Žid v dnešní společnosti/III.
| Žid v dnešní společnosti Edvard Lederer | ||
| II. | III. | IV. |
Uváživ o nejvšeobecnějších výčitkách židům učiněných, přicházím ke zdroji nejsurovějších a nejlživějších útoků, ze kterého naši noví Eisenmengrové, Rohlingové a Stockrové a podobní pidimužové domácí nejraději čerpají. Je to náboženství židovské!
Židovstvo má být utlučeno židovstvím! To konečný cíl oné velké lži, která hanobí co zasluhuje obdivu, a židům snižuje to, na co mohou být hrdi.
Hanobení náboženství židovského stalo se v posledních letech přímo módou politickou, ale spolu i další módou reakcí a mohutnícím klerikalismem velmi mile uvítanou horování o křesťanství. Pokud touha po víře a rozjímání o posledních věcech člověka, o všech věčných záhadách stvoření jímá duši, a pokud duchem lomcují pochybnosti, není větší tragedie nad takový vnitřní rozpor, každé vyřízení těchto bojů, ať vrcholí v blažené oddanosti slepé víry, ať blasfemicky klne nebi a zemi, ať člověk spíná ruce k modlitbě, ať konečně všechny pochybnosti své odbude pokrčením ramenou, jen když byl ten boj poctivým, vždy zasluhuje úcty.
Hanebností však je, když se lidé pasují na obránce křesťanství, jimž ono je dojnou kravou, když lidé mají na jazyku evangelickou lásku, kteří o náboženství nikdy neuvažovali, o záhady jeho nikdy nezavadili, hříchem je, když lidé nábožensky indiferentní, prostí křesťané matrikoví ad majorem gloriam svého zevního poděděného kultu křesťanského pokládají za nejdůležitější a nejzáslužmější činnost hanobiti židovství, jehož neznají.
To jsou opět oni „objektivní“ soudcové, kteří se tu a tam něčeho dočetli, nějaké heslo pochytili a co chvíli na Vás útočí s vážnou, stále se opakující frasí: „To přece nikdo neupře, že židovství je něco primérnějšího, inferiornějšího, než křesťanské učení evangelické lásky.“
Křesťanství těchto lidí je hotovým sportem, je to kopaná jazykem lidí těchto sehraná, a míčem při hře té je židovství.
Na toto pole je již málokterý antisemitický rek s heverem a kackem následuje, tomu stačí nadávka, a možno-li, úder pěstí, ten pro praktické provádění svého záští nepotřebuje teprve dokladů o povýšenosti křesťanství a inferioritě židovství a stará se čerta o subtilnosti ethické, jimž prostě nerozumí.
Takovému antisemitovi stačí, co mu jeho Bělohlávkové a Schneidrové ve Vídni, co mu jeho Vrbové a Březnovští v Praze řekli, ti to mají zas od svých autority velkých pánů, takže to musí tedy být pravda!
Zajímavo je, že na tuto půdu ryze náboženské kritiky se výbojný klerikalism nerad pouští, aspoň nikoliv, aby si zde vydobyl vavříny antisemitické ulice, jak na jiném „působišti“.
Zde nanejvýše pro ulici píšou Rohlingové. Cítíť ecclesia militans příliš dobře, že by podryla samotnému křesťanství půdu, jakmile by chtěla sfanatisovat davy proti podstatě židovského náboženství.
Tak tedy útok na židovské náboženství podnikají vlastně jen laikové, kteří slyšeli „něco zvonit“, slyšeli něco o ohavnostech talmudu, o pomstychtivosti židovského Boha a všeodpouštějící lásce Kristově, kteří velmi pohnutlivě zacitují: „Udeří-li tě někdo v pravou tvář, nastav mu levou“, a při tom s velkou chutí svého žida a jeho náboženství zpoličkují. Postupují i při otázce té stejným způsobem jako při výkladu o rase arijské a semitské. Pro žida u nich nestává prostě vývoje, ani ve světě tělesném ani ve světě duchovním. Oni jiného žida, než žida stagnace, strnulý přežitek starého věku, jak sami si jej zkonstruovali, potřebovati nemohou, oni musí sice přiznat, že jak ve světě fysickém i ve světě ethickém panuje vývoj, v tomto často daleko rychleji působící, než ve světě hmotném, byť by byl vývoj ten na čas zaražen, pro náboženství židovské tuto zásadu uznat nechtějí.
Nejsem sám znalcem starého a nového zákona a bohosloví a jeho dějin do té míry, abych znalostí svou dovedl obhájiti rovnocennost, ba více totožnost ethiky židovského náboženství s ethikou křesťanství, o co se mně v kapitole té jedná, ale dovolávám se několika znalců bohoslovců, dějepisců a filosofů a cituji jejich názory a po jejich návodu i několik míst ze svatých knih starého zákona, ze kterých lze každému učinit si vlastni svůj závěrek.
Dovolávám se především úsudku evang. faráře Frt. Žilky,[1] jenž v práci své v „Naší Době“ v r. 1901. uveřejněné, vykládá, jak původní židovské náboženství bylo přírodním, kanaanistickým, pohanským co do kultu, do obsahu svého ale Jahvistické, monolatrické, se zárodky monotheismu a universalismu.
Vyznavačem toho náboženství byl vyvolený národ. Staří proroci byli nosiči náboženství toho, kněží původně nebylo. Typem starších proroků byl Eliáš. Bojoval proti modloslužbě a způsobu modloslužebného uctívání boha.
Avšak pozdější proroci, osmým stoletím před Kristem začínaje, Amos a Hošea, Jesaia a Jeremia a i proroci tak zváni menší, Nahim, Habakuk, Sefanjâ, jsou již v protivě proti prvotnímu náboženství národnímu. Ti nebojují více jen proti pohanům, nýbrž i proti národnímu náboženství, a celému posavadnímu kultu, proti starému názoru o Bohu a proti morálce starého náboženství národního. Israel je jim také národ Jahvův, ale jen pokud Jahvovi náleží, jemu slouží.
Kult jest jim již věcí lhostejnou, ano škodnou, nejlepší obětí je spravedlnost, čistota srdce, zbožnost, zkrátka mravnost.
Nevyplní-li ji Israel, není Jahve vázán k národu tomu, místo jednoho nevěrného národa, na který sešle nepřátely a dopustí jeho zničení, bude mít Jahve množství národů jiných a bude uznaným Bohem celého světa, (Isaia 2.) V prorocích těch mění se již universální monolatrie ve vědomý monotheism, a národní partikularism v universalism. To je vrchol starozákonného náboženství.
Israel neposlechl svých proroků, propadl zkáze, hrozba proroků se vyplnila, ale zbytek věrných byl semenem, z něhož vyrostlo Jahvistické pravé náboženství pro celý svět (Isaia 2. 10. 21.).
Třetí fáze náboženství židovského nastala hlavně po pádu israelské říše 722. př. Kr. a dostoupila výše své v babylonském vyhnanství. Je to pokus o reformu israelského nahoženství lidového na základě prorockých ideí. To je již náboženská organisace nikoliv více národní a státní, neboť státu více nestávalo a národ byl rozptýlen, taková organisace státní a národní byla již nemožná, za to se kult stal náhradou za národní život, a knězi se stali vládci místo králů. Z prvotního náboženství podrženo bylo uctívání soboty, obřízky, předpisy a zákazy o životě, ale také působení proroků zůstavilo sledy své v požadavku mravní čistoty, svatosti.
Tak povstaly dva proudy, prvý farizejství a zákonnictví, kladoucí důraz na ceremonii, kult, druhý proud na umravnění jednotlivce.
První ústí v předpisech Mišny (v talmudu), druhý v žalmech. Náboženství proroků rozšiřovalo se v náboženství světové (Deutero Jesaia).
Potud Žilka.
Podobně líčí vývoj židovského náboženství i Henne van Rhyn, ač přihlíží spíše k politickým převratům, než k převratům duchovním.
Je-li ale Žilkou dotvrzeno, že židovské náboženství se dodělalo v době svého vyvrcholení v prorocích právě uvedených universalismu, na který křesťanství je nemálo hrdo, van Rhynem opět je objasněn úzký vztah, v kterém se Ježíš Kristus a první křesťané nalézali k víře židovské a jejímu kultu.
Neuvádí Henne van Rhyn ovšem nových momentů, které by nebyly bývaly již i jinými spisovateli stvrzeny.
Že Kristus sám ctil zákon židovský a vjel na poslední cestě své do Jerusalema k oslavení paschy, je věc příliš známá, ale je i známo, že křest není novým rituálním výkonem křesťanským; křest znali již Esenové židovští, sekta dlouho před Kristem trvající. Judeokřesťané, v první řadě všichni apoštolově, vesměs židé původem, uznávali i obřízku a světili napořád jen sobotu, také jejich počet dvanácti ukazuje symbolicky k historickému počtu dvanácti kmenů israelských.
Teprve pohanokřesťané zvolili neděli za svátek a zavrhli obřízku. I mnišské řády a poustevnictví znali židé před křesťany (Chassidim Essenští). K židovskému Pascha odkazuje také symbol Jana Evangelisty, Ježíš beránek boží. Z lámání chleba a doušky vína při slavnostní večeři prvních dvou velkonočních dnů vyvinula se večeře páně, symbol těla božího.
Ježíš i apoštolově kotví výhradně v tradici židovského zákona, ba i z Filona, řecko-židovského filosofa, as 20—30 let před Kristem narozeného, převzat pojem „logos“, výraz za dobrotu a sílu boží, kterýžto výraz později zaměněn za pojem „bůh“, ba i za pojem „syn boží“, „svatý duch“. Křesťanská myšlenka mesianismu je plodem židovské hloubavosti a víry v budoucího Mesiáše, o tisícileté říši boží snili před křesťany židé, nejen Jan Křtitel a Ježíš Kristus přišli zvěstovat, že nadešla doba mesiánská, ale i jiní, tak mezi Samarity Dositheos a Šimon Magos, Judas z Gamaly, Theudas a jiní před Kristem a po něm.
Budoucí světové náboženství s hlubokou ethikou o posvátnosti jediného neviditelného, netělesného boha, všemohoucího, všedobrého, mohlo vyjíti jen od židů, nebylo jiné víry, která by byla bývala způsobilá zmocniti se myslí lidstva antického světa, ztrativšího víru v bohy své a nenalezšího upokojení jen ve fiíosofii tehdejší, širokým masám bez tak nepřístupné.
Ale židovská víra ta tkvěla tehdáž jako jádro v tvrdé slupce obřadnictví svého, musil teprvé přijít Pavel, bývalý pohan, občan římský, národností a kuturou Řek, onen muž z Tarsu, jenž nepoznav osobně Krista, stal se jeho zbožňovatelem teprve spatřiv mučenníka sv. Štěpána v smrtelných zápasech a uslyšev jej vzývati jméno Kristovo.
Tento Šavel obrácený v Pavla, nikoliv Kristus sám, dobyl křesťanství vládu světa pomocí — řecké novoplatonské filosofie, filosofie, kterou první křesťané tak nenáviděli a pomocí kteréž přece jen svou víru obhájili a mnohým pochybovačným vrstevníkům svým zdůvodnili. V prvních dobách křesťanství zjevný jest záhy rozkol mezi směrem Petrinským a Pavlovským, mezi směrem židů-křesťanů a pohanů-křesťanů. Pavel byl duchem nové církve, že zavrhl obřadnictví, nikoliv obsah židovského náboženství a jen proto zvítězil. Vítězící křesťanství jak východní, tak i katolické navrátilo se k Petrinské formálnosti zpět a proto počala církev obsahově upadat. Tyto dva proudy potíraly se ale již před Kristem. I v židovstvu byl to rabbi Hillel (narozen roku 75. před Kristem, zemřel 5. po Kristu), předchůdce Kristův, hlásající již před ním totéž, co Kristus sám, spásu v obrození ducha, obětování se v lásce k bližnímu, vše to, co jest obsahem Kristova kázání na hoře, onoho kázání, jež je inkarnací všeho pravého křesťanství, trestí celého evangelia. Proti Hillelovi stál rabbi Schammai, starověrec, jemuž šel zákon nad ducha jeho. Paralela těchto dvou proudů, ze kterých brzo ten, brzo onen nabyl vrch, táhne se pozdějším vývojem rabinismu židovského, ale i vývojem křesťanské církve. Reformační snahy v lůně církve křesťansko-katolické jsou návrat k duchu, vzpírajícímu se zákonu, svěrací jeho kazajce. Rabbi Hillel nenalezl svého propagátora Pavla, jak Ježíš Kristus, toť klíč k záhadě o vítězství trpitele na Golgathě, jenž pro současníky své měl tak málo významu, že ani Josefus Flavius, historik řecko-židovský, narozený 4 léta po Kristu, o něm nic nevěděl. Neznalť jej ani Filon, jenž 7 let po smrti Kristově šel do Říma co vyslanec, a ani Svetonius a Tacitus o něm nic podstatného nevěděli. Plinius ml. se o něm ani nezmínil, teprve Lukian, ale i ten bez pravé znalosti o Kristu a o křesťanství se s poslednějším zabývá jen vtipkováním o něm. Jasnějšího názoru o Kristu a o jeho vyznávačích šířil v římském světě teprve Celsus, největší filosofický odpůrce křesťanů, sepsav svůj spis obžalovací proti nim v létech 175. — 180., jejž vyvrátil Origines.
Ba i církev křesťanská sama v prvním století svého trvání, ač stála ještě pod vlivem osob, které se s Kristem stýkaly, nepojímá jej ještě jako syna božího (i tento výraz znalo židovství před Kristem), nýbrž jen symbolicky, jak on se sám pojímal, vždyť v rodokmenu, v kterém je doloženo, že Kristus pocházel z krve Davida krále, uveden otec Kristův sv. Josef, nikoliv matka Maria, patrný to důkaz, že nebyl sv. Josef pokládán tehdáž ještě jen za duchovního otce Kristova, nýbrž za jeho skutečného otce.
Těmito momenty chci jen doložit, že prvotní evangelické křesťanství, tedy učení Kristovo, jak je velebili Hus a reformátoři pozdější, jak je velebí dnešní prorok jeho Tolstoj, že toto prvotní ryzí křesťanství, na které jedině může každý odkázat, jenž křesťanství vynáší jako vyvrcholení idey náboženské, bylo samým Kristem a jeho prvními stoupenci pojímáno jako ryzí židovství a také úplně jen židovstvím bylo.
Vždyť sám Kristus praví v evangeliu sv. Matouše 5. 17.: „Nedomnívejte se, že bych přišel rušiti zákona aneb proroků, nepřišelť jsem rušiti, ale naplniti!“
Tomuto židovství, samým Ježíšem Kristem co pravá víra pojímanému, činí se výčitka do omrzení opakovaná, že je vírou příliš úzkoprsou, pouze na vyvolený národ obmezenou, kdežto křesťanství teprve objalo svou láskou veškeré lidstvo.
Citátem z práce faráře Frant. Žilky doložil jsem ale, že náboženstvím vyvoleného národa byla židovská víra jen v prvních dobách svého vývoje. Jahve, bůh Abrahámův, nebyl však na dále již tím Jahvem, jímž byl v době říše israelské, nejméně pak Bohem Jezaiy a Jeremiy a proroků. Byl to původně lokální bůh, odtažitý pojem slunce, snad jakousi obdobou asyrsko-chaldejského Bála. Teprve Mojžíš hlásá jasně a přesvědčivě jsoucnost jediného neviditelného Boha všehomíra. Ale židé, chráněnci Mojžíšovi, právě osvobození otroci, nebyli posud zralí pro pojem tak vznešený, upadali napořád dó modloslužby, od které musili být odvracováni jen hrozbou boží pomsty. Tak se dělo i za soudců a králů, tak ještě v obou zajetích, v assýrském a babylonském a po návratu obou judských kmenů ze zajetí babylonského. Proto musili proroci boha lidu svému hlásati, oddělujíce vyvolený národ od sousedních národů pohanských, aby netoliko malý národ ten nezahynul v lůně silnějších narodil vůkolních, ale aby s národem tím nezahynul největší jeho statek, víra v jediného boha všehomíra.
Toto akcentování víry v boha vyvoleného národa nebylo než nutnou ochrannou zdí k zachování víry v jediného neviditelného boha. Jen proto Esra a Nehemia v pátém století před Kristem zaváděli opět staré řády, židy od soudců jejich odlučující. Ale i tito proroci nevěštili lidu svému, že bůh Israele na vždy spjal osud národa tohoto s velkostí svou, nýbrž jen potud, pokud židé zůstanou hlasatelé jeho velkosti pro ostatní národy.
Před nimi již Amos a Elisa kolem ½ 8. století před Kr. věští boha lidského veškerenstva, boha budoucnosti, boha sociální spravedlnosti všelidské, objímajícího stejnou láskou každého člověka, nejnižšího a nejvyššího, před nímž jsou si všichni lidé rovni. Učení to vyvíjeli k jasnosti, k níž dospěl. Kristus, před ním prorokové Jezaia a Jeremia, rabbi Hillel, kniha Daniel neznámého původu, jež dle Renana byla pro Ježíše Krista zdrojem často použitým a později také učenci a bohoslovci řecko-židovské diaspory, ba i ti kaceřovaní rabbini talmudisté. Sám Renan, zajisté nikoliv přítel židů, přiznává, že to, co kázal Kristus, nedávno před ním kázal i rabbi Hillel.
Jen ve velké pokoře Kristově vidí Renan něco nového, dříve nehlásaného, ale vlastnost tato nepřešla ani na pozdější, ani na dnešní vyznávače Kristovy víry, leč v případech nejřidších, ostatně i u ostatních proroků židovských vyvírala pokora ta z jejich naprosté prosternace před velklým tvůrcem všehomíra.
Přepouštím dále slovo autoritě jiné, filosofu německému Lazarovi, židu,[2] dle něhož jak křesťanství, tak i židovství založeno jest na sociální ethice všech lidí a universalismu, veškeré lidstvo objímajícím.
To dokazuje Lazarus v třetí kapitole svého díla „Ethik des Judenthums“.
Dle Lazara nejsou pouze knihy Mojžíšovy základem víry židovské, nýbrž i knihy proroků, tyto pojem universálního boha jasné vyhranily, proto třeba dovolávati se jich.
Tak hlásá Jesaia (42. 6.) „Já Hospodin povolal jsem tě v spravedlnosti, a ujal jsem tě za ruku tvou; protož ostříhati tě budu a dám tě v smlouvu lidu a za světlo národům.“
Již představa neviditelného, neosobně pojatého boha vede k závěrku, že to byl bůh veškerenstva. Tímž směrem vykládali i rabínové zákon. Tak vykládal Akiba, že předpis 3. knihy Mojžíšovy 19. 18.: „Nebudeš se mstíti, ani držeti budeš hněvu proti synům lidu svého, ale milovati budeš bHžního svého jako sebe samého“ — je základním pravidlem celého zákona.
Paralela v evang. sv. Matouše 5. 44. — „Milujte nepřátely své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte nenávidícím vás, a modlete se za ty, kteří vás utiskují a vám se protiví“ — dokazuje rovněž jasně, že známé křesťanské „Neodporovat zlu a i nepřítele svého milovat“ bylo již i židovství Mojžíšovu známo, třeba tam tak jasně ještě vysloveno není.
Ben Assai dle Lazara vykládal slova : „Tato jest kniha rodů Adamových“ (I. kniha Mojžíš. 5. I.) v ten smysl, že znamenají tolik, jako kniha a dějiny všech lidí v jejich celistvosti a rovnosti, neboť všichni jsou stvořeni v obrazu božím. Stejně se nesou i výroky Šalamounovy reflexe knihy „Kohelet“ a knihy „Hiob“ (problém lidského života pojímáním všelidským). Tam, kde prorok vyslovuje požadavek idey jménem boha, oslovuje všeobecně člověka. Ku př. Micheáš (Micha) 6. 8. : „Oznámiltě tobě, o člověče, co jest dobrého, i čehož Hospodin vyhledává od tebe, jedině abys činil soud, á miloval milosrdenství a pokorně chodil s bohem svým.“
Stejným způsobem i rabíni talmudistické doby v Mišně ve výrocích otců obracují se vždy na člověka.
Již v samotné knize Mojžíšově 5. knih. 29. 9.—12. povolává bůh k sobě stejným posláním veškeré lidstvo, nejvyššího i nejnižšího: „Vy všichni dnes stojíte před Hospodinem, Bohem svým, knížata vaše v pokoleních vašich, starší vaši a úředfiíci vaši, všichni muži israelští. Dítky vaše i ženy vaše, i příchozí vaši, kteříž bydlejí uprostřed stanů vašich, i ten, kterýž dříví seká i ten, kterýž váží vodu.“ „A ne s vámi samými činím smlouvu tuto a přísahu tuto, ale s každým tím, jenž tuto dnes s námi stojí před Hospodinem Bohem naším, i s tím, jehož není tuto dnes s námi.“ (29. 14. 15. V: knih. Mojž.)
V téže pak knize l0. 19. přikazuje Bůh: „Protož milujte hostě, neboť jste byli hosté v zemi Egyptské.“
Při přikázání o svěcení sabatu nařizuje písmo, aby sluha i služka směli jeden den v týdnu tráviti v klidu opět s odkazem na otroctví židů v Egyptě.
Döllinger, tedy na slovo vzatá autorita bohoslovecká, uznává, že již za trvání státu židovského byl cizinec vždy daleko více mezi židy chráněn, než mezi národy ostatními. Již za trvání říše byl cizinec před Bohem každému členu Israele roven, a tuto rovnost jeho a jeho účast na zákonu, jiným národům starověku neznámou, kladou Mojžíšovy a ostatní svaté knihy Israeli napořád na srdce. V 49 variacích předepisují svaté knihy židům, aby cizince milovali jak sama sebe a žalm 39. 13. tvrdí o svém pěvci: „Jsem příchozí (cizinec) a podruh u tebe, jako i všichni otcové moji.“ Stejně zní i žalm 119. 19.: „Příchozí (cizinec) jsem na tomto světě …“ Souhlasně jak Kristus v evang. sv. Jana 18. 36.: „Království mé není z tohoto světa“, hlásali již před nimi židé říši duší „Malchut šamajim“, a podnes modlí se žid o novém roce svém : „Rozprostři své panství přes celý svět ve své velkoleposti a povznes se nad celou zemí v lesku svém, zazáří ve své velebnosti slávyplného majestátu přes všechny obyvatele země své, aby každý tvor poznal, že jsi jej stvořil, a aby vše, co dýše, zvolalo: Věčný Bůh Israele jest králem a jeho říše se rozprostírá nad vším.“
Rovněž se tam žid modlí: „Nech přijíti, Věčný, bázeň, aby .... se ti klaněli všichni tvorové a všichni se stali jediným svazem.“
Nic jiného nevyjadřují tyto modlitby, než co hlásá Kristus a po něm Pavel ve svých epištolách k Římanům l0. 12.: „Neníť zajisté rozdílu mezi židem a Řekem, neboť tentýž Pán všech, bohatý jest ke všechněm vyzývajícím jej“; ke Korintským 12. 13: „Skrze jednoho zajisté Ducha my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme, buď židé, buď Řekové, buď služebníci neb svobodní a všichni v jeden duch zapojeni jsme!“ — a ke Galatským 3. 28.: „Neníť ani Žid, ani Řek, ani slouha, ani muž, ani žena. Nebo všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši !“.
Stejně opět věští Secharja (Zachariáš) 14. 9.: „A bude Hospodin králem nade vší zemí, v ten den bude Hospodin jediný a jméno jeho jedno!“
A jako Kristus, i prorok Jeremia dávno před ním ohlašuje své poslání: „Dříve než jsem tě sformoval v životě, znal jsem tebe, a dříve, nežli’s vyšel z života, posvětil jsem tebe, za proroka národům dal jsem tebe!“ (Jeremia 1. 5.)
Tento názor o bohu opakuje se napořád od dob babylonského zajetí, kdy i zbylí dva kmenové Judy přestali být již národem, jako dříve v assyrském zajetí ostatních 10 kmenů Israele. Po babylonském zajetí oba kmenové Judy stali se první církví. Jeremia prorok této nové církvi hlásá na místě starého svazku s Bohem svazek nový, psaný do nitra člověkova:
„… Ne takovou smlouvu, jakouž jsem učinil s otci jejich v ten den, v kterýž jsem je ujal za ruku jejich, abych je vyvedl z země Egyptské. Kteroužto smlouvu mou oni zrušili, a já abych zůstat měl manželem jejich? dí Hospodin. Ale tatoť jest smlouva, kterouž činím s domem Israelským po těchto dnech, dí Hospodin: Dám zákon svůj do vnitřnosti jejich a na srdci jejich napíši jej; i budu Bohem jejich, a oni budou mým lidem. (Jeremia 31. verš 32. 33.).
Jesaia pak hlásá v kapit. 56. 1.—7. „Ostříhejte soudu, a čiňte spravedlnost, nebo brzo spasení mé přijde, a spravedlnost má zjevena bude. Blahoslavený člověk, kterýž činí to a syn člověka, kterýž se přidrží toho, ostříhaje soboty, aby ji neposkvrňoval, a ostříhaje ruky své, aby nic zlého neučinila. Nechť tedy nemluví cizozemec, kterýž se připojuje k Hospodinu, řikaje: Jistě odloučil mne Hospodin od lidu svého. Též ať neříká kleštěnec: Aj, já jsem dřevo suché! neboť toto praví Hospodin o kleštěncích, kteří by ostříhali sobot mých, a zvolili to, co mi se líbí a drželi smlouvu mou, že dám jim v domě svém a mezi zděmi svými místo a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nabude vyhlazeno. Cizozemce pak, kteříž by se připojili k Hospodinu, aby sloužili jemu a milovali jméno Hospodinovo, jsouce u něho za služebníky, všecky ostříhající soboty, aby ji neposkvrňovali, a držící smlouvu mou, ty přivedu k hoře svatosti své, a obveselím je v domě svém modlitebném. Zápalové jejich a oběti jejich příjemné mi budou na oltáři mém, nebo dům můj; můj dům modlitby slouti bude u všech národů!“
Tentýž prorok hlásá v kapitole 66. verše 18.—21. a 23.: „Nebo já, když skutkové a myšlení jejich přijdou, shromáždím všecky národy a jazyky. I přijdou a uzří slavu mou. …A položím za ně znamení a pošli z nich, teříž zachováni budou k národům atd.… A přivedou všecky bratří vaše ze všech národů za dar Hospodinu… A z těchť také vezmu za kněží a za Levity, praví Hospodin. I stane se, že od novměsíce do novměsíce, od soboty do soboty přicházeti bude všeliké tělo, aby se klanělo přede mnou, praví Hospodin.“
Tak hlásili proroci židovští ½ 8., pokud se týče 6. století před Kristem!
Dle samotného Renana sní tehdáž již Israel o království světa s hlavou Jerusalemem, kam přijdou všichni národové, aby se klaněli Bohu.
Zda mluví Kristus jinak v Evangeliích, ve Skutcícn apoštolů a ostatních svatých knihách nového zákona?!
„Ale jáť pravím vám: Abyste nepřísahali všelijakž, ani skrze nebe, nebo trůn Boží jest; Ani skrze zemi, nebo podnož jeho jest; ani skrze Jerusalem, nebo město velikého toho Krále jest.“ (Ev. sv. Matouše 5. 34. 35.)
Může být větší shodnosti mezi proroky křesťanskými a židovskými?!
I v každém jiném směru shodnost ta je zarážející. Kristovo: „Dejte císaři, co je císařovo“, a obsažené v tomto výroku uznání světské zákonodárné moci, nařizovali i proroci židovští, po nich i talmudisté, rabíni, lásku a věrnost k zemi, kde bydlí. Na př. Jeremia 29. 7,: „A hledejte pokoje města toho, do kteréhož jsem nastěhoval vás, a modlívejte se za vše Hospodinu, nebo v pokoji jeho budete míti pokoj.“ Nařízení to pocházelo z doby rozvratu říše židovské v zajetí Babylonském a stejně po vzoru tom kladli rabínové talmudiste lásku k nové vlasti — křesťanské, svým věrným na srdce.
I v kaceřovaném talmudistickém písemnictví opakují se napořád vyložené zde, není otevřena je všem lidem, netřeba náboženských cvičení, žádného chrámu, žádných obětin k tomu, jen mravní očisty a spanilé mysli.
Rabbi Nechunja ben Hakana a Rabbi Jechanan ben Sakkai vykládají, že láska a díla lásky pohanu jsou živlem smíření, tak jak kdysi pro Israel to byly oběti. Na slova prorokova „Nebo milosrdenství oblibuji a ne oběť, a známost Boha více, než zápaly“ Hosea (Ozeáš) 6. 6. navazují i rabbinové.
Opět totožný to názor s učením Kristovým. Jak málo rabbinové stáli na národně rasovním stanovisku, toho dokladem jsou slova v Megilla 13.: „Každý, kdo modloslužbu zavrhuje, je Jehudi (žid).“
„Pobožní mezi všemi národy mají podíl na budoucím světě.“ Sanhedrin 105. a.)
Obdobně pronáší rabbi Eleasar: „Téhož dne, kdy chrám byl stroskotán, padla železná brána mezi Bohem a obcí Israele“, a dokládá že výše stojí modlitba, než všechny oběti.
I v praksi tento názor byl rabbiny prováděn a odůvodňovali jej i poukazem na to, že sám král David pocházel ze syna Moabitky (Rut), kterouž uvádí co příklad písma (Mojžíšova kniha 5. 10. 18.): „Čině soud sirotku a vdově, miluje (Bůh) také příchozího (cizince) dávaje mu chléb a oděv.“
Tradice pak tvrdí, že Šemajá a Abtalion, oba to učitelé a předchůdcové rabbiho Hillela st. v úřadu, byli proselyté, jakož i slavný Onkelos, překladatel pentateuchu do aramejštiny. Stejnou důměnku pronášela tradice o rabbim Akibovi a rabbim Meirovi.
Musil bych celou třetí kapitolu velkého díla Lazarova citovati, abych zaznamenal ještě Jiné paralely.
Je pravda sice, že vystupovali i partikularisté, pracující k odloučení židů od cizinců, ale vždy z téže obavy jako proroci, aby víra židovská neutonula ve víře jiné a s ní hlásání jediného věčného boha, anebo někdy z nedůvěry v pravou upřímnost cizích na židovství přestouplých, později však nevěrných revertentů.
Zajisté obsahuje také talmud některá sporá místa, ze kterých zjevný je hněv a záští utlačených k utlačovatelum, místa, která až do omrzení byla od nepřátel židů proti nim využitkována.
Zjev tento jest však psychologicky snadno vysvětlitelný pro kruté pronásledování židů, jakému v dějinách není příkladu a to hlavně pro lásku, kterouž lpěli na své víře.
Jestli při tom antisemité a asemité s velkou pochoutkou opakují výčitku židům činěnou, že židé jsou bezideovým, bezideálným živlem, že ideálně smýšlet dovede pouze Arij, působí výčitka taková jen komickým dojmem, uvážíme-li, že tito bezideální lidé po tisíciletí protrpěli nejhorší pronásledování, než by od víry otců byli upustili.
Tato bezmezná láska k víře židovské na straně jedné a strádání, jež bylo vyznávačům víry té od brutální majority cizích panujících národů pro ni postoupiti, odůvodňuje i partikularism židů talmudistických místem prorážející, to tím spíše, že ve starém věku u všech národů partikularism byl až do krajnosti vyvinut, byl vlastně tehdejším pravým vlastenectvím, jenž vyvrcholil v názoru, že třeba milovat jen svoje a nenávidět cizí.
Vždyť Řekové svým nazíráním na cizi sousedy své „barbary“ překonávali ve směru tom všechny souvěké národy klasické doby, opovržení a nenávisti nebyli prosti ani proti Římanům, podmanitelům svým, po ztrátě svobody své.
Byli to židé jediní v době klasické a i pozdější, kteří při vší úzkoprsosti malého národa, napořád o své bytí zápasícího, sledovali ve víře své cíle všelidské.[3]
Sami křesťané byli, pokud jde o partikularism, po dosažení světského vítězství církve křesťanské ještě větší fanatikové než židé.
Kosmopolitism Pavlovský byl hierarchií pozdější napořád rušen. Tak na př. biskupové v Provenci ještě v době staré zakazovali věřícím svým všechen styk se židy, s nimiž tito počínali světiti i sobotu, od nichž i některé obřady přejímali, ze stejné obavy, jak u některých partikularistů židů talmudistických, aby církev křesťanská neutrpěla ujmy.
Byly to tedy jen motivy ze zevních poměrů vzniklé, které tyto židovské partikularisty talmudisty přiměly k uzavření židů od ostatního světa nežidovského, které ale neprýštily z ducha samotné víry židovské a jejího názoru o universalitě víry a sociální rovnosti lidstva.
Nesmí být také mimo zřetel puštěno, že talmud neobsahuje jen „mišnu“, sbírku náboženských výkladů a nařízení, započatou asi 400 před Kr. a ukončenou asi kolem 206 po Kr., nýbrž i „Gemaru“, sbírku interpretací jednotlivých oddílů „mišny“ slavnými rabbiny. Gemara ta byla dvojí, jerusalemská, povstalá kolem 390. po Kr. za patriarchátu v Tiberias, a babylonská, vzniklá as 500. po Kr. v exilarchátu Babylonském. Literatura talmudistická pak vzrostla ve středověku do neobsáhlosti. V literatuře tak ohromné je ovšem snadno nalézti některé výroky, svědčící o záští tlumočeném jednotlivci proti utlačovatelům.
Literatura talmudistická odpovídá celkovým obsahem a objemem svým, počínajíc mišnou, spisům apologetů a otců církevních až do spousty traktátů, výkladů a ostatních prací do scholastiky ústících, a lze zajisté bez veliké námahy i v literatuře té shledati velký počet názorů a výroků, odporujících čistému duchu Kristova učení.
Vždyť Tolstoj ve své kritice evangelií v nich samotných shledal tolik odporu a nesrovnalostí, že pokládal za nutno, opraviti a znova skonstruovati si evangelium po názoru svém. S těmito nesrovnalostmi zabývá se i bohoslovecká literatura křesťanská napořád. Co teprve lze říci o ostatním písemnictví křesťanském od nestarších dob až na naše dny! Svatý Tomáš Aquinský, na němž zbudován jest celý názor křesťanství nynějšího, aspoň katolického, hlásal: „Haeretici possunt non solum excommunicari, sed et juste occidi“ (Kacíři smí býti nejen exkomunikováni, ale i zavražděni)[4] a jeden z nejznámějších kommentatorů „Syllabu“, kardinál Hergenröther odvolávaje se na tento výrok Tomáše Aquinského, usoudil, to že je učení křesťanské! Je ale přípustno, tímto výrokem potírat Krista samotného a jeho učení?
Tuším, že citáty těmi zde dostatečně doloženo, že učení Kristovo je podstatně totéž, jako učení židovské víry, jak došlo svého vyvrcholení v prorocích babylonských a pobabylonských.
Kristus nekázal nic jiného, než proroci tito, leč že po stránce personality své akcentoval více než oni princip „Neodporovat zlu“ a chudobu pozemskou. Vzplanul-li boj mezi dvěma církvemi, hlásícími tytéž zásady, musilo se vítězství nutně přiklonit oné nové církvi, která přišla do vhodné doby naprostého úpadku pohanských náboženství, jak již dříve poznamenáno, bez přítěže obřadnictví církve staré.
Najdou-li se pak moderní apologetové křesťanství Kristova, kteří v něm spatřují vyšší ethiku, než je obsažena ve víře židovské, vytýkají-li zvláště židům, že proniknuti jsou více duchem partikularistické víry své z dob králů a soudců, duchem víry vyvoleného národa, než duchem víry proroků, pak nechť tito obráncové křesťanství dříve uvažují o duchu, jejž veškeré hierarchie všech vyznání křesťanských vznáší do lidu svého, kázajíce jemu, že jen jejich specielní křesťanství je to pravé a jedině svaté.
Samospasitelnost katolictví v dogmatu projevená jest zvláštním doprovodem k výčitce o židovské výlučnosti náboženské.
Ostatně účelem knihy této není polemika bohoslovecká, chci v ní jen k tomu poukázati, že náš moderní žid pomocí ethiky svého náboženství dospěti může k témuž konečnému cíli umravnění a humanity jako křesťan dle ethiky víry své, a to, což zdůrazňuji, nejen žid věřící, nýbrž i žid v běžném slova smyslu nevěřící sice v potřebu kultu, ba i v samého Boha, pokud jen povznešenost mravních zásad židovství uznává. Vyniká-li ale snad, oč se zde příti nechci, evangelium Kristovo větším, nadlidštějším, řekl bych bezmála bohorovnějším povržením pozemských statků, naprostým odvrácením se od života pozemského nad své předchůdce, proroky židovské, pak může o tom býti ještě spor, zdali ideál Jeho, tak odtažitý, jest vhodným ideálem pro lidstvo tohoto světa. Na Tolstém samotném je nejlépe patrno, do jakých nemožností zabíhá nauka Kristova, do krajnosti vykládaná.
Pravda, sám Tolstoj přiznává, že tato nauka je věčně nedosažitelným ideálem, k němuž třeba jen o krok se přiblížit lidstvo se má vynasnažit. Ale praktické uplatnění toho ideálu naráží hned u něho samého, u evangelického křesťana par excellence, na neodstranitelné překážky. „Neodporujte zlu!“ vykládá po vzoru Kristovu, neodporujte zločinci násilně, i kdyby měl vztáhnouti vražednou ruku svou na vlastní Vaši matku!
Mám za to, že do takových krajnosti nechtěl sám Kristus lidstvo vésti.
Nebudu také Krista po Tolstojovsku vykládaného vyvracovat odkazováním snad na Nietzscheova „Antikrista“, ale o toliku jsem pro svou skromnou osobu přesvědčen, že hněv na všechno nízké a špatné nevylučuje odpouštění nízkým a špatným, že ale takový poctivý, upřímný hněv jest v lidské povaze zakotven, že je jen rubem světlé líce lásky ke všemu, co je povznesené a dobré, a že je právě požadavkem, této lásky, aby bylo vše nízké a špatné všemožně potíráno – ovšem prostředky mravními. Náboženství židovské zná takovou lásku tak dobře, jak evangelium Kristovo, ano, je, vykládají-li Kristovu nauku takovým způsobem, jak to Tolstoj činí, lidštějším, poněvadž povaze lidské přiměřenějším.
Ostatně by na konec podobné úvahy, jichž se zde dotýkám, zabředly do polemiky, které by nebylo konce.
Jen tolik chci zde konstatovat, že za všech dob a neméně v dobách našich, pyšní se Kristovou láskou evangelickou zrovna pravidlem lidé, kteří jsou nejméně povoláni brát Krista nadarmo.
Zvlášť nová doba naše je těhotná tímto pseudokřesťanstvím.
Vábí to zrovna, abych dobu naši, t. zv. křesťanskou, porovnal s dobou prvních dvou století křesťanství, s dobou Neronů a Caligulův, aby byl proveden důkaz, že dnešní nositelé oficielního křesťanství nejsou ničím jiným, než nepodařenou kopií svých vzorů antického světa pohanského.
Neronové a Caligulové v malém vydání jsou ti dnešní mluvčí křesťanské lásky, kteří se postavili pod kříž, aby konali opak toho, co hlásal Kristus, malí a velcí tyránkové se svými pretoriány a svými kněžskými a světskými sbory, mající na rtech lásku občanskou, horující o národních statcích, o pokažení posvěcených mravů otcovských a o ohrožení, drahého dědictví, otci odkázaného, záplavou cizáctví! Tak horovali kdysi v starém Římě nositelé světské moci a jejich pomahači proti prvním křesťanům a — tout comme chez nous — dnes oficielní křesťané proti židům.
Vše jménem Krista!
V Macharově Golgathě vysmívá se Satan, rozpjav svá tmavá, velká netopýří křídla, Kristu na kříži přibitému se zžíravým úšklebkem:
»Proč nevzal’s tenkrát království ta všecka
a slávu světa z mojí štědré ruky?
Tvůj mladý život nekončil by tady
v potupné muce, moh’ jsi žít jej plně k vlastnímu štěstí, k blahu millionů.,
A co jsi přines? Smrt jsi sel a rozbroj.
Sám klesáš prvý. Pro jméno Tvé, sny Tvé
sta a sta lidí vyleje krev svojí.
po křížích, arénách a popravištích. A když se uzdá, že sen zvítězil Tvůj,
pak ve Tvém jménu a jen ve Tvém jménu
se bude vraždit dále. Kam zrak sáhá,
tam řada hranic stojí plápolavých,
kde ve Tvém jménu oběti se pálí
a ve Tvém jménu budou zuřit války,
a ve Tvém jménu budou hořet města,
a ve Tvém jménu spustoší se kraje,
a ve Tvém jménu bude proklínáno,
a ve Tvém jménu bude otročeno
tělem i duchem !«
Ti pak, které básník klasickým slovem svým zde stigmatisuje, jsou to, kteří velkým jménem Krista také dnes ještě podnikají křižové výpravy proti židovstvu a židovství! Na ty také padá krvavě bolestný posměch Dostojevského v oné slavné vložce bratří Karamazových, ve které je vylíčeno, jak předveden před samého náčelníka inkvisice, velkého inkvisitora kacíř-Kristus, jemuž inkvisitor výsměšně vykládá, že sice jeho jméno nikoliv ale jeho učení se hodí pro svět pozemský. Odmítá-li ale kdo z křesťanů dnešních vše to, čím pozdní věkové především hierarchie znetvořili pravé učení Kristovo a odvolává-li se pouze jak Tolstoj na samotné evangelium, pak musí být i židovi dovoleno odvolávati se jen na své svaté knihy a vyvrcholení jejich v prorocích reformátořích.
Ježíš Kristus nekázal, co nekázali oni, jeho poměr k židovství nebyl v pravdě jiný, než v jakém stál Hus ke katolictví své doby, v jakém dnes stojí Tolstoj k pravoslaví zvlášť a vůbec ke všemu křesťanství dnešní společnosti. Celý rozdíl je pouze ten, že v starém věku reformátora ukřižovali, ve středověku jej upálili a dnes nedovedou více než jej exkomunikovati. Boj mezi duchem víry a formou jej svírající není ostatně ani dnes dobojován. Panuje v církvích křesťanských i v církvi židovské, jen že reformní způsobilost poslednější u porovnání s církví katolickou a pravoslavnou se změnila ve prospěch židovství. Jako kdyby byly úlohy vyměněny. Po vystoupení Kristově nová církev jeho byla prosta tísnivého vlivu hierachie, pod jakým úpělo židovství. Dnes židovství se na západě evropském a v Americe vybavilo úplně z vlivu starého zkostnatělého rabbinismu a na východě evropském (v Polsce a na Rusi) tato emancipace činí znatelné pokroky. Naopak však nutné reformy v církvích křesťanských hlavně v katolické a pravoslavné zadržují se násilně autoritářstvím hierachie, u nás oním klerikalismem, jejž nikterak nestotožňují s katolicismem samotným a rovněž nikoliv s celým kněžským stavem.
Hledíc pak k domácím českým poměrům, nelze si u našeho židovství více přáti, než aby v reformách započatých pokračovalo, nikoliv k lhostejnosti liberalistické, nýbrž k vybavení se ze zastaralého obřadnictví.
Stejně vyžaduje toho duch času, aby národnímu jazyku v kostele získáno byla patřičné místo jakožto jazyku mateřskému a aby poměr židovského vyznání k vyznáním křesťanským založen byl na vědomí totožné rovnocenné éthiky náboženské. Požadavku poslednějšímu, nejdůležitějšímu ze všech učiněno je dnes již zadost byť nikoliv u nás, nýbrž v Americe, kde rabín Dr. Kaufmann Köhler v Beth. El. templu v New Yorku v kázání svém před posluchači svými židovskými přiznal: že pro všecko křesťanské dobré (křesťanskou humanitu atd.) má moderní židovstvo radostné uznání a osobuje si Krista jako jednoho z největších svých synů, ale zároveň popřel, že by jen jediný muž, neb jedna církev, byť sebe větší, obsahovala klíč k pravdě. Rabín ten vyslovil i očekávání blížící se doby, ve které nejhlubší tajemství života budou rozluštěna, na dobu, kdy se bude počítat k ideálům pověstí a svatých také ideál těch, kdož zde pátrají po všem, co jest dobré, krásné a pravdivé, na dobu, kdy židé a nežidé, synagoga a církev se spojí ve společnou církev a to v onom velkém městě humanity, jehož jméno zní: Bůh jest zde!!
Vyjadřuje tedy rabín ten prostě to, po čem touží Tolstoj a všichni ti, kteří, byť každý svou cestou práhnou po pravdě, ti věřící, kterým je i zevní obřad jejich církve posvátným, i ti „nevěřící“, kteří hledají blaho v nitru svém vlastním. Směšno jest proto prosté, jestli se vytasují dnes lidé s požadavkem, aby židé se dali pokřtít a zevným obřadem přestopili do lůna jedné z církví křesťanských, a když odůvodňují požadavek ten tvrzením o superioritě křesťanství nad židovstvím aneb dokonce tvrzením, že jen tak mohou žida uznat za příslušníka toho kterého národa.
Nemať vyznání s národnostním cítěním a ideou národnostní pranic společného, a dogma té které církve nic společného s vnitřní pravdou víry a její nauky.
Zvláště žádajíce na židech pokřtění jménem asimilace národní, žádají naši šovénové na židech lež.
Sami, kdyby měli zodpovědět upřímné otázku, věří-li na pr. v neposkvrněné početí Panny Marie, anebo zdali chápou svatou trojici a v ni věří, pokrčili by skepticky, ba blasfemicky ramenoma.
Ale žid jménem národní asimilace aby aspoň zevně přiznával, co jim samotným je přežitkem!
Není věru větší zvrácenosti nad takové nazírání na vývoj lidstva!
O pokřtění židů může být nanejvýš jakožto o vnějším taktickém prostředku asimilačním uvažováno, vždy zůstává ale požadavek ten nemravný, pokud se obracuje na celek.
V případech jednotlivých pak záleží na okolnostech, za jakých se přestoupení žida na křesťanství děje.
Stane-li se to z důvodu přesvědčeni náboženského, zajisté v případech naprosto výjimečných, dá se ospravedlniti, stane-li se pro lásku dvou milujících se různého vyznání, dá se odůvodniti, stane-li se z důvodu jiného, dá se někdy omluviti, někdy však, jde-li o pouhé prospěchářství, nelze jinak, než je odsouditi.
Jestli naše křesťanská společnost ale tolik po asimilaci své židovské minority i po stránce vyznání touží, nechť ponechává židům, kteří jimi zůstati chtějí, vyznání jejich a se postará o to, aby sňatky civilními nastalo ještě hromadnější křižování obou vrstev, jak to Maďaři ve prospěch vývoje svého tak prozíravě před nedávnými léty učinili. Prospěch z takových smíšených manželství měla by rozhodně majorita křesťanská, ale takový úbytek vyznávačů židovské víry neděl by se aspoň na úkor cti židovské.
Nelogičnost a nedůslednost oněch proselytů křesťanů, kteří pokřtění židů dnešních žádají, zůstávají při tom nedotknuty.
Neboť jsou tito proselyté také pravidlem těmiže lidmi, kteří, když již sami jsou pouhými matrikovými křesťany, a tedy o víře horovati se stydí, ohánějí se heslem o křesťanské kultuře, která je prý židy ohrožena!
Je-li jimi ohrožena, proč strážcové této křesťanské kultury nepřátele její do ni pojmouti tolik usilují?
Není-li ale židy ohrožena, a je-li tak ohromnou silou hybnou, za jakou ji obhájcové její vynáší, pak je věru škoda každé kapky svěcené vody na pokřtění židů, nebo pak si křesťanská kultura židy v její čarovném kruhu žijící sama svojí přitažlivostí podmaní bez asistence kněze křesťanského.
To vše předpokládajíc, že kultury specificky křesťanské stává.
Ale i tato otázka je velice pochybná.
Nechci zde opět citovati Nietzscheova „Antikrista“, v němž útočí tento myslitel tak prudce proti křesťanství, jakožto učení, ochraňujícímu vše slabé, stádové, neduživé proti všemu velkému, vypjatému, proti nadčlověku.
Ale cituji horlivého věřicího křesťana hraběte Gobineau-a, jenž již před více než půl stoletím ve svém dnes k velké vážnosti došlém, již jednou citovanéni díle „Pokus o nerovnosti ras lidských“ vyslovuje přesvědčení své, že křesťanství ani netvoří, ani nemění civilisaci, nýbrž jen rasa a prostředí.
A je to spisovatel tak zbožný, že vzhledem na biblické podání o zplození a zrození všeho lidstva z jednoho páru lidí neodvažuje se pronésti samostatný úsudek o základní antropologické otázce svého díla, jestli lidstvo pochází z jedněch rodičů, aneb z několika rodičů. Porovnáme-li ale kulturu dnešní, za křesťanskou označenou, s klasickou kulturou antického světa, shledáváme, že tato proti oné vyniká svojí jednolitostí, a že po stránce estetické, tedy v umění v nejširším slova smyslu, tedy i v literatuře nezadá nijakž kultuře moderní. Najdou se i nadšenci umění žaponského a čínského, kteří je kladou výš, než umění moderních národů.
Stejně může být spor o tom, jestli ethika moderních národů ethika, nazvaná křesťanskou, skutečně překonává svojí soupeřkyni budhistickou a indickou. Zbývá pouze věda, ve které bílá rasa překonala všechny nárady ostatní.
Co však má věda tato činiti s náboženstvím a mravoukou jeho?
V jakém vztahu stojí n. př. lučba, v jakém velké vynálezy minulých dvou století k víře?
A k této kultuře evropsko-americké, nazvané křesťanskou, přispěli právě židé měrou úžasnou.
Velký jest počet vědců židovských, astronomů, mathematiků, filosofů, jazykozpytců a básníků v době arabsko-maurské, v posledních stoletích prvního tisíciletí a v prvních stoletích nynějšího tisíciletí po Kristu. Žid Spinozza stal se spoluzakladatelem moderní filosofie, plejáda židovských umělců výtvarných, básníků a vědců působilo a působí v křesťanské společnosti a pomáhali a pomáhájí prací svou rozmnožovat kulturu moderní. Kultura tato je i dílem jejich, mají tedy i židé účast a nárok na ni jak křesťané.
Abych jeden příklad uvedl. Vylučte židy Antakolského, Bernstama a Günzburgra, tvůrce ruského sochařství z kultury ruskonárodní! Nejpravoslavnější Rus pozvedne proti tomu protest!
A je-li přes názor Gobineau-ův pravda, že kultura dnešní vytvořena nikoliv moderními národy, nýbrž křesťanstvím, pak byla by to vlastně kultura židovská stejnou měrou, neboť křesťanství bez židovství je prostě nemyslitelno.
Ozývají-li se nicméně hlasové, jako Rich. Wagner, spisovatel knihy „Rembrandt als Erzieher“, Stewart Chamberlain, a jiní, proti „semitismu“ na obranu národní kultury toho kterého národa, pak zaměňují prostě nevědecký pojem semitismu, s pojmem liberalismu (úpadkového), materialismu a jiných proudů myšlenkových, jejichž stinné stránky by měli, kdyby dovedli být spravedliví, přičísti vůdčím osobnostem původu t. z v. arijského.
Věru s pravou duchaplností francouzskou končí Leroy-Beaulieu IV. kapitolu svého, mnou tak často citovaného díla, poznámkou, že největším vítězstvím semitským byl triumf malého žida z Cilicie, kde doslovně uvádí:
„To jest to pravé vítězství semitské, z kterého se arijský duch posud nevzpamatoval. Nejdůslednější antisemité — a to jsou ti jediní, kteří logicky myslí — aby setřásli se sebe jho semitské, zamítají i evangelium i bibli a vzpírají se jak jeslím betlémským, tak deskám zákonů, které byly dány na Sinaji. Nechce-li Slovan nebo Němec býti nikterak podroben synům Semovým, ať obrátí se zase k svým arijským bohům, Zevovi, Odinovi, Perunovi se zlatou bradou, jestli by vůbec přednost nedal emanacím neosobního Brahmy před Stvořitelem genese. Svět jen tenkrát se odsemitisuje, když se zřekne veškeré myšlenky křesťanské.“
- ↑ Frant. Žilka: Z vývoje a výsledků moderní vědy bohoslovecké. »Naše Doba«, říjen 1901 a násl.
- ↑ Die Ethik des Judenthums von Prof. Dr. M. Lazarus. J. Kaufmann in Frankfurt am Main.
- ↑ Porovnej brožuru: »Nationaljudenthum« von Dr. M. Güdeman, Leipzig, Wien 1897, v níž autor doklady ze svatých knih potírá rasovně národní cíle zíonismu. Naši antisemité s povděkem přijímají od zíonismu nesprávný názor o posud prý stávající národnosti židovské, dopouští se ale nelogičností, že Židům jedním dechem vytýkají rasovně národní solidaritu, zároveň ale i kosmopolitism nenárodnostní jakožto rozvratný prý živel národnostního cítění moderních národů křesťanských.
- ↑ Cituji z členku Houstona Stewarta Chamerlaina, zapřísáhlého odpůrce židovstva, rasovního nadgermána ve »Fackel« vídeňské ze dne 24, ledna 1902 III. r., Katholische Universitäten, Wien, 15/1 1902.