Bílá paní Rožmberská/Bílá paní opět se zjevuje
| Bílá paní Rožmberská František Ruth | ||
| Sladká kaše | Bílá paní opět se zjevuje | V hladomorně |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Bílá paní opět se zjevuje |
| Autor: | František Ruth (jako František Hurt) |
| Zdroj: | HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 28–37. Národní knihovna České republiky |
| Licence: |  PD old 70 |
 Související články ve Wikipedii:Bílá paní |
|
Slyšeli jsme, že Bílá paní ponejprv objevila se r. 1539, když narodil se Petr Vok, syn Jošta z Rožmberka. Když pak chlapeček pětiletý pověděl, kdo vlastně jest Bílá paní, povolali opět poustevníka Konráda.
Přišel a prohlásil, že jemu to dobře známo bylo již tehdy, ale že Bůh chtěl, aby sám Petr ochránkyni svou poznal; to má prý býti mu napomenutím, aby po celý život chodil v jejích šlépějích a konal skutky dobré. Louče se pak na zámku prohlásil, že již ho neuhlídají, ana smrti jeho hodinka se přiblížila.
A vskutku, když druhého dne do poustevny jeho přišli sluhové přinášejíce mu občerstvení a pokrmy, nalezli poustevníka mrtvého. V ruce držel dřevěný kříž, jejž sám si urobil z lesního dříví, a na tváři jeho rozhoštěn byl klid nebeský.
Pochovali ho na místě, kde ztrávil svůj bohumilý život. A páni Rožmberští pečlivi jsouce o chudé založili v Hradci chudobinec čili špitál, v jehož předsíni posud čtou se významná slova:
„Co pro Bůh dám, to napřed dám,
Co po mně zůstane, Bůh ví, komu se dostane.“
Jak krásná to slova starého Šlechtice českého! Ani slávu ani přílišnou péči o statky pozemské neměl za větší než skutky dobré.
V takových zásadách vychován byl i mladý Petr; ale za mladého věku službou dvorskou a velikou okázalostí zabředl do dluhů. Vychován byv výtečně oblíben byl na dvoře krále Ferdinanda I. a potom krále Maxmiliána II., a to ho svádělo k velikým útratám, takže pro dluhy jednou ani nesměl v Praze se okázati, jak se dovídáme z listu přítele jeho Václava Holického ze Šternberka, aby se Prahy vzdaloval, že naň číhají „jako rybář na parmu“.
V této tísni jednou smuten na zámku svém zdržoval se delší dobu a vyhýbal se lidem. Stýskalo se mu po nádheře dvorské a pochlebování, jehož se mu dostávalo od těch, jimž býval štědrým přítelem. Mrzut přecházel ze síně do síně a ani pozdě večer nešel k večeři, nýbrž zamkl se ve svém pokoji.
Náhle zazářila temným pokojem jakási světlost. Udivený Petr protíral si oči, co se děje, až z tajemné záře vystoupila bledá paní, krásná a vlídná. Byla to Bílá paní, jíž neuzřel již od mladosti. Skoro jen jako ve snách vzpomínal na její zjevení z dob prvního dětství a častokráte si myslíval, že snad byly to jen sny.
Tím více se podivil spatřiv nadpozemské to zjevení před sebou. Seděl nepohnutě a slova z úst nevypravil. Ale Bílá paní sama promluvila: „Nelekej se mého náhlého zjevení! Již od tvého narození jsem tvou opatrovnicí a vždycky jsem tebe střežila, ač neviditelna, o tebe ve dne i v noci se starala, zde i v cizině, kdekoli jsi byl. Znám i dnešní zármutek tvůj, do něhož jsi upadl vlastní vinou. Příliš jsi důvěřoval lidem, příliš hověl nádheře a okázalosti. Však srdce tvé posud zůstalo dobré. Protož neodepřu tobě pomoci své. Pojď a následuj mne!“
Ale omámený Petr neměl síly, aby povstal.
Tu Bílá paní uchopila ho za ruku a hned v údech jeho rozhostila se síla a v srdci důvěra a odvaha.
I šel za ní. A podivná záře, jež vycházela z jejího šatu, svítila jim na cestu dlouhou chodbou, po schodech, do síně dolejší a do sklepa. Ač služebníci nedaleko byli, nikdo z nich ničeho nepozoroval, až jeden náhodou jda po chodbě omámen byl zjevením tím a křiče „Bílá paní“ utekl se do síně. Ale nikdo z čeledi neměl odvahy, aby vyšel na chodbu.
Ve sklepě Bílá paní pokynula rukou a hned otevřely se železné dvéře, jež byly v koutě. Vstoupili oba do sklepení, v němž bylo plno staré zbroje, ale tam nezdrželi se. Bílá paní kráčela dále, až vchodem, jehož Petr nikdy posud neviděl, vešli do nevelikého sklepení, kde byla veliká truhla.
Pan Petr pozdvihl víko, jak mu Bílá paní poručila, ale v tom vyskočili dva černí, velicí psi, z jichž tlam sálal pekelný oheň, a sápali se na něho. Ale průvodkyně jeho rukou učinila znamení kříže a psi zmizeli.
„Zde jsou poklady,“ pravila pak vlídně, „jež schoval tu lakotný jeden předek náš.[1] Tobě dáno milostí Boží nalézti poklad ten. Užívej ho moudře a k věcem dobrým!“
A Petr rady její poslechl a s penězi nalezenými moudře hospodařil.
Povrhuje nádherou světskou r. 1580 vzal si za choť Kateřinu z Ludanic a na Helfenštejně, dívku urozenou, ale chudou a vychovanou v přísné kázni Českých bratří. Miloval ji upřímně a skrze ni poznal učení bratrské, jež se mu tak zalíbilo, že již po dvou letech slavným způsobem přestoupil na víru bratrskou.
Vedl život křesťanský, ba až přísný, horlivě čítal knihy nábožné a tělo Páně často přijímal. Aby pamatoval na pomíjejícnost lidskou, na stolku svém před sebou měl vždy umrlčí lebku a založil zvláštní bratrstvo, jehož odznakem byla zlatá hlavička umrlčí s nápisy: Memento mori (Pamatuj na smrt) a Cogita aeternitatem (Přemýšlej o věčnosti).
Hodným katolíkům nebyl nepřítelem. V Soběslavi gymnasium založené od Viléma Rožmberka přeměnil však na bratrské a veliký roční důchod a svou knihovnu školám těm odkázal. Knih a starých rukopisův, uměleckých věcí a památek velikým byl přítelem. Říkalo se o něm, že žádný kurfiřst ani jiný kníže německý ani vlašský na svůj dvůr a žoldnéřstvo tolik peněz nevynakládal, jako Petr Vok věnoval na díla umění a vědy. Pilně čítal v knihách těch, znaje se v kolikerém jazyku, písmo svaté uměl téměř z paměti a na smrtelném loži litoval, že za mládí ještě více se neučil.
Jsa ochráncem a podporovatelem učencův a umělcův, nikterak nepovrhoval statečností a udatností tělesnou a r. 1594 byl nejvyšším polním hejtmanem lidu českého, který byl vypraven do Uher proti Turkům. Ve válce té vyznamenal se a zachránil pevnost Komárno od moci Turecké.
A co na něm nejvíce nám se líbí, jest, že do smrti zůstal dobrým Čechem; ač stýkal se tolik s cizinou, ač miloval nádheru, nikdy neodcizil se svému jazyku rodnému a zvykům domácím. Také nevyhledal si manželky po způsobu jiných v cizině mezi bohatými kněžnami, nýbrž pojal za choť zbožnou a dobrou Češku, sirotka bez peněz a vysokého příbuzenstva.
Za sídlo své vyvolil si Třeboň, opustiv královský Krumlov. Tam mezi temnými lesy a obrovskými rybníky, nad nimiž větve své rozpínají staleté duby, usadil se ke konci života. Sídlo to původně v kraji nehostinném a pro množství vod málo zdravém proměnilo se v obydlí panské, nádherné i pohodlné. A o bezpečnost města svého postaral se tak, že v oněch dobách byla Třeboň jednou z prvních panství v zemi. Za vpádu Passovských r. 1610. Uteklo se tam mnoho šlechticův okolních a město obhájilo se, když daleko široko loupili tito ukrutní a lakotní nepřátelé. Vše, co v Třeboni jest velikého a dojemného, zámek, chrám, hradby a brány, vše to jest pomníkem slavného rodu Rožmberského a přede vším posledního z nich Petra Voka, zvláštního svěřence Bílé paní. Za něho bývalo tam služebnictva panského na 200 osob; samo koňstvo spotřebovalo ročně na 9000 korcův ovsa.
Když na zámku o 10. hodině zvonilo se k obědu a o 6. odpoledne k večeři, chudí lidé z města i okolí davem hrnuli se k zámku, pana Petra do oken pozdravovali a dobrého a dlouhého panování, zdraví a štěstí přáli; začež on, vděčně a rád to přijímaje, milostivě jim děkoval. Tu jedenkaždý kus masa nebo ryby, řízek chleba a půl pinty piva dostal. Dávalo se do kuchyně každého dne pro chudinu 200 liber masa hovězího a 30 kaprův. Tak vypravuje starý kronikář.
Pan Petr rád měl tabule hojné a skvostné; bývalo vždy u něho 13 stolů horních a 6 stolů dolních, pro nižší čeleď. Celkem bývalo všech osob k jídlu 226 mimo ty, kteří v městě bydlili, a jimž se posílala strava buď nepřipravená neb již vařená.
Bylo dne 6. listopadu r. 1611. Pan Petr Vok z Rožmberka, kmet 72letý, po dlouhá již léta byv trápen různými chorobami ležel na umření. Ale přece nikdo nenadál se tak brzkého úmrtí. Opuštěn ležel stařec ve svém pokoji, odeslav již z večera sluhy své od sebe.
Kněz českobratrský Matěj Cyrus právě domodlil se ve své jizbě a zhasnuv svíci ulehl. Již spánek kladl se mu na oči, když zaslechl, jakoby ho venku někdo volal.
Přistrojil se na kvap a v temnu uzřel bílou postavu, kteráž mu řekla: „Pojď za mnou!“
Obrátiv se do pokoje chtěl rozžehnouti a vzíti s sebou světlo.
Ale postava kázala: „Není třeba světla.“ A z roucha jejího vycházela světlá zář; kněz poznal před sebou Bílou paní.
I šel za ní po chodbách, až stanula před ložnicí Petrovou. Pochopiv teprve nyní vše, rychle vkročil a nalezl pána umírajícího. Zaopatřil jej a podal mu večeři Páně. A za půl hodiny již rozlehl se tichem nočním umíráček hlásající, že dokonal život pozemský poslední kmen slavného rodu pánů z Růže. Rod Rožmberský po meči vymřel.[2]
Po nádherném pohřbu, jakého nebylo pamětníka, tělo jeho převezeno bylo přes Kaplici do rodinné hrobky ve Vyšším Brodě; ale dnes již ani místo té hrobky ani vchod nikomu není znám.
Statky Rožmberské dostaly se většinou do majetku Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberku, smutně proslulého v dějinách českých.
Známo jest jeho vyhození z okna hradu Pražského. Unikl tehdy podivnou náhodou smrti a mnozí vypravovali, že jej zachránila Bílá paní, ochranitelka rodu Rožmberského; neboť i on prý maje za choť Lucii Otilii z rodu toho stal se účastným její pomoci.
Mnohokráte ještě zjevila se Bílá paní na zámcích, jež druhdy náležely rodu tomu; nejčastěji však zjevovala se na Krumlově, v Jindřichově Hradci, v Telči na Moravě a na Kynsberku ve Slezsku. Ba i v Berlíně, Paříži, v Lyonu, Stockholmu, Kodani a jinde, kde delší dobu meškal někdy některý pán z Růže, byla prý viděna.
V Jindřichově Hradci byla prý viděna ještě o mnoho později v pravé poledne v nejhořejším patře ohromné veze, která posud tam stojí přečkavši zhouby půl sedma století. Na rukou měla tehdy černé rukavičky, což znamenalo neštěstí. A vskutku toho dne vyhořel zámek.
Služebnictvo častěji prý ji vídalo na chodbách nebo na hradbách; pozdravil-li ji někdo, vlídně poděkovala pokynutím hlavy a dále se brala.
Jednou služky uklízely v pokojích a tu prý jedna koštětem udeřila do obrazu jejího na stěně. Tu ohromný vichr se zdvihl a hukot náramný jako o soudném dni. Všecky utekly, jenom nehodná žena nalezena potom na zemi, kde v bolestech se svíjela.
I na náměstí Jindřichohradeckém potkaly ji několikráte osoby věrohodné. Snad ob čas obchází po místech svého rodu doposud, a jak byla věrnou Češkou, snad hledá doposud věrných synů vlasti a žehná jim.
Kéž zkvétá slavné město Jindřichovo k blahobytu svému a celé otčiny a Bílá paní slávy staročeské nechť jest jemu ozdobou a silou na věky věkův!
- ↑ Dle pověsti byl to prý Záviš z Falkenštejna, hlava rodu Rožmberského, jenž poklad ten tam uschoval. Jak víme, byl manželem královny Kunhuty, vdovy po Přemyslu Otakaru II., a s ní vládl za nezletilosti Václava II. v Čechách. Ale r. 1290 pod Hlubokou, kde sídlil bratr jeho Vítek z Krumlova, byl sťat.
- ↑ Podobná pověst vypravuje se o Bílé paní a panu Jáchymovi z Hradce. Kněz tento jmenuje se P. Pistorius. Také mnozí rozeznávají Bílou paní Rožmberskou a Jindřichohradeckou, jež prý byla Markéta, choť Jindřicha z Hradce († 1362). Byla prý na konec v klášteře sv. Kláry a nosíc bílé roucho řeholní zavdala podnět k pověsti o Bílé paní.