Školák Kája Mařík/Díl I./XXVIII. Smrt Frantíkova

Údaje o textu
Titulek: XXVIII. Smrt Frantíkova
Autor: Felix Háj
Zdroj: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík
skolakkajamarik.cz (PDF)
Vydáno: HÁJ, Felix. Školák Kája Mařík. Jedenácté vydání. Brno : Občanská tiskárna, 1943.
Licence: PD old 70

„Copak, Frantíku, copak tak kašleš?“ ptával se pan řídící teď často Frantíka Šebestovic. „Musíš dávat na sebe pozor, neuhonit se,“ soucitně díval se po bleďoučkém chlapci, který vedle zdraví plného Káji vypadal jako útloučký, stále chorý květ.

A Frantík jen hlavičku skláněl a znovu se rozkašlával. A ještě se našli chlapci zlí, kteří v zimě do sněhu ho povalili, hrudovali, ale to než ho vzal pod svou ochranu Kája, a než poznali, že Kája je obratný a má sílu. Hned se postavil před Frantíka, vysoukal si rukávy a zavolal: „Jestli mu chcete ublížit, jen to zkuste!“

A kluci odmítli. Sám pan řídící řekl Kájovi na jaře: „Vezmi ho do lesa, popros pro něho o trochu mléka! Je chudák nemocný.“

Kája lákal Frantíka do lesa. Ale jak vyšli za Lážov, a šlo to do vršku, Frantík začal těžko dýchat a musil jít krok za krokem. Dávala mu hajná smetanu, dávala paní lesní silnou polévku, ale Frantík se jen mdle usmál. Upil maličko smetany, snědl lžíci polévky. Nemohl, chuti neměl. Marně ho Kája pobízel na rovině k utíkání. Frantík seděl na kameni nebo mechu a jen tak smutně kolem sebe se díval.

Chodíval s ním zpět do Lážova. V tašce nesl z hajnovny i lesovny, co bylo doma. Vždyť Šebestovi byli živi jen na ty ruce a děti doma po Františkovi ještě čtyři. A přece ta prací zedřená Šebestová nedočkavě vyhlížela svého nejstaršího, jestli už se s večerem nevrací, jestli se snad usmívá, jestli mu tvářičky trošku zrůžověly. Ale Frantík chodil čím dál namáhavěji, až docela ulehl.

V tu dobu Kája, kterého jindy býval plný les, jak říkal pan lesní, posmutněl. Každý den nosil mu něco ze samot, ale i jeho dětské oči pozorovaly na Frantíkovi změnu. Hubnul, ručičky už měl jako hůlky, tvářičky zrovna průsvitné, jen ty teskné, tmavé oči rozhlížely se světnicí. Šebestová jen si oči utírala, z práce odbíhala na něho se podívat, rukama lomila.

Když jednoho horkého odpoledne roztřáslo se vyhublé tělíčko hrozným záchvatem kašle a Šebestová v hrůze vykřikla: „On mi snad umře,“ utíkal Kája domů s duší plničkou bolesti: „Maminko, maminko, paní Šebestová tolik pláče, že prý snad Frantík umře.“

„Ba umře, hochu, umře. Všichni to víme, jen jeho maminka nechce tomu věřit.“ S očima plnýma slz ptá se Kája, který ještě nikdy na pohřbu nebyl: „Umře, co je to, maminko?“

„Pojď sem ke mně, Kájo!“ objala maminka Kájovu hlavičku. „Umře. Jeho nesmrtelnou dušičku zavolá si Bůh do nebe mezi andělíčky. Jeho neživé tělíčko, oblečené v bílý rubášek, dají do bílé rakvičky, kytiček složí okolo něho, na něho, do ručičky dá mu maminka křížek. Přijdou děti a dospělí, pomodlí se u něho, potom přiklopí rakvičku víkem a přibijí. Přijde pan farář s panem řídícím, zpěváci a ministranti, pomodlí se nad ním, zazpívají, odvezou ho na hřbitov a do hrobečku složí.“

„A on, maminko, Frantík už nic o tom nebude vědět?“

„To jeho mrtvé tělíčko ne, Kájo, to nebude už vědět ničeho.“

„Maminko, prosím vás, snad Frantík neumře.“

„Jsme v rukou Božích, Kájo!“

A Kája odbíhá do lesa, lehá do mechu a bolestným pláčem oplakává to, co mu teď maminka pověděla. Frantík umře, do rakvičky ho dají. Do země zakopají. Zima mu tam bude, stýskat se mu bude.

„A prach světe,“ rozhlaholil se nad ním hlas pana lesního. „Copak se stalo, Kájo? Copak jsi provedl? Mně se zdá, že byla vejplata v pondělí, místo v sobotu.“

Kája vstal, ale plakat nepřestal: „Vzácný pane, Frantík Šebestovic asi umře. Povídala naše maminka, do země že ho zakopají a mně je ho tak líto!“

Pan lesní zvážněl: „Ba umře, hochu, umře. Bude mít Pán Bůh o andělíčka víc. Ale neplač! Všichni umřeme!“

„A naše maminka taky?“ v novém přívalu pláče ptal se Kája.

„Taky. I tatínek i já i naše maminka i Zdeňa i ty. Smrt, Kájo, to je to nejjistější, co nás čeká.“ Kájovi se zdálo, že nikdy již nepoběží s větrem o závod, že nikdy již nebude válet sudy.

Nejlepší by bylo tuhle zůstat a čekat, až by tedy všichni umřeli. Je hrozně smutno Kájovi, když jde zticha s panem lesním na pěšinu. Slzičky stále z očí se mu valí. Cítí, že slovo „smrt“ je něco velice smutného a vážného, vždyť i vzácný pán posmutněl a vzdychl.

„Chlapče milý,“ řekl mu na rozcestí, „kdybys už tomu rozuměl, pověděl bych ti: Žij vždycky podle příkazů Božích, aby ses nemusil smrti bát. Ale ty tomu ještě nerozumíš, proto ti jen říkám: Poslouchej tatínka, maminku, važ si jich, dokud je máš, a modli se, dítě! Jak modlitbě zvykneš, Bůh tě bude chránit. S Bohem, Kájo!“

Ten zas měl hrdlo jako zadrhnuté. Cítil, že se něco děje, něco, čemu on ještě nerozumí, ale co se asi v životě stává. Jak domů přisel, maminka celá uplakaná vyšla mu vstříc: „Už umřel Frantík. Teď tu byla Týna, že přišel pan Šebesta poprosit vzácného pána o pár smrčků, že ještě dnes ho dají do rakvičky a chtějí mu do jizby zeleně dát. Pomodli se, Kájo, Otčenáš!“

Ale Kája už vyběhl směrem k Lážovu. Před očima stromy se mu točily, zakopl, klopýtal, cestu si zmýlil, jedinou větu opakoval: „Frantík umřel! Frantík umřel! Ale jak jen mohl umřít, když odpoledne ještě mluvil jen šeptem, ale přece mluvil? Říkal: ‚Přineseš mi zase jahody, Kájo, viď?‘ Neumřel! Nemohl umřít! Týna špatně slyšela. Kdož ví, kdo tam byl.“

Udýchaný zastavuje se před chalupou Šebestových. Něco se děje. Postávají tam lidé, je slyšet pláč a bědování. Kája se osměluje a vchází také dovnitř. Frantík leží na prostěradle na lavici. „Pročpak ho dali na lavici?“ myslí si Kája. „Vždyť by mohl spadnout.“ Jde až k němu:

„Frantíku, viď, že jsi neumřel? Frantíku, já ti přinesu zítra jahody!“

Ale Frantíkovy oči jsou zavřeny a jak Kája dotýká se jeho ruky, je studená jako led. S výkřikem bolesti utíká Kája zpět.

„Umřel, maminko, umřel! Nevidí, neslyší, umřel, maminko!“ A Kája se chvěje jako v horečce. Maminka ho ukládá do postýlky. Jeho čelíčko zrovna hoří a on pořád opakuje: „Umřel, umřel, už mu nepřinesu jahody. Všichni umřeme, maminko, maminko!“ Ani do rána se Kája neuklidnil.

Horečka se zvýšila, maminka musila dávat obklady. Dřímal trhaným spánkem, odhazoval peřinku. Nic nevzal druhý den do úst. Až k večeru horečka polevila, ale byl zesláblý. Zdeňa každou chvíli přiběhla, paní lesní pořád něco dobrého posílala, a tak se stalo, že Kája na pohřbu Frantíkově nebyl.

Teprve v pátek šel zase do školy, ale v deset hodin šel k Šebestovům, aby mu šli ukázat, kam Frantíka odnesli. Šla s ním Baruška na hřbitov, čerstvě navršený růvek ukázala a Kája jeden křížek za druhým na čelíčku dělal. Sehnul se až k čerstvé hlíně a volal: „Frantíku, Frantíku!“ Ale nikdo mu neodpovídal. Steré vůně rozvitých květů plničký byl hřbitov. A Kája nemohl věřit, že tady v tom hrobečku leží bleďoučký, ubohý Frantík. Často natrhal kytku lučních a polních květů a donesl je na Frantíkův hrob.