Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané/Žalozpěv o smrti královny Anny

Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané
Skonání královny Anny	Žalozpěv o smrti královny Anny	Sv. Václavu

Údaje o textu
Titulek:	Žalozpěv o smrti královny Anny
Podtitulek:	Králi Vladislavovi obětován. 1506 (Mit. 68.)
Autor:	Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj:	VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 182–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Alois Vinařický
Licence překlad:	PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.
Související články ve Wikipedii: Anna z Foix a Candale

Cožto za žel je nový, a proč slza oči polévá?
    Proč teď můj zaražen vázne jazyk třesotem?
Zdažli k záhvězdným královna se ubrala sídlům,
    A snad opustila již objemy manželovy? —
Již již opustila země, které Labe naše protéká,
    I svůj lid, břehy jenž Istra a Sávy oře.
Jak mysl nevědomá osudu příštího se šálí!
    Často leží, jakoby v mrákotě pohřebená.
Tať, doufals, že za tvého žití účastnice péčí,
    A věrného bude, Vlaslave, družka lože.
Tať, myslil jsi, že tobě podá na tisíce radostí,
    A k boku bok, mnoho let zůstane ti spojená:
Otce ale věčného jinák to usoudila vůle;
    Chvíle jenom jediná zvrátila náději tvou.
Viz to tělo sličné, lidu dříve a panstvu velebné,
    Místa malého malým se stalo teď břemenem.
Oudy, kterých Indostan a Čína odívaly ondy,
    A zlatohlav Tyrský, teď trocha země kryje;
Tváří zmocnila se bledota, rtů svadnuly růže;
    Květ lící spanilých purpurový opadal;
Ústa mlčí ta, která tě pořád napomínala, bys jen
    Doufaje, mužně liché náhodě odporoval,
A všelikých se nebál tajného nepřítele nástrah,
    A klidným patřil na střely pohrom okem.
Péčemi a vlády břemenem zmoženému se sladkým
    Naproti líbáním více nepůjde ti choť. —
Nesnadná je to věc, raněné zas uléčiti srdce
    Manželovo, a slovem mírniti jeho bolest,
A spolu též mnohonásobnou chotě rozžaleného
    Strázeň v soucitný věrně pojímati klín.
Důstojná sice jest zármutku příčina tvého:
    Tvou i tuším velikou nikdo netresce žalost.
Leč pláčem můžeš-li, Vladislave, výroky božské
    A v diamantu ryté zákony proměniti,
A s to-lis od Acheronta, jak ondy hudec Rhodopejský
    Evridiku, svou zpět dostati Annu milou:
Lkáti budem my s tebou, a v pláči rozerveme líce,
    A ubitou popelem též posypáme hlavu.
Než co svrchovaný a přírody nezměnitelný
    Běh stanoví, pláčem to zjinačit se nedá.
Ten zákon položil Světovládce tvorstvu celému,
    Všecko divá že smrt své moci podrobuje.
Tím létadla nebes, ryby morské, i lvi Lybičtí,
    V jíhu i pod severem zvířata se spravují.
Jak žebrák nebohý, rovněž tomu zákonu slouží
    Zbrojnoš, i vůdce, i král purpurem oblečený;
I kdož důmyslem světa obvod a končiny země,
    Oblohy výši a vod zátoky vyměřuje;
I kdo blahomluvné řeči obratnostem učil se,
    Svou, k smrti odsouzen, obranu neprovede.
Na hromady zlata nic nehledí, na tisíce ni lánů,
    Nic na tisíce stád zlá nehledí Morana.
I strašný lidobijce jejího je zákona otrok,
    A kdokoliv korunu, žezlo, tiáru nosí;
I kdokoliv šiky nepřátel na bojišti poráží,
    A chrabrou svádí války a bitvy rukou.
Tím po starci junák, tím outlé děvče umírá,
    Tím posléz i tvá zákonem umřela choť.
Již tedy nes mužným to duchem, co ti určeno nésti,
    A zmoci této malé vichřici plachty nedej.
Či snad, že ctností manželky předčila všecky,
    Té mořitelky rukou neměla býti kořist?
Pomni rekyň starodávných, jichžto celý světa okres
    Druhdy slavil velikou, rovně jak Anninu, ctnost.
Hle stydlivá dýkou Lukrecia prohnala ňádra,
    Ta stydlivosti vzor po věky slouti bude.
Penelopea choti zmilenému vždy zůstala věrna,
    Ač záletníkův ji mnoho obklopilo;
Nad život a skvostné kamení chotě vážila sobě
    Evadne, a s ním sdílela věrně osud:
Smrt lítá umořivši je nedbala krásy, ni mládí,
    Ni rtů nehleděla růžemi ozdobených. —
Neb jsi-li sám jediný nade člověky všecky povýšen,
    Všem že lidem rovný snášeti nechceš osud?
Líbo-li již, zrak svůj po celém světa obvodu obnes,
    Cožkoliv objímá nesměřený oceán:
Nespatříš místa, kdeby pláče nebývalo, a kde
    Trápící dosavád bydla nenašla bolest,
Nezmíním o bojích Danaů a Frygů lidomorných,
    O Thráckých vraždách, o Itačína bludech;
Nezmíním o hradech Thebánských, zkáze Korintha,
    O strastných nehodách Sparty a Cekropie;
Nechci panovníků tvých, Říme, vyčítati pohrom,
    Sicilským ni medem trávenin oslazených:
Pomni jenom, co strýc, co ujec tvůj snášeli druhdy,
    A praděd a pradědův trpěti děd co musel;
Pomni nehod vlastních bratrů, a na půlnoci bouřek,
    Pomni na vůdce divých v Cárohradě praporův.
Jenž Kapuou a královstvím kdysi vládl dědičným
    Vítěz a pán, což má mnedle vypovězenec?
Insubrův jemu sloužily země i Genua mocná,
    Jenž v říši Francké teď beze slávy je živ.
Poklidným již nes to duchem, a pomysli, že tímto
    Utrpením omyješ klásky, Vladislave, své.
Králi! osud lidu nes! však nejsi Hioba ty lepší,
    Ni, koho anjelský zbor v nebi oslavuje.
Patři jenom, jak panstvo brojí se, a jízdy počíná,
    Jak řinčí mečové, a zvuky trub hlaholí!
Patř, jak města hledí očima zplanulýma na šlechtu,
    Ledva že od různic jich zdržují se ruce;
Vládykové žalují na hrdý pych panstva, na obce
    Rovněž stín škaredé podezřelosti vrhou.
Kdož nezná kvašení v Uhřích a sváry a půtky,
    Nestálou věrnost, a měnivou povahu?
Sám-li budeš manželky drahé oplakávati úmor,
    An v hubivé boje Mars národy hnáti bude?
Vsak nesluší, by, v čas vlnobitné bouře, korábu
    Správcovi uplakaná slzou zatíkala tvář.
Vhodno není, smutkem by chřadnuly líce, na něžto
    Stále obráceno i kněžstvo i panstvo hledí.
Nes, veliký ó králi, prosím, co ti určeno nésti!
    Marná bezvinné srdce nesouži bolest!
Co všemu ukládá lidu příroda, proč tomu medle
    Se zdráhá jediný podrobiti Vladislav?
Vzdálena buď taková bohabojné odvaha mysli,
    Nábožnosti pravé vzdálena buď ta drzost!
Hleď rozumem raději truchlivé ty přemáhati nářky,
    A slyš, co zmilená choť sama tobě praví:
„Proč slzy ještě roníš, choti nejsladší? co naříkáš,
    Jenž jsi mi byl dražší, než moje živobytí.
Neb já v podzemních neobývám Tartara sídlech,
    Nebloudím v místech síry a dýmu plných.
Žádná Tisifone hady ozbrojená mne netrápí,
    Cerberovo strašlivé, věř, neděsí mě vytí:
Jáť okovy složila; smrti podrobené tělo zemský
    Hrob zamyká, duše má v jasnotě plese nebes.
Ve příbytky blahoslavených, v tato sídla pobožných
    Přenešená velebím s anjely slávu boží.
Božskou spatřuji tvář, zpěvem obradována nebeským,
    Oplývám veselím, na světě nezkušeným.
Přílišným mne hořem z klidu mého vybouřiti nechtěj,
    Pláčem mou nechtěj rmoutiti více duši!
Dost, již dost je mi povědoma tvoje, manžele, láska
    Povědoma tvoje dost víra mi nezrušená!
Tři šťastná se tebou spojená jsem ztrávila léta,
    Čas sice krátký, an sčítati na dny se dá.
Pakli hledíme ale svornosti a souhlasu srdcí,
    Kumanské věku jsem dočkala Deifoby!
A k tomu ještě považ, že dvé porodivši děťátek,
    Říše a národy tvé dobře opatřila jsem.
Starší ti připojí sousední smlouvami krále,
    Sousední zjedná prospěchy tobě a moc,
A mladší, že se tě stářím zmoženého a péčí
    Národové tolicí báti budou, učiní.
Již jsem oheň uhasila, zkázou domu tvému hrozící,
    Pána Čechům, i také jsem dala pána Uhrům.
Nic tedy nezbývá Římskému co doufati králi:
    Nic i jiným nadějí rozmanitou kojeným.
Závdavek an tedy máš, an máš mé lásky památku,
    Proč takovými rušíš nářeky mou blaženost?“ —
Tak manželka. Nyní věrnou slyš národu prosbu,
    Poslyš i pak, příští oč tě potomstvo prosí.
Sobě samému-li tě Stvořitel živu býti byl určil,
    Jestli ti vést nevelel péči o národ a říš:
Snad by ti volno bylo, svým hověti déle žalostem,
    Ctnostnou by plakati kněžnu ti volno bylo.
Teď ale an jedinou na tebe vzkládáme my čáku,
    A z tebe jen pochodí otčiny dobro a čest:
Nám i dovol, že se my smrti tvé následků děsíme,
    Nesmírného žele — vzdal tuto Bůh nehodu! —
Nám se i báti dovol, co by tvým bylo ke škodě druhdy,
    A šťastný našeho zvrátilo sloup života!
Neb co mluvíš v hoři nesmyslném? smrt dlouho že váhá,
    Z dlouha že tobě plynou chvíle ti vyměřené?
Jest-li zemí tolikých, měst mocných jestliže nedbáš,
    A pradědů-li tvých sláva nehýbe tebou,
Jestliže my špatní a nehodní zdáme se býti,
    Obvyklou aby nás ochraňoval jsi rukou:
Což ale již tvůj syn zavinil, jenž na prahu prvním
    Svého žití spíná k otci ručinky malé,
Jak že umí, usmíváním lichotí se lahodným,
    Otcovských na rukou žádaje býti chován?
Jej ty pak, otče neotcovský, tady šalbě odevzdáš,
    A svůdnou zanecháš obklopeného zradou?
By člověčími pole všeliká zabělávala kostmi,
    A vdovy, matky milých svých oplakávaly smrt,
Sám pak i ten tvůj syn? — Ale proč tady hrůzy vyčítám,
    Jež mysl jen zděšená sobe vyobrazuje?
Však jisté by to nastalo nám, kdyby ten tě nemírný
    Do stínů sprovodil říše, Vladislave, žel.
Již tedy pláče zanech a smutnou říši opatřiv,
    Péči veď o svůj lid, jenž se ti pánu koří!
Pláče prosím zanechej, a žalostné povzdechy ostav,
    A velikého budiž otce synem velikým!
Však jsi tisíc vůdcův přemoh’, a sta tisíce vojínův;
    Již tu také přemoci hleď ducha svého bolest!
Pak zetě svého uzříš nade městy a národy vlásti,
    Jenž ve slávě bude testi, pratesti roveň!
Tak ten Tvůj zrozenec, a po něm jeho rovně rozenci
    Ve klidu zestaralí říditi říše budou!
Tak Mahometánského skrotíš tyrana zbraň a pýchu,
    A slavnou z poroby Graecii vysvobodíš!
Tak tlící uhasíš podtajné záněty bouřek,
    A zlobu potrestav, ctnosti pak odměny dáš!
Tak posléz duch tvůj minuté těla oudy opustiv,
    Za vznešené poletí hvězdy do slávy nebes.