchytralejší šlechtic český, stál na straně Zigmundově a v tehdejších dějinách přečasto jméno jeho se vyskytuje. Často od Žižky a Táborův utrpěv citelných porážek a velkých škod na svých statcích, stal se ochotným pomocníkem královým a po jeho smrti stál na straně Albrechta Rakouského.
Sličná dcera jeho Perchta byla vábnou a bohatou nevěstou, a proto ucházeli se o ni mnozí ženichové strany katolické, časté byly jejich návštěvy na Jindřichově Hradci a mnohé se tam konaly zábavy a hry. Ale Perchta nejevila k žádnému zvláštní náklonnosti.
Jednou na podzim pán z Rožmberka na velikém rybníce Rožmberském uspořádal pro své hosty veliký lov. Na lodičkách krásně ozdobených bylo plno praporův a hedvábnými sítěmi všichni lovili; mnohou tu provozovali kratochvíli, předjížděli se a s loďkami všelijak rejdovali, až nějakou náhodou loďka, v níž byla Perchta, i s rybáři se překotila. Všichni padli do vody. Rybáři sami na své zachránění pamatovali a sličná dívka byla v největším nebezpečenství. Tu mladý rytíř Zdeněk ze Zásmuk,[1] jenž nedaleko byl se svou lodí, jak byl ustrojen, skočil do vody a nasadiv svůj vlastní život z ledové vody šťastně ji zachránil.
Pán Rožmberský zle osopil se na rybáře a byl by je krutě ztrestal, kdyby dobrotivá dívka sama nebyla se za ně vřele přimlouvala; ale k osvoboditeli dcery své neměl se tak vděčně a srdečně, jak by byl zasloužil. Poděkoval mu sice laskavě, ale Zdeněk poznal, že vděčnost pána z Rožmberku není tak veliká, aby dal dceru svou jemu, rytíři chudému.
A proto když Perchta několik dní zůstala ve svém pokoji, poněvadž z nastuzení onemocněla, i on odejel, aby ustoupil šťastnějšímu soupeři svému Janu z Lichtenštejna, který měl ohromné statky ve Štyrsku, a proto zdál se Rožmberkovi ženichem vhodnějším.
Perchta nedovedla odporovati vůli otcově, ač znala, že ochránce její jest muž mírný, dobrý a přívětivý, kdežto Lichtenštejn byl pán lakotný a srdce tvrdého. Jako tichá ovečka podrobila se vůli otcově, a tak na Jindřichově Hradci slavena svatba s nádherou nevídanou.
Všecko sousední panstvo bylo pozváno a ovšem též i Zdeněk ze Zásmuk, jakožto ochránce života jejího.
Hned druhého dne po svatbě Perchta rozloučila se s domem otcovským, aby šla s mužem, jehož nemilovala. Bez počtu bylo množství truhlic, v nichž za ní vezla se její výbava, ale bez počtu prolila i slz, když se líbala se svou matkou, kteráž jediná věděla o nechuti Perchtině k jejímu choti.
Přišla do Štyrska. Neznámá krajina, cizí tváře a nezvyklý jazyk zalekly ji hned prvního dne a ještě více se roztrpčila, když manžel její ihned všecku českou čeleď ze služby její propustil a zpět poslal do Čech. Místo nich ustanovil jí k obsluze osoby cizí, které jen s nevolí pohlížely na novou paní svou.
Mladá paní neměla ustláno na růžích; Lichtenštejn více miloval honbu než svou choť a nedopřál jí žádné radosti. Byt její byl na zámku vysoko a jediné okno vedlo do zahrady. Tak trávila tam život smutný a byla téměř jako ve vězení.
V truchlivé opuštěnosti té často plakala, a když služky o tom pánu svému vypravovaly, ještě více ji uzavřel a nikomu cizímu k ní přístupu nedovolil.
Však přátelé v Čechách na ni nezapomínali; byli to hlavně druhové statečného Zdeňka ze Zásmuk a nejvíce věrný druh jeho Jan Hvězda z Vícemilic, jenž z lásky k svému příteli a bratrské náklonnosti k bývalé slečně Rožmberské nelenoval si zajeti do Štyrska, aby tam se dopátral, jak žije Perchta.
Uslyšev o jejím nezaslouženém pronásledování, umínil si, že ji sám vysvobodí z rukou lakotného a necitelného muže jejího. Ale těžko to bylo vykonati. Veřejného násilí neodvážil se v cizině a nad to proti pánu tak mocnému, a tajně nemohl ani nalézti k ní přístupu. Ale nepřestal pátrati.
Konečně dověděl se, že z blízké dědiny podruhyně jakási má dceru za služku na zámku Lichtenštejnově. Nelenoval si k ní dojíti a mnohými penězi, prosbou a lichocením konečně ji přemluvil, aby k dceři šla a lístek jeho odevzdala nešťastné paní.
Po dvou dnech dostal skrze ni odpověď od Perchty, jak touží po domově a že by ráda byla vysvobozena. Koupil tedy dlouhý popruh, jejž ona žena kolem svého těla otočila a tak donesla na zámek spolu s druhým psaním, aby Perchta po provaze tom nejbližší noci se spustila do zahrady. Tam že ji bude očekávati vysvoboditel a vyveda na koních připravených doprovodí bezpečně do Čech.
Perchta sotva se noci dočkala. Když pak jedenáctá hodina odbila a v zahradě zaslechla slabé zapísknutí, přivázavši popruh na silném rámu pozorně dolů se spouštěla. Byla noc tmavá a nikdo jí nezahlédl.
Všecka blažena konečně stanula na zemi, kde Hvězda na ni čekal. Ani slova nemluvíce šli zahradou, a rytíř dveřmi zadními, jež paklíčem si byl otevřel, vyvedl ji od zámku.
Již sedali na koně, aby odjeli, když ze dvou stran zaslechli dupot a pokřik. Zrádná ona služka totiž přijímala sice peníze od rytíře, ale žádostiva jsouc vetší odměny od svého pána, všechno mu vyzradila.
Lichtenštejn tedy v pravý okamžik se objevil. Tu Perchta vidouc, že marno pomýšleti na útěk, poddala se svému osudu, ale osvoboditele svého se slzami zapřísahala, aby pro ni nevydával se v nebezpečí a utekl.
Jan Hvězda uznal, že spíše jí pomoženo bude, když on sám se zachrání; proto poslechl, vyskočil na kůň a v divém cvalu projel čeleď Lichtenštejnovu. Ještě slyšel za sebou přísný a zlostný jeho hlas, aby ho chytili, ale statný jezdec přece šťastně unikl a dojel do Čech, kdež přátelům pověděl o zmařeném svém pokuse vysvoboditi ubohou Perchtu.
- ↑ O podivných osudech tohoto rytíře dočteš se v knížce: „Spící rytíři ve vrchu Blaníku“, jež vyšla též v této sbírce.