Školák Kája Mařík/Díl I./XXXIII. „Norčata“ a „krajka“

Údaje o textu
Titulek: XXXIII. „Norčata“ a „krajka“
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

Po ránu druhého dne hádal se Vojta Brabencovic s kluky před školou a zrovna povídal Ferdovi Novákovic: „Ty mlč, ty nic nevíš, tys prvňák!“

„Ty taky!“ ušklíbl se Ferda.

„Já vím, ale druhý rok! Tak vím něco víc než ty! Buďto přinese zvětšovací sklíčka anebo morčata.“

Kája honem pospíšil do houfu: Zvětšovací sklíčka, panečku, to by mohly být brejle. Povídala tuhle maminka: „To mi ta písmenka večer skáčou před očima. Snad abych si koupila brejle.“ On se hned ptal, co to je, a slyšel, že sklíčka na oči, která zvětšují. Tak, to by věděl. Ale Vojta řek’ „norčata“, panečku, copak to asi je? Zas jiná sklíčka? Nebo se na to hraje?

Francek Strnadovic se ptal: „Copak je to ‚norčata‘?“

A Vojta se smál: „Kluci, smějte se mu! On neví, co jsou morčata! To jsou králíci, ty hloupej, ale jinší než naši. Jsou celí bílí, mají červené oči a učenliví. Pane, ty umějí ‚kumsty‘! Vloni tu s nima byl a to byste koukali!“

„Copak se platí?“ zachytl Kája nejožehavější otázku.

„No, loni jsme platili po šestáku, ale teď je všechno dražší.“

Kluci se rozběhli přes můstek do chodby.

Z první třídy vycházel cizí pán. Usmál se na děti a řekl jim: „Přineste si odpoledne po šestáčku, dětičky, něco moc krásného vám předvedu.“

Děti se hrnuly do tříd. V první třídě už bylo slyšet pana řídícího, jak začíná „Ve jménu Otce…“

Kája si pomyslil, takhle že by stejně musil počkat za dveřmi a modlit se potom na stupínku. Několika poskoky doběhl cizího pána: „Pěkně vítám, to jsou k nám hosti, prosím vás, vzácný pane, prvňáci taky budou platit po šestáčku? Já bysem se třeba skrčil anebo bysem vám přinesl jahody.“

„To, chlapečku, nejde! Každý musí přinést šestáček. Má’cta!“ A šel.

Kája si hned pomyslil, ten že asi nechodí na jarmarky, nic se s ním smlouvat nedá. Ve třídách se už děti domodlily. Kája honem vlít’ do první, hned po pozdravu dělal kříž a už klečel na stupínku pomodlit se Otčenáš.

V 10 hodin jim řekl pan řídící, aby si odpoledne přinesli po dvacetihaléři, že něco hezkého uvidí — cvičená morčata a dva obrovské hady: krajtu tygrovitou a hroznýše královského. Děti vyběhly ze třídy a těšily se hlasitě. Jen Kája a měl plnou hlavičku starostí. „Norčata“, hada „krajku“, hroznýše. Pro pána krále, a on ten šesták nedostane, on to ví. Maminka řekne: „Zas budeš zbůhdarma vyhazovat peníze?“ Kája šel docela pomaličku chodbou.

„Jako na zavolanou, Kájo, honem mi doběhni k Štulcovům pro perník! Za korunu, řekni, a pospěš!“ řekla paní řídící.

Kája tu byl zpátky v mžiku.

„To jsi hodný! Tož si počkej na vdolečky! Jen je pomaži povidly a perníkem posypu.“

„A to já, prosím, zatím vyberu v kolně loučku,“ nabízel se ochotně.

„Tož běž! Nemáme tu zase ani kousku!“

A Kája si v duchu povídal, že radši bude vybírat loučku, než aby šel domů. Neudržel by se. Řek’ by o šesták a ví to přece, že peníze u nich jsou tuze vzácné, a maminka darmo by se zlobila. Jaká pomoc! Tatínek taky říká: „Nesmíš a nemůžeš býti na každém posvícení.“ Vybere loučku a půjde domů. Přijde asi zrovna k obědu a hned zas poběží do školy — bez šestáčku ovšem. Plný koš loučky vybral, pěkně ji složil v kuchyni na sporák, pochutnal si na vdolečkách, poděkoval zdvořile a bral za kliku.

„A kampak bys teď šel, Kájo?“ zeptal se pan řídící. „Máš hned poledne, však mamince tam zbude talíř polévky a nějaký vdolek taky ještě, jen počkej! Půjdeš pak se mnou. Ten pán přijde hned po poledni, bude si dělat podium, pomůžeme mu.“ Kája div radosti nezavýskl: „Prosím, pane řídící, co je to podium? A já nemám, prosím, šesták.“

„Podium, hm, no, to máš jako takovou polici. A šesták? Kdepak bys platil, když se mnou budeš pomáhat!“

Kája byl dokonale blažen. V duchu si ještě opakoval, slovo „podium“. Moc se mu líbilo.

A když je to jako police, bude teď říkat doma: „Maminko, mám vám podat hrnečky s podium?“ To bude maminka koukat!

„Zaplať Pán Bůh, pane řídící, to jsem rád, to jsem moc rád, že nemusím mít ten šesták.“

Jen dojedli, přišel ten pán, s ním ještě jeden. Kája běžel semhle, tuhle, tamhle, za chvíli stálo na stole „pódium“. No, police taková. Přinesli koše, bedýnky a na konec velkou bednu, těžkou, pane, nesli ji ti dva páni. A už se sbíhaly děti a už ve čtvrté, největší třídě, se shromaždovaly. Ten pán šel vybírat na talíř, šestáčky mu kapaly jen což. Kája stál před panem řídícím zrovna u stolu, a už to začalo.

Ten pán vytáhl na nejvyšší široké prkno dvě bílá morčata. Ta si sedla proti sobě, kývala hlavičkami, podala si packu, pohladila se, najednou jedno seklo to druhé zrovna přes tlamičku. Druhé mu to hned oplatilo a už začala pranice. Vtom první odběhlo, přineslo si kladívečko, kleplo druhé do hlavy, a to se hned svalilo, „jako nic“, vzdychl vzrušeně Kája, který s ohromnou zvědavostí sledoval průběh děje.

„Snad ho načisto nezabilo,“ lekal se Kája. „Vida, jen je, chudáčka, po hlavičce bacilo, a už je po něm.“ Div nezaplakal, ale vtom to s tím kladívečkem se vrátilo už bez něj, ale přišlo s jiným a obě po zadních nožičkách, a nesla malou rakvičku, dočista rakvičku. Postavila ji, chytla to zabité morče a šup s ním do rakvičky. Hezky je tam srovnala. Ono už se, chudinka, ani nehnulo. Obě si utřela oči přední prackou.

Kája povídal nahlas a skoro v slzách: „Nemusilo jsi je bacit po hlavě a zabít. Teď jsi nemusilo plakat.“

Morčata položila na rakvičku víko, to jedno zase našlo to kladívko, přiklepávalo víčko se všech stran hned nahoře, hned dole a zase po stranách. Každou chvíli pracičkou si oči otřelo a když víko nejkrásněji přiklepalo, když už Kája myslil, že musí hlasitě zaplakat, najednou víčko ruplo, morče vyskočilo z rakvičky, uklánělo se tomu druhému, podávalo mu pacičku a Kája hned pochopil, že to bylo „jen tak“ a měl ohromnou radost, že to tak dobře dopadlo. Nesmírně se mu to líbilo.

A už táhli páni na stupínek bednu a už ji otevřeli. Tu jeden z peřin vytáhl ukrutně dlouhého hada, silného, a jak, pane, sekal jazykem! Otočil si ho kolem těla, ale na víc Kája nečekal. Proklouzl kolem pana řídícího a upaloval k samotám, jen se za ním prášilo.

Pane, to zmije je proti tomuhle jako nic, a když uštkne, může člověk umřít. Což tenhle! A on byl zrovna tak na ráně! Tatínek říká: „Od flinty a hada raději dál než blíž. Nevíš nikdy, co se může stát!“

Jéje, proti téhle ‚krajce‘ je zmije jako nic. Tu kdyby chtěl bacit po hlavě, aby na ni pařez zdvihl. A ten pán si ji otočil kolem těla. No, ten bude koukat, až ho nejdřív uštkne a potom zadusí. A jestli ostatní nebudou utíkat, to budou maminky v Lážově plakat. Potom se řekne ‚šestáček‘. A za šestáček tam mohla ‚krajka‘ zadusit Káju jako nic.

I slabikář ve škole zapomněl a jak domů přiběhl, kale ani nepozdravil a hned vyhrkl: „Maminko, ta byla! Ta mne prohnala i bez šestáčku. Řek’ pan řídící ‚krajka‘. Ju, a on had jako modřín. Maminko, ta se kroutila! Ta mu dá! Možná, že už nebudu chodit do školy. Třeba ta ‚krajka‘ všechny tam uštkne a zadusí. Z peřin ji vytáhl, maminko!“ A Kája se moc diví, že se maminka neleká, naopak, že se usmívá, chystá mu svačinu a říká: „Aha, já už vím, to byl ve škole s hadem. Ale ten má, Kájo, vytrhané zuby! Ten nic neudělá! A žes nepřišel v poledne? A žes viděl a neměl krejcárky?“

„Ju, maminko, vytrhané zuby! A což jestli jí narostly nové? Pan řídící mi řekl: ‚Nic platit nebudeš, se mnou půjdeš!‘ Maminko, vy byste uháněla až na Halouny, kdybyste ji viděla!“

„Leda,“ řekla hajná, „Ona je, chudinka, sama ráda, že je ráda. Povídám ti, zubů nemá!“

A Kájova hrůza se scvrkla, „krajka“ pozbyla kouzla. „Nemá zubů, co je do ní,“ řekl si tiše a nahlas dodal: „Maminko, mohla byste mi dát mléko tamhle do toho hrnečku s podium?“

Maminka se dala do smíchu: „Podium bývá ve školách, ne v hajnovně. A jez!“