Školák Kája Mařík/Díl I./XXXII. Kája se hlásí

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXXI. Kájovy přípravy ke zkoušce	XXXII. Kája se hlásí	XXXIII. „Norčata“ a „krajka“

Údaje o textu
Titulek:	XXXII. Kája se hlásí
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Za půl hodiny, třeba maminka říkala, že je ještě brzo, byl Kája na cestě k lesovně. Vzácná paní mu podávala koláč, ale on řekl upřímně: „Já vím, že je asi moc dobrý, ale mně dneska všechno chutná strachem. Nic bych toho neužil, prosím, nechte mi, až jak to dopadne!“

Když viděl kytici, spráskl ruce a teprve po chvíli řekl: „To je taková krása, jaká roste jen v nebi!“

Paní lesní ji obalila papírem, Kája znovu poděkoval a už uháněl k městu.

U řídících vstávali, když Kája zaklepal, hned otevřel a ohlásil se: „Pěkně vítám a děkuju pěkně! Vzácná paní říkala…,“ ale slečna už brala kytici, sňala s ní obal, zadivila se nad tou krásou, do vody vložila a řekla: „Já už vím, Kájo. Paní lesní tu včera večer byla. Počkáš za dveřmi, a jakmile Terina bude končit, otevři a jdi vítat ty!“

Dlouho čekal Kája stále v prázdné třídě, než první žáci začali chodit. Přišla konečně i Terina, a jak se Kája podíval po její kytici, luskl prsty, zavýskl si, bílý naškrobený límec na bundičce srovnal a řekl: „Tomuhle říkáš kytice?“

Měla ji Terina v lesklé, bílé, tuhé, krajkovitě vysekávané manžetě, jak bývalo zvykem. Kratičké stopky karafiátů, poupátek, růží, rezedy a muškátu nastavovaly se tenkými drátky a těsně vedle sebe se lepily v kruh. Nesměl vyčnívat ani jediný zelený list. Jen květy namačkané těsně vedle sebe vyčnívaly nepatrně vprostřed, jak nížily se v rovnost s manžetou. Nebylo to hezké, ba bylo to kruté pro květy, ale dělalo se to tak. Květy byly vlastně mrtvé, protože šťávu, kterou v krátkých stopkách zadržely, ostrý drátek vymáčkl.

„Kdyby to bylo zelené, řekl bych, že je to sběračka špenátu na talíři,“ vystihl Kája přirovnání. Děti se už řadily. U fary se zastavili ministranti s červenými korouhvemi, ostatní tvořili řádkou uličku. Už vyšel pan vikář s panem farářem a děti pozdravily sborem: „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus!“

Už zbyla v dušičce Kájově jen matná představa pana vikáře, vysoký, štíhlý, se šedivými vlasy, usměvavý. I ta mše svatá zdála se mu dnes krátká, protože za chvíli byli zase ve škole. Terina celá bledá stála před lavicemi s kytkou v ruce, když vcházel pan vikář, pan farář, pan řídící, pan starosta a ostatní. Rodiče podle stěn třídy se rozestavili, když Terinka pokročila kupředu.

Kája použil chvíle, v níž ostatní hledali místo, a protlačil se ke dveřím zrovna za pana učitele Haška ze třetí. Ten mu pošeptal: „Jdi na místo, Kájo!“

Ale Kája odpověděl: „Kdepak! Já mám po Terině říkání za kluky. Helejte, pane učitel, jak to zkazí!“

Terina říkala začátek. Potom však ne a ne s místa. Pan farář napovídal, pan řídící napovídal, ale Terina ani muk. Kája už stál na špičkách, maje oči upřené na Terinu. Hluboké uspokojení táhlo mu duší: Myslil si: „Neřek’ jsem to? Kdepak holka! Housenky se bojí, jak by se nelekla vzácného pana vikáře!“ Rozhodl se. Zticha otevřel dveře, chytil kytici, kterou slečna řídících za dveřmi držela, rozběhl se s ní před pana vikáře a spustil: „Veledůstojný pane, pane vzácný vikáři! Přijměte, prosím, tuto kytici na důkaz úcty a lásky od nás kluků! Vzácná paní řekla, abych řek ‚od nás všech‘, ale já jdu, prosím, za kluky. A já jsem to řek’, že to Terina zkazí, protože je to než holka.“

Pan vikář nejdřív zadíval se do očí Kájových a poslouchal. Usmíval se, usmívali se všichni ostatní. Ale paní lesní postrčila Zdeňu kupředu, aby se Kája vzpamatoval a přestal mluviti. Ale on ukázal na ni prstem a řekl: „Veledůstojný pane, tohle je Zdeňa pánovic. Vy ji neznáte? Ju, ta už umí kotrmelce, ale jako já ne. Já udělám tři za sebou jako nic.“

Pan vikář se smál už hlasitě, když Kája pozdvihl kytici. Pan vikář vztáhl po ní obě ruce. Zadíval se na ušlechtilé, vzácné květy, oběma rukama na hruď ji přitiskl a řekl: „Nikde jinde než u nás doma neviděl jsem tak vzácných květů. A kdo, hošíku, ti ji srovnal?“

„To, prosím, vzácná paní z lesovny, co Zdeňa je jejich. A jakou umí ‚jarskou‘, to byste koukal, vzácný pane vikáři! A koláčky dělají — jako nic jsou, ale jen se rozpliznou. Naše maminka zas dělá rozpíčky. Vaše maminka je taky umí? Jestli ne, já bych se třeba zeptal, jak je naše maminka dělá.“

Marně pan farář, pan řídící, páni učitelé, pan lesní s paní, tatínek s maminkou na něj hrozili, posuňky dělali. Řeč Kájova běžela jako horská bystřina, a jeho oči obráceny byly k očím pana vikáře.

„Tak já jsem to řek’ za nás, za kluky, protože kdyby ne, tak my kluci bysme byli jako nic, a my jsme přece víc než holky. A posaďte se u nás, vzácný pane vikáři, abyste nám nevynesl spaní, a zas brzo přijďte!“

Teprve teď Kája se poklonil a šel na své místo. Tlumený smích utichl. Pan vikář rovnal květy růží do vázy a šeptem si říkal: „Právě takové kvetly u nás doma, a teď tuhle — Nielsonky — voní na maminčině hrobě…“

Potom se ještě obrátil po ostatních a zase už s úsměvem řekl: „Nikdy ještě nepoznal jsem tak roztomilé dítě, jako je ten hošík.“

Začala zkouška. Terina byla zapomenuta. Nehlásila se. Ale Kája vymydlenou rukou mával ve vzduchu. Když někdo neuměl, dořekl to nahlas za něj.

Po zkoušce pan vikář, v celém kraji známý zpěvák, rozhlédl se po dětech a zeptal se: „Umíte zpívat?“

Pan řídící honem nesl knihu, ve které bylo zapsáno, co děti zpívaly, ale pan vikář měkce se po něm podíval a řekl: „Rád bych, kdyby nějakou zazpívaly, které se doma naučily.“

Zatrnul pan řídící. Vždyť zrovna včera potkal tlupu chlapců, Vojta Brabenců byl vůdcem, a oni zpívali: „Ku Praze je cesta dlouhá.“ No, jestli s tímhle začnou!

Kájova ruka kmitla se nad lavicí: „Prosím, vzácný pane vikáři, zrovínka minulej tejden mě a tamhle Zdeňu naučila vzácná paní písničku. Vzácná paní je řídicovic a umí moc písniček. Jéje, ta už nás jich naučila! Tak to bysme zazpívali třeba…“

Všichni se tiše smáli a smích zadržovali. Pan lesní sám se teď lekl. Kdož ví, na jakou si Kája vzpomene! Vždyť on sám jednou v žertu učil je zpívat: „Nestůjte, mládenci, pod okny“! A to by tak bylo, aby ji začali. Ví sice, že Kája tenkrát řekl: „Notu má hezkou, ale je tam o holkách, a to nic není!“ Těžko však hádat, kterou začne.

Vtom už spustil Kája: „Ach, synku, synku, doma-li jsi?“

Zdeňa zpívala s ním, sem tam ještě některý hlásek se přidal, ale ti dva zpívali nejpěkněji. Potom se pomodlili a pan vikář odcházel do druhé třídy.

Ostatní šli za ním a teď už nezadržovaně se smáli a pochvalovali si, jaký že ten Kája je čiperný, a ta dřív tak slaboučká pánovic Zdeňa je jako zounek.

Sotva se za posledním zavřely dveře, podíval se pan řídící po třídě, a co viděl? Kája vyplazoval jazyk na Terinu, která už natahovala moldánky.

„Pěkný máš jazýček, Kájo! K večeři s čočkou bys ho měl dost. A to jsem ani nevěděl, že to tak pěkně umíš! A na Terinku, chudinku, pročpak?“

Kája zčervenal a už stál v lavici. „Prosím, já za to nemůžu. Jazejček mi vyběhl z pusy jako nic, jen jak jsem se na tu holku podíval. Neřek’ jsem, že to zkazí?“

„Už ji nech, a víckrát ať nevidím, cos udělal teď! Ona se zalekla a nedopověděla. Zato tys toho napovídal!“

„Já, prosím!? Já jsem dneska moc málo mluvil.“

„Ve tři hodiny přijďte všichni k faře! Pan vikář odjede, ať ho všichni pěkně pozdravíte!“

Ve tři hodiny přijel před faru panský kočár, děti stály v řadě po obou stranách chodníčku. Vyšel pan vikář, za ním pan farář. Kája vyvalil oči. Pan farář nesl kytici, jeho kytici, kterou podal panu vikáři. Ten sedl do kočáru, vzal kytici a zdlouha k ní přivoněl. Rozhlédl se po dětech, když koně krokem šli. Viděl usmívajícího se Káju, naklonil se k němu, a řekl hlasitě: „Kájo, budu na tebe rád vzpomínat, buď hodný!“

Další zaniklo, protože kočí šlehl nad koňmi. Ti se rozběhli, děti volaly „s Pánem Bohem!“ Kočár zmizel v záhybu, děti se rozcházely. Kája hned za rohem chytil si Terinu: „Tak co? Už vidíš, že je to pravda, že holky jsou hloupé? S kým promluvil pan vikář naposled? Se mnou, viď! A od koho si vzal kytku? Ode mne, protože jsem kluk!“