Básnické spisy (Kalina)/Kšaft

Básnické spisy (Kalina)
	Kšaft	Novoroční noc

Údaje o textu
Titulek:	Kšaft
Podtitulek:	(Národní baláda)
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 1–5. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
František Bílý k této básni uvádí poznámku: Básně té hned po vyjití v Házovské tiskárně skoupeno od lidu pražského přes 10 000, až prodej pro hluk zakázán. Týkala se současné události. (In: Patery knihy plodů básnických, s. 125)

Co to v Cerekvi vyzvání?
Hodinkuli či klekání?
Toť umíráčku mutný hlas,
Bože, věřící duši spas!

I v hlučnou krčmu zvonek zní;
I hned hasot utichne v ní.
„No hrajte přece!“ syn volá,
„Dobrý koláč vám táta dá!“

Hudba zněla, syn otci lál:
„Bohdejž mu v hrdle hudec hrál!“
A jak dohráno, řkou synu:
„Skonalť otec v tu hodinu.“

„Takéli kšaft dělal?“ „Dělal.“
„Ajta tatík juž za své vzal!
Hej, hudci! hrajte, hrajte jen!
Nepůjdem domů, až bude den!“

I přijde den druhý, třetí:
Toť otcův kšaft rozpečetí.
Jonák domův se navrátí
A na bratry se rozkatí:

„Kde podíl můj dle otcovy
Konečné vůle? já co vy
Syn a pořádný dědic jsem.
Podílu mého dejte sem!“

„Teď otcův kšaft, hleď odkaz tvůj!“
„„Poroučím ti, sprav život svůj!
Dosts, marnotratný! rozmrhal,
Mně pásmo života strhal.““

To slyše — v komoru běží,
Kde v rakvi již tatík leží.
Z očí mu jiskří lítý hněv,
Zlolajce tříská na rakev:

„Tisíc hromů tě probudiž!
Vstaň a cos napsal, opraviž!
Tu, šelmo! za stůl se posaď
A piš a nehni se mi ztad!“

Na ten pozev praská rakev;
Ruka padá — noha padá —
A syn bledou hrůzou strne,
An mrtvý vzhůru povstane!

V rubáši sedl na lavici,
Vzal péro v svadlou pravici,
Vytřeští zrak, aniž dýše,
A píše, ale což píše? —

„„Běda, běda! kdož otce klne,
To oko havran vykline!
Kdo šedin otce neštědí,
Onť království neobdědí!““

To vidět — číst — a v zoufání —
A pryč ho zlý host pohání.
Kde pak poděl se? — Tam bledá
Ruka z rybníka vyhlédá!

Čelední jdou a ustrnou!
Otec sedí — otec hledí —
Jak přimrazen jsa k lavici,
A péro drží v pravici.

Tu bába hned přivolána,
Všelikerá co kouzla zná,
I stříly zažehnávati
Jme se ducha zaklínati.

„Siré oči! pod obočí!
Siné oudy! boží soudy —
Zaklínám vás, po první ráz,
Po třetí ráz, boží příkaz!“

„Siré oči zamkněte se!
Siné oudy pomkněte se!
Pokoj ti, nebohý duchu!
Jdi a nechoď víc! chuchuchu!“

Zažehnáno, zaříkáno,
Otec sedí, otec hledí,
Jak přimrazen jsa k lavici,
Ni rady s ním, ni spomoci.

Když od báby neprospělo,
Tu k popovi se běželo,
On pop kropí, zažehnává,
Modlí se žalm, zaříkává.

Zaříkáno, zažehnáno,
Otec sedí — otec hledí,
Jak přimrazen jsa k lavici,
Ni rady s ním, ni spomoci.

Jdou pro vrchního pro popa,
Byť on jim spomohl od trupa:
Ten zaklíná, skropiv jizbu,
Žehná ho, říká modlitbu.

Zažehnáno, zaklínáno,
Otec sedí — otec hledí,
Jak přimrazen jsa k lavici,
Ni rady s ním, ni spomoci.

Až dítko se přibatolí,
„Pote, dedečku,“ hlaholí,
„Pote dadat!“ a outlinkou
Chopí ho mile ručinkou.

Aj div divoucí! z lavice
Otec se zdvíhá; pravice
Požehná vnoučka milého,
Až věčný sen obejde ho.

A tak, co nelze žádnému,
Možná robátku malému!
Co zdíla nepravost syna,
Spravila dětská nevina.