Školák Kája Mařík/Díl I./XXXI. Kájovy přípravy ke zkoušce

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXX. Kája si kupuje kudlu	XXXI. Kájovy přípravy ke zkoušce	XXXII. Kája se hlásí

Údaje o textu
Titulek:	XXXI. Kájovy přípravy ke zkoušce
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Kájovi se pranic nelíbilo, že v tu středu, na kterou ohlášena byla náboženská zkouška, časně zrána sluníčko ne a ne se vykulit z růžové postýlky. Kája pobízel: „Vstávej, sluníčko, já už jsem se také vyspal. No, udělej hup, vykul se, sviť!“

Maminka se ozvala z kuchyně: „Kájo, jdi si lehnout! Copak tě to napadá, tak brzo vstávat! Ani já ještě nevstanu, vždyť je ještě šero, a chci také jíti poslechnout, jak budeš umět.“

Tak! Toho Kája nečekal. Strachu neměl, že by neuměl, ale jako největší ze třídy seděl vzadu, a to ona maminka si stoupne zrovínka k němu a bude ho pošťuchovat, kdyby se dost málo vrtěl. A to on nemá rád ani trochu. Překulil se ještě na postýlku, ale oči se mu nechtěly zavřít. Začal potichu: „Maminko!“

„Co zase máš?“

„Já myslím, že by měl jít raději tatínek.“ (Toho nedodal: protože ten by nešel mezi ženské dozadu. Zůstal by vpředu a Kája by měl větší volnost při hlášení.)

„Půjde taky. Pánovic také půjdou se Zdeňou.“

Tak! Copak Zdeňa! Na tu by vyvalil oči a ona by ani nemrkla, a co ti ostatní? „To tam budu mít příbuzenstva!“

Maminka zdřímla, ale ne na dlouho.

„Maminko, mně se zdá…“

„Když se ti zdá, tak spi! Ani dospat člověku nedáš! Vždyť jsou teprve čtyři hodiny!“

„Mně se zdá,“ nedal se Kája vyrušit, „že se tu potloukají cikáni. Já být vámi, ani bych se nehnul z domu. Pekl bych rozpíčky a tatínek by mohl chodit okolo a hlídat.“

„A mně se zdá, že Kája lže, a že to dnes povím panu faráři.“

„Tohle může hezky dopadnout!“ myslil si Kája. „To bude doma řečí, že se neptal na to, co chce podniknout. Ale jak by se mohl ptát, když docela jistě ví, že by řekla maminka: Jen se opovaž!“

To bylo takhle: Huboval před Zdeňou, že ta holka Pachlovic bude mít přivítání! „To je tak, jako by kluci nebyli nic. Ať si jde za holky! Ale za kluky by měl taky někdo jít. Víš, Zdeňo, s prázdnýma rukama nemohu jít, ale jen kdybych měl něco do nich, já bych šel taky vítat. Na naší zahradě jsou kytky, ale, prosím tě, takovému vzácnému pánovi přece neponesu pivoňky, měsíčky, balšám a srdíčka! Myslil jsem si králíka, víš, toho stříbrného, ale to taky nejde. Zabít ho — za nic! To bych se uplakal. Do tašky ho vzít? Vzácný pan vikář si přece neponese tašku, a potom — maminka ji potřebuje. Králíci jsou moji. S těmi mohu dělat co chci, ale je to pořád jako padavky, nic do nich letos není, říká maminka. A kdoví, jestli má vzácný pan vikář maminku, aby mu je krmila. Myslil jsem si, trochu vajíček. Řekla teta šafářka ‚Až budeš chtít, přijď si pro pár vajíček, ráda ti dám!‘ Dal bych je do nedělního tatínkova šátku, ale teta řekla ‚pár‘. Pár, to máš dvě, to už vím. Pár bot — dvě boty. Pár koní — dva koně. A pár vajíček — dvě vajíčka. To by bylo přece málo. Nejlepší by byly kytky,“ dodal a vzdychl si.

Zdeňa pozdvihla prstíček, namířila jím proti nosíku Kájovu a řekla: „Ty jsi ale nevtipa, Kájo! Což naše růže? Hm! To je nic? A ty nevíš, že naše maminka, když podává kytice na přivítanou vrchnosti, že paní kněžna vždycky řekne: ‚Nikde na světě nemají tak krásných růží jako u vás a nikdo je nedovede svázat v kytku s větvičkami borovic, jasanu a dubu, jako vy, paní lesní‘.“

Kájovi svítily oči: „A ty myslíš, Zdeňo?“

„Nic nemyslím. Vím, že maminka ti udělá kytku pro vzácného pana vikáře jako vrchnosti.“

„Vidíš, Zdeňo, přece jen si tě vychovám podle svého. Už dostáváš nápady. Je vidět, že se z tebe dělá kluk. Nezdá se ti někdy, že bys měla chuť dát si ostříhat hlavu dohola jako já ve žních?“

„To ne,“ sáhla si Zdeňa po svých hezkých vláskách.

„To přijde, jen počkej! A teď půjdu prosit vaši maminku, ju? A zuj se na to!“

Rozběhli se k lesovně. Paní viděla je už z dálky. Věru, měla Káju skoro tak ráda jako Zdeňu. Vždyť on to je, který ji naučil všecko s chutí sníst, který ji otužuje tak jako teď. Kájovi se houpají v ruce svázané Zdeniny střevíčky a ona utíká skoro stejně rychle jako on.

Co mívala starostí, než se objevil spoluvychovatel jejich Zdeni, když ona někdy chtěla se zout! Dovolila jí jen po zahradě, a to ještě Týna musila prostřít na cestičku starý koberec, aby se Zdeňa nepíchla. A dnes? Zdeňa říká, že má patičky jako kůži. Teď běží s Kájou pískovou cestou — kamínek nekamínek — tvářičky oběma hoří. Když se Zdeňa pod vedením Kájovým učila běhat po cestičkách bosá, vrazila si trn do palečku. Celá myslivna se sběhla, jak Zdeňa začala křičet. Ale Kája vyvalil na ni oči a řekl: „Teď přestaň křičet, nebo se trn lekne a zaleze ještě hloub, a potom přijde pan doktor a uřízne ti celou nožičku! Ukaž!“

Zdeňa se ztišila, nastavila paleček, Kája chytil vyčuhující kousíček mezi nehtíky a trhl. Ukázal jej Zdeně a řekl: „To je rámusu pro pitomý trn! A pojď běhat dál!“

Na to vzpomínala paní lesní, když děti se k ní blížily. Kája honem sáhl do kapsičky, čistým šátečkem setřel si pot s čela a začal: „Prosím, vzácná paní, já bych tuze rád uvítal vzácného pana vikáře s kytkou, za kluky. Zdeňa řekla, že třeba byste byla tak hodná a že byste mi takovou kytku udělala.“

Jeho velké černé oči s dlouhými brvami dívaly se pozorně do očí paniných, a ta si vzpomněla. Zdeňa říká: „Kája má oči jako kdyby si vzal štipeček sazí, ale svítivých, a kolem bílo jako sníh.“ Věru, oči Kájovy byly takové. Černé s jiskřičkou uprostřed, s rohovkou tak bílou, a dovedly prosit, mluvit, žadonit, litovat, slibovat. Nedivila se Zdeně, že poslechne, když je na ni vyvalí.

Pohladila Káju po hlavě: „Kytici chceš? Udělám ti, Kájo! Růže jsou v nejkrásnějším květu, ale jedno mně musíš slíbit! Nebudeš mluvit víc, než co ti povím. Udělám ti takovou kytici, že Terinka Pachlovic bude koukat, kdes ji vzal!“ Vědělať, jak Káju trápí, že Terina půjde s kytkou, a on nic. „Hned ti ji uviji, do sklepa do vody dám a ráno sem pro ni zaběhneš! Celou ti ji obalím bílým hedvábným papírem. Přijď brzo a zajdi s ní k řídícím, popros, aby ti ji tam nechali ve vodě! Jak Terina přeříká přivítání, vezmeš svou kytici, pěkně se pokloníš a řekneš: Veledůstojný pane, přijměte, prosím, tuto kytici na důkaz úcty a lásky nás všech! Poprosím už slečnu, aby na stole byly vázy dvě. Ty se pokloníš, kytici vložíš do druhé vázy a půjdeš na své místo!“

Za deset minut uměl Kája těch několik slov bezvadně. Ale přece podotkl: „To se mi to v puse špatně kroutí. A za všecko zaplať Pán Bůh, vzácná paní, však já to vzácnému panu vikáři povím, že jste mne naučila tomu říkání a kytici udělala.“

„To nesmíš, Kájo! To bych se opravdu zlobila! Smíš říci jen to, čemu jsi se naučil, rozumíš?

Slibuješ mi to?“

„Rozumím, vzácná paní, ale slibovat nemohu nic. Náš tatínek, když mu strejček ševcovic nepřinese včas boty, říká: ‚Slíbil, nepřinesl. Inu, sliby jsou chyby.‘ A já někdy, když začnu mluvit ne a ne se zastavit!“

„Tak si pamatuj! Kdybys začal mluvit víc, postrčím Zdeňu kupředu, a to bude znamení, že máš mlčet!“

„Tak ju! Ale, vzácná paní je moc hodná. Já za to zas něčemu Zdeňu naučím. Třeba stát na rukou hlavou dolů, ju?“

„To ani nemusíš, Kájo! Umí už toho dost, a pojďte k svačině.“

Když paní lesní vzala je pak do růžového sadu, který byl chloubou lesovny, Kájovi až dech se tajil. Bylo to jediné místo, které bylo vždycky zamčeno. Pan lesní nesmírně si zakládal na převzácných druzích nádherných růží a říkal: „Zamykej, maminko, Kája se Zdeňou by tam udělali paseku!“

A dnes tam směli. Když Zdeňa řekla Kájovi: „Všude smíme, ale sem ne,“ a ukázala na zamčená dvířka, natáhl Kája krk, stoupl si na špičky a řekl: „Beztoho tam nic není. Nic tam nekvete, a je to za myslivnou z ruky.“

Ovšem, to bylo v dubnu, a od té doby si sadu ani nevšimli. Ale teď! Jak prošli brankou, kterou tvořily stříbrně lesknoucí se olivy, zastavil se Kája a řekl vzrušeně: „Jako v ráji! Skoro abych dal pozor, jestli tu někde není jabloň s hadem!“

Bylo nač se dívat. Do oranžova, do ruda, do růžová, do bledé žluti vykvétaly růže. Bílé byly jako čerstvě padlý sníh, červené jako krev, která vytryskla z prstíku, když Kája včera třísky kudlou dělal. Ty bílé se kroutily z růžových a zelenavých obalů, ty růžové byly jako z vosku, ty červenavé byly jako sametové a voněly — voněly „jako nebe“, řekl si Kája.

Vzácná paní uřezávala ty nejkrásnější. Červené jako krev, růžové jako červánky, zlaté jako slunce, žluté jako měsíc! A dlouhé stopky uřezávala a dávala pozor, aby zelená poupata nevzala s sebou.

K plotu růžového sadu těsně přiléhal les. Větve mladých borovic jako ojíněné modří skláněly se přes plot, rovněž jasany a doubky. Paní lesní uřezávala ještě z těch, a potom řekla: „To bude kytka, Kájo, a jak to řekneš?“

Kája doslova pověděl.

„Teď jděte ještě do lesa, a pak už pospěš domů, ať se vyspíš.“

Tohle bylo, nad čím ve středu ráno, v den náboženské zkoušky, přemýšlel. Tatínek říká: „Bez vůle Boží ani vlas s hlavy nespadne,“ tak už to všechno poručí Pánu Bohu, ale co je platno, maminka musí vstát a vařit snídani. Vždyť on musí ještě do lesovny pro kytici, a do školy je kus cesty.

„Maminko, sluníčko se vybaluje, vstávejte! Já mám takový hlad!“

Maminka vstala. Modlila se ještě, když zatápěla, a teprve potom řekla: „Tady máš čisté prádlo, pěkně se pomodli, umyj, oblec, a pamatuj si: Jestli něco provedeš, nechoď domů!“