Šlechetnosť, ozdoba dítek/Nepatrný dárek

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Štědrovečerní dárek	Nepatrný dárek	Každý zlý čin vyzradí se

Údaje o textu
Titulek:	Nepatrný dárek
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 11–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Vojtěch ztratil otce, když počal choditi do školy. Byla to bolestná ztráta pro něho i pro jeho matku, která byla velmi chudobná. Nicméně dbala pilně, aby Vojtěcha řádně vychovala. Nesměl nikdy zanedbati školního vyučování bez důležité příčiny. Pan učitel pak počítal Vojtěcha k nejpilnějším žákům. I doma přihlížela matka bedlivě ku chování synovu. Otázkami: „Čemu jste se dnes učili? Co jsi si pamatoval? Byl jsi vyvolán? Dobře jsi odpovídal?“ hleděla vypátrati, byl-li Vojtěch ve škole pozoren.

„Škola je dobrodiní,“ říkávala; mnohé děti pasou, pracují nebo se toulají, vyučování zanedbávajíce. Proto važ si, že smíš choditi do školy, a hleď, abys nechodil tam nadarmo.“

Máš zajisté, milý čtenáři, také svědomité rodiče, jako byla matka Vojtěchova; buď jim za to vděčným, jako byl Vojtěch vděčný své dobré matce.

Matka napomínala a poučovala chlapce při každé příležitosti. Z každé události, ať smutné, ať radostné, vyvodila poučení a radu, napomínajíc Vojtěcha, by si to pamatoval.

Kdysi přišel domu s pláčem a žaloval matce, že mu sousedův Karel na cestě ubližoval. Matka pohlédla zkoumavě naň a pravila: „Ubližoval ti? Pověz mi, jak?“

„Bil mne,“ odpovídal Vojtěch.

„Bil tě vícekráte než jednou?“

„Ano.“

„Proč tě bil? Snad jsi ho škádlil?“

„Nikoli, neškádlil jsem jej, on začal.“

„Karel začal? Je tedy zlomyslný,“ pravila matka. „Poznávám však, že ani ty nebyl jsi lepší. Pravíš-li, že Karel začal, vyznáváš také, že jsi ty bil jeho; viď, že se nemýlím?“

Vojtěch se začervenal.

„Vidíš! A nyní přicházíš mi ještě se žalobou,“ pravila matka, „zasluhuješ trestu jako Karel.“

„Ale, maminko,“ dí Vojtěch plačky, „co jsem měl dělati, když Karel udeřil mne pro nic za nic?“

„Co jsi měl dělati? Ani si ho nevšímat! Byl by zajisté podruhé tě neudeřil. Co myslíš? Když jsi jej také uhodil, zmírnil jsi tím svou bolesť? Nezmírnil, ale způsobil jsi, že Karel i druhou ránu ti oplatil. Proto pamatuj si: „Křivdy křivdou nikdy nesplácej!“ Zlostného mírností udobříš a nikoli zlobou.“

Vojtěch pamatoval si slova matčina. Druhého dne sešel se zase s Karlem, který počal jej opět škádliti.

„Nemysli, že budu ti spláceti rovnou měrou,“ řekl Vojtěch. „Škádli mě, bi mě, jak ti libo; snesu vše trpělivě. Bude-li toho však příliš, povím panu učiteli, jak jsi mi ubližoval.“

Karel byl těmi slovy zahanben a více Vojtěchovi neubližoval.

Často říkávala matka: „Každému čiň dobře dle možnosti.“ Vojtěch pamatoval si ta slova a hleděl vždy jimi se říditi.

Tak prospíval Vojtěch v učení i ve mravech. Když mu bylo čtrnácte let, vystoupil ze školy. Bylo mu zvoliti si stav, aby mohl vydělávati sobě chleba.

Vojtěch projevil matce, že by rád byl truhlářem. Bylo jí to vhod, protože měla v nedaleké vesnici vzdáleného příbuzného, který byl truhlářským mistrem. Byl znám v okolí jako dobrý řemeslník. Matka Vojtěchova došla k němu, a mistr byl ochoten vzíti chlapce do učení „rok za rok“. Vojtěch byl totiž přijat do učení bezplatně, ale bylo mu mnohem déle se učiti nežli jiným chlapcům.

Tak dostal se Vojtěch do učení. Nevedlo se mu zle, neboť mistr byl hodný člověk, a tovaryši u něho zaměstnaní byli také řádní lidé. Jediná starosť však trápila Vojtěcha přece: že nebude moci totiž dlouho přispívati matce, která živila se těžce rozličnou prací.

Než, i tato starosť tížila ho čím dále tím méně. Vojtěch odvážel zákazníkům hotové věci na dvoukolovém vozíku. Byla-li věc lehká, odvezl ji sám; větší předměty vozil s ním nejmladší tovaryš. A tu dostával častěji několik krejcarův od cesty. Každý krejcar pilně ukládal, a když měl několik desetníků, donesl je své milé matce, kterou navštěvoval s dovolením mistrovým skoro každou neděli. Uplynula ovšem vždy delší doba, než mohl matce něco dáti, ale Vojtěch měl přece radosť, a jeho matka těšila se neméně z jeho lásky a péče.

Naučení matčiných Vojtěch nezapomínal, jsa při každé rozmluvě od ní poučován a napomínán. Slova „Čiň každému dobře, kdykoli můžeš“ nevyšla mu z mysli.

Jednoho dne poslal ho mistr do města, kam bylo jen asi půl hodiny cesty. Bylo již odpoledne. Vojtěch přišel do města ve čtyři hodiny. Bylo mu jíti mimo nádraží před městem. Když Vojtěch k němu se blížil, počalo pršeti. Vešel tedy do nádražní budovy, kde mnoho lidí očekávalo příjezdu vlaku.

Opodál v koutě stál chlapec téhož asi stáří jako Vojtěch. Byl čistotně, ač ne bohatě oděn, ale v obličeji jeho jevila se úzkosť a starosť. Chvílemi pohlédl na zamračenou oblohu, pak sáhl do kapsy, přepočítal peníze, které měl, hledal i v ostatních kapsách, zavrtěl smutně hlavou a schovav zase peníze z hluboka si vzdychl.

Vojtěchovi bylo toho chlapce líto. Matčina slova „čiň každému dobře, kdykoli můžeš“ vstoupila mu živě na mysl.

„Co je ti? Snad mohl bych ti pomoci,“ promluvil přistoupiv ku chlapci.

Hoch podíval se nesměle na Vojtěcha a po malé chvíli pravil: „Možná, že bys mohl mi pomoci, ale co ti záleží na mně, neznámém chlapci? Vždyť jsme se nikdy ještě neviděli a možná, že se zase nikdy již nespatříme; jak mohl bych ti odplatiti tvou pomoc?“

„O to se nejedná,“ pravil Vojtěch. „Rád ti pomohu, moje matka říkává, že jest povinností každého bližnímu pomáhati.“

„Tvá matka je zajisté šlechetná,“ dí chlapec. „Nuže, povím ti, co mne souží. Jak vidíš, prší pořád hustěji a já mám domů více než dvě hodiny cesty. Otec mi dal sice peníze, abych mohl přijeti vlakem, ale vydal jsem více peněz nežli jsem se nadál, a nyní nedostává se mi pět krejcarův, abych mohl si koupiti lístek. Kdybych mohl jeti, byl bych za půl hodiny doma; kdyby však nepršelo, nedělal bych si z toho nic, že musím jíti pěšky. Ale v tomto dešti nelze mi jíť, a déšť může potrvati dlouhou dobu. Nevím jak se dostanu domů.“

„Je-li ti potřebí jen pěti krejcarů, tu je pomoc snadná,“ pravil Vojtěch. „Na štěstí mám u sebe něco peněz a mohu ti pět krejcarů dáti.“

Po těch slovech podal chlapci pět krejcarů.

Zraky hochovy zajiskřily radostí. „Zaplať ti Bůh,“ pravil.

„Kéž bych se s tebou ještě někdy sešel, abych mohl ti splatiti tvůj dar!“

„Ale vždyť nestojí těch několik krejcarův ani za řeč,“ odpíral Vojtěch, „jest to pranepatrný dárek.“

„Pranepatrný dárek pravíš, dobrý hochu?“ dí chlapec. „A přece kdyby nebylo tvého dárku, kdo ví, kdy přišel bych domů? Proto děkuji ti ještě jednou.“

Chlapec koupil si jízdní lístek a hovořil pak dále s Vojtěchem. Venku jen se lilo. Za chvíli přijel vlak, a chlapec poděkovav ještě Vojtěchovi a srdečně se s ním rozloučiv vstoupil do vozu; po krátkém okamžení unášel ho vlak k domovu.

Vojtěch díval se za vlakem, dokud nezmizel jeho zrakům. Cítil v nitru svém velikou radosť, jaké snad nikdy ještě nepocítil. Byla to radosť z vykonaného šlechetného skutku, kterouž oblažovalo jej jeho svědomí.

Déšť neustával a Vojtěch byl nucen čekati hodnou chvíli. Tu teprve těšil se, že chlapci pomohl. Byl by chuďas dojista nedošel za světla domů.

Konečně počaly obloha se vyjasňovať a jen drobné krůpěje deště snášely se k zemi. Vojtěch spěchal do města, vyřídil, co mu byl mistr přikázal, a vrátil se domů.

Mistrovi nezmínil se, že setkal se s hochem; ale když navštívil příští neděli matku, svěřil jí, co učinil. Pochválila jej za jeho šlechetný čin a pravila: „Čiň vždy tak, Vojtíšku; pomáhej bližnímu dle svých sil. Pomáhej jiným, pomohou tobě, praví přísloví. Snad budeš i ty potřebovati někdy pomoci bližního.“

Vojtěch přislíbil matce, že bude vždy pamětliv jejích slov. Ale příběh s chlapcem vytratil se mu brzy z mysli. Vojtěch myslil, že se s ním sotva ještě někdy sejde. —

Čas míjel, a našemu příteli uplynula s ním učennická léta; stal se tovaryšem. Řemeslu rozuměl dokonale; zůstal v práci u mistra, který mu dával slušný plat.

Nyní byl Vojtěch docela spokojen — nikoli snad proto, že byl svým pánem, ale že mohl podporovati starou matku. Chtěl, aby si juž odpočinula.

„Nikoli, Vojtíšku,“ pravila matka, „dlouhá chvíle by mne utrápila. Bylo by také hříchem, kdybych zahálela. Bůh ti žehnej za tvou lásku, vidím, že není mi se obávati, že bys opustil starou matku. Ale dokud mohu, budu pracovati; ty pak ukládej peníze, kterých nevydáš, abys měl zálohu pro případ nouze. Nevíš, budeš-li stále zdráv, a bude-li vždy dosti práce.“

Vojtěch uznával, že matka má pravdu; přece ji však přemlouval, aby si odpočinula, bude-li cítiti slabosť, a by se příliš nenamáhala.

Než, Vojtěchovi měla nastati po několika šťastných letech doba zármutku. Mistr, u něhož byl až posud zaměstnán, zemřel; vdova vyprodala všecko nářadí a odešla ku svým příbuzným. Tovaryši byli ovšem propuštěni, a s nimi také Vojtěch. V tu dobu postonávala i Vojtěchova matka, Vojtěch povolal k ní lékaře a bedlivě ji ošetřoval jako zdárný syn. Ale takto nemohlo býti stále, neboť uspořené peníze byly by záhy zmizely. Vojtěch poptával se tudíž v okolních vesnicích i ve městě po práci, ale nikde jí nenalezl. Smutně vrátil se domů.

„Nermuť se příliš, Vojtíšku,“ pravila matka. „Neměj o mne starosti a vydej se do světa na zkušenou. Máš toho beztoho potřebí.“

„Vás abych opustil matinko?“ zvolal Vojtěch. „Nikoli, toho neučiním.“

„A přece musíš tak učiniti,“ dí matka. „Dlouho-li by nám stačily peníze? Co bychom pak počali? Ty bys neměl ani krejcaru na cestu.“

To bylo sice pravda, Vojtěch však přece zůstal doma, dokud matčina nemoc neulevila. Po čtyřech dnech bylo jí lépe; Vojtěch připravil si tlumok, vzal si něco málo peněz — ostatní nechal matce — a vydal se na cestu.

Umínil si, že daleko nepůjde, aby mohl ob čas navštíviti matku. Útrpná sousedka slíbila mu sice, že k ní častěji dohlédne, ale Vojtěch nebyl tím zbaven starostí. Kromě toho doufal, že naskytne se mu snad po krátkém čase práce blíže domova, a proto nechtěl vzdálili se příliš od rodné vísky.

Prošel všecky blízké obce, ale nikde nenalezl práce. Chtě nechtě musil jíti dále, ačkoli starosť o churavou matku ho zdržovala. Kromě toho počal ho trápiti nedostatek, neboť ubývalo mu skrovné jmění úžasně rychle. K večeru jednoho dne přišel do malého městečka. Vešel do první dílny, vešel do druhé, ale nikde neměli pro něho práce.

„Je to bída příteli,“ řekl mu druhý mistr; „jsme zde v malém městečku tři, a tak máme všichni málo práce. Nejlépe vede se mistru Zemánkovi, který má dílnu v kostelní ulici. Jděte k němu, snad vás přijme.“

Vojtěch poděkoval a šel ihned do kostelní ulice. Mistr Zemánek byl asi třicetiletý muž. Rozmlouval s Vojtěchem vlídně, ale řekl mu rozhodně, že ho nemůže přijati do práce. Vojtěchovi zalily se oči slzami.

„Snad přece — aspoň na krátký čas, pane mistře,“ prosil třesoucím se hlasem. „Mám v kapse již jenom několik krejcarův, a žebrati nechci a nebudu. Má matka jest již několik neděl nemocna.“

„Rád bych vám pomohl,“ dí mistr pohnutě, „ale věřte, že nemohu. Mám dva tovaryše, a jednomu dal jsem právě včera výpověď, protože je málo práce. Přijďte za několik neděl, snad se poměry zlepší a budu vás moci přijati. Učiním tak rád, vidím, že jste pořádný člověk.“

Smutné vyšel Vojtěch na ulici. „Mám přijíti po několika nedělích.“ pravil sám k sobě. „Ale co budu dělati do té doby?“

Téhož dne nemohl již dále jíti, protože se stmívalo; vešel tedy do blízkého hostince, kde hodlal zůstati přes noc.

V hostinci nebylo nikoho. Vojtěch posadil se k malému stolu v koutě: hostinský přinesl mu k večeři suchý chléb a malou sklenici piva. Vojtěch počítal již v duchu, o kolik krejcarů bude ráno zase chudší.

Za chvíli počali se scházeti hosté. Byli to zámožnější občané, jak Vojtěch myslil. Posadili se k velikému stolu uprostřed světnice a počali hovořiti. Za malou chvíli přišel také mistr Zemánek, který posadil se k témuž stolu.

Hosté hovořili o rozličných věcech; ovšem hlavně o tom, co nejnověji udalo se ve městě a v okolí.

„Víte-li pak, pánové, že byl dnes v Oudolinách veliký požár?“ vmísil se po chvíli hostinský do řeči.

„V Oudolinách? O tom jsem neslyšel,“ pravil jeden host; „vždyť jsou tam skoro dvě hodiny cesty.“

„Můj čeledín byl dnes v nedaleké vesnici a viděl to,“ pravil hostinský. Vyhořelo tam několik stavení. A víte-li, pánové, kdo to způsobil? Malé děti!“

„Děti?“ zvolali hosté překvapeni.

„Ano,“ pravil hostinský. „Chudí rodiče odešli na pole a nechali doma dvě malé dítky. Ty hrály sirkami ve světnici a zapálily. Veliký div ještě, že neuhořely. Jeden soused zpozoroval oheň, vyrazil okno a děti vynesl. Ale za chvíli rozšířil se požár i na okolní stavení; lidé byli většinou na polích, a tak neměl kdo hasiti.“

„Je to hrůza,“ pravil jeden host. „Tolik neštěstí způsobily již děti ohněm, a přece nechávají mnozí rodiče stále své dítky doma bez dohlídky.“

Po té rozpředla se živá rozmluva: jedni myslili, že by měli rodičové bráti děti raději s sebou na pole, jiní tomu odpírali pravíce, že by malé dítě snadno mohlo se roznemoci, ležíc po celý den za parného dne pod šírým nebem.

„Aspoň toho měli by rodičové dbáti, aby odstranili ze světnice všecky věci, jimiž mohly by dítky si ublížiti nebo způsobiti neštěstí,“ pravil mistr Zemánek. „Budete-li tak laskavi, pánové, a vyslechnete-li mne, povím vám, jaké neštěstí bylo by se stalo jednou v naší rodině, ačkoli byla má matka — Bůh jí dej věčnou slávu — na děti velmi opatrna.“

„Jen vypravujte, již posloucháme!“ volali hosté.

„Bude tomu v den před svatým Václavem právě osm roků,“ počal mistr. „Já jsem byl tenkráte tovaryšem a pracoval jsem u mistra ve vesnici, kde bydleli moji rodiče. Otec byl v práci a matka byla sama s dětmi doma. Můj mladší bratr byl poslán téhož dne do Řevnic, — víte snad o tom městečku, jest odtud vzdáleno asi pět hodin cesty.“

„Víme o něm,“ pravili někteří hosté. — Vojtěch, který seděl zamyšlen u svého stolu, počal poslouchati mistrovo vypravování, neboť městečko Řevnice bylo blízko jeho rodné vesničky, kde posud přebývala jeho matka.

„Tedy,“ vypravoval mistr dále, „jak jsem pravil, matka byla s dětmi doma. Děvčátku bylo tenkráte pět roků, hošík byl o rok mladší. Bylo k večeru; matka připravovala večeři. Zatím vešla do světnice sousedka a pravila: ‚Musím někam na chvíli odběhnouti, buďte tak laskava a podívejte se chvílemi k nám, nepláče-li mi dítě.‘ Matka slíbila, že tak učiní, a sousedka odešla.

Po malé chvíli zaslechla matka ve světnici sousedčině dětský pláč, což bylo znamením, že dítě se probudilo. Šla tedy hned k němu a počala je konejšiti. Než malý křikloun nedal se uchlácholiti; matka vzala nádobu s mlékem, aby dítě nakrmila, a tak zdržela se chvíli v sousedčině světnici.

Naše dítky přiblížily se zatím ku plotně; otvory ve dvířkách u kamen viděly plápolať oheň, a to se jim líbilo. Děvčátko vzalo tenkou třísku, ležící na zemi, a vstrčilo ji otvorem ve dvířkách do plotny. Tříska počala hořeť, a děvčátko vytáhlo ji ven. Obě dítky pohlížely nyní na jasný plamínek. Děvčátko drželo hořící třísku, která za chvíli již dohořívala. Náhle počal je plamínek páliti do prstů. Děvčátko pustilo třísku, ta padla mu na šaty, a v okamžení bylo dítě v jednom plamenu.

Bůh ví, co bylo by se tenkráte stalo; matka nevěděla o ničem. Ale v tom vešel do světnice mladší bratr, který byl, jak jsem pravil, poslán do Řevnic a vracel se právě domů. Spatřiv s hrůzou, co se děje, popadl nedaleko stojící nádobu s vodou a rázem uhasil hořící šaty děvčátka, které bylo tím zachráněno, utrpěvši jen malé popáleniny.“

„To byla duchapřítomnosť toho vašeho bratra!“ pravil jeden host. „A ta náhoda!“ volali jiní.

„Ale na to hlavní byl bych málem zapomněl,“ pokračoval mistr. „Můj bratr byl by musil jíti ze Řevnic domů pěšky, nedostávalo se mu totiž pět krejcarů, aby mohl koupiti si jízdní lístek na dráhu. Ke všemu dalo se do deště. Bratr stál smutně v čekárně, přemýšleje, jak dostane se domů. Tu však ustrnul se nad ním neznámý hoch a dal mu pět krejcarů. — Nuže, pánové, co myslíte, kdo zachránil život mé sestřičky?“

„Kdo jiný, nežli její bratr!“ pravil jeden z hostí.

„Nikoli,“ pravil mistr. „Její život zachránil neznámý chlapec svými pěti krejcary, které daroval bratrovi. Neboť bratr byl by musil jinak jíti domů pěšky a nebyl mohl zachrániti sestřičky.“

„Toť vskutku pravda,“ zvolali hosté.

„Kdo by pomyslil,“ pokračoval mistr, „co může způsobiti tak nepatrný dárek! Můžete si pomysliti, jak děkovali jsme v duchu dobrému chlapci. Přejeme si všichni toužebně, abychom se s ním ještě někdy setkali.“

„Ano,“ pravil jeden host, „každý dobrý čin nese hojné ovoce.“

Vojtěch, který byl pozorně poslouchal vypravování mistrovo, div nevykřikl překvapením při posledních jeho slovech. Vždyť on sám byl ten cizí hoch, který byl daroval mistrovu bratrovi na nádraží v Řevnicích pět krejcarů. Pamatoval dobře, že to bylo před osmi lety v den před sv. Václavem.

„Žádný dobrý skutek nezůstane neodměněn,“ pravil Vojtěch sám k sobě. „Matka mi tak často říkávala a měla pravdu. Kdyby mistr Zemánek věděl, že jsem já ten cizí chlapec, přijal by mne zajisté hned do práce, a měl bych po starosti. Ale měl bych se mu prohlásiti? Nikoli, nechci žádať odměny za vykonaný dobrý skutek. A mistr mohl by mne míti za podvodníka, který, vyslechnuv jeho vypravování, chce kořistiti z jeho šlechetnosti.“

Zatím povšimli si hosté zamyšleného Vojtěcha. „Je to bezpochyby cestující řemeslnický tovaryš,“ pravil hostinský.

Mistr Zemánek, který teprve nyní poznal Vojtěcha, pravil: „Neseďte tam ve tmavém koutě a přisedněte k nám!“

Vojtěch přiblížil se slušně k hostem a posadil se na jejich vybídnutí ke stolu, aby účastnil se jejich rozmluvy.

Po malé chvíli vešel do světnice nový host. Mistr Zemánek ihned spěchal mu vstříc, objal jej a pravil: „Vítám tě, bratře!“

„Opozdil jsem se poněkud na cestě,“ pravil příchozí. „Nezastihl jsem tě doma a přicházím sem, neboť nechtěl jsem, aby bylo pro tebe posláno, nebylo by ti zajisté milé, kdybys vyrušen byl ze zábavy.“

„Jest ovšem lépe, že jste přišel sem,“ dí jeden z měšťanů. Právě jsme o vás mluvili.“

„O mně?“ divil se příchozí.

„Ano, vypravoval jsem, jak jsi zachránil život naší sestřičce, která byla by málem uhořela.“

Vojtěch díval se na mistrova bratra; poznal v něm ihned hocha, s kterým byl se setkal na nádraží v Řevnicích.

Také příchozí povšimnul si Vojtěcha; tázal se bratra, kdo to jest. Mistr řekl mu, že je to neznámý tovaryš, který hledá práce.

Zemánkův bratr díval se ještě chvíli na Vojtěcha, náhle však se vzchopil a přiskočiv k němu, počal jej objímati a volal: „Díky Bohu, že přece jednou s vámi se setkávám, drahý příteli!“

Vojtěch byl překvapen, neboť nenadál se, že jej mladší Zemánek pozná. Tím více byli však překvapeni ostatní hosté, a nejvíce divil se mistr, domnívaje se, že bratr se mýlí, objímaje neznámého tovaryše a nazývaje ho přítelem.

Mladší Zemánek, pozoruje překvapení přítomných, upokojil se poněkud a pravil rozechvěným hlasem: „Snad vypravoval také můj bratr, že nikoli já, nýbrž cizí hoch zachránil život mé sestřičky svým dárkem, který nazval velice nepatrným. Ejhle, pánové, zde vidíte toho šlechetného člověka! Po dlouhých letech shledávám se s ním zde; ačkoli změnila se za ten čas velice jeho tvář, přece jsem ho poznal ihned; neboť každého dne téměř vzpomínal jsem na něho, aby nevyšla mi z mysli jeho podoba.“

Po těchto slovech nastal pravý jásot. „Můj Bože, jaká to náhoda!“ zvolal mistr Zemánek přiskočiv k Vojtěchovi a tiskna mu ruku. Ostatní hosté chválili jeho šlechetný čin a všichni tlačili se k němu. Darmo prohlašoval Vojtěch svůj dárek za nepatrný, hosté nepřipustili ho ke slovu, chválíce jeho šlechetnosť.

„A vy nemáte práce, dobrý člověče?“ zvolal mistr Zemánek. „Proč pak jste se mi hned neprohlásil, když jsem o vás vypravoval? Buďte jen bez starosti, zůstanete u mne, kdyby bylo sebe méně práce!“

Ještě chvíli zůstali v hostinci; pak odebral se Vojtěch s oběma bratry do bytu mistrova, kde zůstal.

Práce bylo sice málo, ale Vojtěch dostával od mistra přece slušný plat. Po krátké době vyplnilo se nejtoužebnější přání Vojtěchovo, že byl opět u své milé matky, která byla se zatím uzdravila. Mistr Zemánek totiž, poznávaje, že tři truhláři nemohou míti důstatek práce v malém městečku, přesídlil se na radu Vojtěchovu do vsi, kde bydlela jeho matka. Koupil domek od vdovy po truhláři, u něhož byl Vojtěch se vyučil, a zařídil si dílnu, ve které s Vojtěchem a dvěma jinými tovaryši pilně pracoval, maje vždy dosti práce.

Hle, milý čtenáři, jak mnoho dobrého způsobil nepatrný dárek Vojtěchův! Následuj jeho příkladu, neboť „každý dobrý čin dojde odměny.“