Šlechetnosť, ozdoba dítek/Štědrovečerní dárek

Šlechetnosť, ozdoba dítek Václav Špaček
Sám se potrestal	Štědrovečerní dárek	Nepatrný dárek

Údaje o textu
Titulek:	Štědrovečerní dárek
Autor:	Václav Špaček
Zdroj:	ŠPAČEK, Václav. Šlechetnosť, ozdoba dítek. Svazek II. Nové Město nad Metují : Bohdan Böhm, 1884. s. 5–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Blahoušů Vilímek měl velmi hodného dědečka. Jest známo, jak dědečkové vnuky své milují, a dědeček Vilímkův měl svého vnoučka zvláště rád, protože byl Vilém jediný jeho vnuk. A Vilém splácel dědečkovi lásku jeho zase srdečnou láskou a těšil se vždy jeho příchodu; vždyť přišel ten dobrý dědeček vždy s nějakým dárkem.

Ale zvláště na štědrý den těšil se Vilém; neboť ho dědeček vždy značným darem radostně překvapil, a poněvadž se vánoce letos již blížily, proto s velikou touhou očekával Vilém již dědečka.

A štědrý den přišel. K večeru dostavil se dědeček, nesa něco v papíru zabaleného. Vilém byl již netrpěliv; a když mu otec i matka odevzdali dárky od Ježíška, a když dědeček i po balíčku sáhl a na stůl jej položil, tu tlouklo Vilémovi nedočkavostí srdce.

„Umínil jsem si, Vilímku,“ počal dědeček rozbaluje, „že ti letos něco zvláště pěkného na památku dám. Jsem již stár a churav a nevím, jestli ode dneška za rok opět mezi vámi dlíti budu.“

„A proč ne, dědečku?“ tázal se Vilém, jehož slova dědečkova skoro rozplakala.

„Nu, nermuť se,“ těšil ho dědeček; „jednou se zajisté všichni shledáme u Otce nebeského, budeme-li přikázání jeho plniti.“

A dědeček rozbalí již papír a vytahuje nějaké režné plátno. A kterak se Vilém podivil, ano ulekl, když viděl — kabát z hrubého režného plátna, jaký nejchudší chlapci nosívají.

„Ten kabátek dávám ti na památku,“ pravil dědeček a podivně se usmíval. „Oblekni pak jej přece, bych viděl, jak ti bude slušeti.“ Ale Vilém se tvářil velmi mrzutě. Nechtěl však odpírati dědečkovi a oblékl kabát, ale byl by se skoro rozplakal, když na sebe v zrcadle pohlédl. Vždyť on tak sprostého oděvu nikdy nenosil, a dědeček mu jej nyní dává jako něco vzácného na štědrý den. Vilímek byl celý večer mrzut, ale dědeček i rodiče se významně usmívali.

„Nu, jak se ti líbí dárek dědečkův?“ otázal se otec Viléma, když byli samotni.

„Ach, tatínku, očekával jsem od dědečka něco jiného,“ řekl Vilém smutně.

„Něco jiného?“ tázal se otec jako překvapen. „A proč?“

„Vždyť jsem nikdy takového oděvu nenosil,“ odvětil Vilém.

„Nu a co na tom? Kdybychom byli chudi, musil bys takový oděv stále nositi. Byl by ti milejší kabát z drahé látky?“

„Ovšem,“ odpověděl chlapec.

„Vidíš, jak jsi nerozumný,“ pravil otec. „Jaký rozdíl jest mezi tímto kabátem a mezi kabátem drahým? Nekryjí oba stejně tělo? Zajisté. Prokazují tedy oba stejnou službu, a co více — roztrhá-li se jednou tento laciný kabát, jest škoda menší, než-li když se roztrhá drahý.“

„To je pravda, ale prosím vás, tatínku, bych jej nemusil nositi, vždyť by se mi spolužáci snad smáli,“ pravil Vilém.

„Kdo by se ti smál, byl by nerozumný,“ pravil otec. „Mohl bych ti sice poručiti, a ty bys pak kabát ten nositi musil, ale neučiním toho. Snad budeš později želeti, žes kabátem pohrdal. Nemíníš-li jej však nositi, co s ním počneme?“

„Zdárných Jan má chatrný oděv, jeho matka jest velmi chuda,“ pravil Vilém, „mohli bychom mu jej dáti.“

„Je to hezké, že chceš chudému pomoci, pochází-li útrpnosť tvá z upřímného srdce,“ pravil otec. „Což kdyby ti byl dal dědeček drahý kabát, chtěl bys jej také Janovi dáti?“

Vilém se zarděl a mlčel.

„Odpovím za tebe: drahý kabát zajisté bys Janovi nedal,“ pravil otec. „Jest mi líto, že jsi neupřímný. Takový dobrý skutek nemá ceny. Jsi také nevděčný, protože si nevážíš daru dobrého svého dědečka. Kromě toho rodí se v srdci tvém pýcha, poněvadž se stydíš za prostý oděv. Neupřímnosť, nevděčnosť i pýcha jsou veliké nectnosti. Nechci tě z nich však nyní kárati; doufám, že se polepšíš. Chceš tedy opravdu kabát Janovi darovati?“

Vilém mlčel.

„Nevím, jak si mám vyložiti tvé mlčení,“ pravil otec, „ale přesvědčil jsem se, že tě dárek dědečkův netěší; vezmi tedy kabát a dones jej Janovi.

Vilém tak učinil s pláčem; poznal, že rozhněval dědečka i otce, že není hodným dítětem.

Jedva se vrátil od Zdárných, přišel dědeček. Zdálo se, že neví, co se stalo. Ale za chvíli přikvapila sem také matka Janova, přinášejíc všecka překvapena zpět darovaný jí před chvílí kabátek. Všichni se podivili.

„Stal se veliký omyl, vzácný pane,“ obrátila se k panu Blahoušovi. „Jakmile mladý pán od nás odešel, počala jsem prohlížeti kabátek, který Janovi velmi pěkně sluší, a za nějž vám nyní uctivě děkuji. Zaplať vám Pán Bůh tisíckráte vaši dobročinnosť!“

„Budiž vám požehnáno, proto jste nemusila přicházeti,“ odmítal pan Blahouš její díky.

„To není ještě všecko, vzácný pane,“ mluvila dále vdova. „Když jsem kabát prohlížela, divila jsem se těm knoflíkům, které byly také režným plátnem potaženy, ale velmi tvrdé. Zkouším tedy nehtem, co to jest, i pozorovala jsem skrze niti plátna něco lesklého. Rozpárala jsem tedy jeden knoflík a jak jsem se podivila, když jsem v něm spatřila — dukát. A jak jsem se přesvědčila, jest dukát v každém knoflíku; napřed jsou čtyři a vzadu dva, tedy dohromady šest dukátů!“

„Je-li možná?“ zvolal pan Blahouš jako překvapen. „Co tomu říkáš, Viléme? Vážíš si nyní daru dědečkova?“

„Vážím,“ zašeptal zahanbený chlapec.

„Ale on není více tvůj,“ pravil otec přísně. „Ty jsi sobě daru jeho nevážil, dal jsi jej Janovi, a dukáty patří tedy jemu.“

„O nikoli.“ řekla rychle vdova, „to nemůže býti, vždyť to byl omyl.

„Ty musíš nyní s touto poctivou ženou vyjednávati, by ti kabát vrátila,“ řekl otec.

„Vždyť jest i pro Viléma něco v kabátě uschováno,“ pravil nyní dědeček se smutným úsměvem. „Jen ať sáhne do kapes.“

Vilém tak rychle učinil a vyňal z každé kapsy malý lístek. Rychle je rozbalil a četl na jednom: „Kdo si neváží dárku malého, nezasluhuje žádného,“ a na druhém: „Pýcha jest hlavní hřích.“

Vilém se zarděl studem, a horké slzy se mu řinuly z očí.

„Nu, chceš si nyní kabát podržeti?“ tázal se otce, a Vilém prosil s pláčem jeho i dědečka za odpuštění.

„Ale jakou náhradu dáš této hodné matce za její poctivosť? tázal se otec. „Což kdyby byla kabátu nepřinesla?“

„Chci jí dáti jeden dukát, aby mohla Janovi jiný kabát koupiti, a vy mi to zajisté dovolíte, milý tatínku, a dědeček také,“ doložil prosebně.

„Ovšem, milé dítě, a rád ti vše odpouštím,“ řekl dědeček líbaje vnuka. „Ale varuj se vždy pýchy, nevděčnosti a neupřímnosti.“