Poesie francouzská nové doby/Žebrající Ježíš
Poesie francouzská nové doby | ||
Ulétlá hodina | Žebrající Ježíš | Džinnové |
Údaje o textu | |
---|---|
Titulek: | Žebrající Ježíš |
Autor: | Arsène Houssaye |
Zdroj: | Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 119–121. Národní knihovna České republiky |
Licence: | PD old 70 |
Překlad: | Jaroslav Vrchlický |
Licence překlad: | PD old 70 |
Šel Ježíš žebrati, šat chudých na se vzal,
šel v dům, kde bydlel boháč hrdý.
„Ach, pane, žijete jak na svém trůnu král,
ó dejte chleba, nechť je tvrdý!“
„„Dál s mošnou, lenochu, dál kliď se třeba v chlív,
pro lenost nejsou dvéře moje!““
„Ó přej mi drobky jen se stolu svého, dřív
než uvidí mne feny tvoje.“
„„Psi nosí zajíce a sluky pro lovce,
co zloví na poli i v řece.
A ty neneseš nic, ni otep jalovce
na vytopení mojí pece.““
A Ježíš kráčel dál, tu ženu uhlídal,
šla od včelníku v čilém kroku.
A byla spanilá, lesk její duše plál
jí v modrém jako azur oku.
„Vstup, chudý člověče, pod krov můj šedivý,
pojď, vejdi dveřmi, kde kos zpívá.
Víc nemám nežli med, než hrozny olivy,
dám ráda vše, co sklep můj skrývá.“
Šel Ježíš za ženou a oblil její tvář
své velebnosti jasným nachem.
V něm život věčný byl a ráje svatá zář,
i děla žena s cudným strachem:
„Můj dobrý žebráku, rci, je to měsíc už,
co září svou mne oslňuje?“
„„Ó ženo na světě,““ odvětil chudý muž,
„„znáš ženu, která láska sluje?““
A ona sandály mu v kleče líbala,
a on se v boha proměňoval.
A zved ji v náruč svou, jak níž se shýbala
a k nebesům jí ukazoval.
„Můj bože, k nebesům bez hrobu vstupuji,
můj bože, já mám klíče k ráji!“
„„Tam padá soused tvůj pekelných do slují,
kde v ohni zatracenci lkají.
Leč vezmu kalich svůj, až bude žízeň mít,
svůj kalich, v němž se láska třpytí,
Své slzy a svou krev bych mohl dát mu pít,
rád nechám se i na kříž vbíti.““