Básnické spisy (Kalina)/Klášterní panna

Básnické spisy (Kalina)
Čertova skála	Klášterní panna	Jidášův peníz

Údaje o textu
Titulek:	Klášterní panna
Podtitulek:	(Pověst národní)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 32–41. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Koně osedlej, dva nejlepší běhouny!“
Na sluhu svého rytíř volá,
„Do kláštera prý se dívka dala,
K níž srdce láskou mi plápolá, —
Vzhůru v dráhu oře mi stroj,
Lup nahradí nám klopot i znoj!“

Hájem, nivami, s myslí blahou
Ženou se jezdci vroucí snahou:
„Nes mne, koníčku, roučí pílí
Tam ku milostné strázně cíli,
Nes mne, koníčku, chutě nes,
Dá se ti večír zlat oves,
U sladkém kdy náručí své krásky
Budu požívati rozkoše lásky;
Drahně se ti píce přisypá,
Kdy mne Lada mile usypá.“
A kdy ku klášteru připádili,
Ve dvérce vejda, rytíř zazvoní,
Pozůstaviv chlapa u koní.
„Kde je nejmladší jeptiška?“ dí,
„Vyveďte mi přemilou tu ladu,
Jež naposled přikázána řádu.“
Na to dveřná mu: „„To nemůže býti,
Nepodobno jí, k tobě ven vyjíti;
Ji nižádný cizák nezočí — —
Věz: kdo svatý práh ten překročí,
Žehná se s nadějí
Vyjíti víceji,
Vícekrát se světu neukáže —
Třímáť ji řád, a přísaha váže;
Poklidu dívky, rytíři, štěď!
S bohem zpátky domů jeď!““
Slyší pán nemilá slova roby,
Zařve, zanícen krutým žárem zloby:
„Při sám bůh! hnedli zde dívku tu nemám,
Červen kohout na střeše zapěje vám!“
Dí, a strašným láním se kůbka třese,
Děva trnouc, sestrám zlověst nese.
Tu nejmladší řeholnice
Stane před drzým rytířem
Černě oděná, krásné líce
Majíc zastřeny šlojířem,
Kadeřů okrasy zbavená —
Dí k němu, pokorou stulena:
„„Zdař bůh, ctný rytíři! co lákat může
Tě v posvátné toto zátiší?
Zde nekyne myrt, nekvěte růže,
Plesu hlas se tady neslyší;
Zde kajicnost jen a odřečení
Černý stan rozbily svůj —
Čeho hledáš, toho tu není. —
Jeď s bohem, jeď, rytíři můj!
Ta tam má láska, světu jsem výhost dala,
Své srdce nebes choti věnovala;
Jiný cíl pouti — volnost má zákon teď:
Nebes doplouti. S bohem, rytíři, jeď!““

„O nech zákona a mne následuj,
A já volnost srdce, statek svůj
K nohám položím tobě:
O mé zlaté robě,
Věř: bůh lásky nemá zalíbení
Ve surovém, příkrém odřečení;
On nežádá oběť svobody,
Neodplácí zrádu přírody,
Netvrdí, co krutost vymáhá,
Nevšímá, co dětství přísahá —
Spěš, milenko, z těch zdí posupných,
Pospěš dob požívat blažených,
Následuj mne lásky do obvlasti,
Rozkoše kde kynou rajské slasti.“

K nebi tu dívka vzhlédne okem toužícím,
Sevřena rytířem naléhajícím:
„„Bohpomozi! dej mi odolat vrahu,
Dej, bych zachovala svatou přísahu,
V nastalé nápasti přispěj mi;
Choť svou, Kriste, oceliž,
Jenž zalíbila svůj kříž —
Nešťastný dar krásy odejmi!““
Tak panna žedí;
Nebe prosby sledí:
Aj div divoucí zří oko žasnoucí —
Ouží se jí boky a tvář se dlouží,
I hnědne pleť a ruší vousy,
Trčí neladem licousy;
Tuhne líce kypřičké,
Hnusne tělo outličké,
Ňader kynoucích valy klesají,
Rysů vlnitých půvaby znikají,
Mizí rozkošné vnady,
Drahé dary Lady;
Vadne něhy kvítí, vděky prchají,
Úsměchy milostné ve vráskách zmírají,
Krása se loučí od oudů, svých pěstenců,
Tíhne tužba v stan věčných zvolenců. —
Zří to rytíř vzteklou úžestí;
Jastře zlobně zrakoma plamennýma,
Dí zlolajně: „Ohavnou lestí
Lásce mé tě kouzla moc odnímá;
Ale hněvu mého krutostí
Ani tě síla pekla nesprostí.“
A uchvátiv křepkým ramenem,
Unáší ji, mece na koně; —
Marně sbor pobožnic křičí, kvílí,
Rytíř oře bádá řevnou pílí,
Mizí v krátce v lítém pohoně.
Jede rytíř s řeholnicí, jede milý s milovnicí;
Krása poroněna — láska pohřebena,
Milenec ach krut teď vrah!
Běs ho pohání — dolem a plání,
Poletuje hříva — potem oř oplývá,
Prach se vzdýmá — pán laje, hřímá.
Po boku jedoucí věrný sluha
Přimlouvá se milosrdím jat:
„„Pomni, pane, na dřevní svou lásku,
Rač se nad ubožkou smilovat!““
„Necekni, sketo,“ oboří se rytíř,
„Ni o milování, ni o smilování;
Vystřebil jsem všecku lásku z hrudi,
Jak milá kdys, tak teď ostych budí;
Soužalli tě váže k bídnici,
Snadno druha druhu připojím,
Havranům tučný kvas ustrojím.“
Stulil ústa sluha, trne dívka,
Pán koně prohání, v hrozném proklínání,
Jede lesem, štván jsa běsem —
Pusto — ticho — ni živé tu dušičky; —
Jen věštkyně lásky s větvičky
Žežhule na buku volá: ku — ku — ku! —
„„Co kukáš, má žežhulice?““
Panna dí, porosíc líce. —
‚Lásce, žití hrana zvoním,
Smutných žalů hlahol roním.‘
„„Zvoň, žežhulko, zvoň,
Smutné žaly roň,
Leť tam, milá, ke klášteru,
Zvěstuj sestřicím,
Drahým družicím,
Že jsem zachovala věru.““
A kukačka na suku
Odpovídá: ku — ku — ku! — —
Stane rytíř, s koně skočí,
Srutiv děvu v trávu mece
A sluhovi svému vece:
„Nuže měj se, rabe, k činu,
Rubej ruče rubeninu,
Na, můj meč — a kříž hotuj,
Bídnice té nelituj —
Pokornici povýšíme,
Kristovu panenskou choť
Ku nebesům přiblížíme,
K nimž má nesmírnou pochoť:
Uslyší anděly zpívat,
Může se v čirý blankyt dívat,
Hvězdy čítat, zhrdajíc tou zemí,
V níž vidí jen mrtvol hnusný, němý.“
A rab rubá roubení,
Plně pána velení,
Ráz na ráz, a již
Stane hotov kříž.
Zří to děva a slzy roní,
A žežhulka hrana zvoní.
„„Těžko, ach, se loučit s životem.““
„Na kříž!“ zkřikne rytíř, řve dusotem.
„„Rač, pane,““ rce panna, „„dovolit,
Bych se aspoň mohla pomodlit.““
„Máš na kříži k tomu čas,
Spíše nebes dojde hlas.“
„„Tedy tě, ctný rytíři, prosím,
Nechej mne v rouchu tom, co nosím.““
„Ta milost se ti může stát;
V hazuce té i v zakuklení
Budeš dyndat v utěšení,
Hastroši se budou bát;
Hosti lesní — krkavci, havrani
Slétajíce na kar nezváni.“ — —
Porvav děvu vleče k dřevu.
Bezděky poslouchá sluha,
Srdce mu svírá trapná túha,
Katuje rukou drhající,
Bije na kříž děvu nyjící.
„„Pomoz, Kriste! Marie panno čistá,
Ať se duše v stan váš vjíti chystá.““
Dokonáno dílo,
Pomsta nasycena —
Ej již pní na kříži
Děva roztažená.
V střemen stoupá rytíř,
Kyne, jí se klaní.
„Vale, drahá paní!“
Vece slovy drvícími,
„Loučení nastává:
Budiž, lado, zdráva,
Koj se smysly blažícími,
Pomníc chotě nebeského,
Zabudíc světa pozemského.“
Jede rytíř lesem
Popoháněn běsem,
Za ním jede sluha žalostící
A modlí se za umírající. — —
Na dřevě pní děva,
Bol prorývá oudy raněné,
K nebi má oči obrácené —
Mezi žitím i smrtí,
Mezi nebem i zemí
Sama — v lese — daleká
Od pomoci člověka.
Aj tu poutník v dumu pohroužený
Hájem kráčí, přicházeje z dáli;
Nástroj má po boku ostruněný,
Vnadně se jeho rusá kadeř chvěje.
Tu slyší slavíka klokotání,
Jež mu donáší větérka vání. —
Následuje jeho hlasu:
Nastojte! v hromícím žasu
Kdy se přiblíží, spatří na kříži
Mnišku v divném pleti změnění,
An v bolesti krutém trápení
Mezi žitím a smrtí pní.
Vzírá v tvář umírající,
V zraky bolestně nyjící
A, soustrázní jat, smířit smrti boj,
Chápe poutník stroj;
Jme se děvě hrát
A hraje tak mile a pěje tak čile,
Podivné písně ze hrudi tísně
Řevných citů valem spějí,
A čarovně struny znějí!
Romon nebeský, co balsám, kojí
Srdce panny drhající
Souzvuk líbý bolesti hojí,
Oudů rozruch ladí,
Dobu ostatní sladí
Ubožce umírající.
Vidět, že se jí líbí hrání,
Ústa jemný úsměch ochvívá,
Vděčným okem se dolů dívá,
Strhané rysy tváře siné
Pohoda klidem odívá,
A Luna poblesk line.
Mezi lupením hraje lesk měsíce,
Osvěcuje sinavé jí líce;
Nad ní slavík touží v klokotání,
Až se žalem doubí k zemi sklání. — —

Poutník to slyší smysly žádoucími,
Touha jej táhne za letícími.
V tom se ho dotkne ruka nebešťana;
Budí se, ptá se v úžasu druh druha
„Rciže: kamo se poděla panna?!“
O snu božském povídá hudebník;
Čin msty líté líčí nebes služebník,
A jak rytíř krutý za své vzal,
Že, kdy lesem prudce koně hnal,
Spadev dolů, zlomil vaz —
Duši jeho odnes ďas. — —
„„Oroduj ty za nás, panno čistá,
Tam u chotě svého, Jezu Krista,““
Praví poutník v horlivém modlení,
Ruku dav druh druhu v loučení;
I jde v pravo ten a onen v levo. —

Sluha v klášter šel činit pokání,
Skončit život v zbožném obcování. —
Poutník pak dále světem putuje,
Hrá — a osud panny zvěstuje.