Bílá paní Rožmberská/První zjevení
| Bílá paní Rožmberská František Ruth | ||
| První zjevení | Perchta z Rožmberka | |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | První zjevení |
| Autor: | František Ruth (jako František Hurt) |
| Zdroj: | HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 3–11. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Bílá paní |
|
V pahorkaté krajině, bohaté na rybníky a lesy, rozkládá se čisté a úhledné město Jindřichův Hradec s proslulým zámkem, jenž náleží nyní Černínům z Chudenic. Však nejslavnější doby zámku i města byly za dřívějších majitelův pánů z Hradce.
Praotec slavného rodu Vítkoviců rozdělil prý synům svým své veliké statky i znak pětilisté růže. Nejstarší syn Jindřich dostal Jindřichův Hradec se znakem růže zlaté v poli modrém, Vilém obdržel Třeboň a Landštejn s růží bílou v poli červeném, Smilovi dostala se Stráž a Bystřice a znak růže modré ve zlatém poli, Vok obdržel Rožmberk s růží červenou ve stříbře a poslední obdržel panství Úštěcké s růží černou.
Jindřich, praotec pánů z Hradce, založil si již před r. 1220. „Nový hrad“ (Nova domus), jak dříve Jindřichův Hradec slul, na místě důležitém a vhodném; vedlať tudy stará stezka zemská z Prahy přes Gmund do Vídně a spolu odbočka její ke Znojmu. Nebylo tu sice skály ani hory nepřístupné, na jakých předkové rádi stavěli hrady v závratných výších, za to však byla tu přirozená hradba vodní. Šumná Nežárka a potok Hamerský (nynější rybník Vajgar) obklopovaly místo vyvolené na třech stranách a na straně čtvrté vykopána stoka umělá, a tak hrad obklopen byl vodou se všech stran.
Při něm povstalo nynější město s mnohými památnými budovami; starobylý jest kostel proboštský Nanebevzetí Panny Marie s krásnou věží, někdejší kollej jesuitská s chrámem sv. Maří Magdaleny, nynější kasárny, klášterní kostel sv. Jana Křtitele, chrám sv. Kateřiny, za městem pak pátý kostel sv. Trojice uprostřed hřbitova.
Již tento veliký počet kostelů ve městě s 9000 obyvateli svědčí o bývalém bohatství jeho a štědrosti pánů z Růže. Však nade vše vyniká zámek se třemi dvory, do nichž vedou vchody úzké a pevné.
Mnohou stopu vidíme tu zhoubného času, jenž po více než šest století přešel přes rozsáhlé síně zdejší, často i požár zničil nákladná díla rukou lidských, ale posud příchozí s úctou pohlíží na mnohé důkazy bývalé nádhery a dřívějšího umění stavitelského.
A všecka ta místa ovanuta jsou tajemným šerem staré pověsti o Bílé paní.
Kdysi zámek po ohni opravovali. Mnohá zeď hrozila sesutím i bylo třeba velikých oprav. Tu prý nádenníkům objevila se v jednom rohu neveliká železná truhlice. Dělníci plni radosti, že poklad nalezli, ukryli truhlici a teprve večer na místě tajném se sešli, aby ji otevřeli a o peníze se rozdělili.
Nedočkavostí a lakotou otevírali oči na skříň, když jeden z nich truhlu postavenou na velikém stole železnými dláty otevíral. Ale jaké bylo jejich zklamání! Místo očekávaných zlatých peněz, místo drahých kamenův a skvostných nádob nenašli nic jiného než nevelikou knihu. Bylo to několik listů pergamenových, pečlivě svázaných a všechny ozdobeny byly krásnými, starobylými obrázky a písmem, jemuž zedníci nerozuměli.
„Co s tou veteší?“ mrzutě zvolal starý zedník. „Ani trochu peněz!“
„Spálíme to,“ navrhovali jiní, aby odlehčili svému vzteku a pomstili se nevinné knize za své zklamání.
Ale moudřejší z nich provedli přece na konec své mínění, aby nález svůj oznámili a odevzdali majiteli zámku.
Vložili tedy knížku zase do truhlice a donesli na místo, kde ji našli, aby vyhnuli se podezření, že snad truhlici již vybrali.
Druhého dne stavěli se, jakoby právě byli uhodili na truhlici, a donesli ji do té části zámku, jež byla obydlena. Těšili se, že aspoň dostanou zpropitné.
I sám pán nemohl srozuměti starému písmu a proto pozval si děkana z města a učeného primasa městského, aby s ním pokusili se o přečtení. Podařilo se jim spojenými silami.
K svému podivení četli v knížce starobylé zprávy o Bílé paní; a co tehdy nalezli i co sobě lid povídal a ve staré knížce zaznamenáno posud se čte, to milým čtenářům vypravuje se v této povídce. — —
Bohatý a slavný byl rod pánů z Růže čili Rožmberkův a dle toho i knížecky byly upraveny rozsáhlé síně jejich nádherného příbytku, v němž často králové a císařové byli hostmi. Páni z Rožmberka mnohé důležité úřady v Čechách spravovali a váženi byli nejen v domovině, nýbrž i v zemích sousedních.
Ve století šestnáctém byli na vrcholu štěstí a slávy a tehdy právě r. 1539. narodil se poslední potomek toho rodu, Petr Vok z Rožmberka. Byly to křtiny slavné a bohaté; nejen obyvatelé města a lid poddaný z celého panství kolik dní trávili v hodování a veselosti, nýbrž sjeli se i mnozí pánové a knížata; hry a závody a hony i tance pořádány, město i v noci všecko bylo osvětleno jako ve dne a lid chudý pohostěn i obdarován se štědrostí knížecí. Za pět dní spotřebovalo se 110 kusů vysoké zvěři, 4460 kusů zvěři drobné, 1800 volů, telat a vepřů, 8241 kusů drůbeže, 29.000 liber ryb z rybníků, 16.500 jiných ryb, 5200 kop raků, 30.000 vajec atd.[1] K tomu vypilo se 903 sudy piva, 1100 věder vína mimo 40 sudů vína španělského. A kromě toho za hosty, kteří v zámku nenalezli místa, zaplaceno ve městě 7354 zlatých.
Při těchto radovánkách a všeobecném plesání ovšem nezapomnělo se na dítě, budoucího to pána a vladaře. Jemu k obsluze určena nejen chůva, nýbrž i ženy starší, aby dnem i nocí se střídaly a tak pilný měly pozor na robátko, jež přišlo na svět slabo a nedostatečno.
Bylo osmé noci od narození Petrova, když i chůva i žena k službě noční určené spaly. A tu kde se vzala tu se vzala, jakoby ze zdi byla vystoupila, objevila se vysoká paní, od hlavy k páté bíle ustrojená. I závoj měla bílý a na pasu visel jí svazek klíčův, jak chodívaly druhdy dobré hospodyně. Obličej její zářil dobrotou, ale byl bledý, jako stříbrnou září měsíce oblitý. Bylo právě půl noci.
A postava ta naklonila se ke kolébce a dítě, jak se probouzelo, konejšila a laskala i ve své náruči pochovala.
Tu probudila se žena hlídající a spatřivši ten zjev zesinala úzkostí. Ani nemohla sebou hnouti, jak byla přestrašena, a jen zrakem vytřeštěným pozorovala, jak neznámá, tajemná paní dítě vyzdvihuje, líbá a na stole převinuje a opět hladí a líbá a křížkem znamená.
A když to vykonala, neznámá zase zmizela, jak se objevila; ani nejmenší šumot nepovstal, když odcházela, a i dvéře zůstaly zavřeny.
Teprve po dlouhé chvíli tak se vzpamatovala žena, že mohla společnici svou probuditi a jí vypravovati o tajemném zjevení. Spolu přiblížily se bázlivě ke kolébce, ale nalezly vše dobře uděláno a děťátko libě spící, jakoby andělíček je byl ukolébal.
Však bály se druhého dne povídati, co v noci se stalo, aby nebyly plísněny z toho, že usnuly. Proto druhé noci umínily si, že budou pilněji hlídati.
Ale zase spánek proti vůli jejich padl jim na víčka a zase probudily se teprv, když už bledá paní dítě chovala a konejšila a zase jako včera zmizela.
Tu teprve ohlásily matce, co v noci viděly; že však děťátku nic se nestalo a na těle jeho ani poskvrnky nebylo, všichni poznali, že to není zlá víla ani duch škodný, ale že novorozeně jest v ochraně nějaké dobré bytosti nadpozemské.
Ale přece by ženy rády byly zvěděly, kdo jest onen zjev noční, a proto chůva následující noci dodala si mysli a když bledá paní opět se objevila, přistoupila k ní a dítě vzala jí s rukou.
Tu paní nebránila se, ale pohledem nanejvýš smutným na ni popatřila a řekla: „Co ty, ženo zlá a opovážlivá, dítě mi bereš? Nevíš-li, že já jsem příbuzná jeho a zvláštní milostí Boží poslána, abych opatrovala růžové poupátko svého rodu? Ale, od dnešního dne nikdy již vám se neobjevím, ale neviditelna budu pečovati o dítě.“
Pak chlapečka ještě políbila, požehnala a zase jako pára a stín zmizela. A vskutku od té noci již nepřišla; aspoň jí nikdo nespatřil.
Také pán z Rožmberku byl by rád se dověděl, kdo asi byla ona tajemná paní, a proto vyptával se lidí starých a hledal v kronice svého rodu, zdali by se tam něčeho nedočetl. Ale nikdo mu neuměl odpověděti a i v staré kronice ničeho nenalezl.
Tu dověděl se, že nedaleko bydlí zbožný poustevník, jménem Konrád, a že ten muž svatý, bohabojný život vede, v létě byliny sbírá a jimi nemocným pomáhá a že mnohé tajné věci dovede vysvětliti.
Bydlil pak poustevník ten za kopcem, při němž nyní vede silnice do Řečice Kardašovy; za vrchem tím, nyní pustým a kamenitým, v samotě lesní posud jsou zpustlé zbytky starého kostelíka sv. Barbory, při němž nyní jest vystavěna pěkná myslivna. A nedaleko něho jest vesnice, posud řečená Mnich na památku onoho mnicha či poustevníka, jenž tam bydlíval.
K tomu muži tedy poslal pán Rožmberský svého správce, žádaje, aby k němu na Hradec přišel.
Konrád uposlechl toho vyzvání, a když mu vše vypravovali, tázal se, jaká by ta postava byla, jaké tváři a pohledu. A když mu vše dopodrobna opakovali, odpověděl: „Duch ten, jenž dítě navštěvuje, není žena zlá, jedna z těch, které lidem vlastní děti podvrhují a lidské odnášejí. Jest to dobrá ochranitelka, která jest k tomu poslána, aby děťátko opatrovala, všeho nebezpečenství ochraňovala a k dobrému vedla. I poznávám z toho, že Petr vyroste v muže dobrého a zbožného a dožije se veku dlouhého.“
Tu otázal se otec: „Však přece bych rád věděl, která z našeho rodu jest ona paní a jaké jest jméno její.“
„To nedáno nyní tobě věděti,“ odpověděl Konrád, „však časem svým i to se ti vyjeví. Ty však čiň skutky milosrdné, k chudým buď milostivý a ke všem spravedlivý, a tak nejlépe zachováš dítěti svému tuto ochranitelku.“
Otec tak slíbil a věrně zachovával; však Bílé paní od té doby již nikdo nespatřil.
Uplynulo asi pět let, když jednou malý Petřík, jenž již dobře mluvil, v noci dal se do křiku, že nějaká bílá žena stojí u jeho postýlky. Chlácholili ho a vymlouvali mu, že jen sen to byl, ale chlapec ve svém stál a dotvrzoval, že ta bílá paní častěji k němu v noci chodívá.
Druhého dne s matkou byl ve světnici, v níž obrazy předků visely po stěnách, a chlapec poskakuje přišel až k poslednímu obrazu, který visel u samého okna. Jak na obraz ten pohlédl, zbledl a utíkaje k matce vypravoval, že tahle paní k němu v noci chodívá.
„Vždyť to obraz jen malovaný,“ konejšila ho matka, „jak by mohl choditi?“
„Ne, ne, jistě to ona!“ opakoval Petr.
A tak konečně seznáno, že Bílou paní jest Perchta z Rožmberka, provdaná za Jana z Lichtenštejna, která zemřela r. 1476.
- ↑ Číslice tyto jsou letopisy zaručeny; ovšem týkají se jiné slavnosti rodinné (svatba Viléma dne 26. ledna r. 1578. na Krumlově), ale pro seznání bohatství tehdejší šlechty české zajisté jest zpráva ta zajímavou.