Školák Kája Mařík/Díl I./XXX. Kája si kupuje kudlu

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXIX. Přijede pan vikář. Kája se Zdeňou hlídají Marjánku	XXX. Kája si kupuje kudlu	XXXI. Kájovy přípravy ke zkoušce

Údaje o textu
Titulek:	XXX. Kája si kupuje kudlu
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Jak Kája do školy vešel, už cítil vážnost chvíle. Na chodbě byly kupy chvojí, ve džbánech pestřily se květiny a holky se nadnášely jako rejskové! Terina Pachlovic zrovínka povídala:

„Kluci nám ořežou větvičky a my po škole budeme vít věnce.“

Kája se po ní podíval a řekl: „Až budou kluci chtít, a ne až bude chtít Terina!“

Terina začala hned brečet a utíkala do kuchyně k řídícím.

Vyšla slečna a řekla: „Kdopak Terince ubližuje?“

Kluci se rozběhli, ale Kája zůstal stát a řekl: „Žádný, slečno! To ona je taková rozbrečená. Holka, to víte! K ničemuž! Ale ať si se mnou nehraje! Aby hned neběžela žalovat!“ Jak potom do třídy vcházeli, vhodil Terině za krk housenku a ona ječela, ruce roztahovala, a bylo vyšetřování. Kája se přiznal: „Já ji tam dal, protože takové rozbrečené holky nemám rád!“

Vtom vesel pan farář a bylo po řeči.

Toho dne řekl pan řídící: „Hoši, kteří mají kudly, zůstanou tu po třetí hodině. Budou ořezávat z chvojí menší větvičky, aby je děvčata mohla splétat.“

Do Káji jako když něco uhodí. Kudla!! Co on se naprosil tatínka, aby mu ňákou koupil! Ale tatínek vždycky řekl: „Taky kudlu ještě, jo, abys přišel jednou bez prstů domů!“ A teď to Kája má. On, hajnejch, který přepral Vojtu Brabencovic, ani kudly nemá. Polkl slzičky, když viděl, jak pět, šest chlapců vytahuje pyšně „čtverákové“ kudly s jedním nožíkem. V hlavičce uzrával mu plán. Pan Štulc má takové kudly. Lesknou se už oknem. Tatínek jim říká „čtyrákové“, protože dřív stála jedna „čtyrák“, ale zdražily jako všechno! Pan Štulc prodává je po koruně. Koruna byla pro Káju cifra nekonečně vysoká a nedostupná. Maminka nedala ani dva „gr“ na špagát. Kdepak by dala korunu na kudlu!

Ale pan Štulc už dávno mu říkal: „Až budou maliny, Kájo, budeš mi je nosit, a já ti dobře zaplatím. Musíš ale trhat jen ty zcela zdravé a červivé hned zahoď!“

Což aby tam ve tři hodiny zaběhl a poprosil, aby mu pan Štulc dal kudlu, že si ji zaplatí malinami?

Jak pan řídící je vyprovodil před školu a viděl, že Kája se rozbíhá do městečka, zavolal za ním: „Kampak, Kájo? Což ty, takový lesák, nemáš kudly, že nejdeš ořezávat větvičky?“

Ale kde už byl Kájovi konec! Celý udýchaný vrazil do krámu: „Pěkně vítám, pane Štulc, pochválen buď Pán Ježíš Kristus, a nebyla tu dneska naše maminka?“

„Na věky, Kájo, a děkuju za přivítání, ale maminka tu dnes, nebyla.“

„Já myslil,“ řekl Kája, jemuž náhle došla řeč.

„Copak bys rád, Kájo?“ zeptal se pan Štulc.

„A nic! Já jsem koukal, jaké krásné kudly máte vyložené. Stávaly čtyrák, říká náš tatínek.“

„Stávaly, synáčku, a ještě na nich byl výdělek. Mně se zdá, že bys měl na jednu chuť, co?“

„Ju, o chuť by nebylo, ale korunu nemám. Pane Štulc, já bych vám něco řek’: Moc-li mi dáte za maliny?“

„Podle toho, kolik přineseš. Ale dobře ti zaplatím. A chceš-li tu kudlu, rád ti ji dám, potom to spočtem.“ A šel ke skříni, otevřel ji a takovou krásnou kudlu Kájovi podával, že se mu mžitky před očima dělaly.

Tohle byla ta nejhezčí kudla na světě. Nevztáhl po ní ruky. Podíval se upřímně na pana Štulce a řekl: „To vy jen tak, pane Štulc! Kdybych ji chtěl vzít, uděláte rukou cuk a nedáte.“

„Dám, synáčku, jen vezmi!“

„Doopravdy? A nebudete ji chtít za chvíli zpátky?“

„Nebudu, jen už ber a běž!“

„Zadarmo ji nechci. Za maliny! Přinesu jich, kolik budete chtít.“'

„Dobře, hochu. A když máš z ní takovou radost, nic za ni nechci. Ničeho nebudu strhovat, až budeš nosit maliny. To proto ti ji dávám, žes nepřišel o ni prosit, ale žes chtěl za ni donést maliny. Jsi přece šohaj, jak říká pan lesní, šohaj, který nemusí žebronit, ale může už nabídnout za to, co chce, práci. Ty se ve světě neztratíš. Až budeš veliký a budeš mít chuť třeba tamhle na ten bič, přijdeš a řekneš: Pane Štulc, já vám složím bedny s vozu, a dáte mi ten bič, ju? Já řeknu: Platí! A teď běž!“

Než pan Štulc otevřel dveře, zahořelo mu na ruce žhavé políbení červených Kájových rtíků, úsměv šťastného dítěte šlehl mu kolem očí a jasný hlásek pohnutě mu řekl: „Tak zaplať Pán Bůh a naděl Pán Bůh stokrát víc!“

A už viděl pan Štulc jen modravou bundičku utíkajícího Káji a jeho patičky, které div že se bundy v rychlosti nedotýkaly.

„Tu je Kája,“ řekl pan řídící. „Proto, abys ty neměl kudly, to už nikdo! Tak řezejte, děvčata budou splétat!“

Kájovi se kudla v rukou jen kmitala. Po hodině řekl pan řídící: „To stačí. Ostatní doděláte až zítra.“

Kája se rozběhl domů s duší plnou radosti. Vždyť má kudlu!

Teta kovářka na něj volala: „Kájo, pojď mi povědět, kdy bude zkouška z náboženství a která má říkání!“

Ale Kája s kudlou v ruce dlouho nerozmýšlel o odpovědi a zavolal: „Já nemám kdy, teta, nám se líhnou poslední kuřata.“

„Vám se pořád něco líhne, darebáku!“ slyšel ji volat, ale už ho schoval vysoký les a za chvíli Péťa dlouhými skoky k němu přibíhal. Vlhkým čumákem dotýkal se jeho čela, rozběhl se, zase se vrátil, ruku mu lízal, kňučel radostí.

„Heleď, Péťo, mám kudlu, a krásnou kudlu!“

Péťa i tu olízal, ale hned zase prackou tahal jeho ruku, aby ho Kája hladil.

„Ty tomu rozumíš, vid!“ řekl Kája. „Ale malý člověk je moc rád na světě, když má kudlu a špagáty.“

Sotva pozdravil, jak domů vešel, už ukazoval: „Maminko, ta je, co?“

„Kudla!“ řekla maminka. „Taková stojí korunu, a kdepak jsi tu korunu vzal, co?“

„Maminko, já tu kudlu dostal od pana Štulce zadarmo.“

„A to bych moc pochybovala, zadarmo? Kájo, nelži!“

Vcházel tatínek.

„Heleď, tatínku, Kája povídá, že tuhle kudlu dostal od pana Štulce. Jen mi řekni, proč by mu to zadarmo dával? Mně se zdá, že Kája začíná lhát. Tatínku, dojdi se tam zeptat! Neměla bych celou noc pokoj!“

„Maminko, já kudlu dostal a řekl jsem panu Štulcovi, že mu budu nosit maliny, ale…“

Tatínek mu vskočil do řeči: „Á, tady je to, varieto! Kája sliboval maliny, a letos, jak jsem už zjistil, žádné nebudou. Tak se učíš vlastně dělat dluhy? No, to je tuze pěkné! A když jsi řekl panu Štulcovi, že mu přineseš maliny, aby ti dal kudlu, copak on řek’? Rozběhl se k vejkladu, vyndal tu nejkrásnější kudlu, poklonil se ti a pověděl: Tady máte kudlu, pane Mařík, já nechci maliny, já vám ji dávám zadarmo. Ne? To už víš dávno, že lež je počátek všeho zlého. A s prolhaným klukem v jedné místnosti spát nebudu. Jestli jsi lhal, budeš spát na mlátku!“

„Ba nebudu,“ řekl Kája a usmíval se.

„Nepovídej a jdi po své práci!“

Kája dával Líze pití a usmíval se. Nosil vodu a usmíval se, až mu řekla maminka: „Kájo, ty máš přece jen dobré svědomí.“

„Co to je, já nevím, maminko, ale kudlu jsem dostal zadarmo.“

Když se tatínek od pana Štulce vrátil, ani moc nemluvil! Jen Káju po hlavě pohladil a řekl zkrátka: „Nelhal jsi, a to jsem rád.“

Když se Kája pomodlil, dal mu tatínek cukrátko – takové podivné. Jen chvíli je měl na jazyku a už se rozpustilo. Tak dobré bylo, že musil Kája říci: „Já nevím, proč jsem tak rád na světě!

Nejspíš proto, že je na světě tolik všelijakých dobrot.“