Bílá paní Rožmberská/V hladomorně
Bílá paní Rožmberská František Ruth | ||
Bílá paní opět se zjevuje | V hladomorně |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | V hladomorně |
Autor: | František Ruth (jako František Hurt) |
Zdroj: | HURT, František. Bílá paní Rožmberská. Praha : Rudolf Storch, 1895. s. 38–48. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Související články ve Wikipedii: Bílá paní |
Ještě jednu pověst o jiné Bílé paní chci vám vypravovati, pověst krvavou z dob pradávných, když rytíři usazovali se na nejvyšších skalách a nepřístupných horách.
Takový byl i hrad Vranovec, kde vládl rytíř Dětřich z Vlkavy. Muž ten byl postrachem celé krajiny. Každý nenáviděl ho a všichni se ho báli jako líté šelmy. A byl to věru člověk horší než dravá zvěř. Zdědiv po otci značné bohatství zpyšněl a zbujněl a místo aby na hrad svůj přivedl si ctnostnou ženu a vládl s ní milostivě nad svými poddanými, jen hýřil a jezdil po zábavách. Kde který turnaj byl, kde jaká zábava, všude byl i Dětřich z Vlkavy, jenž nádherou svou převyšoval všechno sousední rytířstvo.
Ale i hojný pramen vysýchá, když příliš z něho se čerpá; Dětřich ve krátké době promarnil všechen statek svůj a pokladna jeho se vyprázdnila. A četná jeho čeleď nedovedla se uskrovniti, pán zpupný a marnotratný nedovedl šetřiti.
Brzy rozneslo se po kraji, že tu a tam zmizeli kupci se svým zbožím, jindy přepaden byl venkovský dvorec nebo statek menšího zemana — a na Vranovci žilo se dále vesele a bujně. Dětřich stal se loupeživým rytířem a vydával se často i na daleké výpravy, aby opět naplnil měšec svůj a zásoby na hradě vyčerpané opět doplnil.
Ale posud nebylo důkazů proti němu zjevných a Détřich objevoval se směle posud na sousedních hradech, jakoby nepozoroval, že nevlídně naň se dívají a že ho již nezvou na hony, zábavy a turnaje.
Opět jednou nepozván přišel se svou družinou na hrad Miřetice, když konaly se tam závody rytířské. Všichni odvrátili se od něho a domlouvali pánu hradu, rytíři Janu z Miřetic, aby vyhnal toho člověka, jenž poskvrňuje erb svůj loupežemi.
Ale šlechetný pán vážil si starých práv pohostinství a řekl: „Ať jest podezřelý, ať i sám věřím v jeho ničemnosti, dnes jest tu hostem.“
A Dětřich směle vjel mezi rytíře, když na nádvoří prostranného hradu závodili. Ale nikdo nechtěl s ním potýkati se, aby sám se neposkvrnil, bojuje s mužem nectným. Tu sám hostitel, nedbaje svých šedin, dal si předvésti svého ryzce a s Dětřichem utkal se v boji. A ku podivu všech muž ten letitý tentokráte zvítězil nad mladým a obratným Dětřichem. Snad vinou toho bylo, že na balkoně mezi družkami seděla spanilá Anežka, jediná dcera rytíře Jana z Miřetic, která okouzlila svou krásou Dětřicha, jenž posud odolával vší spanilosti dívčí.
Tentokráte zadíval se příliš do modrých jejích očí a tak se stalo, že v nestřeženém okamžiku soupeř jeho vyhodil jej se sedla. Jindy byl by zuřil Dětřich, ale dnes proti tomuto soku svému zachoval mírnost. A při hostině, při níž byla i Anežka a on ještě více po ní zatoužil, řekl v soukromí Janovi: „Dnes otec přemohl mne v boji a i dcera nade mnou zvítězila, žádám tě za ruku Anežky.“
Ale tak daleko nesáhala shovívavost rytířova; vyskočil, jako by ho byl had uštkl, a hlasem ^prudkým zvolal: „Vykliď se z domu mého! Žádost tvá příliš drzá jest. Ruky dcery své nezadám loupežníkovi.“
Dětřich zesinal; rty jeho křečovitě se chvěly, z očí sršely blesky, ruka sáhala po meči. Ale vzpamatoval se, vida tolik statných rytířův, z nichž každý byl mu odpůrcem. Proto vychrlil ze sebe jen kletbu a hrozbu pomsty a vyšel ze síně a hned s družinou svou opustil hrad Miřetice.
Hrozný byl jeho vztek a pomstu strašlivou svolával na hlavu svého nepřítele. Zabije ho, usmrtí po dlouhém mučení; však ne, to by byla malá pomsta. Otec musí utrápiti se nad neštěstím své dcery, Anežka odpyká za to pohanění. —
Rytíř Jan věděl, že jest se mu báti pomsty Dětřichovy a že jeho hrozba nevyzněla nadarmo. Ale hrad jeho byl pevný a s té strany byl bezpečen. A proto nevyjížděl po dlouhou dobu ze hradu ani na lov, a kdykoli měl někam cestu, brával s sebou vždy četnou družinu.
A o Dětřichovi nebylo celý čas ničeho slyšeti; snad nahlédl marnost své hrozby či kul dále své úmysly?
Uplynulo již několik měsíců, když Anežka pozvána byla do nedalekého hradu i s otcem svým na svatbu. Dostavili se opět v silném průvodu, a když rytíř Jan domů se vracel, Anežka zůstala u své přítelkyně. „Nejezdi však domů sama,“ pravil jí Jan, než odjížděl, „sám pro tebe přijedu.“
Ale po několika dnech dostavil se zbrojnoš jakýsi a s chvatem vypravoval, že otec Jan se těžce roznemohl a žádá si dceru ještě spatřiti. Proto prosil, aby ji v průvodu několika spolehlivých osob k němu dopravili.
Anežka ani hostitelé její netušili zrady; zbrojnoš, jenž přinesl poselství, byl z čeledi Janovy, a oni nevěděli, že zatím v té době Dětřich si jej najal a zakoupil.
Tak se podařilo pomstychtivému rytíři jeho dílo; průvod Anežčin z nenadání v lese přepadl, všechny pobil a zajatou odvedl. Jen jediného zbrojnoše nechal na živu a po něm vzkázal Janovi: „Nechtěl jsi mi dáti Anežky za choť a pohanil jsi mne; za to Anežka vržena bude na hradě mém do hladomorny. Chceš-li, můžeš přijíti a poslechnouti její písně, až bude umírati hladem.“
Veliká to byla smělost lupičova, ale Dětřich věděl, že hrad jeho jest nedobytným.
Když přivedli Anežku na Vranovec, rytíř Dětřich více planul pomstou než bývalou touhou a obdivem její krásy. Kázal jí dáti výbornou večeři, aby prý se nasytila na dalekou cestu, a pak dovlekli ji na věž, kde jediný otvor byl do hluboké, pevné věže. Byla to hladomorna, kam vrháni byli zločinci nebo nepřátelé chycení od ukrutných pánů hradních. A kdo tam jednou se octl, nebýval již vyveden na světlo Boží.
„A teď víno sem!“ kázal Dětřich, když vykonali ohavnou pomstu. „Víno sem! Dnes oslavíme vítězství své a pomstu nad Janem z Miřetic!“
Chasa jeho hned nosila ochotně džbány vína — hrad otřásal se jejich zpěvem a hulákáním, kdežto v hlubině věže v zoufalství se modlila nebohá Anežka.
A o půlnoci, když Dětřich se svou družinou nejvíce jásali, náhle zhasly jim svíce a příšerná temnota je obestřela. A v tom otevřely se dvéře a jimi vstoupila bledá postava, oděná v roucho bílé.
Všichni žoldnéři uprchli — jediný Dětřich stál na svém místě jako přikován.
„Kdo jsi, bledý duchu, že rušíš mou zábavu?“ rozkřikl se Dětřich.
„Jsem pramáti tvoje, před lety nevinně umučená ve věži, kam dnes jsi dopravil ty novou oběť.“
„Ty jsi tedy Bílá paní našeho rodu? Tedy není se mi čeho báti. Vždyť slýchal jsem, že jsi ochránkyní našeho domu.“
„Ano, ochránkyní jsem, ale jen dobrých. Míra tvých zločinů jest dovršena. Dětřichu, ihned dej vytáhnouti Anežku z vězení jejího a vrať ji otci jejímu!“
„Haha! Takovou mi zpíváš? Kliď se mi odtud! Zde já jsem pánem.“
„Dětřichu, nešťastný synu rodu mého! Slepota zastřela zrak tvůj — strašná pomsta již valí se na hlavu tvou.“
„Neskuhrej mi tu!“ zařval Dětřich a tasiv meč vrhl se na ni. Ale jako pára rozplynula se Bílá paní a meč jeho nenalezl odporu ve vzduchu.
Dětřich ohlížel se udiven a nevida ji volal na své lidi: „Kde jste, vy bázlivci babští? Sem, sice vás já postraším, až meč můj bude vám jezditi po hřbetech.“
A pomalu zase přišli, všichni vystřízlivělí. Ale když ničeho neviděli, na vyzvání pánovo dali se opět do pití a veselí.
Až tam v hlubinách lidomorny slyšeti bylo jejich jásání. Anežka vzpamatovavši se ze své hrůzy hmatala kolem sebe. Ale nenalezla východu a ani nejmenší naděje neměla, že by vyvázla. Kam sáhla, našla jen vlhké kamení a na zemi kolem ní byly kosti a lebky, pozůstatky těch, kteří před ní tam zhynuli dlouhou, strašlivou smrtí hlady.
Zmocnila se jí zoufalost a bez ducha klesla na vlhkou půdu.
V tom zaslechla jakýsi šustot, a než se nadála, jakési světélko spatřila v koutě naproti sobě a po chvíli rozvalilo se kamení. Před ní objevil se malý mužík s vlasem i vousem šedivým a na pasu měl zavěšenu malou lampičku. Postava jeho nebyla větší než novorozeného dítěte.
„Vytrvej, Anežko,“ promluvil k ní, „v důvěře své v Boha! Vysvobození tvé jest nedaleko.“
„A kdo jsi ty?“ odvážila se konečně zeptati.
„Jsem dobrý skřítek tohoto hradu, sluha Bílé paní, jež mne posílá, abych tě potěšil. Než dvakráte slunce zajde, budeš vysvobozena.“
„A jak to možno?“ tázala se nedůvěřivě Anežka. „Tímto otvorem nemožno mně se provléci.“
„Vím to, a proto mi bude třeba dvoudenní práce, abych tě odtud vyvedl. Přinesu ti i jídlo a nápoj, abys hladem netrpěla, a ve dvou dnech otvor ten zvětším.“
Anežka uvěřila a sama hned vzchopila se, aby mu pomohla. Ale kameny byly veliké, a ani jedním nepohnula. Ale skřítek ten na chvíli zmizel a když se vrátil, malými nástroji svými počal odhrabovati tvrdou maltu. Anežka žasla vidouc, jak jemu práce se daří, a pokleknuvši na kolena děkovala Bohu.
Minul den a opět nastala půlnoc. Dětřich po včerejší prohýřené noci tvrdě spal na lůžku svém. A opět o půlnoci samy od sebe otevřely se dvéře jeho pokoje a opět objevila se Bílá paní.
„Přicházím po druhé,“ pravila k rytíři, „abych tě varovala. Nezasloužíš ochrany mé a přece nemohu jen tak opustiti posledního potomka svého rodu. Dětřichu, jdi do sebe a čiň pokání, dokud čas!“
Ale zlý rytíř nedal se pohnouti a lál jí — až opět zmizela.
Druhého dne probudil se mrzutě. „Což nebudu míti ani v hradě svém pokoje?“ myslil si. „Dnes postavím stráž přede dvéře a pevně je zamknu. Nechci již slyšeti toho děsivého hlasu.“
Ale co mu pomohlo? Byla plna chodba i síň jeho žoldnéřů, zámek zamčen a silná závora zastrčena, však jak udeřila půlnoc, popraskaly zámky i závory, žoldnéři padli strachem na zemi a opět v tajemném svitu přišla Bílá paní.
„Po třetí tě varuji, Dětřichu,“ řekla k němu, „a naposledy. Vytáhnouti dej Anežku z hrobu jejího a vrať ji otci!“
„Nikdy!“ vzkřikl Dětřich, „a ty propadni se do pekel!“
Otřásl se celý hrad, jak to slovo vypustil, ale Bílá paní stála tu vzpřímena a hlasem pronikavým mu řekla: „Vstaň a podívej se z okna!“
A když mimo vůli svou ji uposlechl a dovésti se dal k oknu, spatřil v záři plného měsíce Anežku spěchající od hradu.
Nevšímaje si ducha Bílé paní vyběhl na síň, kde žoldnéři jeho vstávali ze mdlob, a zvolal: „Se mnou! Vězeň nám utíká! Královskou odměnu tomu, kdo ji polapí!“
A hned všichni úprkem běželi po schodech a branou vyběhli z hradu. Spatřili bílou postavu prchající dívky a všichni jako diví hnali se za ní.
Ale té chvíle kolem nich, jako ze země vyrostlí rytíři, všude na všech stranách objevili se zbrojnoši rytíře Jana z Miřetic, jenž sehnav veliký počet mužstva té noci dorazil k Vranovci, aby náhlým přepadnutím dostal se do hradu.
Všichni sluhové Dětřichovi padli v boji, ale on sám marně hledal smrti; svázali jej a zpět dovedli na hrad, kdežto šťastný otec objímaje svou vysvobozenou dceru Bohu děkoval za podivné její vysvobození.
A stoje mezi svými věrnými Jan z Miřetic promluvil k svázanému Dětřichovi: „Ohavnou smrtí a strašlivou chtěl jsi umořiti mou dceru. Táži se tě, jaký zasloužíš trest?“
A Dětřich oněměl.
„Mluvte tedy vy,“ pokračoval rytíř obrátiv se k svým žoldnéřům, „jakou smrtí má býti potrestán tento ukrutný vrah?“
„Ať zhyne tak, jak chtěl zahubiti naši slečnu!“ ozvalo se jako jedněmi ústy, až Dětřich se zachvěl. Kolena pod ním klesla — a již vyvlekli ho na věž a spustili dolů do hladomorny. Pak vytáhli lano — a pohřben byl Dětřich.
Zuřil tam, rval si vlasy, čelem tloukl do silných zdí a klel — nikdo ho neslyšel.
A přece někdo.
Bílá paní opět zjevila se mu a promluvila: „Nevolej kletby na hlavu toho, jenž tě odsoudil! Sám jsi zavinil — varovala jsem tě a neposlechl jsi. Jak dlouho živ jsi byl posud, tak dlouho musíš činiti pokání na tomto místě příšerném, modli se a plač nad svými nepravostmi! Třicet let, tolik jest života tvého, usouzeno ti zde se káti a litovati hříchů tvých, a jestliže se obrátíš a srdce tvé změkne a uzná tíhu hrozných vin, bude ti odpuštěno.“
„Mámení ďábelské!“ zařval Dětřich, „ještě zde chceš mne trápiti? Kudy unikla Anežka, i já dostanu se.“
Ale otvor dobrým skřítkem udělaným sám od sebe zase byl zapadl; kameny byly jako srostlé v jeden balvan a jen maličký byl otvor, kudy drahého dne objevil se zoufalému vězni skřítek nesoucí mu potravu.
„Zde jest jídlo tvé,“ pravil k Dětřichovi, „Bílá paní ti je posílá. Každého dne jednou k tobě přijdu a přinesu ti chleba a vody.“
Po několik dní ještě zuřil Dětřich, až konečně i v srdci jeho ozval se hlas lítosti. Hrozné to vězení vykonalo na něm, čeho marně žádal duch Bílé paní. Přestal proklínati a si zoufati, litoval svých zločinův a modlil se.
Léta plynula, a z muže stal se kmet. Šat jeho téměř se rozpadl na vetchém těle jeho, tělo zhublo a vyschlo, ale duše jeho stala se hodnou odpuštění.
„Dnes třicet let,“ zaslechl jednou hlas Bílé paní, „tvého pokání. Slitoval se Bůh a poslednímu z rodu mého neodepřel svého odpuštění.“
A tělo Dětřichovo rozpadlo se v prach.