Žid v dnešní společnosti/I.
| Žid v dnešní společnosti Edvard Lederer | ||
| Předmluva | I. | II. |
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | I. |
| Autor: | Edvard Lederer |
| Zdroj: | LEDERER, Edvard. Žid v dnešní společnosti. Praha : vlastním nákladem, 1902. S. 7–29. Online na Internet Archive |
| Licence: |  PD old 70 |
Výčitky, které se dnes na židovstvo evropské jen jen hrnou, jsou počtem i rázem svým zvláště bohaty.
Jsou to výčitky, které domácí odpůrcové židům po cizích, nečeských svých stoupencích antisemitických odříkávají, jsou to pak výčitky specielně české.
Nebudu vyvracovat obžaloby pocházející přímo z kalu štvanic rasovních a náboženských, nebudu se obírati obviněními ulice antisemitické, a proto pohádku o rituální vraždě židovské ponechávám první stranou.
Nad podobnou pomluvou jsou akta již uzavřena — pro inteligenta aspoň!
Demagogové a svedené jí davy nechť si i nadále na ohryzané kosti kuchyně antisemitické pochutnávají. Zdrávi zažili!
Obmezuji výklad svůj přirozeně jen na obžaloby, pronášené proti židům od oněch inteligentů, kteří skutečně slušné polemice jsou přístupni a daleci jsou záští protižidovského.
Přední výčitka, která se židům při každé příležitosti činí, je jejich všežidovská solidarita. Jsou i lidé, kteří věří v jakousi tajnou mezinárodní organisaci židovskou, která po jejich přesvědčení nemá jiného účele, nežli zotročit celý křesťanský svět.
Střízlivý člověk musil by se takovému domění a rozohněné fantasii jisté části křesťanského světa upřímně smát, kdyby nebylo na snadě, že bajka taková byla do světa vržena a napořád živena lidmi, kteří mají zájem svůj na tom, aby antisemitism nevymizel, jelikož je řemeslem, z kterého dnes četné existence žijí, a jedním z prostředků, jimiž má být zdravý rozum znásilněn ve prospěch vlády reakce. Ale fantasie o organisované solidaritě straší napořád dále v žurnalistice, v knihách pseudovědeckých, ve studiích, ba i v literatuře, z níž uvádím na příklad Bourgetovo nejnovější dílo „L’etape“ aneb u nás Holečkovo „Vysoké hráze třeba“, dílo, v němž se čtenář při každé řádce pozastavit musí v pochybnostech, jedná-li se o nezrovna vtipnou persifláži neb vážné mínění autora. Organisovaná solidarita!
Zda-li napadá rozšiřovatelům podobného nesmyslu, že by se byla během staletí v organisaci milionů členů nejrůznějšího povolání, vzdělání a karakterů vyzradila na konec přece jen celá tajnost organisace takové, že by bylo musilo dojít nutností živelní k odkrytí úmluv, účele, členů, prostředků a působišť, hlavně středisk tak ohromné organisace, jak by ji svět jinde nebyl poznal!
Či předpokládá křesťanský svět, že židé jsou skutečně takovými nadlidmi, a křesťané íntelektuelně tak inferiorní, že by byli prvější s to, zachovat své tajemství před miliardami zraků křesťanských, které se po sta, ba tisíciletí k světlu otvíraly?!
Co zbývá tedy za solidaritu jinou!
Žádná sice ve smyslu spolkového života organisovaná, odpoví po váhání odpůrce židů, avšak solidarita jiná, založená na citu, v společné krvi, společné tradici a společném — náboženství! A ta je pevnější než všechna organisace vnějším způsobem vytvořená, poněvadž působí sama sebou, nechtíc, příčinností logickou.
Ano! Existuje skutečně solidarita židovská, ale nikoliv taková, jak si ji křesťanský protižidovský svět představuje, nikoliv tak silná, aby ohrožovala svět křesťanský, nikoliv ze společné krve prýštící, jelikož společné krve všežidovské již dávno není, ale jen solidarita tradice náboženské, která není o nic silnější, než solidarita tradice jakékoliv církve jiné, za to ale k tomu ještě solidarita prýštící ze zdroje zvláštního, čistě židovského, ze zdroje společného utrpení. To je vlastní kolébka židovské solidarity, té tradicionelní, do nadpřirozenosti zvětšené solidarity!
Mnozí odpůrcové židovstva hledají v židovské víře hlavní kořen této vzájemnosti židovské, jakoby tato víra byla organismem prazvláštním, od jiných věr působivostí svou zcela rozdílným. Při pozdějším rozboru ethiky židovské odkážu na to, že není v ní obsaženo nic jiného než co v ethice křesťanské, nic více a nic méně; po této stránce vnitřně náboženské nemohla by tedy víra židovská mít také žádného většího vlivu na vzájemnost svých vyznávačů, než kterákoliv víra křesťanská. Je na snadě, že stejné uctívání boha dle věrouky společného náboženství utužuje svazek mezi souvěrci náboženství toho, to odpůrcové židovstva pokládají u křesťanů za úkaz přirozený a chvalitebný, židům tentýž důsledek společné víry vykládají ve zlé. Ješté nedávno, v září r. 1902., došlo k projevům vzájemného dědičného záští mezi Srby a Hrvaty, mezi dvěma kmeny jediného národa, rozdvojenými dvojí kulturou, ale také dvojím náboženstvím. Solidarita náboženská jeví se býti činitelem zajisté závažným. Vždyť i boj o osvobození Srbů a Bulharů v létech sedmdesátých, válka rusko-turecká, nebyla vlastně jen důsledkem slovanské vzájemnosti, nýbrž vzájemnosti pravoslaví.
Také pronásledování Arménů v Turecku vzbudilo oprávněné vzbouření křesťanského světa, opět pro křesťanské vyznání pronásledovaného národa toho; proč nemá žid český nebo německý míti sympatie pro utiskované židy ruské a rumunské? Co u jedněch je ctností, má být u druhých hříchem? Solidaritu náboženskou zakládá tedy vnitřní náboženství čili věrouka, ovšem ale také společný kult, čili zevní náboženství. Ale kult sám o sobě, obřadnictví v náboženství židovském dávno již není takovou svěrací silou, jako kult katolický. Již před staletími pozbyl kult židovský jednotnosti své a své hierarchie, tedy autority, která by napořád vyznávače své organisovala a od světa ostatního odlučovala, jak se to posud v katolictví stává. Tato odlučovací moc má dnes sice ještě ortodoxie židovská v Polsku a Rusku, nemá ji ale dávno již reformovaná a napořád dále se reformující církev židovská na západě evropském, tedy i u židů českých.
Církev židovská v zemích českých nemůže tedy tak silně na solidaritě židů západoevropských pracovati a ji podpírati, jak to dovede klerikálism katolický.
A zrovna se strany toho je napořád žalováno na kaceřovanou a podezřívanou solidaritu všežidovskou. Ostatně dějiny židů od dob nejstarších ukazují k tomu, že tato solidarita mívala odjakživa silné trhliny.
Již v říši palestýnské trval boj mezi jednotlivými sektami židovskými až skoro do vyhlazování. Essenové a Samaritáni bývali od židů podrobených autoritě Jeruzalémské, od Farizeů, na nůž potíráni, nejinak než Valdenští a Husité od katolíků poslouchajících rozkazu papežského Říma.
Když pak proti talmudismu zvolna se rodícímu Anan ben David kolem 762. povstal, tyla naň jako na Karey uvalen „Cherem“, velká kletba pravověrných.[1]
Boj mezi zeloty a reformátory táhne se jak červená nit celými dějinami židů, a je přirozeno, že rozkol takový nemohl solidaritu židů mezi sebou utvrzovati.
Ale i když se nejednalo jen o otázku víry, i z příčin čistě sobeckých se židé rozstupovali v různé tábory. Tak antipatie mezi Sefardim, židy španělskými a jihofrancouzskými, a židy východními německopolskými, Askenazim, propukala při nejmenším podnětu.
Pokládali se Sefardim za pravé potomky „bene Isroel“, synů Israele, židů starých obou říší židovských před jejich ztroskotáním, třeba že se sami rekrutovali silnou měrou z diaspory židovské, z požidovštělých Řeků a Římanů, jakož i příslušníků jiných národů starého světa. Pokládali se a pokládají ještě za aristokracii židovskou oproti Askenazim — plebejcům židovským.
Rozkol ten trvá zjevně podnes ještě v Rumunsku mezi Španioly — potomky těchto Sefardim španělských a portugalských židů a mezi židy do Rumunska přistěhovalými z Polska a Ruska. Karakteristický je příklad tento: V dobách krutého pronásledování všech židů v 18. století vymohl Isaak Pereira, španělský žid z Bordeaux, pod Ludvíkem XV. (1761.) rozkaz na vyhnání všech neportugalských (německých) židů z Francie, zabezpečiv svým souvěrcům portugalsko-španělským mnohé výsady u vladaře toho.[2]
Známější jest pronásledování, které bylo protrpěti Mendelsohnovi a jeho stoupencům od pravoslavných talmudistů pro reformátorské snahy prvnějších.
Příkladů takového vzájemného potírání se židů dalo by se z dějin jejich vyhledat počet značný, nechť již rozmíšky a boje mezi nimi prýštily z jakéhokoliv zdroje.
U židů opakuje se tedy, pokud jde o solidaritu založenou na společném náboženství, totéž co u křesťanů.
Solidarita ze společného náboženství vzniká, ale jest neustále pro proudy nejrůznější povahy rušena a přervána.
Jestli je dnes ještě mezi židy jisté pouto solidarity specielně židovské, je to, jak shora uvedeno, pouze jejich společné utrpení, útisk, jemuž jsou vydáni pouze proto, že se narodili židy. Pouto to není posud přerváno, jelikož ještě dnes útisk židů trvá, bolestný a palčivý. Žid západoevropský vyšinuv se k sociálnímu a hmotnému postavení vskutku vynikajícímu, pod útiskem tím trpí stejně jako žid východoevropský, tonoucí v hmotné a duševní bídě. Onen strádá duševně, tento hmotně. A strádání duševní není o nic méně bolestné než bída hmotná! Snad pokoření, jemuž jsou dnes v celé skoro Evropě židé vydáni, tíží měrou menší boháče židovské, ovládající bursy, jimž se pro jejich žoky peněžní koří nejzuřivější antisemita a nejčistokrevnější feudál, když jejich pomoci zapotřebí má, ale strádání ono pálí v srdcích onoho středního stavu židovstva západoevropského, jenž jest do tak značné míry nositelem moderních ideí a nyní po dvou generacích, které se od emancipace židů v střední Evropě vystřídaly, v generaci třetí vidí se ohroženu býti ve svém právu člověckosti, tak mučednicky vydobytém. Žid ten pozorně sleduje křečovité úsilí svých nepřátel, kteří, když již žida nemohou vehnati opět do starých ghett, hmotnou zdí obehnaných, rádi by proň vybudovali aspoň ghetto duševní. Žid nemá věru proč s povděkem vzpomínat na zbořenou ulici židovskou!
Proto od emancipace své vynasnažoval se horečně, smazati na sobě všechny stopy trudné minulosti své a snaha ta šla ve své přemrštěnosti mnohdy až k renegátství, k vědomé zpronevěře na víře otců a k nedůstojnému zapírání samého židovského původu.
Solidaritu starožidovskou pěstovali jako umělý plod nejen rabínové jeho, nýbrž i hierarchie křesťanská, která násilnicky i macchiavelisticky odlučovala své ovečky od jakéhokoliv styku se židy, pěstovali ji staří králové a knížata, stará šlechta a staré měšťanstvo, kteří žida pronásledovali a vyssávali způsobem v dějinách bezpříkladným spolu s luzou, která poštvána byla naň jako na divokou zvěř, ale nejinak jednají dnešní jeho nepřátelé.
Žid ještě dnes je menšinou v ostatním občanstvu nynějších států.
Již jako člen menšiny a pro tuto vlastnost svou měl další důvod asimilovati se většině. Ale nový politický antisemitism vhání jej přes jeho odpor znova násilně do uzavřenosti židovské, do její solidarity.
Na jedné straně antisemitism ten žádá pokřtění žida co důkaz asimilace, na druhé straně jej zas odkopává a pokřtěným židům přiměřuje dávku svého záští ještě větší, než židům trvajícím aspoň zjevně při víře otců.
S antisemity pak zjevnými postupuje ruku v ruce většina ostatní společnosti křesťanské, ti tak zvaní objektivní, kteří jsou taktéž příslušníci většiny, tedy beati possidentes, kteři mají soucit pro všechen svět utiskovaných, horují o rekovných Búřích, jsou-li Slované, také o utiskovaných bratřích polských a slováckých, nejsou-li slepí zbožňovatelé autokratismu carismu ruského, i o utlačených Finech, — ale útisk židů necítí.
Jsou mezi nimi povahy jemnocitné, povahy, v jejichž měkké duši se odráží všechen bol spolubratří na celé zeměkouli, jen pokud nejde o žida. Typem těchto jemnocitných duší je Pierre Loti, jenž ve své knize „Jeruzalém“ popisuje hluboký žal poutníků židovských, oněch pravověrců, kteří přichází prolévat slze své nad jedinou zbylou zdí starého chrámu jeruzalémského, o jejíž tvrdé kameny bijí svými horkými čely, že by člověk musil nad opravdovým, hlubokým žalem tím s nimi truchlit — kdyby to nebyli židé!
Když se tato básnická duše sníží k podobné blasfemii lidskosti, což lze očekávat od ostatních!?
Kdyby ale naše dnešní křesťanská společnost chtěla být tak upřímnou a ke svému nekřesťanskému, slepému záští protižidovskému se chtěla přiznat! Ale ona raději vyhledává všelijaké záminky, opentluje své vychované záští a mnohdy i svou závist utlačovatelů všelijakými pseudovědeckými důvody a zašantročivši sama spravedlnost, volá za židem: „Chyťte všežidovského spiklence!“
Nejkřiklavěji zjevily se výkřiky nevole nad nenáviděnou solidaritou židovskou při světoznámých dvou posledních aférách: při aféře Dreyfussově a aféře Polenské.
Je pravda, v obou se liberalistický tisk, silně židy ovládaný, hlavně náš domácí německo-liberální tisk, známý i u nás pod jménem „německo-židovský“, až přes míru angažoval, ovšem o nic více, než jeho odpůrce, všechen nacionalistický tisk antisemitský.
I židé nestojící pod komandem onoho prvnějšího tisku, byli oběma aférami těmi mocně vzrušeni, a netajili se tím.
Proto prý, že oba obžalovaní oněch dvou causes celébres byli židé? Nikoliv! To bylo lež puštěná do světa od jejich úhlavních nepřátel a opakovaná do hnusu t. zv. objektivními pozorovateli, ale prostě proto, že klerikálně-radikálně-rituální vlastenci všech táborů národních chtěli celému židovstvu světa vtisknout na čelo pečeť zrády vlasti a vdisputovat židovstvu náboženský kanibalism!
Když v době pronásledování prvních křesťanů v prvních dvou stoletích po Kr. za Neronů, Caligulů až i za Marca Aurelia od pohanů starého světa křesťané byli obviňováni ze zločinů rituální vraždy, ze smilstva při tajných obřadech náboženských, z uctívání oslí hlavy a podobných nesmyslů, když jim byla vytýkána jejich solidarita, zapomínající na stát a jejich povinnosti k němu a k ostatním spoluobčanům, když bylo na ně žalováno, že podplácejí úřady, aby osvobodili své souvěrce, třeba vinníky, z ruky spravedlnosti, povstali proti těmto nařknutím křesťané tehdejší a především apologetové jejich s těmiže důvody a s tímže mravním rozhorlením, jako se za dnů našich postavili židé proti stejným infamiím svých nepřátel. Jen o jednu zbraň na obranu svou měli tehdejší apologetové víc, než židé dnešní — náboženské knihy židovské, na jejichž svatost co pravzor svých evangelií se odvolávali, aby jimi potírali nejen pomluvu svých nepřátel, nýbrž i dokázali pravost své víry křesťanské.[3]
Také v obraně, kterou židé za dnešních dnů podnikali pro čest svou, nebylo kompromisování, a osvědčili-li při této příležitosti svoji solidaritu, do níž byli opět vehnáni solidární nenávistí svých nepřátel, sloužila jim solidarita ta zajisté více ku cti, nežli solidarita, kterou osvědčila nacionalistně přemrštěná a sfanatisovaná ona společnost křesťanská, která se pozvedla k hanobení slušných spoluobčanů židovských.
To je tedy ta pověstná vzájemnost všežidovská, která je strašákem křesťanského světa, postaveným a napořád zveličovaným chytráckým klérikalismem a jeho slepými nástroji, radikálními přemrštěnci, a reky z ulice, aby se mu národové nevymkli z područí! Solidarita ta dostala by se při bližším rozboru do osvětlení ještě zajímavějšího, jestli bychom její působení sledovati chtěli do podrobnosti života židovského. Pak bychom, seznali, že na poli konkurence hospodářské je žid největším nepřítelem žida, že proti konkurentu židovi se dopouští přečasto skutkův, jakých by se proti konkurentu křesťanu nikdy neodvážil, že závistivost židovská oproti židovi a nepřejnost žida židovi je nepoměrně vyvinutější, než vůči křesťanu. Seznali bychom také, že nezřídka na jedné straně se uplatňuje v styku židů mezi sebou nemístná kamaraderie společensky níže stojícího žida k souvěrci společensky vyššímu, že za to poslednější prvnějšímu zas mnohdy splácí společenský nezpůsob jeho domýšlivostí, kterou by se ke křesťanu nikde nezachoval. To vše dovedou také antisemité dobře vystihnouti, ale právě to židovi nevytýkají, poněvadž potřebují strašák všežidovské solidarity, která nesmí mít nejmenší trhliny.
Se stejnou oblibou vytýká se židům jejich zednářská činnost, a s výčitkou tou obchoduje zvláště rád klerikalism. Po něm opakují obviňování to i lidé, kteří antisemity slouti nechtějí a zajisté jimi také nejsou. Z četných projevů podobných cituji zde brožuru autora známé hry „Katakomby“, Davise, „Brief an die gescheudten Herren Juden“, vydanou asi před rokem. S intencí dosti upřímnou a židům nikterakž nepřátelskou, klade autor ten židům na srdce, aby sami porazili obra o čtyřech hliněných nohou, které dle něho jsou, i od něho předpokládaná solidarita židovská, příchylnost židů k zednářství a jejich zbožňování liberalismu a současně socialismu.
Jelikož Davis opakuje po antisemitech pravé observance výčitky proti židům a v ně také věří, chci k nim, pokud jsem o první, t. j. solidaritě všežidovské již nepromluvil, blíže přihlédnout. Židé jsou tedy zednáři a co takoví u křesťanů nenáviděni!
Nejsem do té míry do dějin zednářstva zasvěcen, abych se stal jeho obhájcem nebo obžalobcem. Snad bylo tajnůstkářství tohoto spolkaření v dobách absolutismu strachem před politickým, společenským a církevním pronásledováním odůvodněno. Snad zakladatelé zednářských loží tehdáž byli přesvědčeni že tajnostmi obestřeným obřadnictvím, k němuž ostatně povaha průměrného člověka tíhne, přivábí četnější přívržence, a že stupnicemi svých zasvěcenců překazí svým odpůrcům možnost nahlédnouti do dílny svých záměrů a cílů. Zajisté v době absolutismu přispěli zednáři lecčíms k rozkvětu svobodomyslnosti a pomáhali klerikalism a spojený s ním feudalism a autokracii potírat.
Klerikalism proti zednářství ovšem záhy vystoupil. Svým jemným čichem vycítil v něm nepřítele pro tajnůstkářství jeho nesnadno zasažitelného.
Jakmile však nastala doba konstituční, pozbylo zednářství každého důvodu haliti se nadále do tajů obřadnictví svého.
Nebylo ho zrovna zapotřebí ani v dobách absolutismu, neboť myšlenky osvětové byly již tehdáž hlásány a čím neohroženěji, čím otevřeněji je hlasatelé jich kázali, čím více protrpěli pro víru svou, tím hlouběji působení jejich vnikalo do srdcí jejich přívrženců.
V dobách pak konstitučních, v dobách rozvětveného tisku, stoupajícího školního vzdělání lidu bylo a jest tím spíše na snadě propagovat nové myšlenky zcela veřejně a demokratisování společnosti vyžadovalo toho dokonce, aby bylo apelováno na široké vrstvy lidové, nikoliv aby se stoupenci směrů nových obmezovali a sestupovali v spolky lidu nepřístupné.
Pokud si ale zednářstvo obralo za působiště své konání skutků pouhé dobročinnosti, mohlo se směle ustaviti ve veřejné humanitní spolky, zákony dovolené, a při tom veřejně též šířit své osvětové, reakci potírající myšlenky, to vše bez valného nebezpečí pro osoby svýcli členů.
Proto po mém soudu zednářstvo dnešní se zvrhlo v pouhé spolkaření, vábící buržoasii do středu svého hříčkou obřadnictví. Jisto je, že zakladatelé zednářství nebyli židé, a že zednářstvo před rokem 1848. na kontinentu mezi členstvem svým nečítalo židů buď žádným, neb pranepatrným počtem.
Teprve po roku tom také židé na kontinentu evropském po příkladu svých křesťanských spoluobčanů dali se zednářstvem získat, ale byli to a jsou to podnes židé jednonotlivci, židé bohatí neb aspoň zámožní, a společensky lépe postavení, nepatrný to zlomek celého židovstva, co při exklusivnosti loží zednářských je také na snadě. Pro tento zlomek stojí ale celé židovstvo pod obžalobou domnělých rejdů zednářských!
Obžalobu tu ovšem nelze brát vážně, předně proto nikoliv, jelikož dnešní zednářské lože jsou svou povahou spolky dobročinnými, celkem dost bezvýznamnými u porovnání s hybnými myšlenkovými proudy sociálních oprav našich dnů, jednak proto, že židé v nich tvoří stále jen minoritu členstva. V Rakousku dokonce mají židé sporé své lože židovské s několika parádními křesťany, další to doklad o bezvýznamnosti dnešního zednářství, co do niterní jeho povahy. Neboť jestli mezi „bratry“ zednáři mají židé svoje dobrovolná ghetta zvláštního rázu, když existují lože pro členstvo společensky elitní a vrstvy prostřední, pro lidi comme il faut a lidi non comme il faut, když zkrátka v lůně tohoto zednářství uctívá se přehrada všelijakých těch řebříčků společenského vrstvování, jaký může mít v nich význam idea všelidská?
Při tom pouštím mimo zřetel, že podobné lože v Uhersku se přizpůsobily úplně maďarskému nacionalismu, že jsou tedy v celé říší rakouské pouze sportem liberalistické společnosti a že dále s lóžemi v ostatních zemích jsou v poměru velmi chabé spojitosti, že stává loží nazvaných všeobecně zednářskými celá řada, které jsou sobě úplně cizí, že zednářské lože anglické a ještě více americké jsou sdruženími na mnoze od sebe se odchylujícími, tím více pak od loží na kontinentu evropském. To vše a nepoměrně důkladněji zná klerikalism a znají to také jeho pomahači vědomí i nevědomí, ale obviňováním židů ze zednářství mají býti zasaženy dvě mouchy jednou ranou.
Židovstvo má přijíti do podezření z jakýchsi tajených podvratných snah, v lidu má být vzbuzeno zdání, že židé zednáři kují jakési nihilisticko-anarchistické plány na podvrácení společenských řádů, tak hrozné, že je musí před veřejností tajit, zednářstvo pak má se známým trikem klerikálů diskreditovat jako sežidovštělé, od židů proti křesťanům vytvořené, aby se záští proti židům stávající i naň obrátilo.
Klerikalism zná předobře malý význam zednářstva v dnešních myšlenkových proudech novodobých, ale on potřebuje jak na židy, tak i na protiklerikální proudy ty dalšího biče; i novodobé hnutí osvětové chce v lidu připravit o oporu a důvěru, proto to žalování, že nový antikrist protiklerikální, osvětové hnutí je totožné se zednářstvím, jež se do tajností halí, jelikož i ono je nihilistické a rozvratné. Tentýž hokus pokus provádí starý tento nepřítel pokroku kulturního s liberalismem a socialismem, prvnějším jako úpadkovým směrem, poslednějším jako vývojovým posud proudem novodobého hnutí myšlenkového. Sežidovštělý liberalism! Co jiného to má být než otrokář kapitál, kapitál internacionály, vyssávačů dělného lidu! Proto: Hrr na liberalism! Kapitál je židovský, židé vyssávači křesťanů, liberalism je sežidovštělý, proto pryč s liberalismem, cizáckým nepřítelem lidu, a zas opačně, liberalism je vyssávač, otrokář, židé jsou jeho vyznávači, a proto: „Vzhůru na židy!“ Tak hlásá klerikalism. A stejně bouří do lidu: „Socialism, toť je sociální demokracie, to je sociálně demokratické dělnictvo, to je internacionální revoluce, to je nenávist proti myšlence národnostní, to je prorada na kultuře národní. Židé jsou sociální demokrati, tedy nepřátelé národů, zrádcové národní kultury. A opět opáčně: Židé jsou škůdcové křesťanského lidu, oni propagují nenárodnost, čili, co je klerikalismu totéž, protinárodnost, socialism, sociální demokracie, sociálně demokratické dělnictvo je spojencem židů, a proto pryč se sociální demokracií, pryč se zrádci, sociálně demokratickým dělnictvem, ven s nimi z národa! Po zvucích těchto fanfár klerikálních jdou opět radikálové nacionalistní, antisemité, t. zv. svobodomyslní, Novohusité čeští, francouzští atd., věru důstojní to spřeženci!
Pravda, Marx a Lasalle, zakladatelé dnešní sociální demokracie západní pevniny evropské, byli židé, proto ale není tato ještě židovská.
Jmenované tyto osobnosti nebyly jedinými vůdci tohoto směru, prohloubily pouze nauku jiných svých předchůdců a zakládaly stranu svou za přispění neméně významných vůdčích lidí křesťanských. Ony ostatně nepomáhaly stranu dělnickou organisovat co židé, a že byly náhodou židé rodem, ale že byly stoupenci socialismu dělnického proletariátu.
Dnes, kdy prožívá sociální demokracie velkou vnitřní krisi svou, odvracuje se částečně od těchto svých prvních vůdců a přetvořuje se z revoluční strany v stranu radikálně evoluční, třeba že opět za valné účasti stoupenců židovských a vůdčích osob též židovských (Bernsteina). Zde stojí tedy uvnitř strany té nejen křesťané proti křesťanům, ale i židé proti židům. Kde vězí tedy v straně té to židovstvo, které dle tvrzení antisemitů propaguje prý své zvláštní židovské cíle?
Ale i kdyby již židé v sociální demokracii hráli skutečně tak významnou roli, jakou jim v ní antisemité vindikují, slouží jim to jen ke cti, že ze řad židovských vyšli mužové, jejichž snahy o emancipaci čtvrtého stavu značí etapu v pokrokovém hnutí lidstva.
O sociálně-demokratické pak straně, jakožto straně politicky organisované, nechť zní úsudek jakýkoliv, vůdčí myšlenka strany té, pokud se domáhá dosažitelných oprav společenských řádů dnešních, je spravedlivá. Vždyť sami klerikálové a radikálové nacionalistní chodilil k nenáviděné sociální demokracii do školy, ovšem jen, aby vítr přízně širokých mas do plachet svých nachytali, a jsou na př. křesťanský socialism a národně dělnický socialism u nás jen nepodařenou kopií lepšího vzoru — sociální demokracie.
Pokud tedy židé jsou stoupenci této organisace, nemusí se za ni stydět, a opačně nikoliv také organisace sociálně demokratická za ně.
Tím rejstřík židovských hříchů vyčerpán není.
Jsouť židé nejen sociální demokraté, ale také liberálové v jedné a téže osobě.
Jsouť sociální demokraté, co v ústech antisemity znamená tolik, jako internacionála bez citu pro vlast, a revoluce proti statkům pozemským, kterými i nejvášnivější antisemita nepovrhuje, jsou ale zároveň liberálové t. j. kapitalisté, vyssávači.
Logiku takovou snese ovšem jen antisemita.
Je přece také každému průměrnému člověku známo, že liberalism nevytvořili židé, nýbrž velká francouzská revoluce, jež osvobodila individuum, jemu dala občanskou rovnost a důsledkem toho vedla k osvobození od feudálně klerikálních řádů.
Liberalism ten vydobyl zásadní rovnost všech lidí před zákonem, byl tedy nepoměrné velkým pokrokem proti nazírání feudálně klerikálního světa.
Liberalism zapomněl ovšem na to, že jen zásadní, teoretická rovnost neuchrání tělesně a duševně slabšího před tělesně a duševně silnějším, hmotně slabšího před hmotně silnějším a že pouhá theorie rovnosti nevede k praktickému jejímu uplatnění, kde se slabšímu nedostává proti silnějšímu vnější pomoci v nerovném jejich boji. Když se pro tento vnitřní nedostatek svůj v druhé polovici minulého století a zvláště v posledním čtvrtstoletí věku právě minulého liberalism zvrhl v pouhý bezduchý a bezcitný doktrinarism, dostalo se mu oprávněného regulativu v socialismu, jenž by ovšem ve svých nejvypjatějších důsledcích musil opět vésti ke kasárnování všeho duševně vynikajícího, intelektuelně šlechtického k zotročení všeho mravně a umělecky vyššího a proto své obmezování nalézá ve filosofii Nietzscheově a v jiných směrech analogických na záchranu individuality mravní, intelektuelní a umělecké.
Že židé přilnuli k směru liberálnímu v době jeho největšího rozkvětu, je ale zjevem snadno srozumitelným.
On to byl, jenž je osvobodil, jenž je učinil rovnoprávnými občany a členy lidské západoevropské společnosti.
Jemu vděčili za svoje statky hmotné i duševní, oni včera ještě otroci společnosti, jeho pomocí dnes byli volnými občany, jednali tedy nejen ze sobeckosti, ale i z vroucí vděčnosti, když se k tomuto směru přidali, jakmile nastoupil vítěznou dráhu svou. Liberalism sám pak, aby se udržel, potřeboval nových lidí, kteří by jeho zásady byli uplatňovali. Musil si šiky své teprve vytvořit, nepřátely jeho byli klerikální hierarchie a odvěcí její spojenci, feudálové. Proti těmto spojencům nebyl by liberalism v lidu zemědělském před rokem 1848. a z velké části i posud klerikalismem odchovaném nalezl vhodné bojovníky, musil se tedy obrátit na kruhy měšťanské. K vrstvě té ale tíhlo výchovou svou celé židovstvo západoevropské.
V ghetu byl žid kramářem a lichvářem; nesměl ničím jiným býti, ale byl zároveň talmudistou, rabínem, a oboje toto zaměstnání přirozeně vypěstilo jeho kázeň a sílu mozkovou. Když pak nalezl brány ghetta otevřené, vrhl se osvobozený žid nutností živelní na obchod a průmysl liberalismem podporovaný a vyspělostí intelektu svého vítězil na celé čáře. Odtud další důvod, že podporoval se své strany liberalism, jenž i v něm láskal svého spojence. Když upadal liberalism, upadali s ním i jeho přívrženci, tedy i židé. Povýšenectví jejich, opět jen důsledek jejich zotročené minulosti a lehce vítězící přítomnosti, na nich bylo patrnější, než na spoluobčanech křesťanských. Když proti liberalismu v poslední fási jeho vybujivšímu v čirý nacionalism povstal pokrokový proud sociální, židé liberálové přispěli svému směru na pomoc penězi, žurnalismem, v němž vynikli záhy stejně jak v obchodu a průmyslu silou svého intelektu, ale stejně mu byli nápomocni i jeho stoupenci křesťanští. Židovské pomocné vojsko bylo ovšem znatelnější, jelikož stálo ve válečném šiku upadajícího liberalismu relativně četnější.
Odtud je také vysvětlitelno, že odpůrcové liberalismu připadli na výčitku o sežidovštělém liberalismu, kterýmžto názvem v širokých masách, jak zmíněno, zabili dvě mouchy jedním rázem. Výtka židům činěná, že jsou pomahači úpadkového liberalismu dnešního, je potud oprávněna, pokud svědčí jen židům liberalistickým, že nepadá ale právem na celé židovstvo, je patrno z toho, že židé v západní Evropě jsou stejně jak křesťanští spoluobčané jejich rozštěpeni v nejrůznějších stranách a frakcích politických, a i v samých liberalistických stranách absolutní většinu mají křesťané, relativní většinu však židé snad již pouze v Uhersku jediném. Ba je zajímavo, že i samotné strany povahou svou antisemitické mají své židy, buď pokřtěné, vědomé renegáty aneb aspoň potomky židů, a to dokonce ve vysokých hodnostech světských i církevních.
Zjev tento otvírá čistokrevnému arijskému antisemitu smutnou perspektivu, že snad jednoho krásného dne při známé agilnosti židovské dojde ještě k tomu, že židé převezmou celou antisemitskou živnost pachtem.