„Ne, prosím, to bych nemohl…“

Údaje o textu
Titulek:	„Ne, prosím, to bych nemohl…“
Autor:	Arne Novák
Zdroj:	Lumír, roč. 63. č. 6. s. 318-321 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	30. 04. 1937
Licence:	PD old 70
Kritika dramatu Bílá nemoc (K. Čapek)
Související články ve Wikipedii: Bílá nemoc, Paul Ehrlich, Frederick Banting

Drama »Bílá nemoc«, kterým se Karel Čapek, zmlknuv na leta jako dramatik po umělecké porážce »Adama Stvořitele«, opět vrátil k divadlu, má úspěchy nepopěrné, ba bouřlivé. Není většího československého jeviště, které by hru nebylo provozovalo; představení za představením jest vyprodáno; diváci propukají v potlesk a v jásot při otevřené scéně; v knize se »Bílá nemoc« dočkala již několika vydání. Není to však básnické vítězství, jakého bychom upřímně přáli autoru »R. U. R.« na důkaz, že se mu vrátily staré tvůrčí síly, které v jeho posledních jevištních pracích zřejmě ochabovaly. Naopak všecky typické nedostatky Čapka-dramatika jsou tu pohromadě: opět povšechně obrysová schémata místo individuálně propracovaných postav; zase až okázalý ústup před konflikty intimního rázu; znovu uchvátaná technika kinématu místo domyšlené stavby dramatické; nadto ještě nesnesitelně primitivní rozkrojení světa na dobré a zlé, černé a bílé. Ale z toho divadelnímu obecenstvu pranic nevadí, jako mu nevadí, přes jeho vrozený optimismus, děsivě pesimistický závěr kusu s perspektivou zániku lidstva a civilisace, kdy ve válečném vraždění a v nezadržitelné pandemii zahynou vojáci i pacifisté, diktátoři i lékaři, vojevůdcové i civilisté… solvet saeclum!

Diváctvo, zdrženlivě chladné ve vstupních výjevech, satiricky ironisujících lékařský svět, jenž ochotně přisluhuje diktatuře, se rozohňuje, jakmile hra přechází v bezohlednou, ač celkem lacinou persifláž diktatury a v stejně bezohlednou propagandu pacifismu, a to, přes autorovo ohrazení v předmluvě s patrným zahrocením proti nenáviděnému u nás diktátoru vojenského státu na severu, ba i se srozumitelnými narážkami na možný jeho konflikt s naší vlastí, které jsou přijímány s frenetickým souhlasem. Nadšení divadelního obecenstva jednou získané nemívá, jak známo, ani míry, ani logiky, a také zde se během půl hodiny vystřídá potlesk týchž dlaní při antimilitaristických pošklebcích Dra Galéna i při oslavě vojenského odporu v rámci čsl. brannosti. Úspěchu nemá tedy básnické dílo, ani myšlenková koncepce, nýbrž jen tendenční zaměření: ať zhynou diktatury jako nebezpečná ohniska stále hrozícího světového krveprolití! ať žije antimilitarismus a jeho jediná ochránkyně demokracie! Karel Čapek porozuměl dobře náladě svého obecenstva a vydatně ji využil. Neníť, jak praví v předmluvě knižního vydání, »na politických a duchovních dějinách angažován jenom jako divák, nýbrž jako spolubojovník, který musí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa«.

To, co budí v publiku výbušné nadšení, se uměleckého pozorovatele naopak pramálo dotýká. Míním oblast diktátorského Maršála a jeho přisluhovačů, zvláště zbrojaře barona Krüga. Když se byl Karel Čapek až úzkostlivě vyhnul všemu, co je mohlo jen poněkud zlidštit a zároveň přiblížiti psychologickému zájmu (Maršálova pustá osamělost, jeho přátelský poměr ke Krügovi, vztah obou k jejich dětem) a když byl je ponechal v nejhrubších obrysech satirické afiše a nejobecnější invektivy z pacifického meetingu, odhalí posléze tyto oba jediné muže svého kusu jako zbabělce, hroutící se bezmocně při příchodu malomocenství, a dá oběma skončiti v naprostém zoufalství.

Zbývá tedy lékařská oblast »Bílé nemoci«, k níž musí analytik obrátiti svou pozornost. Dva vynikající odborníci pronesli tu již důrazný protest: za praktiky proesor Josef Pelnář z Karlovy university (v »Českém slově«), za teoretiky profesor Zdeněk Frankenberger z Bratislavy (v »Národních listech«); kdežto však pražský internista nezcela správně viděl v Čapkově dru Galénovi prototyp zázračných divotvorců a mastičkářů, analysoval histolog university Komenského a to velmi pronikavě s lékařského hlediska oba protilehlé typy medicinské z »Bílé nemoci«, dra Sigelia jako dra Galéna, a prokázal jak jejich absurdnost, tak nestvůrnou nelidskost.

Ale jsou opravdu tito medičtí protagonisté, usměrněný oficiosus, dvorní rada prof. dr. Sigelius a protivládní pacifistický frondeur, pokladniční lékař dr. Galén, úplnými antipody? Ponechávám stranou nesprávnou i nespravedlivou tendenci, která se snaží dovoditi, jako by jen diktatury usměrňovaly a v poměr bezectné služebnosti uváděly lékařskou vědu; mohli by se naskytnouti i vzorní republikánští a příkladně demokratičtí profesoři medicinských fakult a přednostové klinik, kteří by byli nejen ochotni uvítati náčelníka svého svobodného státu (»největšího lékaře, který nás všechny vyléčil z národního malomocenství«) se servilismem skutečně sigeliovským, ale zcela podříditi svou vědu eventuální potřebě státní, řekněme zájmu t. zv. brannosti.

Karel Čapek proti dvornímu radovi Sigeliovi, jejž uvádí v posměch svého diváctva jako prototyp přisluhovače diktatury, postavil jako svého mluvčího a jako kladný typ kusu pokladničního lékaře z chudinské čtvrti, vynálezce účinného prostředku proti usudné murbus Tahengi, dra Galéna, jemuž Prozřetelnost dala do rukou možnost vyléčiti lidstvo z bílé nemoci, z malomocenství. Snad bylo Čapkovým úmyslem zobraziti tohoto doktora Dětinu, muže pochybné krve a babičky, jako chlapíka poněkud potrhlého a dětinského, snad mu záměrně přisoudil trochu mastičkářské komiky, ale sotva zamýšlel svého humanitáře a pacifistu pojmouti tak, jak se jeví důsledně myslícímu diváku: jako odpadlíka od skutečného a vlastního poslání vědy lékařské.

Již prof. Frankenberger postavil proti dru Galénovi dva mohutné představitele vědeckých léčebných objevitelů v naší době, Ehrlicha, vynálezce salversanu, a Bantinga, původce insulinu, kteří své objevy dali světu a veškerému lidstvu. Ne tak Čapkův pacifistický idealista dr. Galén. Nechal-li dvornírada Sigelius svou vědu usměrniti diktátorskou politikou Maršálovou, usměrnil ji dr. Galén sám protiválečnou propagandou; pro oba jest umění léčebné služkou politiky. Velice výstižně nazývá Sigelius Galénovo počínání »utopistickým vyděračstvím«. Když se byl dr. Galén přesvědčil o účinnosti svého prostředku proti »bílé nemoci«, umíní si, že jej poskytne jenom chudým lidem a především že z jeho dobrodiní vyloučí zásadně a bezvýhradně všecky, kdož jakkoliv podporují válku, zbrojení, militarismus — s úskočností, jaké bychom se nenadáli od tohoto zakřiknutého cápka, odhadne ve svém divotvorném prostředku nejúčinnější zbraň proti válce a politice Maršálově. Odhodlá se léčiti onemocnělého Maršála teprve tehdy, když od něho dostane závazný slib, že Maršál nabídne vojenskému odpůrci mír, že odvolá vojsko a zastaví zbrojení. Zbrojaře Krüga za to, že je svým průmyslem spolustrůjcem války, vyloučí z léčení vůbec. Ba, co více, odepře pomoc nevinné a ubohé paní, rodinou ustarané a udřené puťce, při jejím malomocenství prostě proto, že její muž jest šéfem účtárny zbrojaře Krüga a tedy také spoluvinníkem války. V každém tomto případě se nakrčí pokorný doktor Dětina, hroutí se sám v sebe, mne si ruce v domnělém rozpačitém politování a vypraví ze sebe omluvu: »Ne, prosím, to bych nemohl…« Vždycky, bez rozdílu v takovém případě v Galénovi lékař ustoupí »utopistickému vyděrači« (jak Karel Čapek dovede postihnouti přiléhavou formulí figuru, i když se mu nepodařilo tuto postavu přiblížiti sympatii jemnějšího diváka!). Medicinskému odborníku se zdál postoj Galenův jednáním »perversního šílence«, ale my laikové jsme mysleli na pověstné chirurgy, kteří započetí operace, schopné zachrániti život neb umenšiti muka pacientovi, činívají závislým na tom, zda rodina pacientova vysadí na prkno žádaný počet bankovek.

Zde se za domnělou Čapkovou humanitou (předmluva knihy horuje o »mravním ideále všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každomu lidskému životu a právu«) skrývá nejhrubší a nejnebezpečnější neporozumění právě tomu, co znamenají lékařská věda a lékařské umění pro lidstvo. Skutečný lékař — a Karel Čapek to dobřezná již z domu otcovského — pomáhá každému bez výjimky a bez podmínky a nikdy nečiní svůj zákrok závislým na splnění požadavků, jež byl ideově či hmotně postavil. Naprosto nedbá toho, jak pacient jest hoden jeho pomoci a zda uzdraven, nebude společnost poškozovati; ošetří vraha, zraněného v útočné rvačce; léčí nevěstku, nositelku venerické nákazy; zachraňuje operativně lupiče z povolání, jenž po vyléčení bude jistě pokračovati ve svém násilnickém řemesle. Ví-li lékař o tom všem, nepřihlíží k tomu, neboť vidí před sebou jenom nemocného a trpícího člověka. Medicina pro něho jest absolutním posláním a nikoli pragmatickou pomůckou akce ve prospěch státu, demokracie, pacifismu. Soudím, že se tento ideál absolutní mediciny, jednající z vnitřní autonomní nutnosti, shoduje s ideálem absolutní vědy a absolutního umění, jež se rovněž musí brániti zevním a tendenčním zásahům, ať od státu či církve, od národa či mezinárodního socialismu, od diktatury či demokracie. Jsouce volny a neomezovány tendencemi sebe populárnějšími, sebe šlechetnějšími, mohou teprve plně přispívati skutečné humanitě. Nikdy nekupčí svými dary a svou mocí, ať pokušení přichází odkudkoliv. Nejen Sigeliové, ale i Galénové zůstávají — neb měli by alespoň zůstávati — proto před branami.

Nerad bych byl ke scénickému pamfletu Karla Čapka nespravedliv. Uznal jsem v posledních letech — a ne snad s chladnou zdrženlivostí kritickou, nýbrž s upřímným zanícením — velké umělecké i psychologické klady jeho obou románových děl, epicky ohnivého »Povětroně« i dušezkumně pronikavého »Obyčejného života«. Ale spatřovati v »Bílé nemoci« básnický čin, stavěti hru — a snad dokonce tváří v tvář studentské mládeže! — po bok velkému světovému dramatu, propagovati překlad této pochybné aktuality do cizích jazyků, aby před světem a se jménem obecně uznaným zase dokumentovala naše ustrašené slabošství,

ne, prosím, to bych nemohl.

Arne Novák.