Školák Kája Mařík/Díl I./XXIX. Přijede pan vikář. Kája se Zdeňou hlídají Marjánku

Školák Kája Mařík Felix Háj
XXVIII. Smrt Frantíkova	XXIX. Přijede pan vikář. Kája se Zdeňou hlídají Marjánku	XXX. Kája si kupuje kudlu

Údaje o textu
Titulek:	XXIX. Přijede pan vikář. Kája se Zdeňou hlídají Marjánku
Autor:	Felix Háj
Zdroj:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno:	HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence:	PD old 70

Sotva odjel pan inspektor, už pan farář na prstech dětem spočítal, kdy už přijede pan vikář. Věděl od pana řídícího, co všecko Kája při zkoušení pověděl, a proto si ho vzal stranou: „Kájo, tys čiperný, hodný chlapec, ale někdy moc mluvíš. Slib mi, že panu vikáři budeš odpovídat jen to, nač se bude ptát. Slibuješ?“

„Slibuju,“ řekl Kája. „A kdyby se pan vikář ptal na pánovic Mindu, smím říct, že má tři koťata, jedno hezčí než druhé?“

„Ale kdepak by se pan vikář ptal!“

„Ale což kdyby?“

„No, tak bys to řek.“

„Ani bych nesměl říci, že Marjánka Šafářovic už je takovou dobu doma a ještě nic nemluví, jen pořád brečí?“

„Prosím tě, Kájo, copak je panu vikáři do Marjánky Šafářovic! Ani o ní nemluv!“

„No, já jsem myslil, kdyby se ptal!“

„Víš, Kájo, čím míň budeš mluvit, tím lepší uděláš.“

„Ani to nesmím říct, že Terina Pachlovic to přivítání zkazí?“

„Ale co tě napadá! Ona to nezkazí.“

„Ju, to budete koukat, pane faráři. Zkazí to jako nic. To by nesměla být holka, aby to nezkazila. Kdybych to byl dostal já, řek’ bych: Vzácný pane…“

„Ale, Kájo, panu vikáři se neříká vzácný pane.“

„Já bych, prosím, jinak nezvykl. Tak bych řek’: Vzácný pane, přišel jste se na nás podívat a poslouchat, jak umíme! Ale ve škole to v létě není hezké. Jestli chcete něco hezkého vidět, já bych vás dovedl na ‚Vyhlídku‘. To byste, panečku, koukal, jaká je tam krása! Až špičky věží Svaté Hory jsou vidět. Já tam snad letos pojedu s naší maminkou. Možná, jestli pantáta Fichtlovic bude mít ještě místo, by vás tam taky vzal. Já bych se zeptal, ju?“

„A tomuhle bys řekl ‚přivítání‘?“ zeptal se pan farář. „Ani to nejde do rýmu.“

„Co to, prosím, je, ‚dorýmu‘? Naše maminka měla rýmu a říkala, že to za nic nestojí. ‚Dorýmu‘, to je taky to?“

Pan farář se už zlobil: „Jsi kluk prostořeký, Kájo, rým nemá s rýmou co dělat.“

„A s ‚dorýmu‘ ju?“

„Víš, Kájo, nejlepší to bude takhle: Ty ani nepípneš, pokud nebudeš tázán.“

Kája šel posmutněle. Pan farář řekl, že je prostořeký, a to není ani trochu hezké slovíčko. Přece nemůže vědět, co je to „dorýmu“! To bude asi něco jako „hodina“ nebo „starost“. Samá taková vymejšlenost, aby velký člověk malému mohl říct „prostořeký“.

Přišel domů a už mezi dveřmi se ptal: „Maminko, co je to ‚dorýmu‘?“

„Prosím tě, dej mi pokoj! Líza nechce pít, stůně, a on mi tu s ňákými hloupostmi.“ Líza byla sánská, bezrohá, bílá roztomilá koza a užitku dávala velmi mnoho.

Kája se zarazil, ale hned si vzpomněl, co říkává tatínek: „Maminko, to jste jí asi nedala ‚dobrýtro‘, a ona se urazila. Víte, že tatínek říká, že si Líza potrpí na zdvořilost.“ Ale maminka nerozuměla dnes žertu: „Mlč s hloupýma řečma a skoč pro tetu šafářku, ale zčerstva!“

„To už bude hůř,“ pomyslil si Kája. Když Líza někdy nechá pití, maminka ji vykulíruje sama, ale jak má přijít teta šafářovic, to bude horší. Ale možná, že to dopadne jako tenkrát, když taky běžel pro tetu šafářku, a druhý den řekla maminka: „Kájo, jdi se podívat k Líze! Mně se zdá, že k ní v noci přiběhla kůzlátka.“ A on běžel, a byla tam tři, jedno hezčí než druhé.

Běžel k šafářovům: „Teta, že maminka prosí, abyste k nám přišla, že Líza stůně.“

„Že by už?“ řekla teta. „No, kdyby ta koza nebyla tak dojná, jen pro tohle její stonání bych ji dala pryč. Počkej mi tu u Marjánky! Ne abys jí ublížil! Ani si jí moc nevšímej! Jen kdyby se probouzela a vrněla, tak ji pohoupej v kolíbce!“

Kája osaměl. Marjánka spala. Kája ji chvíli pozoroval, ale brzo ho to omrzelo a díval se kolem. Vida, došly by jim brzy hodiny. Závaží už je skoro dole. Musí je natáhnout. Ale tyhle se tak dobře nenatahovaly jako jejich. Kája přidal síly. Trhl, něco v nich zahrkalo, kyvadlo se zastavilo. Kája toho nechal.

V jizbě bylo ticho. Marjánka ještě nevrněla, co bude dělat? Což aby ji vzbudil a řek’ jí, že je venku sluníčko, aby s ním šla na zahradu. Zatleskal rukama. Marjánka ani muk. Sebral stéblo na zemi u kamen a šimral ji pod nosíkem.

„Ta holka má spaní!“ řekl si bezradně. Naklonil se k ní a začal jí zpívat do ouška tu, kterou pochytil od strejčka šafářovic:

„Na vojnu nepůjdu, ani nepojedu,
dokud mi císař pán koně nedá…“

Marjánka zdiveně a zlekaně otevřela veliké modré oči. Kája přestal zpívat a začal kolíbat. Marjánka nezačala vrnět, ale začala hned křičet. Kája houpal, div nevylítla, ale čím víc houpal, tím víc ječela. Kájovi už bylo horko. Nad plotnou leskly se pukličky. Vzal dvě a tloukl jimi. Marjánka se ztišila, ale jen na chvíli. Začala ještě hlasitěji.

„Má asi hlad,“ usoudil Kája. Co bych jí dal? V kapse má jablko, ale ona asi ještě nemá zoubků. To je jedno. Týna pánovic jablka strouhá na struhadle, a tamhle jedno visí. Nastrouhá je a nakrmí ji.

Za chvíli bylo na talíři rozstrouhané jablko i se slupkou.

„Abych to něčím polil,“ myslil si Kája. Našel na plotně mléko. Nalil na talířek, rozmíchal a lžičkou podal Marjánce. Ta se ušklibovala, ale polykala. Ošklíbla se zase, ale přece polykala dál. Když dojedla, zavírala oči a usnula.

Kája byl nesmírně spokojen. „Bodejť by nespala! První padanku, co jsem našel pod letníma, a takovou velikou, jsem jí dal.“

Ale za chvíli zas už zívala. Holka spala, ani kolíbat nemusil. Co teď? Vtom se otevřely dveře a Zdeňa vstrčila hlavu dovnitř.

„Je tu!“ řekla. „Kájo, spí? Pojď ven!“

Kája zaváhal jen chvíli a už šel. Prohlíželi se Zdeňou nová telátka, dívali se na hejna kuřat. Panečku, u lesních měli hospodářství jako málokde. Všeho dost! Kravek plný chlév, a což těch polí, které držel vzácný pán v nájmu!

„Maminka řekla, abych tě nevolala, že hlídáš Marjánku, ale když spí, tak co?“ řekla Zdeňa. „Ju, ta bude spát celou noc. Dal jsem jí jablko s mlékem. Ale poslouchej, nekřičí?“ „Křičí,“ řekla Zdeňa.

„A moc křičí,“ potvrzoval Kája, „pojď, půjdem k ní.“

Marjánka opravdu křičela, až byla celá červená v obličejíčku.

„To se bude teta zlobit,“ podotkl Kája. „Zdeňo, přines jí něco! Nejspíš má zase hlad nebo žízeň. Co jí dáme pít?“

„Počkej, já něco přinesu.“ A za chvíli Zdeňa přinesla něco hrnečku. Kája nad tím vrtěl hlavou: „Co je to, Zdeňo?“

„Jen jí to dej. To je polévka.“

Kája nalil husté tekutiny do láhve, ze které píjávala Marjánka mléko, ale protože se mu to zdálo moc silné, nalil jen trochu, doplnil vodou a podal Marjánce. Ta pila, ale za chvíli spustila dvojnásobný nářek tak silný, že Kája se Zdeňou zbaběle opustili jizbu, a Kája zčerstva to hnal pro tetu.

Jak by Marjánka neplakala, když kyselé jablko s mlékem v bříšku bolelo, a dali jí zapít rozředěným polévkovým kořením!

Kája potkal tetu u dubčí: „Teta, Marjánka křičí až hanba. Jdu pro vás.“

„Má asi hlad, chudinka. A víš-li, že jsem vaší Líze přinesla dvě kůzlátka? Potkala jsem je cestou a vzala je s sebou.“

„To je dobře, teta!“

Ale druhý den bylo zle! Ta tam byla radost nad kůzlátky. Než do školy šel, přiběhla teta šafářovic a už mezi dveřmi volala:

„Co jen ten uličník dal naší Marjánce jíst nebo pít? Do rána jsme s ní očí nezavřeli. Křičela, boleníčko měla, teprve teď se ztišila.“

Kája zčerstva chytl tašku a uháněl do školy. Cestou si myslil: „Vida, boleníčko měla z takových dobrých věcí! To asi proto, že jich neposlala do ledvin, ale do žaludku. No, holka! Taky bych ji nešel podruhé hlídat. Ze Zdeni chci udělat kluka a ze mne by hnedle udělali maminku.“

„Copak jsi to dal včera té naší děvence k jídlu?“ zahřměl za ním šafářův hlas. „A cos dělal s hodinami? Nejdou a nejdou!“

Kája se rozběhl bez odpovědi k městu a myslil si: „Nejlepší na světě to mají vembloudi v krabici. Ty žádný nehubuje.“