Žid v dnešní společnosti/II.
| Žid v dnešní společnosti Edvard Lederer | ||
| I. | II. | III. |
Jako všude, vynikají svou důkladností Němci i v národních štvanicích.
Byli to oni, kteří si první založili svůj vědecký antisemitism. Vytvořili si pojem čistokrevného Arijce, Indogermána, a jeho protějšku, čistokrevného, či po názoru jejich vlastně nečistokrevného Semitu — žida!
Prvého vyšperkovali všemi vlastnostmi ideální člověckosti a rozumí se samo sebou, že mezi Arijci různých stupnic vrchole dokonalosti dostoupil Arijec Germán.
Proti tomuto arijskému Arimanu v lidské podobě stojí dle německoantisemitické theorie Semita Ormudz, proti člověku světla, člověk tmy. Semitu, žida, stihla kletba německé superiority rasovní již zrozením jeho. Stigma dědičného hříchu — být židem.
Známá kniha „Rembrandt als Erzieher“, která asi před desítiletím vzbudila nesmírný rozruch v obecenstvu německém a dožila se četných nových vydání, je jasným dokladem zmíněné právě theorie.
Je to kniha plná důmyslných nápadů, ale zároveň i krkolomných hypothés, seřaděných a spojených v celek dle známého pravidla: „Reim dich, oder ich friss dich.“
Podobným výkvětem rasovní domýšlivosti je dílo Stewarda Chamberlaina „Základové myšlenek devatenáctého století“, Angličana rodem, Němce šovinismem svým.
Vždyť spisovateli tomu je sám Ježíš Kristus Arijcem! Taková tvrzení, pronesená ústy skutečného vědce, badatele, se nevyvracují, ale jen přibíjí! Musil bych citovat Richarda Wagnera, skladatele, vedle Edvarda Hartmana, filosofa, a jiné vůdčí osobnosti moderního Německa, abych doložil své tvrzení o ryze německém momsenismu národní přepjatosti.
Od svého učitele německého převzal náš domácí antisemitism hesla, žák nedouk od učitele vzdělance, ba ani přímo od něho, nýbrž od svých spolužáků německých, antisemitů z ulice, od nichž pochytil jen surovost výrazů a nízkost jednání svého.
Jediným z hesel, nejčastěji citovaným, je po vzoru vědeckého antisemitismu německého tamějšímu i domácímu antisemitismu politickému čistota rasovní.
Leroy-Beaulieu tvrdí ve svém i u nás již známém díle „Israel mezi národy“[1] správně, že rasovní čistoty u moderních národů dávno již není, a že tato zanikla přes všechny ohrady zbudované církvemi, propagandou, obraceti na víru, nehledíc ani k činitelům jiným, a dodává doslovně:
„Pokud se týče moderních národů evropských nebo amerických, který jest to, jehož národnost by se zakládala na jednotě rasy?
Je to snad Anglie se svými vrstvami Bretonců, Sasů, Dánů, Normanů? Je to Francie o svých Cimbrech, Gallech, Hibernech, Germánech a Latinících? Je to snad Německo, kde Teuton na Západě tak velice se skřížil s Kelty a na východě se Slovany? Je to snad Rusko, staré Moskevsko se svou míchaninou Skythův a Sarmatů, Slovanů, Tatarů, Finů, kteří se do dnes jen tak tak poruštili? Byly to snad Spojené státy americké, od sta let přijímající osadníky všech zemí evropských, či jsou to republiky španělsko-americké, které vynašly celou stupnici barev a polobarev, aby pojmenovati mohly různé odstíny skříženců Evropanů s Indiány a Negry?“
Antisemité nekladou ale jen váhu na čistotu arijskorasovní, aby ji vynášeli proti domnělé inferioritě semitickorasovní, nýbrž dokonce k této více než hypothetické čistotě rasovní připínají i pojem národnosti, aby dnešního žida mohli vyloučit z jeho příslušnosti k národům moderním, pokud se týče, i národní cítění jeho mu upřít.
Jim do ruky pracuje ovšem židovský zionism, jenž buduje stejně jak oni na falešném předpokladu uměle zkonstruované posud prý stávající národnosti židovské. K výkladům francouzského akademika dodávám, že dalším dokladem rasovní smíšenosti národa dnešních jsou Maďaři, původně kmen mongolský, starým Indogermánům nepoměrně cizejší než staří židé, kteří jak staří Indogermánové náleželi k bílé rasi kavkazské, oni však k plemeni žlutému. Vytýká však Maďarům dnešním někdo jejich inferioritu rasovní? Jako ve všem tento „rytířský“ národ, smíšenec Mongolů, Slovanii, Němců, Rumunů, ba i Turků a židů, má známé štěstí, již příslovečné, patrně proto, že si nájezdy podobné líbit nedá, naopak předešel své odpůrce theórií vlastní invence o své povýšenosti nad Slovany, Němci a Rumuny své říše.
Kdyby ostatně moderni národové, Maďary vyjímajíc, byli aspoň smíšenci toliko arijských kmenů. „Ale kam se poděly“ táže se Leroy-Beaulieu ve svém citovaném již díle, „staré rasy praobyvatelů evropských? rasa Cro-Magnonská anebo Neanderthalská? Zmizela v kmenech arijských.“ A byla to rasa stojící hluboko pod původními Semity! K tomu třeba jen uvážit, kolik židovské krve násilným i dobrovolným pokřtěním židů koluje dnes v žilách čistokrevných Arijců. Henne van Rhyn tvrdí ve svých dějinách židů,[2] že španělská a portugalská šlechta má v žilách svých daleko více krve židovské a maurské, než je jí po chuti přiznat.
Stejně smyšlená je čistota rasovní u dnešních židů, domnělá rasovní čistota semitská. Kdyby takové skutečně stávalo, židé by se za ni styděti nemusili! Mohli by se odvolávat na třitisiceletý, ba starší ještě rodokmen svůj z národa, jenž náleží k nejkulturnějším národům všeho lidstva, a tento původ zakládal by u nich šlechtictví tak staré, že by se erby našich feudálů staly odznaky pravých povýšenců od nedávného poměrně včerejška.
Jednotnosti rasovní skutečně i u židů dnešních nestává.
Podivno věru! Naši etnografové dovedou do nejkrajnějších subtilností dojít, když se jím jedná o to, vystihnouti rozdíly jednotlivých moderních národů t. zv. arijských. Dovedou napsat nejtlustší vědecké knihy o rasovních dělidlech Slovanů a Němců, dovedou i vystihnout vliv prostředí a různost vývoje národů těch, dovedou rozebírat různosti jednotlivých kmenů jednoho a téhož národa, ku př. Čechů v království, které Gustav Freitag, romancier německý, nazval „ein halbslavisches Volk“ a Slováků, dovedou vyhledat nejjemnější odstíny rasovní mezi Valachy, Slováky a Hanáky moravskými, mezi typem jihočeským a severočeským v Čechách, mezi jednotlivými vrstvami společenskými doby přítomné v témže kraji na příkl. mezi obyvatelstvem městským a selským, mezi inteligentem a neinteligentem, mezi rolníkem, a dělníkem továrním, vojákem z povolání a civilistou, Čechem středověku a Čechem novověku. I ve šlechtě nejvíce kosmopolitické smíšeniny toho kterého národa, u které lze dokumentárně dokázat křižování nejrůznějších národů a ras, dovedou tito znalci, etnografové, zkonstruovati zvláštní typ, vzrostlý z prostředí šlechtické uzavřenosti; po znalcích těch uznávají vliv křižování krve, různého prostředí v zaměstnání, podnebí, výživy, dějin atd., všichni inteligenti, jakmile však dojde na žida, jakoby všech těchto vlivů nebylo. Nejen inteligenti, ba i vědci na žida mnohdy hledí jako na petrefakt, jenž po celá tisíciletí nepodléhá změně vývojové!
Musí zůstat oním Semitou, jakým jej „Arijové“ míti chtějí, aby na svého zkonstruovaného Semitu navěsili všechny neřesti lidské přirozenosti a aby mohli naň varovným hlasem odkazovat, že on to je, jenž je rozkladným, kulturu moderních národů kazícím živlem. Skutečně však již před třemi tisíci lety nebylo jednolitosti semitské rasy.
Semity byli vedle Hebrejů pravěku staří Asyřané a Chaldejci, Filištíni, Féničané a Kanaanejští, vesměs to kmenové, kteří byli nejúhlavnější nepřátelé starých židů. Jejich modloslužba, nebezpečná soupeřkyně monotheistické bohoslužby židovské, nelišila se valně od modloslužby arijských starých národů, a mythologie těchto čerpala ze zdrojů náboženské fantasie Semitů pohanů !
Zajímavo bylo by jíti po stopách staré Valhaly germánské, která základy svými sahá do říše pohansko-semitických mythů, podobně jak Olymp řecký a nedobudovaný Slavín slovanských bohů. Aby tak Votan, Peru a Zevs byli „,Semitenstämmlinge“! Větší persifláže arijské povýšenosti nebylo by lze si domyslit.
Od uvedených předem národů semitských odrůznil se kmen Hebrejů již před třemi tisíci lety svým monotheistickým náboženstvím, ideově se tak hluboko odchylujícím od modloslužby jeho pokrevenců Semitů pohanů a tímto svým náboženstvím počal se od nich tak silně ve vývoji svém různiti, že již tím uvolňovala se páska, pojící Hebreje doby předmojžíšské k ostatním Semitům pohanům. Křižování těchto Hebrejů, pozdějších židů staré říše Palestýnské, se sousedními národy rozluka tato však nepřekážela.
Henne an Rhyn pronáší v citovaném shora díle svém hypothesu, že již židé přistěhovalci do Egypta náleželi k různým kmenům semitickým, spojeným pouze vírou.
Stěhování se židů z Egypta a usazení jich v zaslíbené zemi přivodilo opět nové křižování vyznávačů víry Mojžíšovy, zajetí assyrské za Salmanasara IV. kolem r. 726. př. Kr. mělo pro ně v zápětí nové změny v kmenové zvláštnosti jejich, neboť říše Palestýnská z velké části tehdáž od židů vyklízená byla osazena Babylonci a Syřany, kteří se později se židy ve víře spojili a s nimi pak splynuli v zachovaných historicky dvou kmenech říše judské, kdežto ostatních deset kmenů Israele v dějinách ztracených, zaniklo as mezi arijskými Medy. Ze zbylých dvou kmenů dětí Jakubových, s jinými národy již smíšených, byla pak opětně velká část odvlečena do pozdějšího zajetí babylonského, v němž četní pohané přestupovali na židovskou víru a se židy zajatci a s příbuznými Samaritány (dle Chamberlaina prý Arijci !) a s Idumeny srostli v národ židovský, později Římany pokořený. Toto křižování starých Hebrejů dělo se patrně po většině s vůkolními národy taktéž semitskými, částečně i s arijskými, jako Medy a Peršany.
Značnější smíšení židů s národy nikoliv více semitskými, nýbrž arijskými, lze sledovati v době rozkvětu řecko-antické kultury, a ještě více již v době jejího pozvolného úpadku v době Ptolomejců v říši Egyptské.
Tam bylo kolem r. 200. před Kristem přes milion občanů vyznání mosaického, z nichž snad dobrá polovice, ne-li většina, byli Řekové původem, přestoupli na víru židovskou. Židé a Řekové vyměňovali v dobu tu statky své, prvnější jazykem a kulturou řeckou zvábení, se pořečťovali, poslednější, zvábení vysokou mravní hodnotou víry židovské se požidovštili. Po příkladě jich šli i četní Římané a příslušníci národů jiných. Tak na př. král Izates v Adiabene v Asyrsku (✝ 60. r. po Kr.) přestoupil na víru židovskou s národem svým, jenž záhy se židy do země krále toho četně se stěhujícími splynul.
Horlivost proroků Ezdráše a Nehemiy, kteří po návratu židů z říše Babylonské zakazovali jim sňatky s cizími ženami, ovšem bez výsledku, jest jen důkazem, jak časté sňatky ty byly.
Propaganda židovská nebyla ostatně méně horlivá, než ona, s kterouž usilovali prvni křesťané šířit víru svou.
Proselytství židovské bylo učitelem proselytství křesťanského.
Sami apoštolově podávají zvěst o židech a obrácencích židovských všech národů. Stejně o propagandě té mluví židovský filosof Josefus Flavius.
Tito obrácenci přijali veškerý zevní kult židovský a podrobili se mu nejen po stránce obtížných zákazu jídelních a jiných zákazů i rozkazů obřadnictví židovského, nýbrž dokonce velké oběti obřízky.
Zajisté byli mezi obrácenci těmi také lidé kompromisní, židé dle názoru tehdejší přísné hierarchie židovské pouze polovičatí, ale i křesťanství prvních století znalo křesťanů polovičatých, trpělo kompromis mezi naukou křesťanskou a tradicí pohanskou a to ješté snáze než židovství, jelikož toto stálo pod mocným vlivem autority patriarchátu Jerusalémského a později exilarchátu v Suře Babylonské.
Nebýt tohoto autoritářství tehdejší hierarchie židovské, podobné pozdějšímu autoritářství papežského Říma, a nebýt obtížných obětí, jakých kult židovský na vyznavačích svých vyžadoval, hlavně obřízky, není vyloučeno, že by židovství bylo zvítězilo nad mladým soupeřem svým, křesťanstvím. Možná, že bez těchto zevních překážek byl by se svět evropský a západoasijský požidovštěl. Leroy-Beaulieu v citovaném již díle svém uvádí velké obce židovské, jako cyrenskou, antiošskou, palmyrskou atd., jejichž příslušníky byli nejen židé rodem, nýbrž i z krve řecko-egyptské. Nejvýznamnější úlohu v dějinách židovské diaspory hrála egyptská Alexandrie, milionové město v době rozkvětu svého, s několika sty tisíci vyznávačů víry židovské, taktéž valnou částí nežidovského původu.
Mezi římskými spisovateli vypravují Juvenal a Tacitus o římských konvertitech židovských. Také v pozdějších věcích nepřestalo přestupování na židovství.
O kmenu Kozárů čili Chazarů, snad původu Skytského neb finsko-tureckého, na jihu ruském vypravují někteří dějepisci, že přestoupil šmahem na židovství.
Po vítězství křesťanství snažila se sice nová církev odloučiti co nejpřísněji vyznávače své od židů mezi nimi bydlících, jelikož nezřídka nepevní posud ve víře křesťané slavili se židy svátky jejich, nápodobovali jejich zvyky, a také rabínové židovští pracovali stejným způsobem mezi věrnými svými, je ale na snadě, že se takové zvyky rázem přerušiti nedaly, a že také potomstvo obou těchto vrstev nebylo zplozeno a rozeno, abych tak řekl, přesně dle matriky. Důsledkem tohoto křižování původních židů Semitů s národy jinými, pro které bylo by lze ještě jiných dokladů uvésti, jest změna původní rasy židovské.
Cituji opět Leroy-Beaulieuha, jenž mezí dnešními židy konstatoval čtyry od sebe odchylné typy, jeden podoby turánské, jeden čistě semitský, třetí typ afrikánský a konečně čtvrtý arijskogermánský.
Rozdíl mezi španělsko-portugalskými židy a jejich potomky v Orientu a na Balkáně evropském, Spanioly-Sefardim — a mezi židy polsko-ruskými — Askenazim — je i laikovi na první pohled patrný.
Židé němečtí a čeští jsou asi smíšenci obou těchto zmíněných vrstev židovských, neboť jednak děl se příliv židů Sefardim do střední Evropy z Holandska a z Francie, jednak z východu, z Polska a Ruska, nehledíc k domorodému židovstvu původnímu.
Tím není řečeno, že by se dnešní žid nelišil od svého okolí křesťanského, vždyť v nejčetnějších případech lze jej poznat i dítěti, ačkoliv v českém židovstvu nejsou případy řídké, kdy i znalci fysiognomie je těžko rozpoznati, jedná-li se o žida neb křesťana původem. Také není účelem řádků těch chtíti snad dokázati, že v těle dnešních židů koluje jedna neb pár kapek nesfalšované krve arijské. Nebylo by to pro kulturního dnešního žida přílišné vyznamenání, jako by mu nebylo na ujmu, kdyby na krásně byl čistokrevný potomek oněch Bene Israel, oněch synů Israele, k nimž rasou náleží sám Ježíš Kristus! Dnešní však žid jest plodem svého prostředí, tak dobře, jako jeho soused křesťan.
Židovský typus vytvářen byl v ghettu, tam také stvrdl, jelikož ale nejen, jak uvedeno, rasa sama, nýbrž i prostředí bylo různé (jako podnebí, zaměstnání, historie jeho nové vlasti atd.) tradice židovského zákona nedovedla vytvořit jednotný typus židovstva, a proto je žid dnešní v různých zemích také různý. Z toho fakta plyne ale, že židé našich dnů se právem ohrazují proti tomu, aby bylo o nich generaliter usuzováno a áby nedostatky židů jedněch byly připočítány také na vrub židů druhých.
Nestává prostě více rasy semitské jako není rasy arijské, jak to antisemité a zionisté tradují, a tím padají všechny konkluse, zbudované na takové falešné hypothése. Nejkřiklavější konklusí takovou jest tvrzení nejen antisemitů a zionistů, ale i mnohých objektivních posuzovatelů židovstva, kteří mají za to, že národnost a rasa jsou pojmy totožnými, anebo na sobě závislými, že příslušníkem moderních národů evropských může býti jen arijský potomek, že proto židovi nepřísluší právo hlasití se o své místo v tom kterém národě dnešním, a že jest cizincem mezi národy působením semitského původu svého, ba dokonce i svého náboženství. Proto nebude od místa i k této konklusi blíže přihlédnouti.
Vedle často citovaného Leroy-Beaulieuho je to i Topinard, jenž vliv prostředí staví do popředí, a jemu ve vývoji národů a jejich karakterů přisuzuje vůdčí roli. Avšak tento názor, jak známo, i v literatuře hájený Tainem, našel své odpůrce, kteří vliv rasy původní staví nad vlivy ostatní, a dokonce samotnému prostředí nepřisuzují valnou silu pozměňovací.
Tak na př. Virchov a jeho škola jsou názoru, že se kavkazské plémě se svými odrůdami bytně nemění, že sice jednotliví národové plemene toho zahynuli, že ale plemena sama jsou nesmrtelná, a že to kavkazské plémě svoji houževnatost po celém světě dokázalo. Ke kavkazskému bílému plemeni patří ale Semité tak dobře jak Arijci, a je tímto učením pouze doloženo, že Semita i Arij starého věku svoji houževnatost stejně osvědčili. Tímto učením není ale vyvráceno tvrzení, že původní „čistokrevnost“ obou těchto rodin bílého kmene kavkazskébo náleží dějinám, a že mezi oběma rodinami těmi nenastalo vzájemné smísení krve.
Cituji další hlas, nesouhlasící s naukou o dominujícím vlivu prostředí na vývoj národů, známého učence Gustava Le Bona,Gustav de Bon, Psychologické zákony vývoje národů. Český překlad v knihovně »Rozhledů« jenž neliší do té míry pojem „rasy“ a „národa“ jak na příklad Leroy-Beaulieu a Topinard, avšak i on nestotožňuje oba tyto pojmy ve smyslu antisemitů.
Učenec ten pokládá společné dějiny, společné vědomí příslušnosti národní, jazyk národní a jiné vlastnosti pojmu národnosti za zjevy podružné, které teprve jako účinek z těžce změnitelných a fysických (anatomických) znaků vyplývají. Dle něho má každá rasa pevné anatomické složení a také stejně i psychologické znaky své. Rasa se zvolna vyvíjí. Potud mohli by tento jeho názor antisemité pro vědecké odůvodnění svého tvrzeni o základním rozdílu arijské a semitské rasy využitkovat. Avšak Gustav Le Bon dokládá dále, že se sice rasa zvolna vyvíjí, ale rychle kazí, a to křížením různých ras, čímž povstává nová rasa (nový národ) a pokud toto křížení dvou neb několika ras trvá, nabývá i dle něho prostředí velkého vlivu na novou rodící se rasu. Zároveň i on uznává, že historické rasy, čili civilisovaní národové nejsou původní, čistokrevní, a tak dospíváme i podle názoru učence toho k uzávěru dřívějšímu, že dnešní rasy moderních národů jsou rasy smíšenců, na které prostředí v čas křížení mělo svůj rozhodující vliv, že tedy dnešní Čech není víc ani fysicky ani duševně tímže tvorem, jakým byl Čech starého věku, že i žid dnešní není tím, čím byl žid za trvání říše židovské; Rus starého věku tím, čím se stal po vládě Mongolů, že starý Bulhar turskofinského původu nemá v dnešním Bulharu dědice svých anatomických a duševních vlastností, že zkrátka nauka o arijské rase dnešní a o semitské rase jakožto prý neslučitelných dvou silách sobě stále odporujících, se všemi svými nesmyslnými konklusemi padá: Poněvadž pak i národnost zbudována jest na předpokladu čistokrevného původu toho kterého národního celku, patrno, že i národnost rasovně pojatá je vědecky neudržitelnou definicí.
Není snad z místa odkázati i k staršímu názoru vědeckému, souhlasícímu s výzkumy antropologů a sociologů nejmodernějších, k názoru hraběte Gobineau-a, jenž již před 60 lety dokázal rasovní smíšenost dnešních historických národů.
Jeho dílo „Pokus o nerovnosti lidských plemen“ přichází v době naši opět k velké platnosti.
K těmto hlasům uznaných autorit vědeckých dodávám pouze tolik, že dovozují z fakta o smíšenosti moderních národů pro otázku antisemitickou dvojí moment.
Předně musí antisemité a všichni ti, kteří tak ochotně výkladům jejich naslouchají, opatřit si nový vědecký základ, aby světu směli namlouvat, že šlechetná arijská krev je v nebezpečí býti pokažena mrzkou krví semitskou. Také fráse o inferioritě židovsko-semitské oproti povýšené rase arijské po stránce fysiologické a psychologické padá spolu s lichou konstrukcí o arijské čistokrevnosti na straně druhé. Není prostě vědecky přípustno hodit všechny židy do pytle jednoho a hříchy jednotlivců neb jednotlivých vrstev jejich v různých zemích připsati na vrub židům všem, a na druhé straně ze všech možných a nemožných šlechetných vlastností všech křesťanských národů vykonstruovat ideál povznešenosti, před kterým kde jaký nositel křestního listu v zanícení kleká a v němž jako Narcis nové doby sama sebe obdivuje.
Chtěl-li by někdo skutečně objektivně žida českého, v geografickém širším smyslu vzato, porovnati s křesťanem Čechem, musil by teprve obě vrstvy tyto v typických vlastnostech jejich studovati, a výhradně jen tyto vrstvy, a až by takové skutečně vědecké dílo
ský žid moderní ani po stránce mravní, ani po stránce fysické a intelektuelní při všech chybách svých není inferiornější než jeho soused křesťanský. Čech nebo Němec.
Ukázal by se ale také ještě jiný zajímavý jev, že moderní žid v Cechách je křesťanu, sousedu svému ať Čechu neb Němci daleko bližším, než náš Němec germánskému bratranci, ku př. Norovi, a Čech svému bratru Rusovi, že tedy spojenectví Čecha s domácím svým židem spočívá na přirozenějších základech, než celá velebená politická slovanská vzájemnost.
Z lichosti předpokládaných, protichůdných dvou ras, arijské a semitské, vyplývá ale pro dnešní myšlenkové nazírání na národnost také důležitý závěrek, že pojem národnosti nelze, jak již zmíněno, připínat ke krvi, k původu toho kterého národa, jelikož aspoň na západě evropském národnost se stala ideou příslušnosti k určitému svéráznému kulturnímu celku, jenž má svoji tradici, svůj jazyk jako tlumočníka této kultury, svoji vlast se zvláštními hospodářskými a mravními zájmy svými, a jenž v jednotlivých příslušnících svých je spojen vědomím příslušnosti k sobě. V tomto moderním nazírání na národnost není místa ani pro společnost nesmíšené krve, když takové více není ani pro společnost jediné vnější církve, jak na východě Evropy, na příklad v Rusku, kde podnes pravoslaví je tmelem daleko silnějším, než společný jazyk ruský. Špatně však svědčí národnostní idei českoslovanské tvrzení katolického klerikalismu, že žid nemá místa v národě katolickém pro odchylnost víry, a špatně sluší i našim objektivním volání po pokřtění židů, chtějí-li tito být uznáni za — pravé, upřímné Čechy. Rozboru náboženské otázky věnuji následující kapitolu, tuto končím jen s otázkou vlastní:
Je-li žid krví svou skutečně rozkladným živlem, je-li, jak „arijští“ Narcisové tak rádi mu vytýkají, něčím inferiorním fysiologicky stejně jak mravně, proč tak usilovně požadují jeho pokřtění, jeho splynutí s povýšenými prý křesťany?!
A je-li dále žid inferiornější než křesťan, a je-li skutečně čistokrevným Semitou, takovým, za kteréhož jej vydávají, tímže Semitou, jakým byl žid Palestýnský, jak vysvětlí jeho odpůrci, že tento žid přes neslýchané jinde útisky dvou tisíců let se zachoval, jiní však národové superiorní, národové šlechtičtí, Řekové a Římané, vládci starého světa, zanikli, když i pro národy platí biologický, Darwinem vyslovený známý zákon, že silný vítězí nad slabým?