Šlechetnosť, ozdoba dítek/Každý zlý čin vyzradí se

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Nepatrný dárek	Každý zlý čin vyzradí se	Ze života žebrákova

Údaje o textu
Titulek:	Každý zlý čin vyzradí se
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 23–28. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Poznalo zajisté mnohé z vás, milé dítky, jak obtížno jest za parných dnů sluneční vedro. Jak tu zemdlí dělníci na poli, jimž pot s čela jen se lije, jak zemdlí pocestný, jemuž jest vykonati dalekou cestu! Rád by šel rychle, ale nemůže; oděv potem téměř prosáklý lne mu k tělu, obuv zdá se mu býti pořáde těsnější. A což ta zemdlenosť a ta traplivá žízeň! Ani nejmenší chuti k jídlu není — člověk pořáde by jen pil a zase pil.

Pocestný koupí si tedy piva; posilní se, okřeje, ale to trvá jen chvilku; brzy pocítí ještě vetší žízeň. Přijde ke studánce a napije se vody; chutná mu lépe nežli pivo — ale žízeň je téměř neuhasitelná. Napil se již několikráte, cítí, že již píti nemůže, má plný žaludek; ale hrdlo jest pořád ještě vyschlé. A což není-li v poli studánky, a jest-li i do nejbližší vesnice daleko! Pak jest ubohému mnoho vytrpěti.

Vím, že rády jídáte ovoce, milé dítky, ale zajisté nejlépe vám chutná, když jest horko. Jak příjemně ochladíme ovocem vyprahlé hrdlo; jím občerstvíme se, ukojivše hlad i žízeň zároveň. Však by vám sadaři pověděli, jak mnoho ovoce prodají pocestným.

Boženka vytrpěla také jednou mnoho na cestě. Otec její šel navštívit babičky; Boženka prosila jej, aby směla jíti s ním. Otec jí netajil, že by jí bylo jíti pěšky dvě hodiny cesty, což jest pro ni příliš mnoho; ale Boženka měla babičku tak ráda, že by byla s radostí vykonala ještě delší cestu. Vždyť víte, jak babičky milují své vnučky, a babička Boženčina byla tak hodná! Vždycky měla pro svou malou vnučku připravený nějaký dárek ve veliké starodávné truhle. Nedivte se tedy Božence, že by byla babičku ráda spatřila.

Otec učinil Božence po vůli; vzal ji s sebou.

Cesta k babičce byla pro Boženku radostná: těšila se, jak se potěší s babičkou, která k ní byla tak laskava! Kromě toho pěkně se to Božence šlo: nebylo horko, neboť obláčky, přehánějíce se po nebi, zadržovaly žhavé sluneční paprsky.

U babičky byla Boženka dva dny; pak vydala se s otcem zase na cestu k domovu. Cesta na zpět ji však netěšila, neboť Boženka byla by zůstala ráda ještě nějaký čas u babičky; ale nemohlo to býti. To ji rmoutilo: smutně kráčela podle otce, nemluvíc ani slova.

Bylo sice již po čtvrté hodině, když vydali se na cestu, ale horko bylo ještě veliké. Boženka brzy počala naříkati, že jí bolí nohy, a že má velikou žízeň.

Tatínek jí neměl za zlé, vždyť i jeho trápila žízeň. „Milá Boženko,“ pravil, „nářek ti nepomůže. Podívej se, tamhle je sadař, má krásné třešně. Máme k němu ještě asi půl hodiny cesty; čím rychleji půjdeme, tím dříve budeme u něho; tam koupíme si třešně, ty nás občerství.“

Boženka uznala, že má tatínek pravdu. Pospíšila si, a brzy přišli k sadařově boudě. Otec koupil litr třešní a rozdělil je na tři díly: jeden díl dal Božence, druhý nechal sobě, a třetí díl uložila Boženka do košíčku pro svého bratříčka Otokara. Pak usedla vedle otce na zelený trávník a pochutnávala si na třešních.

Občerstvivše se lahodným ovocem, kráčeli dále k domovu. Boženka již necítila žízně. Ale třešně byly velmi chutny, byla by jich ráda ještě několik snědla, styděla se však otci říci. A za chvíli trápila ji žízeň zase.

Boženka byla všecka mrzuta. Jak ráda byla by sáhla do košíčku pro několik třešní, ale nemohla; otec byl by to zpozoroval, šel vedle ní, neboť cesta byla dosti široká.

Však hle, nyní vešli na úzkou pěšinku v poli; nemohou jíti podle sebe; tatínek jde napřed, Boženka za ním. Teď nadešla příhodná doba. Boženka sáhne pravicí do košíčku, který nese na levé ruce, a již má dvě veliké třešně. Tatínek neví ničeho; Boženka dá je rychle do úst. Pochutnala si, ale ne tak jako dříve. Cítí nepokoj; ví, že neměla to činiti; ale přece nedovede se přemoci. Za chvíli sáhne opět do košíčku a vezme tři třešně. Tatínek se neohlíží, jest jista, že ji nepozoruje.

Ale běda, nyní na ni promluvil. Jak se Boženka lekla! Teprve za chvíli dala třešně do úst. Než došli domů, sáhla ještě dvakráte do košíčku; však tatínek nepozná, že schází několik třešní!

Doma Boženka otevřela košíček a vyňala třešně. Otokárek přiskočil rychle k ní, těše se, že mu něco přinesla.

„Boženko, jsou ty třešně všecky?“ tázal se otec.

Boženka se zarděla, neodpovídajíc.

„Vím, že jsi vzala čtyřikráte třešně z košíčku,“ pokračoval otec; „když jsi brala podruhé, promluvil jsem na tebe, ale ty jsi toho nedbala; myslila jsi, že nevím o ničem. Kdybys byla řekla, že máš žízeň, byl bych ti dal ještě několik třešní, ale ty jsi mě chtěla klamati. Nepřála jsi Otokárkovi těch několik třešní, snědla jsi je sama. Myslila jsi, že o tom nevím; neřekl jsem ti ničeho, abys poznala, že každý zlý skutek se prozradí. Vím všecko, ačkoliv jsem se na tebe neohlížel.“

Tomu se Boženka divila; sklopila hlavu a dala se do pláče. Styděla se, že se dopustila tak ošklivého činu.

„Tvůj stín tě prozradil,“ řekl otec. „Když jsi kráčela za mnou, dosahoval tvůj stín až přede mne, a dobře jsem na něm viděl, kdykoli jsi sáhla do košíku. Poznej z toho, že každý zlý skutek se vyzradí, i kdybychom byli tím jisti, že se o něm nikdo nedoví.“

Boženka dlouho plakala; pak odprosila tatínka, který jí milerád odpustil, a nezapomněla nikdy na tuto příhodu.