Poesie sociální/Šumařovo dítě

Poesie sociální
Z „Písní otroka“	Šumařovo dítě	Buď práci čest!

Údaje o textu
Titulek:	Šumařovo dítě
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	Poesie sociální Online na Internet Archive
Vydáno:	In: Poesie sociální. Praha, 1902. Tiskové družstvo českoslovanské strany sociálně demokratické (časopis »Zář«). s. 72–75.
Licence:	PD old 70
Ke zveřejnění vybral Antonín Macek

Umřel starý šumař,
obec dědí všecko:
na kolíku housle
a v kolébce děcko.

Pod obecní pečeť
ihned všecko vzali,
babu s okuláry
za stráž k tomu dali.

Na kolébce rudkou
psána můří noha,
avšak bezpečnější
štít je Pána Boha!

Jemu poručila
baba andělíčka,
okulár jí spadl,
uzamkla se víčka.

O půlnoci náhle
protírá si řasy:
jizba vystříbřena
měsíčními jasy.

A tam nad kolébkou —
sotva očím věří —
starý, suchý šumař
jako stín se šeří.

Se skřipkami v ruce
k děťátku se kloní,
pod zcuchaným smyčcem
tichá píseň zvoní:

»Andílku ty sladký,
Lidunko má zlatá,
prozři, vypni ručky,
zaštěbetej: táta!

Pojdiž v lásky náruč,
nenechám tě tady,
umřelo by dítě
jako tatík — hlady!

Štvali by je v bouři
za nevlídné práhy,
mrazem srdcí lidských
uvadlo by záhy.

A kdyby tě s hlavy
ďo pat ozlatili,
tím by jenom duši
tobě zaplatili!

Pojď, mé drahé dítě,
poletíme vzhůru
nad nivy a lesy,
nad pozemskou chmuru.

Housle vezmu s sebou,
budu ti tam hráti,
v oblaku tě zlatém
věčně kolíbati.

Čarokrásní snové
obklopí tvou hlavu
o hvězdičkách zlatých,
o andílků davu!«

Políbil tu šumař
v ústa spící děcko,
náhle baba křížem
zažehnala všecko.

Měsíc hledí v okno,
stromy venku šumí,
stráž si nově zdřímla —
tak to baby umí!

A když přišel rychtář
po snídaní krátko,
pilně kolíbala —
mrtvé Jezulátko.

Však i housle ty tam —
obec škodu měla;
na stráž vzdor pohádce
krutě zanevřela.

Však já věřím babě —
důkaz tyto řádky;
vždyť by svět si nudou
zoufal bez pohádky.

(Sebrané spisy, díl. II. nákladem F. Topiče.)